Jdi na obsah Jdi na menu
 


Brom načmáral uhlem na pergamen písmeno a, pak ho ukázal Eragonovi. „Tohle je a,“ řekl. „Nauč se ho.“

Tím Eragon zahájil veliký úkol: stát se gramotným. Bylo to těžké a podivné a dostával se až na hranice svých možností, ale bavilo ho to. Protože neměl nic jiného na práci a měl dobrého - i když někdy netrpělivého - učitele, dělal rychlé pokroky.

Brzy vše probíhalo v pravidelném rytmu. Každý den Eragon vstal, najedl se v kuchyni, pak šel do pracovny na své lekce, kde se lopotil, aby si zapamatoval názvy jednotlivých písmen a pravidla pravopisu. Došlo to až tak daleko, že když zavřel oči, hlavou se mu míhala písmena a slova. V té době málokdy myslel na něco dalšího.

Před večeří chodívali s Bromem za Jeodův dům a bojovali. Přicházeli se sem na ně dívat sluhové spolu s hloučkem dětí a všichni je sledovali s vyvalenýma očima. Když potom zbyl nějaký čas, Eragon cvičil ve svém pokoji kouzla, za bezpečně zataženými závěsy.

Jedinou starost mu dělala Safira. Navštěvoval ji sice každý večer, ale oba cítili, že spolu tráví příliš málo času. Během dne byla Safira většinou na míle daleko a hledala potravu; nemohla lovit poblíž Teirmu, aby nevzbudila podezření. Eragon dělal, co bylo v jeho silách, aby jí pomohl, ale věděl, že jediným lékem na její hlad a osamělost je odejít co nejdál od města.

Každý den do Teirmu přicházely špatné zprávy. Přijíždějící kupci vyprávěli o strašných útocích podél pobřeží. Některé zprávy mluvily o vážených osobách, které v noci zmizely ze svého domu, a ráno našli jejich mrtvoly rozsekané na kusy. Eragon často slýchával Broma s Jeodem, jak polohlasně debatují o těchto událostech, ale vždycky přestali, jakmile se k nim přiblížil.

Dny rychle míjely a brzy uběhl celý týden. Eragonovy znalosti byly sice jen na základní úrovni, ale už dokázal bez Bromovy pomoci přečíst celé stránky. Četl pomalu, ale věděl, že časem to půjde rychleji. Brom ho povzbuzoval: „Nevadí, na to, co mám v plánu, to bude stačit.“

Jednoho odpoledne Brom zavolal Jeoda a Eragona do pracovny. Brom ukázal na Eragona. „Teď, když už jsi schopen nám pomoci, je čas přistoupit k dalšímu kroku.“

„Co máš na mysli?“ zeptal se Eragon.

Po Bromově tváři přelétl škodolibý úsměv. Jeod zasténal. „Ten výraz znám, přesně to nás kdysi dostalo do trablů.“

„Trochu přeháníš,“ řekl Brom, „ale ne bezdůvodně. Takže, uděláme tohle...“

 

Odjedeme dnes v noci nebo zítra, řekl Eragon Safiře ze svého pokoje.

Tak najednou? Bude ta vaše akce bezpečná?

Eragon pokrčil rameny. Nevím. Možná nakonec budeme prchat z Teirmu s vojáky v patách. Cítil její obavy a pokusil se ji uklidnit. Bude to v pořádku. Brom a já umíme kouzlit a oba jsme dobří bojovníci.

Položil se na postel a zíral do stropu. Ruce se mu trochu třásly a hrdlo měl stažené. Když ho začal přemáhat spánek, pocítil vlnu zmatku. Nechci odejít z Teirmu, uvědomil si najednou. Život, který jsem tu vedl, byl - skoro normální. Co bych dal za to, abych už nemusel putovat dál. Zůstat tady a být jako každý jiný, to by byla nádhera. Pak mu hlavou probleskla další myšlenka: Ale to nikdy nebude možné, když mám Safiru. Nikdy.

