Jdi na obsah Jdi na menu
 


Snídaně byla studená, ale čaj horký. Námraza na vnitřní straně oken roztála s ranním ohněm, vsákla se do podlahy a zanechala na ní tmavé loužičky. Eragon pohlédl ke kuchyňským kamnům na Gera s Roranem a uvědomil si, že to je na mnoho měsíců naposledy, co je vidí pohromadě.

Roran se posadil na židli a zavazoval si boty. Na podlaze vedle něj ležel sbalený tlumok. Gero stál mezi nimi s rukama zastrčenýma hluboko v kapsách. Košile na něm plandala; kůži měl pobledlou. I přes synovo přemlouvání odmítl jít s nimi. Když se ho ptali na důvod, řekl jen, že to tak bude nejlepší.

„Máš všechno?“ zeptal se Gero Rorana.

„Ano.“

Přikývl a vytáhl z kapsy malý váček. Když ho podával Roranovi, zacinkaly v něm mince. „Tohle jsem ti našetřil. Není to mnoho, ale když si budeš chtít koupit nějaké drobnosti, bude to stačit.“

„Díky, ale nebudu svoje peníze utrácet za hlouposti,“ řekl Roran.

„Dělej, jak chceš, jsou tvoje,“ pravil Gero. „Nemám nic dalšího, co bych ti dal, kromě otcovského požehnání. Přijmi ho, pokud chceš, i když si za něj nic nekoupíš.“

Roranův hlas byl zastřený silnými city. „Bude mi ctí ho dostat.“

„Pak ti žehnám a jdi v pokoji,“ řekl Gero a políbil ho na čelo. Otočil se a řekl hlasitěji: „Nemysli si, že na tebe jsem zapomněl, Eragone. Mám co říct vám oběma. Je čas, abych vám dal pár rad, než vstoupíte do života. Dbejte jich a budou vám k užitku.“ Přísně na ně pohlédl. „Zaprvé, nedovolte nikomu ovládat vaši duši nebo tělo. Věnujte zvláštní pozornost tomu, aby vaše myšlení zůstalo svobodné. Někdo může být svobodný, a přesto bude svázaný pevněji než otrok. Věnujte lidem svou pozornost, ale ne své srdce. Projevujte úctu těm, kdo mají moc, ale nejděte slepě v jejich stopách. Usuzujte logicky a s rozumem, ale svůj názor neříkejte nahlas.“

„Před nikým se neponižujte, ať je jeho hodnost či postavení jakékoli. Buďte ke všem spravedliví, nebo budou žádat pomstu. Buďte opatrní na své peníze. Držte se svého přesvědčení a ostatní vám budou naslouchat.“ Pokračoval pomalejším tempem: „Co se týče lásky... má jediná rada zní - být upřímný. To je nejmocnější nástroj, jak odemknout srdce nebo dostat odpuštění. To je vše, co vám chci říct.“ Zdálo se, že je ze své řeči trochu rozpačitý.

„Teď už musíte jít. Brzy bude svítat a Dempton čeká.“

Roran si hodil batoh přes rameno a objal otce. „Vrátím se, jakmile to půjde,“ řekl.

„Dobrá!“ odpověděl Gero. „Ale teď jdi a nedělej si o nás starosti.“

Eragon s Roranem vyšli ven, pak se otočili a zamávali. Gero pozvedl kostnatou ruku a s vážnou tváří je pozoroval, jak kráčejí k silnici. Až po dlouhé chvíli zavřel dveře. Eragon se ohlédl a prohlížel si krajinu. Očima se zastavil na osamocených staveních. Vypadala žalostně malá a křehká. Tenounký proužek kouře linoucí se z domu byl jedinou známkou toho, že na farmě zaváté sněhem někdo bydlí.

„Tam leží celý náš svět,“ poznamenal zasmušile Roran.

Eragon se netrpělivě zachvěl a zabručel: „Ale dobrý svět.“ Roran přikývl, pak se narovnal a vyrazil vstříc své nové budoucnosti. Začali sestupovat z kopce a dům postupně mizel z dohledu.

 

Do Carvahallu dorazili dost brzy, ale vchod do kovárny už našli otevřený. Vzduch uvnitř byl příjemně teplý. Baldor obsluhoval dva obrovské měchy napojené ze strany na kamennou výheň, naplněnou žhavým uhlím. Před výhní stála černá kovadlina a kovaný sud se slanou vodou. Z řady tyčí vyčuhujících ze zdi ve výšce krku visela spousta věcí: obrovské nůžky, kleště, kladiva všech tvarů, váhy, dláta, úhelníky, důlkovače, pilníky, rašple, soustružnické nože, železné a ocelové pruty k vytvarování, svěráky, čepele, krumpáče a lopaty. Horst a Dempton stáli u dlouhého ponku.

