Eragon se na chodbě protáhl; po dlouhém sezení byl celý ztuhlý. Po něm do Ažihadovy pracovny vstoupila Dvojčata a zavřela za sebou dveře. Eragon pohlédl na Orika. „Je mi líto, že ses kvůli mně dostal do problémů,“ omlouval se.
„Tím se netrap,“ zabručel Orik a zatahal se za vousy. „Ažihad mi dal, co jsem chtěl.“
Ten výrok zaskočil dokonce i Safiru. „Jak to myslíš?“ zeptal se Eragon udiveně. „Nemůžeš cvičit ani bojovat a musíš mi dělat strážce. Copak tohle jsi chtěl?“
Trpaslík ho klidně pozoroval. „Ažihad je dobrý vůdce. Umí dodržovat zákony, a přesto zůstává spravedlivý. On mě potrestal, ale jsem také jedním z Hrothgarových poddaných. Pod jeho velením si stále mohu dělat, co budu chtít.“
Eragon si uvědomil, že by bylo pošetilé zapomínat na Orikovu dvojí loajalitu a rozštěpenou moc v Tronjheimu. „Ažihad ti právě přidělil celkem významné postavení, že?“
Orik se zhluboka zasmál. „Přesně to udělal a navíc takovým způsobem, že Dvojčata nemohou nic namítnout. To je určitě rozčílí. Ažihad je pěkně mazaný, to tedy ano. Pojď, mladíku, jistě máš hlad. A musíme ubytovat tvého draka.“
Safira zasyčela. Eragon řekl: „Jmenuje se Safira.“
Orik se jí mírně uklonil. „Hluboce se omlouvám, příště na to budu pamatovat.“ Vzal ze stěny oranžovou lampu a vedl je chodbou.
„Umějí i ostatní ve Farthen Duru kouzlit?“ zeptal se Eragon, zatímco se snažil držet tempo s Orikovým svižným krokem. Pečlivě držel Zar'roc tak, aby paží zakryl symbol na pochvě meče.
„Dost málo,“ řekl Orik a prudce při tom pokrčil rameny v drátěné košili. „A ti, kteří to umějí, nedokážou o moc víc než vyléčit pár škrábanců. Proto se museli věnovat Arye všichni - na její léčení bylo potřeba mnoho sil.“
„Až na Dvojčata.“
„Tss,“ zamručel pohrdavě Orik. „Stejně by o jejich pomoc nestála. Jejich um nespočívá v léčení. Jsou spíš mistři intrik a pletichaření a snaží se získat co největší moc - na úkor všech ostatních. Deynor, Ažihadův předchůdce, jim dovolil, aby se přidali k Vardenům, protože potřeboval jejich podporu... nemůžeš čelit Království bez kouzelníků, kteří se neztratí na bojišti. Ti dva představují nepříjemný páreček, ale jistě jsou i k něčemu užiteční.“
Vešli do jednoho ze čtyř hlavních tunelů, které rozdělovaly Tronjheim. Procházely tudy hloučky trpaslíků i lidí a jejich hlasy se mocně odrážely od naleštěné podlahy. Všichni okamžitě utichli, jakmile uviděli Safiru; upíraly se na ni desítky očí. Orik si ale diváků nevšímal a zabočil doleva směrem k jedné ze vzdálenějších bran Tronjheimu. „Kam jdeme?“ zeptal se Eragon.
„Pryč z těchto chodeb, aby Safira mohla vyletět do dračí haly nad Isidar Mithrim, Hvězdnou růží. Není tam střecha - vrcholek Tronjheimu se dívá na otevřené nebe, stejně jako vršek Farthen Duru - aby se mohla, tedy aby ses mohla, Safiro, snést přímo dolů do dračí haly. Právě tam pobývali Jezdci, když navštívili Tronjheim.“
„Nebude tam bez střechy zima a vlhko?“ zeptal se Eragon.
„Ale kdeže,“ zavrtěl hlavou Orik. „Před takovými živly nás chrání Farthen Dur. Nepronikne sem déšť ani sníh. Kromě toho je hala lemovaná mramorovými jeskyněmi pro draky. Ty poskytují potřebnou ochranu. Jediné, na co byste si měli dávat pozor, jsou rampouchy; když se utrhnou, můžou rozseknout koně vejpůl.“
Bude mi tam dobře, ujistila ho Safira. Mramorová jeskyně je rozhodně bezpečnější než kterékoli místo, na kterém jsme společně přespávali.
Snad... Myslíš, že Murtagh bude v pořádku?
Ažihad na mě dělá dojem čestného muže. Pokud se Murtagh nepokusí utéct, jsem přesvědčena, že se mu nic nestane.
Eragon zkřížil paže na prsou; už se mu nechtělo mluvit. Byl omámený zvratem událostí od včerejšího dne. Zběsilý útěk z Gil'eadu mají konečně za sebou, ale jeho tělo jako by chtělo utíkat a ujíždět dál. „Kde máme koně?“
„Ve stájích u brány. Můžeme se za nimi stavit, než odejdeme z Tronjheimu.“
Vyšli z Tronjheimu stejnou branou, jakou předtím vcházeli. Zlatí gryfové zářili barevnými odlesky vrhanými z desítek luceren. Během Eragonova rozhovoru s Ažihadem se slunce přesunulo - otvorem kráteru už do Farthen Duru nepronikalo žádné světlo. Bez těchto drobných paprsků byly vnitřní stěny duté hory sametově černé. Jediné osvětlení přicházelo z Tronjheimu, který se oslnivě třpytil v šeru. Třpyt města-hory byl dost silný, aby osvítil okolí stovky stop kolem.
Orik ukázal na bílý vrcholek Tronjheimu. „Tam nahoře na tebe čeká čerstvé maso a pramenitá horská voda,“ řekl Safiře. „Můžeš zůstat v některé z jeskyní. Jakmile si nějakou vybereš, ustelou ti tam a pak už tě nebude nikdo rušit.“
„Myslím, že tam půjdeme oba. Nechci se odloučit,“ protestoval Eragon.
Orik se k němu obrátil. „Jezdče Eragone, udělám všechno, abych ti vyhověl. Ale bylo by nejlepší, kdyby Safira počkala v jeskyni pro draky, než se najíš. Chodby vedoucí do hodovních síní nejsou dost velké, aby mohla jít s námi.“
„Tak proč mi prostě nedoneseš jídlo do jeskyně?“
„Protože,“ řekl Orik rezervovaným tónem, „jídlo se připravuje tady dole a nahoru je to pěkně daleko. Ovšem pokud si to přeješ, mohli bychom ti nahoru poslat sluhu s jídlem. Bude to chvíli trvat, ale mohl by ses tak najíst se Safirou.“
On to myslí vážně, pomyslel si Eragon, udivený, že by pro něj udělali tolik. Ale díky způsobu, jakým to Orik řekl, zauvažoval, zda ho trpaslík nějak nezkouší.
Jsem unavená, řekla Safira. A tahle dračí jeskyně se mi zamlouvá. Jdi, najez se a pak za mnou přijď. Bude to příjemné, společně si odpočinout bez obav z divokých zvířat nebo vojáků. Příliš dlouho jsme na cestách strádali.
Eragon na ni zamyšleně pohlédl a pak řekl Orikovi: „Najím se tady dole.“ Trpaslík se usmál a vypadal spokojeně. Eragon sejmul Safiře sedlo, aby mohla pohodlně vlétnout do dračí haly. Vezmeš mi s sebou Zar'roc?
Ano, řekla a chytla meč a sedlo do drápů. Ale luk si nech u sebe. Musíme těmto lidem důvěřovat, ale ne slepě.
Já vím, řekl ustaraně.
Prudkým skokem se Safira vznesla ze země do vzduchu. Pravidelné mávání jejích křídel se neslo tmou. Když zmizela nad okrajem vrcholku Tronjheimu, Orik si dlouze oddechl. „Ach chlapče, měl jsi skutečné štěstí. Cítím najednou v srdci touhu po otevřeném nebi, touhu stoupat podél skal a lovit jako jestřáb. Přesto jsou moje nohy jistější na zemi - a ještě více pod ní.“
Hlasitě spráskl ruce. „Ale zanedbávám své hostitelské povinnosti. Vím, že jsi nejedl od té mizerné večeře, kterou Dvojčata považovala za dostatečnou. Tak pojď, najdeme kuchaře a poprosíme je o maso a chléb!“
Eragon následoval trpaslíka zpět do Tronjheimu a dál bludištěm chodeb, dokud nedorazili do dlouhé místnosti s řadami kamenných stolů vysokých tak akorát pro trpaslíky. V mastkových kamnech za dlouhým pultem plápolal oheň.
Orik něco řekl neznámým jazykem podsaditému trpaslíkovi se zarudlou tváří, který mu okamžitě podal kamenné podnosy s dušenými houbami a rybami. Pak Orik vedl Eragona několik pater schodů nahoru do malého výklenku vyříznutého do vnější stěny Tronjheimu, kde se posadili se zkříženýma nohama. Eragon beze slova sáhl po jídle.