Jeho vědomí se zmocnily sny, otáčely jím a směrovaly ho, jak se jim zlíbilo. Někdy se zachvěl strachy, jindy se radostně zasmál. Pak se něco změnilo - cítil, jako by se mu poprvé otevřely oči - a sen, který do něj vstoupil, byl živější než kterýkoli předtím.

Viděl mladou ženu, skleslou zármutkem, spoutanou řetězy ve studené, nevlídné cele. Zamřížovaným oknem vysoko ve zdi pronikal paprsek měsíčního světla a dopadal na její tvář. Po tváři jí stékala jediná slza, jako průzračný diamant.

Eragon se s trhnutím posadil a zjistil, že pláče. Pak znovu upadl do neklidného spánku.

 

 

Zloději na hradě

 

Eragon se probral z dřímoty do zlatavého západu slunce. Červené a oranžové paprsky světla proudily do pokoje a dopadaly na postel. Příjemně ho hřály na zádech, a tak se mu nechtělo ani hnout. Podřimoval, ale paprsky postupně ustoupily a jemu začala být zima. Slunce sklouzlo za obzor a zalilo moře a nebe barvami. Už je čas!

Hodil si luk a toulec na záda, ale Zar'roc nechal v pokoji; meč by ho akorát brzdil a nechtělo se mu ho použít. Pokud by musel někoho zastavit, může použít kouzlo nebo šíp. Přes košili si natáhl vestu a pevně ji zašněroval.

Nervózně čekal ve svém pokoji, dokud se nezešeřilo. Vyšel na chodbu a zavrtěl rameny, aby se mu toulec pohodlně usadil na zádech. Pak přišel Brom, který si nesl meč a hůl.

Jeod, oblečený v černém kabátci a punčochách, na ně čekal venku. U pasu mu visel vkusný rapír a kožený měšec. Brom pohlédl na rapír a poznamenal: „Tenhle žabikuch je příliš úzký pro skutečný boj. Co budeš dělat, když tě bude pronásledovat někdo s mečem nebo flambergem?“

„Buď realistický,“ řekl Jeod. „Žádný ze strážných nemá flamberg. Krom toho tenhle žabikuch je rychlejší než meč s širokou čepelí.“

Brom pokrčil rameny. „Je to tvůj krk.“

Zvolna kráčeli ulicí a vyhýbali se hlídkám a vojákům. Eragon byl napjatý a srdce mu divoce tlouklo. Když prošli kolem Angelina obchodu, upoutal jeho pozornost bleskový pohyb na střeše, ale když se otočil, nikoho neviděl. Dlaň mu brněla. Znovu se podíval na střechu, ale stále byla prázdná.

Brom je vedl podle teirmských hradeb. Když dorazili k hradu, nebe už bylo úplně černé. Eragon se při pohledu na uzavřené zdi pevnosti zachvěl. Nechtěl by tam být uvězněn. Jeod se mlčky ujal vedení, vykročil k branám a snažil se vypadat klidně a nenuceně. Zabouchal na bránu a čekal.

Malá mřížka na dveřích se odsunula a vykoukl rozmrzelý strážný. „Co je?“ zavrčel stroze. Eragon z jeho dechu cítil rum.

„Potřebujeme se dostat dovnitř,“ řekl Jeod.

Strážný si ho zblízka prohlížel. „Proč?“

„Tenhle chlapec zapomněl v mé kanceláři něco velmi cenného. Musíme si to hned vzít.“ Eragon svěsil hlavu a tvářil se zahanbeně.

Strážný se zamračil, očividně už se nemohl dočkat, až si zas bude moci přihnout. „Ach tak,“ řekl a ohnal se rukou. „Ale určitě mu dejte pár ran i za mě.“

„To rád udělám,“ ujistil ho Jeod, když strážný otevíral dvířka zasazená do brány. Vešli do věže a Brom podal strážnému pár mincí.

„Děkuju,“ zamumlal muž a odpotácel se. Jakmile byl pryč, Eragon vytáhl luk z pouzdra a natáhl tětivu. Jeod je rychle vpustil do hlavní části hradu. Pospíchali ke svému cíli a obezřetně poslouchali, zda neuslyší vojáky na obchůzce. U místnosti se záznamy Brom vzal za kliku. Dveře byly zamčené. Položil na ně ruku a zamumlal nějaké slovo, které Eragon neznal. S tlumeným cvaknutím se otevřely. Brom popadl louč ze zdi, vnikli dovnitř a potichu zavřeli dveře.

Nízká místnost byla naplněna dřevěnými regály s vysokými stohy svitků. Na protější stěně bylo zamřížované okno. Jeod prokličkoval mezi policemi a očima přejížděl po svitcích. Zastavil se až na konci pokoje. „Tady,“ řekl. „Tohle jsou dovozní záznamy za posledních pět let. Datum poznáte podle voskové pečeti v rohu.“

„Takže co teď budeme dělat?“ zeptal se Eragon. Měl radost, že se dostali nepozorovaně až sem.

„Začneme odshora a budeme postupovat dolů,“ odpověděl Jeod. „Některé svitky se týkají pouze daní. Těch si nemusíte všímat. Hledejte něco, kde se zmiňuje seitrový olej.“ Z váčku vytáhl dlouhý pergamen a roztáhl ho na podlaze. Vedle něj postavil lahvičku s inkoustem a brk na psaní. „Abychom mohli poznačit vše, co objevíme,“ vysvětlil.

Brom nabral náruč svitků z vrchu regálu a složil je na podlahu. Posadil se a rozvinul první. Eragon se k němu přidal a usadil se tak, aby viděl na dveře. Tahle únavná práce pro něj byla obzvlášť obtížná, protože husté písmo bylo jiné než tisk, který se s Bromem učil číst.

Hledali pouze jména lodí, které pluly na sever, a tak mohli mnoho svitků vynechat. Přesto ale postupovali do nižších polic jen pomalu a zaznamenávali každý náklad seitrového oleje, na nějž narazili.

Před pokojem bylo ticho, až na hlídače, který příležitostně prošel kolem. Najednou Eragon ucítil mravenčení v krku. Snažil se pracovat dál, ale nemohl se zbavit znepokojivého pocitu. Podrážděně zvedl pohled a polekaně sebou trhl - na okenní římse se krčil malý chlapec. Oči měl šikmé a do střapatých černých vlasů měl vpletenou snítku cesmíny.

Potřebuješ pomoc? zeptal se hlas v Eragonově hlavě. Překvapeně vyvalil oči. To znělo jako Solembum.

Jsi to ty? zeptal se nevěřícně.

Jsem snad někdo jiný?

Eragon zalapal po dechu a soustředil se na svou práci. Pokud mě oči neklamou, tak jsi.

Chlapec se zlehka usmál a odkryl špičaté zuby. To, jak vypadám, nemění nic na tom, kým jsem. Myslím, že se nejmenuji kočkodlak jen tak pro nic za nic, nebo ano?

Co tady děláš? zeptal se Eragon.

Kočkodlak sklonil hlavu a zauvažoval, zda ta otázka vůbec stojí za odpověď. To záleží na tom, co tady děláš ty. Pokud čteš tyhle svitky jen tak pro zábavu, pak předpokládám, že není důvod pro mou návštěvu. Ale pokud to děláš nezákonně a nechceš, aby tě odhalili, mohl bych tě varovat, že ten strážný, kterého jste uplatili, právě o vás řekl těm, kdo ho střídali, a touto dobou už posílají vojáky, aby vás hledali.

Díky, žes mi to řekl, pokýval hlavou Eragon.

Že jsem ti něco řekl? Asi ano. A radím ti, abys toho využil.