Když vyprázdnili své tácy, Orik si spokojeně povzdechl a vytáhl dlouhou dýmku. Zapálil ji a řekl: „Výtečné jídlo, i když by to chtělo ještě pořádný doušek medoviny, aby se řádně spláchlo.“
Eragon si prohlížel zemi pod sebou. „Hospodaříte tady ve Farthen Duru?“
„Ne, v tomhle slunečním světle vyroste jen mech, houby a plísně. Tronjheim by nepřežil bez zásob z okolních údolí, což je jeden z důvodů, proč se mnozí rozhodli žít na jiných místech v Beorských horách.“
„Takže je tu víc trpasličích měst?“
„Ne tolik, kolik bychom chtěli. Tronjheim je největší z nich.“ Orik se opřel o loket a dlouze si potáhl z dýmky. „Viděl jsi jen nižší poschodí, takže to nebylo tak zřejmé, ale většina Tronjheimu je neobydlená. Čím výš stoupáš, tím je prázdnější. Některá patra zůstala po staletí nedotčená. Většina trpaslíků raději bydlí pod Tronjheimem a Farthen Durem v jeskyních a chodbách, které vedou skalami. Během staletí jsme vykopali hodně chodeb a tunelů pod Beorskými horami. Dá se přejít z jednoho konce horského pásma na druhý, aniž bys musel vystoupit na povrch.“
„Připadá mi to jako plýtvání, mít všechen ten nevyužitý prostor v Tronjheimu,“ poznamenal Eragon.
Orik přikývl. „Někteří zastávali názor, že by se tohle místo mělo opustit kvůli nedostatku vlastních zdrojů, ale Tronjheim má jeden velmi cenný účel.“
„Jaký?“
„V dobách katastrof může poskytnout přístřeší celému našemu národu. V našich dějinách nastaly jen tři situace, kdy jsme byli donuceni tuto krajní možnost využít, ale pokaždé nás to zachránilo před jistou a naprostou zkázou. Proto ho stále udržujeme obydlený a připravený k použití.“
„Nikdy jsem neviděl něco tak velkolepého,“ připustil Eragon.
Orik se usmál s dýmkou mezi zuby. „Jsem rád, že to tak vnímáš. Postavit Tronjheim trvalo celé generace - a to jsou naše životy mnohem delší než lidské. Kvůli tomu prokletému Království bohužel jen málo cizinců může tuhle nádheru spatřit.“
„Kolik Vardenů tady žije?“
„Trpaslíků, nebo lidí?“
„Lidí - chtěl bych vědět, kolik jich uteklo z Království.“
Orik vydechl dlouhý oblak kouře, který se líně stočil kolem jeho hlavy. „Je tu kolem čtyř tisíc tvých soukmenovců. Ale to je špatný ukazatel toho, co chceš vědět. Sem přicházejí jen lidé, kteří chtějí bojovat. Zbytek je pod ochranou krále Orrina v Surdě.“
Tak málo? pomyslel si Eragon se skličujícím pocitem. Jenom královská armáda čítala skoro šestnáct tisíc vojáků, když byla v plné pohotovosti, a to nepočítám urgaly. „Proč Orrin sám nebojuje proti Království?“ zeptal se.
„Kdyby dal najevo otevřené nepřátelství,“ řekl Orik, „Galbatorix by ho rozdrtil. Takhle Galbatorix o jeho zničení neusiluje, protože nepovažuje Surdu za velké nebezpečí, což je chyba. Jenom díky Orrinově pomoci mají Vardenové většinu svých zbraní a zásob. Bez něj by se nemohli Království ubránit.
Nezoufej nad počtem lidí v Tronjheimu. Je tu mnoho trpaslíků - mnohem víc, než jsi viděl - a všichni budou bojovat, až přijde čas. Orrin nám také slíbil vojska pro případ, že bychom bojovali s Galbatorixem. I elfové přislíbili svou pomoc.“
Eragon se zamyšleně dotkl Safiřiny mysli a přistihl ji, jak si soustředěně pochutnává na krvavé kýtě: Znovu si všiml kladiva a hvězd vyrytých do Orikovy helmy. „Co to znamená? Viděl jsem to také na podlaze v Tronjheimu.“
Orik sundal kovanou čapku z hlavy a přejel drsnými prsty přes vyrytý znak. „To je symbol mého klanu. Jsme ingietum - kovodělníci a kováři. Kladivo a hvězdy jsou vykládané v tronjheimské podlaze proto, že to byl osobní znak Korgana, našeho zakladatele. Jeden klan vládne a dalších dvanáct ho obklopuje. Král Hrothgar je také Durg-rimst ingietum a přinesl mému domu mnoho slávy a pocty.“
Když vrátili tácy kuchaři, potkali v chodbě dalšího trpaslíka. Postavil se před Eragona, uklonil se a uctivě řekl: „Argetlam.“
Trpaslík nechal Eragona v rozpacích, zardělého v nepříjemné stísněnosti, a přesto podivně potěšeného tím gestem. Ještě nikdy se mu nikdo neuklonil. „Co říkal?“ zeptal se a naklonil se blíž k Orikovi.
Orik rozpačitě pokrčil rameny. „To je elfské slovo, které se užívalo ve spojení s Jezdci. Znamená to 'stříbrná ruka'.“ Eragon pohlédl na svou ruku v rukavici a pomyslel na gedwëy ignasia, kterou cítil na dlani. „Chceš se vrátit za Safirou?“
„Mohl bych se nejdřív někde vykoupat? Už dlouho jsem nemohl smýt špínu z cesty. Také moje košile je od krve, roztrhaná a zapáchá. Rád bych ji vyměnil, ale nemám peníze, abych si koupil novou. Mohl bych si ji nějak odpracovat?“
„Chceš snad urazit Hrothgarovu pohostinnost, Eragone?“ zeptal se vážně Orik. „Pokud budeš v Tronjheimu, nebudeš si muset nic kupovat. Zaplatíš za věci jiným způsobem - Ažihad a Hrothgar na to dohlédnou. Pojď. Ukážu ti, kde se můžeš umýt, a pak ti přinesu košili.“
Odvedl Eragona dolů dlouhým schodištěm, dokud se neocitli pod Tronjheimem. Chodby se změnily v tunely, v nichž se Eragon musel krčit, protože byly jen pět stop vysoké, a všechny lucerny tu byly červené. „Aby tě světlo neoslepovalo, když vejdeš do tmavé jeskyně nebo z ní vycházíš,“ vysvětlil Orik.
Vstoupili do prázdného pokoje s malými dvířky na konci. Orik ukázal rukou. „Koupel je tam a najdeš tam i kartáče a mýdlo. Oblečení si nech tady. Až se vrátíš, budeš tu mít nové.“
Eragon mu poděkoval a začal se svlékat. Cítil úzkost, že se ocitl takhle sám v podzemí, zvlášť s tak nízkým kamenným stropem. Rychle se svlékl a - rozechvělý zimou - pospíchal dveřmi do úplné tmy. Sunul se pomalu kupředu, dokud se nohama nedotkl horké vody. Pak do ní opatrně vstoupil.
Tůň byla mírně slaná, ale uklidňující a tichá. Chvíli se bál, že ho voda odnese od dveří na hlubinu, ale jak se brodil dál, zjistil, že všude je vody jen do pasu. Šmátral po kluzké stěně, dokud nenahmatal mýdlo a kartáče, a vydrhnul se. Potom ležel na hladině se zavřenýma očima a užíval si tepla.
Když se promáčený vrátil do osvětleného pokoje, našel tam ručník, pěknou lněnou košili a krátké kalhoty. Šaty mu celkem slušně padly. Spokojeně vyšel ven do tunelu.
Orik na něj čekal s dýmkou v ruce. Vystoupali po schodech zpátky do Tronjheimu a vyšli z města-hory. Eragon pohlédl k vrcholku Tronjheimu a v myšlenkách zavolal Safiru. Než sletěla dolů z dračí jeskyně, zeptal se: „Jak se dorozumíváte s lidmi na vršku Tronjheimu?“
Orich se zachechtal. „To je věc, kterou jsme vyřešili už dávno. Asi sis toho nevšiml, ale za otevřenými oblouky, které lemují každé poschodí, je jednoduché točité schodiště, které vede kolem stěny ústředního sálu Tronjheimu. Schody stoupají až k dračí hale na Isidar Mithrim. Říkáme mu Vol Turin, Nekonečné schodiště. Vyběhnout nahoru nebo dolů není v naléhavých situacích dost rychlé ani to není praktické v běžných případech. Předáváme si proto zprávy pomocí světelných signálů. Je tu ještě jeden způsob, ačkoli ten se užívá jen zřídka. Když stavěli Vol Turin, vysekali vedle něj leštěné koryto. Tenhle žlab funguje jako obří skluzavka vysoká jako sama hora.“
Eragonovi zacukaly koutky. „Je to nebezpečné?“
„Ať tě ani nenapadne to zkoušet. Skluzavka byla postavena pro trpaslíky a pro lidi je příliš úzká. Kdybys po ní jel, mohlo by tě to vyhodit na schody a rozplácl by ses o klenuté oblouky, možná bys dokonce vyletěl ven.“
Safira přistála opodál a šupiny jí zašustily. Když se vítala s Eragonem, lidé a trpaslíci se začali trousit z Tronjheimu a se zaujatým šepotem se shlukovali kolem ní. Eragon znepokojeně pohlédl na rostoucí dav. „Raději byste měli jít,“ řekl Orik a postrčil ho kupředu. „Sejdeme se u téhle brány zítra ráno. Budu čekat.“
Eragon se pohnul. „Jak poznám, že už je ráno?“
„Nechám tě vzbudit. Teď jdi!“ Bez dalších námitek Eragon proklouzl tlačenicí, která obklopovala Safiru, a vyskočil jí na záda.