Chlapec se postavil a odhodil si dozadu rozcuchané vlasy. Eragon se ještě rychle zeptal: Co jsi měl posledně na mysli tím stromem a pevností?

Přesně to, co jsem řekl.

Eragon se chtěl ptát dál, ale kočkodlak zmizel oknem ven. Eragon svým společníkům oznámil: „Hledají nás vojáci.“

„Jak to víš?“ zeptal se zostra Brom.

„Poslouchal jsem toho strážného. Hlídka, která ho střídala, právě poslala muže, aby nás našli. Musíme se odtud dostat. Zřejmě už zjistili, že Jeodova kancelář je prázdná.“

„Jsi si jistý?“ zeptal se Jeod.

„Ano!“ křikl netrpělivě Eragon. „Už jsou na cestě.“

Brom popadl další svitek z police. „Nevadí. Nejdřív musíme dokončit tohle!“ Ještě minutu zuřivě procházeli záznamy. Když dočetli poslední svitek, Brom ho hodil zpět na regál a Jeod vecpal svůj pergamen, inkoust a pero do mošny. Eragon vzal louč.

Pospíchali z místnosti, zavřeli dveře, ale právě když se zacvakly, uslyšeli těžký dusot vojenských bot na konci chodby. Otočili se k odchodu, Brom však vztekle zasyčel: „Zatraceně! Nejsou zamčené.“ Položil ruku na dveře. Zámek se otočil ve stejnou chvíli, kdy se tři ozbrojení vojáci objevili na dohled.

„Hej! Jděte od těch dveří!“ vykřikl jeden z nich. Brom ustoupil o krok zpět a nasadil překvapený výraz. Tři muži dopochodovali až k nim. Ten nejvyšší se zeptal: „Proč se pokoušíte dostat k záznamům?“ Eragon pevněji sevřel luk a připravoval se k útěku.

„Je mi to líto, ale museli jsme zabloudit.“ V Jeodově hlase bylo cítit napětí. Po krku se mu skutálela kapka potu.

Voják si je podezíravě prohlížel. „Zkontroluj to uvnitř,“ nařídil jednomu ze svých mužů.

Eragon zatajil dech, když voják přistoupil ke dveřím, pokusil se je otevřít a pak na ně zabušil obrněnou pěstí. „Jsou zamčené, pane.“

Velitel se poškrábal na bradě. „Dobrá tedy. Nevím, co jste tu dělali, ale pokud jsou dveře zamčené, myslím, že můžete jít. Jděte.“ Vojáci je obestoupili a odvedli je zpět k věži.

To je neuvěřitelné, pomyslel si Eragon. Pomáhají nám dostat se ven!

U hlavních bran voják zastavil a ukázal před sebe: „Teď jimi projděte a o nic se nepokoušejte. Budeme se dívat. Pokud se potřebujete vrátit, přijďte ráno.“

„Samozřejmě,“ slíbil Jeod.

Eragon cítil, jak se jim oči vojáků zabodávají do zad, když pospíchali z hradu. V okamžiku, kdy se za nimi zabouchly brány, se mu na tváři rozprostřel vítězoslavný úsměv a zvesela si povyskočil. Brom ho zchladil varovným pohledem a zabručel: „Domů půjdeš normálně. Oslavovat můžeš tam.“

Eragon se provinile vrátil k poklidnému chování, ale uvnitř stále překypoval energií. Jakmile dorazili zpět do domu a byli v pracovně, Eragon zvolal: „Zvládli jsme to!“

„Ano, ale teprve uvidíme, jestli to vůbec stálo za ty potíže,“ řekl Brom. Jeod vzal z police mapu Alagaësie a rozvinul ji na stole.

Na levé straně mapy se rozprostíral oceán směrem k neprobádanému západu. Podél pobřeží se táhl obrovský pás pohoří Dračí hory Poušť Hadarak vyplňovala střed mapy - a její východní konec byl prázdný. Někde v té prázdnotě se skrývají Vardenové. Na jih byla Surda, malá země, která se odtrhla od Království po pádu Jezdců. Eragon slyšel, že Surda tajně podporuje Vardeny.

Poblíž východního pobřeží Surdy bylo pohoří označené jako Beorské hory. Eragon o nich slyšel mnoho příběhů - prý jsou desetkrát vyšší než Dračí hory, i když on sám byl přesvědčený, že to je přehnané. Na východ od Beorských hor byla mapa prázdná.

Poblíž pobřeží Surdy leželo pět ostrovů: Nía, Parlim, Uden, Illium a Beirland. Nía nebyla nic víc než hromada skal, ale na Beirlandu, největším z ostrovů, bylo malé město. Na sever od těchto ostrovů, poblíž Teirmu, byl špičatý ostrov jménem Žraločí zub. A vysoko na severu byl ještě rozlehlý ostrov tvaru nepravidelné dlaně. Eragon se na jeho jméno ani nemusel dívat, velmi dobře ho znal: Vroengard, odvěký domov Jezdců - kdysi místo slávy, ale dnes vypleněná, prázdná pustina, obydlená podivnými zvířaty. Uprostřed Vroengardu bylo vyznačené opuštěné město Dorú Areaba.

Carvahall byl jen nepatrná tečka na konci údolí Palancar. Ve stejné úrovni, ale na druhé straně plání se rozprostíraly obrovské lesy Du Weldenvarden. Stejně jako u Beorských hor i zde byl východní konec prázdný. Části západního okraje lesů Du Weldenvarden byly obydlené, ale jejich srdce zůstávalo tajuplné a neprobádané. Tyhle lesy byly divočejší než Dračí hory; těch pár odvážlivců, kteří se vydali do jejich hloubi, se vrátilo pomatených nebo se nevrátili vůbec.

Eragon se zachvěl, když si uprostřed Království všiml Uru'baenu. Odtamtud vládl král Galbatorix spolu se svým černým drakem Šruikanem. Eragon položil prst na Uru'baen. „Ra'zakové se určitě skrývají tady.“

„Raději doufej, že to není jejich jediné útočiště,“ řekl Brom bez zájmu. „Jinak se k nim nikdy nedostaneš.“ Narovnal mapu vrásčitýma rukama.

Jeod vytáhl pergamen z mošny a řekl: „Z toho, co jsem zjistil v záznamech, to vypadá, že během posledních pěti let se seitrový olej dodával do všech velikých měst v Království. Pokud se nemýlím, všechny dodávky byly objednané bohatými klenotníky. Nejsem si jistý, jak zúžíme seznam bez bližších informací.“

Brom přejel rukou po mapě. „Myslím, že některá města můžeme rovnou vyloučit. Ra'zakové musejí cestovat, kamkoli si král usmyslí, a jsem si jistý, že jim nedopřává oddechu. Pokud potřebují často někam cestovat, jediné rozumné místo, kde by mohli pobývat, je pro ně na křižovatce, odkud se mohou snadno a rychle dostat do kterékoli části země.“ Byl rozrušený a přecházel po pokoji. „Tohle rozcestí musí být dost velké, aby tam ra'zakové nebudili pozornost. Také to musí být místo s rozvinutým obchodem, aby jakékoli nezvyklé přání - například zvláštní jídlo pro jejich zvířata - nebudilo pozornost.“

„To dává smysl,“ řekl Jeod a přikývl. „Za těchto podmínek můžeme opomenout většinu měst na severu. Velký je tu jenom Teirm, Gil'ead a Ceunon. Vím, že v Teirmu nejsou, a pochybuji, že by se olej posílal dál na sever podél pobřeží do Nardy - ta je příliš malá. Ceunon je příliš odlehlý... zbývá jenom Gil'ead.“

„Tam by ra'zakové mohli být,“ uznal Brom. „Byla by v tom určitá ironie.“

„To by byla,“ připustil tiše Jeod.