Než se stačila vznést, vykročila k nim stará žena a pevně chytila Eragona za nohu. Pokusil se vymanit, ale její ruka se kolem jeho kotníku sevřela jako železný pařát - nedokázal se vyprostit. Planoucí šedé oči, které se na něj upíraly, byly obklopené nesčetnými vráskami dlouhého života - na vpadlých tvářích měla kůži zpřehýbanou v dlouhých záhybech. V ohbí levé paže jí ležel otrhaný raneček.
Eragon se vyděšeně zeptal: „Co chceš?“
Žena naklonila paži a z rance se sesunula látka, aby odkryla tvář nemluvněte. Chraplavým, zoufalým hlasem řekla: „To dítě nemá rodiče - kromě mě se o ni nemá kdo postarat a já jsem slabá. Požehnej jí svou silou, Argetlame. Žehnej jí štěstí!“
Eragon bezradně pohlédl na Orika, ale trpaslík se jen nezúčastněně díval. Hlouček lidí utichl a čekal na jeho reakci. Žena na něj stále upírala prosebný pohled. „Požehnej jí, Argetlame, požehnej jí,“ naléhala.
Eragon nikdy nikomu nedával požehnání. To nebylo něco, co by se v Alagaësii dělalo snadno, protože požehnání se mohlo snadno nezdařit a stát se spíše kletbou než dobrodiním - zvláště když se vyslovilo se zlým úmyslem nebo nedostatkem přesvědčení. Mám si troufnout vzít na sebe takovou zodpovědnost? zauvažoval.
„Požehnej jí, Argetlame, požehnej jí.“
Najednou se rozhodl a zapátral po úsloví nebo výrazu, který by měl použít. Nic mu nepřicházelo na mysl, dokud si nevzpomněl na starověký jazyk. Tohle bude opravdové požehnání, vyslovené mocnými slovy tím, kdo je mocný.
Sehnul se a stáhl si rukavici z pravé ruky. Položil dítěti dlaň na čelo a pronesl: „Atra gülai un ilian tauthr ono un atra ono waíse skölir frá rauthr.“ Po těch slovech se cítil nečekaně zesláblý, jako by použil kouzlo. Pomalu si natáhl rukavici zpět a řekl ženě: „To je vše, co pro ni mohu udělat. Pokud nějaká slova mají moc zabránit neštěstí, pak jsou to tato.
„Děkuji, Argetlame,“ zašeptala a mírně se poklonila. Znovu dítě zakryla, ale Safira zafrkala a naklonila se, takže přiblížila hlavu k dítěti. Žena ztuhla. Stála tam se zatajeným dechem. Safira sklonila čumák a otřela se špičkou čenichu holčičce mezi očima. Pak se pomalu zvedla.
Dav užasle zalapal po dechu, protože tam, kde se Safira dítěte dotkla, mu kůže zazářila ve tvaru hvězdy, bíle a stříbrně jako Eragonova gedwëy ignasia. Žena hleděla na Safiru vzrušeným pohledem s němým díkem v očích.
Safira okamžitě vzlétla, až se do užaslých diváků opřel vítr z jejích mocných křídel. Když se země pod nimi začala ztrácet, Eragon se zhluboka nadechl a pevně ji objal kolem krku. Co jsi to udělala? zeptal se něžně.
Dala jsem jí naději. A ty jsi jí dal budoucnost.
Eragona najednou navzdory Safiřině přítomnosti naplnil pocit osamění. Jejich okolí bylo tak cizí - poprvé na něj dolehlo, jak daleko je od domova. Zničeného domova, v němž však stále spočívalo jeho srdce. Co se to ze mě stalo, Safiro? zeptal se. Mám za sebou teprve necelý rok dospělosti, a přesto jsem se radil s vůdcem Vardenů, pronásleduje mě Galbatorix a cestoval jsem s Morzanovým synem - a teď po mně chtějí i požehnání! Copak mohu lidem předat nějakou moudrost, kterou ještě neznají? Jaké skutky mohu vykonat, které by vojsko neprovedlo lépe? To je šílenství! Měl bych být s Roranem zpátky v Carvahallu.
Safira si dala s odpovědí načas, ale její slova byla laskavá. Právě vylíhnuté mládě, to jsi. Mládě, které se snaží dostat na svět. Možná jsem podle věku mladší než ty, ale svým myšlením jsem velmi stará. Nedělej si s tím starosti. Hledej pokoj v tom, kde jsi a kdo jsi. Lidé často vědí, co mají dělat. Ty jim jen musíš ukázat cestu - to je moudrost. A ohledně činů, žádná armáda by nedokázala dát požehnání, jaké jsi dal ty.
Ale to nic nebylo, protestoval. To byla maličkost.
Kdeže, nebyla. To, co jsi právě viděl, byl začátek nového příběhu, další legendy. Myslíš, že se ta holčička někdy spokojí s tím, že se stane hospodskou nebo farmářkou, když má na čele dračí značku a visí nad ní tvá slova? Podceňuješ naši sílu a sílu osudu.
Eragon svěsil hlavu. Je to tak silné. Cítím se, jako bych žil v klamu, ve snu, kde je všechno možné. Úžasné věci se stávají, to vím, ale vždycky někomu jinému, vždycky na vzdáleném místě a v dávném čase. Ale našel jsem tvé vejce, vyučoval mě Jezdec a zápasil jsem se Stínem - tohle nejsou činy farmářského chlapce, kterým jsem nebo kterým jsem byl. Měním se.
Je to tvůj osud, co tě utváří, řekla Safira. Každá doba potřebuje nějaký idol - možná to padlo právě na tebe. Farmářští chlapci nedostávají jména po prvním Jezdci jen tak. Tvůj jmenovec byl začátek a ty jsi teď jeho pokračováním. Nebo koncem.
Ach jo, povzdechl si Eragon a zavrtěl hlavou. Je to jako mluvit v hádankách... Ale pokud je všechno předurčené, znamenají naše volby něco? Nebo se jen musíme naučit přijímat osud?
Safira neústupně řekla: Eragone, vybrala jsem si tě, ještě když jsem byla ve vejci. Dostal jsi šanci, pro kterou by mnozí byli ochotni zemřít. Jsi kvůli tomu nešťastný? Vyžeň si z hlavy takové myšlenky. Není na ně odpověď, a i kdyby byla, neučiní tě šťastnějším.
Pravda, řekl mrzutě. Nicméně mi dál poletují hlavou.
Všechno bylo... nejisté... od té doby, co zemřel Brom. Byla jsem z toho znepokojená, přiznala Safira, což ho překvapilo, protože ji jen zřídka něco vyvedlo z rovnováhy. Už byli nad Tronjheimem. Eragon pohlédl dolů otvorem v jeho vrcholku a uviděl podlahu dračí haly: Isidar Mithrim, obrovský hvězdicovitý safír. Věděl, že přesně pod ní je tronjheimský hlavní sál. Safira neslyšně klesala. Sklouzla přes okraj haly a pustila se k Isidar Mithrim, kde přistála s prudkým klapotem drápů.
Nepoškrábeš ho? zeptal se Eragon.
Myslím, že ne. Není to obyčejný drahokam. Eragon jí sklouzl ze zad, pomalu se otáčel dokola a užíval si nezvyklý pohled. Byli v kulaté místnosti bez střechy, šedesát stop vysoké a šedesát stop v průměru. Stěny byly lemované temnými otvory různě velkých jeskyní od jeskyněk ne větších než člověk až po otevřené sluje větší než dům. Do mramoru byly zasazené třpytivé příčky, aby lidé mohli vylézt i do nejvyšších jeskyní. Z dračí haly vedla nesmírně vysoká klenutá chodba.
Eragon si prohlížel veliký drahokam pod svýma nohama a veden náhlým impulsem si na něj lehl. Přitiskl tvář k chladnému safíru a snažil se vidět skrz něj. Přes kámen se blýskaly křivolaké čáry a mihotavé barevné skvrny, ale vzhledem k jeho tloušťce bylo nemožné jasně rozeznat cokoli na podlaze sálu míli pod nimi.
Budu muset spát jinde než ty?
Safira zavrtěla velikou hlavou. Ne, v mojí jeskyni je pro tebe připravené lůžko. Pojď se podívat. Otočila se, a aniž by roztáhla křídla, vyskočila dvacet stop do vzduchu a přistála ve středně velké jeskyni. Vyšplhal se nahoru za ní.
Jeskyně byla uvnitř tmavě hnědá a hlubší, než by čekal. Nahrubo otesané stěny vyvolávaly dojem přírodního útvaru. Poblíž stěny ležela tlustá deka dost velká, aby se na ní mohla Safira stočit. Vedle ní byla do zdi vestavěná postel. Jeskyně byla osvětlená jedinou červenou lucernou s roletkou, aby se její záře dala zastínit.
Líbí se mi tu, řekl Eragon. Zdá se být bezpečná.
Ano. Safira se svinula do klubíčka na dece a dívala se na něj. S povzdechem klesl na slamník a dopadla na něj únava.
Safiro, co jsme tady, moc jsi toho nenamluvila. Co si myslíš o Tronjheimu a Ažihadovi?
Uvidíme... Zdá se, Eragone, že jsme se tu zapletli do nového druhu války. Meče a drápy tu nejsou k ničemu a místo nich tu hrají roli slova a spojenectví. Dvojčata nás nemají ráda - měli bychom se mít na pozoru před úskoky, o které se možná pokusí. Není tu ani mnoho trpaslíků, kteří nám důvěřují. Elfové nechtějí lidského Jezdce, takže i z jejich strany můžeme čekat nesouhlas. Nejlepší, co můžeme udělat, je najít ty, kdo mají moc, a spřátelit se s nimi. A to co nejrychleji.
Myslíš, že je možné zůstat nezávislý na jednotlivých vůdcích?
Srovnala si křídla do pohodlnější pozice. Ažihad podporuje naši svobodu, ale možná nebudeme moci přežít, aniž bychom přísahali oddanost jedné nebo druhé skupině. Brzy poznáme, co nás čeká.
Kořen mandragory a mločí jazyk
Když se Eragon probudil, měl pokrývky shrnuté pod sebou, ale přesto mu bylo teplo. Safira spala na své dece a pravidelně oddechovala.
Poprvé od té doby, co přišli do Farthen Duru, se Eragon cítil v bezpečí a plný naděje. Byl v teple, najedený a mohl spát, jak dlouho se mu zachtělo. Jeho vnitřní napětí se uvolnilo - napětí, které se v něm hromadilo od Bromovy smrti a dokonce už od chvíle, kdy opouštěl údolí Palancar.
Už se nemusím bát. Ale co Murtagh? Bez ohledu na pohostinnost Vardenů se Eragon nemohl s čistým svědomím smířit s tím, že - ať už záměrně nebo ne - dovedl Murtagha do vězení. Tahle situace se musí nějak vyřešit.
Bloudil pohledem po drsném stropu a přemýšlel o Arye. Vyhuboval sám sobě za svoje denní snění a pak sklonil hlavu, aby pohlédl ven do dračí haly. Na okraji jeskyně seděla obrovská kočka a olizovala si packu. Podívala se na něj a on uviděl záblesk šikmých červených očí.
Solembume? zeptal se nevěřícně.
Jsem to já. Kočkodlak zatřásl střapatou hřívou a lenivě zívl, až odkryl dlouhé tesáky. Protáhl se, pak vyskočil z jeskyně a s mocným zaduněním přistál na Isidar Mithrim dvacet stop pod nimi. Půjdeš?
Eragon pohlédl na Safiru. Teď už byla vzhůru a bez pohnutí ho pozorovala. Jdi. Bude to v pořádku, zamumlala. Solembum na něj čekal pod obloukem, kudy vedla cesta do zbytku Tronjheimu.
Jakmile Eragon dopadl nohama na Isidar Mithrim, kočkodlak se otočil, švihl tlapami a zmizel skrze oblouk pryč. Eragon pospíchal za ním a protíral si oči, aby se probral. Vykročil klenutou chodbou a ocitl se na vrcholku Vol Turin, Nekonečného schodiště. Nebylo kam jinam jít, a tak sestoupal o patro níž.
Stál v otevřeném podloubí, které se mírně zahýbalo doleva a lemovalo kolem dokola hlavní sál Tronjheimu. Mezi štíhlými sloupy, které podpíraly oblouky, Eragon viděl, jak se nad ním oslnivě třpytí Isidar Mithrim stejně jako vzdálené základy města-hory. Obvod hlavního sálu se zvětšoval s každým dalším podlažím. Podlahu podloubí protínalo schodiště ve stejném místě o úroveň níž a svažovalo se desítkami podloubí, dokud nezmizelo v dálce. Skluzavka vedla podél vnějšího obvodu schodu. Na vrcholku Vol Turin ležela hromádka kožených čtverců, na nichž se klouzalo dolů. Po Eragonově pravici byla zaprášená chodba, která vedla do pokojů a komnat tohoto poschodí. Solembum tudy uháněl a mrskal při tom ocasem.
Počkej, řekl Eragon.
Pokusil se Solembuma dostihnout, ale jen tu a tam ho letmo zahlédl v opuštěných chodbách. Když pak Eragon zaběhl za roh, uviděl, že kočkodlak zastavil u nějakých dveří a zamňoukal. Zdálo se, že se dveře samy od sebe pootevřely, takže Solembum proklouzl dovnitř a potom se zas zavřely. Eragon se před nimi zmateně zastavil. Zvedl ruku, aby zaklepal, ale než to stačil udělat, dveře se znovu otevřely a chodbu zalilo hřejivé světlo. Po chvilkovém zaváhání vstoupil dovnitř.
Ocitl se v dvoupokojovém apartmá, bohatě v zdobeném řezávaným dřevem a popínavými rostlinami. Vzduch byl teplý, svěží a vlhký. Na stěnách a z nízkého stropu visely zářivé lucerny. V koutech na podlaze se válely hromádky nezvyklých věcí. V zadním pokoji stála veliká postel s nebesy, ještě víc ověšená rostlinami.
Uprostřed hlavního pokoje seděla na přepychové kožené židli věštkyně a čarodějnice Angela. Zářivě se usmívala.
„Co tady děláte?“ vyhrkl Eragon.
Angela složila ruce do klína. „Nuže proč se neposadíš na zem, abych ti to mohla říct? Nabídla bych ti židli, ale na té jediné, co tu je, sedím já.“ Eragonovi se hlavou honily otázky, ale poslušně se usadil mezi dvěma lahvemi štiplavých bublajících zelených lektvarů.
„Takže!“ zvolala Angela a naklonila se dopředu. „Ty jsi Jezdec. Myslela jsem si to, ale až do včerejška jsem to nevěděla určitě. Jsem si jistá, že Solembum to věděl, ale nikdy mi to neřekl. Mělo mi to dojít, když jsi se zmínil o Bromovi. Safira... to jméno se mi líbí - a hodí se pro draka.“
„Brom zemřel,“ řekl stroze Eragon. „Zabili ho ra'zakové.“
Angelu to vyvedlo z míry. Obtáčela si kolem prstu pramen svých hustých kudrlin. „To je mi líto. Skutečně,“ řekla tiše.
Eragon se hořce usmál. „Ale nepřekvapilo vás to, viďte? Přece jste předpověděla jeho smrt.“
„Nevěděla jsem, čí smrt to bude,“ řekla a zavrtěla hlavou. „Ale ne... nejsem překvapená. Setkala jsem se s Bromem jednou nebo dvakrát. Nelíbil se mu můj 'pošetilý' názor na kouzlení. Dráždilo ho to.“
Eragon se zamračil. „V Teirmu jste se smála jeho osudu a řekla jste, že je legrační. Proč?“
Angelina tvář se na okamžik napjala. „Zpětně viděno to bylo poněkud nepatřičné, ale nevěděla jsem, co se mu přihodí. Jak to říct...? Brom byl svým způsobem prokletý. Byl to jeho osud, že nesplnil, i když ne vlastní vinou, žádný ze svých úkolů kromě jednoho jediného. Vybrali ho mezi Jezdce, ale jeho drak byl zabit. Miloval ženu, ale jeho náklonnost ji zahubila. A vybrali ho, aby tě střežil a cvičil, ale nakonec neuspěl ani v tom. Jediné, v čem uspěl, bylo to, že zabil Morzana, a nic lepšího nemohl udělat.“
„Brom se mi nikdy o žádné ženě nezmiňoval,“ odsekl Eragon.
Angela lhostejně pokrčila rameny. „Slyšela jsem to od někoho, kdo určitě nelhal. Ale dost už! Život jde dál a my bychom neměli zatěžovat mrtvé našimi starostmi.“ Sebrala ze země hromádku rákosu a obratně ho začala splétat dohromady, čímž očividně uzavřela toto téma.
Eragon zaváhal, ale pak to vzdal. „Dobrá. Takže - proč jste v Tronjheimu místo v Teirmu?“
„Ach, konečně zajímavá otázka,“ řekla Angela. „Když jsem znovu během tvé návštěvy uslyšela Bromovo jméno, vycítila jsem, že se do Alagaësie vrací staré časy. Lidé si šeptali, že Království pronásleduje Jezdce. Věděla jsem, že vejce Vardenů se muselo vylíhnout, a tak jsem zavřela obchod a vyrazila na cestu, abych se dozvěděla víc.“
„Vy jste věděla o tom vejci?“
„Samozřejmě že ano. Nejsem žádný hlupák. Jsem tady na světě už mnohem déle, než bys čekal. Děje se toho jen velmi málo, o čem nevím.“ Odmlčela se a zaměřila se na své tkaní. „Každopádně jsem věděla, že se musím dostat co nejrychleji k Vardenům. Teď už jsem tu skoro měsíc, ačkoli mě tohle místo ve skutečnosti nezajímá - na můj vkus je příliš zatuchlé. A každý ve Farthen Duru je tak vážný a šlechetný. Stejně jsou všichni nejspíš odsouzeni k tragické smrti.“ Dlouze si povzdechla s posměšným výrazem ve tváři. „A trpaslíci jsou jen pověrčivá banda pitomců, kteří se spokojí s tím, že mohou celý život tlouci do skály. Jedinou světlou stránkou tohoto místa jsou všechny ty houby, které rostou ve Farthen Duru.“
„Tak proč tu zůstáváte?“ zeptal se Eragon s úsměvem.