„A co města na jihu?“ zeptal se Eragon.

„No,“ řekl Jeod. „Samozřejmě je tu Uru'baen, ale na ten bych nesázel. Kdyby měl někdo zemřít na účinky seitrového oleje na Galbatorixově dvoře, bylo by pro nějakého hraběte nebo jiného šlechtice příliš snadné odhalit, že ho Království nakupuje ve velkém. Přesto nám zbývá mnoho dalších, z nichž kterékoli může být to, které hledáme.“

„Ano,“ řekl Eragon, „ale olej se neposílal do všech. Na pergamenu jsou jenom Kuasta, Dras-Leona, Aroughs a Belatona. Kuasta by ra'zakům moc nevyhovovala; je to město na pobřeží a obklopené horami. Aroughs je stejně odříznutý jako Ceunon, i když je to středisko obchodu. Zbývá nám Belatona a Dras-Leona, které jsou poměrně blízko u sebe. Z těch dvou si myslím, že Dras-Leona je pravděpodobnější. Je větší a lépe umístěná.“

„A právě tamtudy odjakživa prochází skoro všechno zboží Království, včetně toho z Teirmu,“ řekl Jeod. „Byl by to pro ra'zaky dobrý úkryt.“

„Takže... Dras-Leona,“ řekl Brom, když se posadil a zapálil si dýmku. „Co nám říkají záznamy?“

Jeod pohlédl na pergamen. „Tady je to. Na začátku roku byly do Dras-Leony poslány tři dodávky seitrového oleje. Všechny dodávky odešly pouze dva týdny po sobě a v záznamech je uvedeno, že všechny převážel ten samý obchodník. Totéž se událo vloni a předloni. Pochybuji, že by nějaký klenotník nebo dokonce skupina klenotníků měla peníze na tolik oleje.“

„A co Gil'ead?“ zeptal se Brom s povytaženým obočím.

„Nemá tak dobrý přístup ke zbývajícím částem Království. A,“ poklepal Jeod prsty na pergamen, „během posledních let dostali olej jen dvakrát.“ Na chvíli se zamyslel a pak řekl: „Krom toho si myslím, že jsme na něco zapomněli - na Helgrind.“

Brom přikývl. „Ach ano, Brány temnot. Už jsem si na ně mnoho let nevzpomněl. Máš pravdu, diky nim by Dras-Leona byla pro ra'zaky dokonalým místem. Mám za to, že je rozhodnuto: pojedeme do Dras-Leony.“

Eragon se ošíval a příliš překypoval pocity, než aby se zeptal, co je to Helgrind. Myslel jsem, že budu šťastný, až zase budeme pokračovat v pronásledování. Místo toho se cítím, jako by se přede mnou rozevírala propast. Dras-Leona! Je to tak daleko...

Pergamen zašustil, když Jeod smotal mapu. Podal ji Bromovi a řekl: „Obávám se, že tohle budete potřebovat. Vaše výpravy vás často zavedou do neznámých končin.“ Brom přikývl a mapu přijal. Jeod ho poplácal po rameni. „Nemám z toho dobrý pocit, že odjedeš beze mě. Srdcem bych chtěl jet s tebou, a1e rozum mi připomíná můj věk a závazky.“

„Já vím,“ řekl Brom. „Tvůj život je v Teirmu. Je načase, aby to převzala další generace. Svůj díl jsi odvedl; buď šťastný.“

„A co ty?“ zeptal se Jeod. „Skončíš vůbec někdy s tím cestováním?“

Brom se nuceně zasmál. „Myslím, že to přijde, ale teď ještě ne.“ Uhasil dýmku a znaveně se rozešli do svých pokojů. Než Eragon usnul, spojil se se Safirou, aby jí vylíčil jejich noční dobrodružství.