„Protože jsem ráda všude, kde se dějí zajímavé věci,“ řekla Angela a zvedla hlavu. „Krom toho, kdybych zůstala v Teirmu, Solembum by odešel beze mě a já mám ráda jeho společnost. Ale řekni mi, jaká dobrodružství tě potkala od té doby, co jsme spolu naposled mluvili?“
Další hodinu Eragon stručně shrnul své zážitky za poslední dva a půl měsíce. Angela potichu naslouchala, ale když zmínil Murtaghovo jméno, vyprskla: „Murtagh!“
Eragon přikývl. „Řekl mi, kdo je. Ale nech mě všechno vylíčit do konce, než začneš soudit.“ Pokračoval ve vyprávění. Když skončil, Angela se zamyšleně opřela v křesle a úplně zapomněla na svůj rákos. Solembum bez varování vyskočil z úkrytu a přistál jí na klíně. Stočil se do klubíčka a povýšeně sledoval Eragona.
Angela se mazlila s kočkodlakem. „Vzrušující. Galbatorix se spojil s urgaly a Murtagh se nakonec prozradil... Varovala bych tě, abys byl před Murtaghem opatrný, ale očividně si jsi vědom nebezpečí.“
„Murtagh mi byl vytrvalým přítelem a neochvějným spojencem,“ řekl pevně Eragon.
„Tak jako tak, dávej si pozor.“ Angela se odmlčela a pak znechuceně řekla: „A pak je tu ta věc se Stínem, Durzou. Myslím, že on teď znamená pro Vardeny největší hrozbu, kromě Galbatorixe. Nenávidím Stíny - provozují skoro tak odporná kouzla, jako je nekromancie. Nejraději bych mu vyřízla srdce tupou vlásenkou a hodila ho prasatům!“
Eragona vyděsila její náhlá prudkost. „Nerozumím. Brom mi řekl, že Stínové jsou černokněžníci, kteří používají duchy, aby uskutečňovali jejich vůli, ale proč jsou kvůli tomu tak zlí?“
Angela zavrtěla hlavou. „To ne kvůli těm duchům. Obyčejní černokněžníci jsou obyčejní, nic víc - ani lepší, ani horší než my ostatní. Užívají své kouzelné síly, aby ovládali duchy a jejich síly. Jenže Stínové se této vlády vzdávají ve snaze získat větší moc a dovolují, aby jejich tělo ovládali duchové. Naneštěstí jen ti nejhorší duchové ovládají lidi, a jakmile se jednou usadí v těle, nikdy neodejdou. To se může přihodit náhodou, pokud černokněžník přivolá ducha silnějšího, než je sám. Problém je, že jakmile jednou Stín vznikne, je hrozně obtížné ho zabít. Jak určitě víš, pouze dva hrdinové, elf Laetri a Jezdec Irnstad, jej dokázali zabít.“
„Slyšel jsem ty příběhy.“ Eragon ukázal kolem sebe. „Proč žiješ tak vysoko v Tronjheimu? Není to nepohodlné být takhle odříznutá? A jak jsi sem nahoru dostala všechny ty věci?“
Angela pohodila hlavou dozadu a jízlivě se zasmála. „Chceš znát pravdu? Skrývám se tu. Když jsem přijela do Tronjheimu, měla jsem několik dní klid - dokud jeden ze strážných, který mě pustil do Farthen Duru, nevyžvanil, kdo jsem. Pak všichni zdejší kouzelníci, ačkoli si stěží zaslouží tenhle výraz, dotírali, abych se přidala k jejich tajné skupině. Zvláště ta drajl Dvojčata, která tomu velí. Nakonec jsem jim pohrozila, že je všechny proměním v ropuchy, promiň - žáby, ale když je neodstrašilo ani to, tajně jsem se uprostřed noci vyplížila sem nahoru. Nebylo to tak těžké, jak by sis představoval, zvláště pro někoho s mými schopnostmi.“
„Musela jsi dovolit Dvojčatům, aby zkoumala tvou mysl, než tě pustili do Farthen Duru?“ zeptal se Eragon. „Mě přinutili, abych je nechal prozkoumat své vzpomínky.“
V oku jí přeskočila chladná jiskra. „Dvojčata by se neopovážila mě prošetřovat ze strachu, co bych jim mohla udělat. Tedy, oni by velmi rádi, ale vědí, že by se z nich staly blekotající trosky. Přišla jsem sem dávno předtím, než Vardenové začali zkoumat mysl lidí... a teď s tím u mě nebudou začínat.“
Nakoukla do druhého pokoje a řekla: „Nuže! Tohle bylo poučné povídání, ale obávám se, že teď už musíš jít. Můj nápoj z kořene mandragory a mločího jazyka se bude co nevidět vařit a potřebuji na něj dohlédnout. Přijď zase, až budeš mít čas. A prosím, neříkej nikomu, že jsem tady. Hrozně nerada bych se zase stěhovala. To by mě velmi... podráždilo. A ty mě nechceš vidět podrážděnou, že?!“
„Nevyzradím tvé tajemství,“ ujistil ji Eragon, když vstával.
Solembum seskočil Angele z klína, když se postavila. „Dobrá!“ zvolala.
Eragon se s ní rozloučil a vyšel z pokoje. Solembum ho dovedl zpět do dračí haly, pak ho propustil jediným trhnutím ocasu a líně odkráčel.
Síň krále hory
V dračí hale na Eragona čekal nějaký trpaslík. Nejdřív se uklonil a zamumlal: „Argetlam,“ a pak řekl se silným přízvukem: „Výborně. Už jsi vzhůru. Čeká na tebe knurla Orik.“ Znovu se uklonil a odcupital pryč. Safira vyskočila z jeskyně a přistála vedle Eragona. V drápech držela Zar'roc.
Co s ním? zeptal se zamračeně.
Nahnula k němu hlavu. Nos ho. Jsi Jezdec a měl bys nosit meč Jezdce. Zar'roc má možná krvavou historii, ale to by nemělo mít vliv na tvé činy. Vytvoř mu novou historii a nos jej se ctí.
Jsi si jistá? Pamatuj na Ažihadovu radu.
Safira si odfrkla a z nozder se jí vznesl oblak kouře. Nos ho, Eragone. Pokud si chceš zachovat nadhled nad zdejšími silami, nedovol, aby číkoli nesouhlas ovlivňoval tvoje činy.
Jak chceš, řekl neochotně a připnul si meč. Vyšplhal se jí na záda a Safira vyletěla z Tronjheimu. Teď bylo ve Farthen Duru dost světla, takže byly vidět mlhavé stěny kráteru - pět mil na každou stranu. Když kroužili dolů k úpatí města-hory, Eragon vyprávěl Safiře o svém setkání s Angelou.
Jakmile přistáli u jedné z tronjheimských bran, Orik nedočkavě přiběhl k Safiře. „Můj král, Hrothgar, si vás oba přeje vidět. Rychle sesedni. Musíme si pospíšit.“
Eragon utíkal za trpaslíkem do Tronjheimu. Safira s nimi hravě držela tempo. Eragon si nevšímal pohledů lidí uvnitř stoupající chodby a zeptal se: „Kde se setkáme s Hrothgarem?“
Orik v poklusu odpověděl: „V trůnním sále pod městem. Bude to soukromé slyšení na důkaz otho - 'důvěry'. Nemusíš ho oslovovat nějakým zvláštním způsobem, ale mluv k němu s úctou. Hrothgar se snadno rozzlobí, ale je moudrý a velmi dobře vidí do myslí lidí, tak si to dobře rozmysli, než promluvíš.“
Když vešli do hlavního sálu Tronjheimu, Orik je zavedl k jednomu ze dvou schodišť lemujících protější stěnu. Vyrazili dolů tím, které měli po pravé ruce. Mírně se stáčelo, dokud nezamířilo stejným směrem, z jakého přišli. Další schodiště se spojovalo s jejich, aby utvořilo širokou kaskádu tlumeně osvětlených schodů, které končily asi po stu stopách před dvojdílnými žulovými dveřmi. Přes obě křídla dveří byla vytesaná koruna se sedmi hroty.
Na každé straně vchodu stálo na stráži sedm trpaslíků. Drželi nablýskané krumpáče a kolem beder měli připevněné opasky posázené drahokamy. Jak se Eragon s Orikem a Safirou blížili, trpaslíci zabouchali o zem násadami krumpáčů. Po schodišti se rozeznělo těžké zadunění. Pak se dveře otevřely.
Před nimi se rozprostíral tmavý sál, dlouhý na dostřel dobrého luku. Trůnní komnata byla vlastně přírodní jeskyně; kolem stěn vyrůstaly stalagmity a stalaktity silnější než člověk. Tu a tam byly rozvěšené lucerny, které vrhaly do místnosti melancholické světlo. Hnědá podlaha byla hladká a naleštěná. Na konci haly stál černý trůn, na němž seděla nehybná postava.
Orik se uklonil. „Král tě očekává.“ Eragon položil ruku Safiře na bok a oba pokračovali dál do sálu. Dveře se za nimi zavřely a zanechaly je samotné s králem v temném trůnním sále.
Blížili se k trůnu a jejich kroky se rozléhaly po obrovské místnosti. V mezerách mezi stalagmity a stalaktity stály mohutné sochy. Každá z nich znázorňovala krále trpaslíků, který má na hlavě korunu a sedí na trůnu; jejich slepé oči hleděly přísně do dálky a vrásčité tváře nesly sveřepý výraz. Každý měl u nohou runami vytesané jméno.
Eragon se Safirou minuli víc než čtyřicet soch, za kterými už byly jen tmavé a prázdné výklenky, čekající na budoucí krále. Zastavili až před Hrothgarem na konci haly.
I král trpaslíků seděl na vyvýšeném trůnu vyrobeném z jediného kusu černého mramoru jako socha. Trůn byl hranatý, nijak zdobený a vytesaný s dokonalou přesností. Vyzařovala z něj síla, která vyvolávala atmosféru dávných dob, kdy trpaslíci vládli v Alagaësii bez odporu elfů nebo lidí. Hrothgar měl na hlavě místo koruny zlatou helmici, posázenou kolem dokola rubíny a diamanty. Obličej měl strnulý, ošlehaný větrem a poznamenaný zkušenostmi mnoha let. Pod drsným čelem se mu blýskaly hluboko zasazené oči, tvrdé a bystré. Přes statnou hruď se mu vlnila drátěná košile. Bílý plnovous měl zastrčený pod opasek a v klíně držel mohutné válečné kladivo, na jehož konci byl vyrytý symbol Orikova klanu.
Eragon se rozpačitě uklonil a poklekl. Safira zůstala vzpřímená. Král se pohnul, jako by se právě probral z dlouhého spánku, a zaburácel: „Povstaň, Jezdče, nemusíš mi vzdávat hold.“
Eragon vstal a setkal se s Hrothgarovým pronikavým pohledem. Král si ho zkoumavě prohlédl a pak pronesl hrdelním hlasem: „Âz knurl deimi lanok. 'Dej si pozor, kámen se mění.' - naše staré rčení... A v dnešní době se kámen mění opravdu velmi rychle.“ Dotkl se kladiva. „Nemohl jsem se s tebou setkat dřív tak jako Ažihad, protože jsem se musel zabývat svými nepřáteli uvnitř klanů. Požadovali, abych ti odepřel útočiště a vyhostil tě z Farthen Duru. Dalo mi to dost práce je přesvědčit.“
„Děkuji,“ řekl Eragon. „Netušil jsem, kolik sporů můj příchod vyvolá.“
Král přijal jeho díky, pak pozvedl vrásčitou ruku a ukázal. „Podívej se támhle, Jezdče Eragone. Tam na svých tesaných trůnech sedí moji předchůdci. Je jich čtyřicet jedna, se mnou čtyřicet dva. Až odejdu z tohoto světa do područí bohů, bude moje hírna připojena mezi ty jejich. První socha je podobizna mého předka Korgana, který ukoval toto žezlo, Volund. Po osm tisíciletí - od počátků naší rasy - trpaslíci vládli pod Farthen Durem. Jsme bytostmi země, starší než půvabní elfové a divocí draci.“ Safira se mírně pohnula.
Hrothgar se naklonil dopředu a řekl hlubokým chraplavým hlasem: „Jsem starý, člověče - dokonce i podle našich měřítek - tak starý, že jsem poznal Jezdce v celé jejich pomíjivé slávě, tak starý, že jsem mluvil s jejich vůdcem Vraelem, který mi složil poklonu na tomtéž místě. Mezi živými je jen málo takových, kteří mohou prohlásit to samé. Pamatuji Jezdce a to, jak se vměšovali do našich záležitostí. Také si pamatuji mír, který udržovali a který umožnil cestovat bezpečně z Tronjheimu do Nardy.
A teď přede mnou stojíš ty - ztracená tradice ožila. Řekni mi, a po pravdě, proč jsi přišel do Farthen Duru? Znám události, kvůli nimž jsi musel uprchnout z Království, ale jaké jsou tvé další úmysly?“
„Prozatím chceme se Safirou v Tronjheimu jenom nabrat síly,“ odpověděl Eragon. „Nejsme tu proto, abychom působili potíže, jen tu hledáme útočiště před nebezpečími, kterým jsme museli čelit mnoho měsíců. Ažihad nás možná pošle k elfům, ale než tak učiní, nechceme odejít.“
„Pak to byla jen touha po bezpečí, co tě sem hnalo?“ zeptal se Hrothgar. „Chceš tu prostě jenom žít a zapomenout na své problémy v Království?“
Eragon zavrtěl hlavou. Jeho hrdost odmítala takové tvrzení. „Pokud ti Ažihad řekl o mé minulosti, pak bys měl vědět, že mám dost pádných důvodů, abych bojoval proti Království, dokud z něj nezbude nic než hromádka popela. Přesto je v tom něco víc... Chci pomáhat těm, kdo nemohou utéci Galbatorixovi, včetně mého bratrance. Mám sílu pomoci, a proto musím.“
Zdálo se, že krále jeho odpověď uspokojila. Obrátil se k Safiře a zeptal se: „Draku, co si o tom myslíš? Z jakého důvodu jsi sem přišel ty?“
Safira odhrnula horní ret a zavrčela. Řekni mu, že žízním po krvi našich nepřátel a nedočkavě očekávám den, kdy vyrazíme do bitvy proti Galbatorixovi. Nemám slitování se zrádci a zloději vajec, jako je tenhle falešný král. Držel mě víc než sto let a ještě teď má dva z mých bratrů, které osvobodím, bude-li to možné. A řekni Hrothgarovi, že si myslím, že ty jsi na tento úkol připravený.
Eragon se jejím slovům ušklíbl, ale svědomitě je předal králi. Koutek Hrothgarových úst se zvedl s náznakem ponurého pobavení, až se mu prohloubily vrásky. „Vidím, že draci se za ta staletí nezměnili.“ Zaťukal na trůn. „Víš, proč bylo tohle křeslo vyrobeno tak ploché a hranaté? Aby se na něm nikomu nesedělo příliš pohodlně. Mně pohodlné nikdy nebylo a rád se ho vzdám, až přijde můj čas. Jak se zhostíš své odpovědnosti ty, Eragone? Pokud Království padne, nastoupíš na Galbatorixovo místo a prohlásíš se za krále?“
„Netoužím po tom, abych nosil korunu nebo vládl,“ řekl Eragon znepokojeně. „Být Jezdec znamená samo o sobě dostatečnou zodpovědnost. Ne, nepřevezmu trůn v Uru'baenu... ne, pokud nedojde k tomu, že se nenajde nikdo jiný ochotný nebo dost schopný na něj nastoupit.“
Hrothgar ho zasmušile varoval: „Jistě bys byl laskavější král než Galbatorix, ale žádná rasa nebude chtít vůdce, který nezestárne nebo neopustí trůn. Časy Jezdců jsou pryč, Eragone. Nikdy už znovu nepovstanou - ani kdyby se měla vylíhnout další dvě Galbatorixova vejce.“
Po tváři mu přeběhl stín, když pohlédl na Eragonův bok. „Vidím, že nosíš meč nepřítele; řekli mi to a také že jsi cestoval se synem Křivopřísežníka. Netěší mě, že vidím tu zbraň.“ Natáhl ruku. „Rád bych si ji prohlédl.“
Eragon vytasil Zar'roc a podal ho králi rukojetí napřed. Hrothgar sevřel meč a přelétl červenou čepel zkušeným okem. Do hrany se opřelo světlo lucerny a ostře se odrazilo. Král trpaslíků dlaní ozkoušel špičku a pak řekl: „Mistrovsky kovaná čepel. Elfové zřídka vyrábějí meče - raději mají luky a kopí -, ale když se do toho pustí, výsledky jsou nedostižné. Tohle je prokletý meč; nevidím ho rád ve svém království. Ale nos ho, jestli chceš, možná se jeho osud změnil.“ Vrátil mu Zar'roc a Eragon ho zasunul zpět do pochvy. „Byl ti za tu dobu, co jsi zde, můj synovec k užitku?“
„Kdo?“
Hrothgar povytáhl zacuchané obočí. „Orik, syn mojí nejmladší sestry. Sloužil pod Ažihadem, abych prokázal svou podporu Vardenům. Nicméně se zdá, že se vrátil pod mé velení. Potěšilo mě, když jsem slyšel, že jsi ho hájil.“
Eragon pochopil, že tohle je další známka otho, 'důvěry' z Hrothgarovy strany. „Nemohl bych si přát lepšího průvodce.“
„To je dobře,“ řekl král, očividně potěšený. „Bohužel už s tebou nemohu dál mluvit. Čekají na mě mí rádci, protože jsou tu věci, které musím vyřídit. Řeknu jen toto: pokud si přeješ podporu trpaslíků v mém království, musíš se nejdřív osvědčit. Máme dlouhou paměť a neděláme ukvapená rozhodnutí. Slova nic nevyřeší, pouze skutky.“
„Budu na to pamatovat,“ řekl Eragon a znovu se poklonil.
Hrothgar královsky pokývl hlavou. „Teď můžete jít.“
Eragon se Safirou se otočili a vykročili ze síně krále hory. Orik na ně čekal před kamennými dveřmi s úzkostlivým výrazem ve tváři. Když stoupali zpět do hlavního sálu Tronjheimu, oslovil je: „Šlo všechno dobře? Přijal vás příznivě?“
„Myslím, že ano. Ale tvůj král je opatrný,“ řekl Eragon.
„Díky tomu přežil tak dlouho.“
Nechtěla bych, aby se na nás Hrothgar rozhněval, podotkla Safira.
Eragon na ni letmo pohlédl. Ani já ne. Nejsem si jistý, co si myslí o tobě - zdá se, že draky nemá moc v lásce, i když to neřekl otevřeně.
Safiru to patrně pobavilo. V tom je moudrý, zvláště vzhledem k tomu, že mi sahá sotva po kolena.
Pod třpytivým Isidar Mithrim uprostřed Tronjheimu Orik řekl: „Tvoje včerejší požehnání rozvířilo Vardeny jako splašený včelí roj. Tu holčičku, které se Safira dotkla, oslavují jako budoucí hrdinku. Ona a její ochránkyně dostaly ubytování v nejlepších pokojích. Každý mluví o vašem 'zázraku'. Všechny lidské matky tě teď zřejmě hodlají vyhledat a dostat totéž pro svoje děti.“
Eragona to vyplašilo a nenápadně se rozhlédl kolem. „Co bychom měli dělat?“
„Kromě toho, že bys své skutky vzal zpět?“ zeptal se Orik suše. „Zůstat z dohledu, jak jen to půjde. Nikdo nesmí do dračí haly, takže tam budete mít nerušený klid.“
Eragon se ale ještě nechtěl vrátit na vrchol Tronjheimu. Bylo ještě brzy a on si chtěl se Safirou projít město-horu. Teď, když byli mimo Království, neměli důvod trávit čas odděleně. Ale chtěl se vyhnout nevítané pozornosti, což bylo se Safirou po boku nemožné. Safiro, co chceš dělat?
Přiblížila se k němu, až se mu šupinami otřela o paži. Vrátím se do dračí jeskyně. Je tam někdo, s kým se chci sejít. Můžeš se procházet, jak dlouho budeš chtít.
Dobře, řekl, ale s kým se to chceš setkat? Safira na něj jen mrkla obrovským okem a odpelášila jednou ze čtyř hlavních tronjheimských chodeb.
Eragon vysvětlil Orikovi, kam odešla, a pak řekl: „Dal bych si snídani. A pak bych rád viděl víc z Tronjheimu; je to tak úžasné místo. Dnes nechci jít na cvičiště, protože jsem se ještě úplně nezotavil.“
Orik přikývl, až se mu plnovous pohupoval na prsou. „V tom případě - nechceš navštívit tronjheimskou knihovnu? Je dost stará a je v ní mnoho svitků nesmírné hodnoty. Čtení o dějinách Alagaësie, které není pošpiněné rukou Galbatorixe, by pro tebe mohlo být zajímavé.“
S bodnutím u srdce si Eragon vzpomněl, jak ho Brom učil číst. Zajímalo by ho, jestli to ještě umí. Od doby, co naposled viděl psaná slova, uteklo mnoho času. „Ano, to by šlo.“
„Výborně.“
Když se najedli, Orik dovedl Eragona četnými chodbami k jejich cíli. Dorazili k vyřezávanému oblouku nad vstupem do knihovny a Eragon jím uctivě vešel dovnitř.
Místnost mu připomínala les. Řady vznešených sloupů se větvily do výšky k tmavému žebrovému stropu pět pater nad nimi. Mezi nimi stály zády k sobě knihovny z černého mramoru. Stěny zakrývaly přihrádky se svitky, přerušované úzkými uličkami, na které se dalo vystoupat po třech točitých schodištích. Podél stěn byly v pravidelných odstupech umístěné dvojice naproti sobě postavených lavic. Mezi nimi stály malé stolky, jejichž spodní část plynule přecházela v podlahu.
V knihovně byly uloženy nesčetné knihy a pergameny. „Tohle je opravdové dědictví naší rasy,“ řekl Orik. „Zde leží spisy našich největších králů a učenců, od dávnověku až do přítomnosti. Zaznamenané tu jsou také písně a příběhy složené našimi umělci. Tahle knihovna je možná naším největším bohatstvím. Přesto to není jenom naše práce - jsou tu i lidské výtvory. Tvoje rasa žije jen krátce, ale literárně je velmi plodná. Od elfů toho máme jen málo nebo skoro nic. Ti si totiž svá tajemství žárlivě střeží.“
„Jak dlouho tu smím zůstat?“ zeptal se Eragon a vykročil k regálům.
„Tak dlouho, jak budeš chtít. Pokud budeš mít nějaké dotazy, přijď za mnou.“
Eragon s potěšením přejížděl očima svazky a dychtivě hledal ty se zajímavými názvy nebo obaly. Trpaslíci kupodivu používali ke psaní stejné písmo jako lidé. Byl trochu sklíčený tím, jak těžko se mu po několikaměsíční přestávce čte. Přebíhal od jedné knihy ke druhé a pomalu se propracovával hloub do rozsáhlé knihovny. Nakonec se zabral do překladu básní od Dóndara, desátého krále trpaslíků.
Jak přejížděl po úhledných řádcích, uslyšel, jak se zpoza police, před kterou stál, blíží neznámé kroky. Zvuk ho vyplašil, ale vyhuboval sám sobě, že je tak pošetilý - nemohl přece být v knihovně úplně sám. Ale i tak potichu odložil knihu, vykradl se pryč a zůstával ve střehu před možným nebezpečím. Už byl tolikrát přepadený, že tyhle pocity nebral na lehkou váhu. Znovu zaslechl ty kroky, ale tentokrát byly dvoje. Znepokojeně pospíchal sálem a snažil se vzpomenout si, kde Orik sedí. Opatrně zabočil kolem jednoho regálu a trhnul sebou, když se ocitl tváří v tvář Dvojčatům.
Dvojčata stála vedle sebe tak blízko, až se dotýkala rameny, a v uhlazených tvářích měla prázdný výraz. Zabodávala do něj svoje černé hadí oči. Ruce, skryté v záhybech nachových šatů, jim lehce cukaly. Obě se uklonila, ale jejich gesto bylo spíš drzé a posměšné.
„Hledali jsme tě,“ řekl jeden z nich. Jeho hlas mu nepříjemně připomínal ra'zaky.
Eragon potlačil třes. „Proč?“ V duchu se spojil se Safirou. Okamžitě se dotkla jeho mysli.
„Poté, co jsi se setkal s Ažihadem, jsme se chtěli... omluvit za naše jednání.“ Slova zněla výsměšně, ale ne tak zjevně, aby je Eragon mohl otevřeně zpochybnit. „Přišli jsme ti vzdát hold.“ Eragon zlostí zrudl, když se znovu uklonili.
Pozor na ně! varovala ho Safira.
Potlačil narůstající rozčilení. Nemohl si dovolit nechat se tím unést. Něco ho napadlo a s lehkým úsměvem řekl: „Ale kdeže, to já musím vzdát hold vám dvěma. Bez vašeho souhlasu by mě nikdy nevpustili do Farthen Duru.“ Na oplátku se jim také poklonil a udělal to co nejurážlivěji.
Dvojčatům podrážděně zajiskřilo v očích, ale usmála se a řekla: „Jsme poctěni, že někdo tak... důležitý... jako ty má o nás tak vysoké mínění. Jsme tvými dlužníky za tvá laskavá slova.“
Teď byla zas řada na Eragonovi, aby se rozzlobil. „Budu na to pamatovat, až budu v nouzi.“
Safira prudce pronikla do jeho myšlenek. Už to přeháníš. Neříkej nic, čeho bys mohl litovat. Budou si pamatovat každé slovo, které proti tobě budou moci použít.
Už tak je to těžké i bez tvých poznámek! odsekl. S nazlobeným zabručením se utišila.
Dvojčata se přiblížila a obruby jejich šatů tiše zašustily po zemi. Jejich hlasy teď zněly mnohem přívětivěji. „Hledali jsme tě ještě z jiného důvodu, Jezdče. Těch pár kouzelníků, kteří v Tronjheimu žijí, vytvořilo skupinu. Říkáme si Du Vrangr Gata, nebo také...“
„Klikatá cesta, já vím,“ přerušil ho Eragon a vzpomněl si, co mu o tom říkala Angela.
„Tvá znalost starověkého jazyka je působivá,“ řeklo klidně jedno z Dvojčat. „Jak už jsme řekli, Du Vrangr Gata slyšela o tvých statečných skutcích a my jsme ti přišli nabídnout členství. Byli bychom poctěni, kdybychom měli v našich řadách někoho tvého významu. A domnívám se, že my bychom ti také mohli pomoci.“
„Jak?“
Tentokrát se ozvalo druhé Dvojče: „My dva jsme v kouzlení nasbírali řadu zkušeností. Mohli bychom tě vést... prozradit ti zaklínadla, která jsme objevili, a naučit tě mocná slova. Nic by nás nepotěšilo víc, než kdybychom ti mohli svou troškou pomoci na tvé cestě ke slávě. Na oplátku nežádáme nic, i když pokud bys považoval za vhodné podělit se o nějaké útržky svých znalostí, byli bychom spokojeni.“
Eragonovi ztvrdla tvář, když si uvědomil, oč ho žádají. „Myslíte, že jsem hlupák?“ zeptal se hrubě. „Nepůjdu k vám do učení jen proto, abyste mohli vyzvídat slova, která mě naučil Brom! Muselo vás rozzuřit, když jste je nemohli ukrást z mojí mysli.“
Dvojčata najednou shodila své usměvavé masky. „S námi by sis neměl zahrávat, chlapečku! To my budeme prověřovat tvé schopnosti v kouzlení. A mohlo by to být nanejvýš nepříjemné. Pamatuj, stačí jediné špatně pochopené zaklínadlo, abys někoho zabil. Možná jsi Jezdec, ale my dva jsme pořád silnější než ty.“
Eragon si zachovával bezvýraznou tvář, dokonce i když se mu bolestivě sevřel žaludek. „Zvážím vaši nabídku, ale asi...“
„Pak počkáme na tvou odpověď do zítřka. Dobře ji zvaž.“ Chladně se usmáli a odkráčeli dál do knihovny.
Eragon se zakabonil. Nepřidám se k Du Vrangr Gata, ať dělají cokoli.
Měl by sis promluvit s Angelou, řekla Safira. Už dříve se s Dvojčaty potýkala. Možná by mohla být u toho, až tě budou testovat. Mohlo by tě to ochránit před jejich ubližováním.
To je dobrý nápad. Eragon se motal mezi regály s knihami, dokud nenašel Orika, jak sedí na lavici a horlivě leští svou válečnou sekeru. „Rád bych se vrátil do dračí haly.“
Trpaslík prostrčil topůrko sekery koženou smyčkou za opasek a doprovodil Eragona k bráně, kde na něj čekala Safira. Lidé už se kolem ní seskupovali. Eragon si jich nevšímal, vyšplhal se Safiře na hřbet a uletěli vzhůru směrem k dračí hale.
Tenhle problém se musí rychle vyřešit. Nemůžeš dovolit Dvojčatům, aby tě zastrašovala, řekla Safira, když přistávali na Isidar Mithrim.
Já vím. Ale doufám, že se vyhneme tomu, abychom je rozzuřili. Mohli by to být nebezpeční nepřátelé. Rychle sesedl s rukou na Zar'rocu.
To ty také. Chceš je za spojence?
Zavrtěl hlavou. Vůbec ne... Zítra jim řeknu, že se nepřidám k Du Vrangr Gata.
Eragon nechal Safiru v její jeskyni a vyšel z dračí haly. Chtěl navštívit Angelu, ale nepamatoval si, kde přesně je její úkryt, a Solembum tu nebyl, aby mu ukázal cestu. Bloumal po opuštěných chodbách a doufal, že Angelu potká náhodou.
Když se unavil nahlížením do prázdných pokojů a nekonečných šedých zdí, začal se vracet k dračí hale. Jak se přibližoval, uslyšel, že v místnosti někdo mluví. Zastavil se a poslouchal, ale jasný hlas zrovna utichl. Safiro? Kdo je to?
Žena... Vypadá velmi rázně. Odlákám její pozornost, aby tě neviděla přicházet. Eragon uvolnil Zar'roc z pochvy. Orik říkal, že do dračí haly nevpustí žádného nezvaného hosta, tak kdo by to mohl být? Zklidnil se a vkročil do haly s rukou na meči.
Uprostřed místnosti stála mladá žena a zvědavě si prohlížela Safiru, která vystrkovala hlavu z jeskyně. Vypadala tak na sedmnáct let. Hvězdný safír na ni vrhal růžové světlo, jež zvýrazňovalo její tmavě zabarvenou pleť, podobnou, jako měl Ažihad. Byla oblečena ve vínově červených, elegantně střižených sametových šatech. U pasu jí v kožené pochvě, ošoupané od nošení, visela vykládaná dýka.
Eragon zkřížil paže a vyčkával, až si ho žena všimne. Ta dál hleděla na Safiru, pak se uklonila a sladce se zeptala: „Prosím, mohla bys mi říct, kde je Jezdec Eragon?“ Safiře se pobavením zablýsklo v očích.
„Tady jsem,“ ozval se s mírným úsměvem Eragon.
Žena se k němu prudce otočila a ruka jí hbitě vylétla k dýce. Měla půvabnou tvář s očima jako mandle, širokými rty a oblými lícními kostmi.
„Jsem Nasuada,“ řekla a znovu se uklonila.
Eragon sklonil hlavu. „Zřejmě víš, kdo jsem, ale co chceš?“
Nasuada se kouzelně usmála. „Můj otec, Ažihad, mě sem poslal se vzkazem. Přeješ si ho slyšet?“
Vůdce Vardenů nepřipadal Eragonovi jako někdo, kdo tíhne k manželství či otcovství. Zajímalo by ho, kdo je Nasuadina matka - musela to být neobyčejná žena, když přivábila Ažihadovo oko. „Ano, chci.“
Nasuada pohodila hlavou dozadu a začala odříkávat: „Těší ho, že se ti daří dobře, ale varuje tě před činy, jako bylo tvé včerejší požehnání. Způsobují víc problémů, než kolik jich řeší. Také tě naléhavě prosí, aby ses co nejdřív nechal přezkoušet - potřebuje vědět, jak jsi zdatný, než se spojí s elfy.“
„To jsi vystoupala celou tu cestu nahoru až sem, jen abys mi řekla tohle?“ zeptal se Eragon a vzpomněl na délku Vol Turin.
Nasuada zavrtěla hlavou. „Použila jsem kladkový systém, který slouží k dopravě zboží do vyšších pater. Mohli jsme poslat zprávu pomocí signálů, ale chtěla jsem se setkat s tebou osobně.“
„Neposadíš se?“ zeptal se Eragon a pokynul směrem k Safiřině jeskyni.
Nasuada se slabě zasmála. „Ne, čekají mě někde jinde. Také bys měl vědět, že můj otec dal svolení, že můžeš navštívit Murtagha, pokud chceš.“ Její dosud uhlazené rysy narušil pochmurný výraz. „Už jsem se s Murtaghem setkala... Hrozně rád by s tebou mluvil. Vypadal osaměle, měl bys za ním zajít.“ Pak Eragonovi vysvětlila, jak se dostane do Murtaghovy cely.
Eragon jí poděkoval za zprávy a pak vyhrkl: „Co Arya? Už je jí lépe? Mohu ji vidět? Orik mi toho moc neřekl.“
Uličnicky se usmála. „Arya se rychle uzdravuje, jako všichni elfové. Nikdo k ní nesmí, kromě mého otce, Hrothgara a léčitelů. Strávili u ní spoustu času a zjišťovali, co se dělo během jejího uvěznění.“ Přelétla očima po Safiře. „Už musím jít. Mám něco Ažihadovi vyřídit?“
„Ne, kromě mého přání navštívit Aryu. A že mu děkuji za jeho pohostinnost.“
„Osobně mu tvá slova předám. Sbohem, Jezdče Eragone. Doufám, že se zas brzy setkáme.“ Uklonila se a s hlavou vysoko zdviženou odkráčela z dračí haly.
Pokud skutečně šla celou tu cestu nahoru Tronjheimem, jen aby se se mnou seznámila - s kladkou nebo bez kladky -, šlo při tomhle setkání o víc než jen o plané klábosení, poznamenal Eragon.
Jo jo, řekla Safira a stáhla hlavu do jeskyně. Eragon vyšplhal za ní a překvapilo ho, když uviděl Solembuma, stočeného do klubíčka v prohlubni za jejím krkem. Kočkodlak hluboce předl a ocasem s černou špičkou pohazoval sem a tam. Oba dva drze pohlédli na Eragona, jako by se chtěli zeptat: „A co?“
Eragon zavrtěl hlavou a bezradně se zasmál. Safiro, je Solembum ten, s kým ses chtěla sejít?
Oba na něj zamrkali a odpověděli: Ano.
Jen se ptám, řekl a tak tak že nevyprskl smíchy. Dávalo to smysl, že se spolu přátelí - měli podobnou povahu a oba byli kouzelné bytosti. Povzdechl si, a zatímco si odepínal Zar'roc, spadla z něj většina starostí toho dne. Solembume, nevíš, kde je Angela? Nemohl jsem ji najít a potřebuji její radu.
Solembum si masíroval tlapky o Safiřina šupinatá záda. Je někde v Tronjheimu.
Kdy se vrátí?
Brzy.
Jak brzy? zeptal se netrpělivě. Potřebuji s ní mluvit ještě dnes.
Tak brzy zas ne.
Navzdory neodbytným dotazům mu kočkodlak odmítl říct víc. Eragon to vzdal a uvelebil se vedle Safiry. Nad sebou slyšel Solembumovo tlumené předení. Zítra musím zajít za Murtaghem, pomyslel si a dotkl se Bromova prstenu.