Dempton k nim přistoupil s úsměvem pod nápadným zrzavým knírem. „Rorane! Jsem rád, že jsi přišel. S novými mlýnskými kameny budu mít víc práce, než zvládnu. Jsi připravený na cestu?“

Roran zvedl svůj batoh. „Ano. Vyrazíme brzy?“

„Ještě si musím zařídit pár věcí, ale do hodiny budeme pryč.“ Eragon rozpačitě přešlápl, když se Dempton otočil k němu. „Ty musíš být Eragon. Také bych ti nabídl práci, ale měl jsem jen jedno místo a to dostal Roran. Možná za rok nebo za dva, co?“

Eragon se rozpačitě usmál a potřásl mu rukou. Muž byl přátelský. Za jiných okolností by se Eragonovi líbil, ale zrovna teď si rozmrzele přál, aby mlynář do Carvahallu nikdy nepřišel. Dempton si oddechl. „Dobře, velmi dobře.“ Obrátil svou pozornost zpět k Roranovi a začal mu vysvětlovat, jak mlýn funguje.

„Máte to připravené,“ přerušil ho Horst a ukázal na stůl, kde leželo několik balíků. „Můžete si je kdykoli odnést.“ Potřásli si rukama, Horst vyšel z kovárny a kývl na Eragona, aby šel s ním.

Eragon ho se zájmem následoval. Našel kováře stát na ulici se založenýma rukama. Eragon namířil palec za sebe směrem k mlynáři a zeptal se: „Co si o něm myslíš?“

Horst odpověděl hlubokým hlasem: „Fajn chlapík. S Roranem bude dobře vycházet.“ Bezmyšlenkovitě si oprášil kovové piliny ze zástěry a pak položil mohutnou ruku Eragonovi na rameno. „Hochu, pamatuješ si na tu roztržku, co jsi měl se Slounem?“

„Pokud jde o zaplacení masa, nezapomněl jsem.“

„Ne, věřím ti, chlapče. Chtěl jsem jen vědět, jestli máš ještě ten modrý kámen.“

Eragonovi se zachvělo srdce. Proč to chce vědět? Možná někdo viděl Safiru! Snažil se neztratit hlavu a odpověděl: „Mám, ale proč se ptáš?“

„Jakmile se vrátíš domů, zbav se ho.“ Horst potlačil Eragonův výkřik. „Včera přijeli dva muži. Podivní chlápci v černém hávu, ozbrojení meči. Běhal mi mráz po zádech, když jsem se na ně jen podíval. Včera večer se začali vyptávat lidí, jestli se nenašel kámen, jako byl ten tvůj. Dnes pokračují.“ Eragon zbledl. „Nikdo, kdo má rozum, nic neřekl. Většinou lidi poznají, kdy mají mlčet. Ale dokázal bych vyjmenovat pár takových, kteří budou mluvit.“

Eragonovi se naplnilo srdce strachem. Ať už kámen do Dračích hor shodil kdokoli, nakonec ho vypátral. Nebo se možná Království dozvědělo o Safiře. Nevěděl, co by bylo horší. Mysli! Mysli! Vejce je pryč. Nemůžou ho tedy najít. Pokud ale vědí, co v něm bylo, bude jasné, co se stalo... Safira by mohla být v nebezpečí! Stálo ho to všechny síly, aby se ovládl a nadále působil bezstarostným dojmem. „Díky, že mi to říkáš. Víš, kde jsou teď?“ Byl hrdý, že se jeho hlas zachvěl jen nepatrně.

„Nevaroval jsem tě proto, abych ti řekl, kde se máš s těmi muži setkat! Odejdi z Carvahallu. Jdi domů.“

„Dobrá,“ řekl Eragon, aby kováře ukonejšil, „pokud myslíš, že bych měl, tak půjdu.“

„Jdi.“ Horstovi změkla tvář. „Možná přeháním, ale mám z těch cizinců špatný pocit. Bylo by lepší, kdybys zůstal doma, dokud neodjedou. Pokusím se, aby se vyhnuli vaší farmě, i když to možná nebude nic platné.“

Eragon na něj vděčně pohlédl. Kéž by mu mohl říci o Safiře. „Už půjdu,“ řekl a pospíchal za Roranem. Eragon sevřel bratranci paži a rozloučil se s ním.

„Nezůstaneš ještě chvíli?“ zeptal se překvapeně Roran.

Eragon se skoro rozesmál. Z nějakého důvodu mu ta otázka připadala směšná. „Nemám tu co na práci a nechci tady jen tak postávat, než odjedeš.“

„Dobrá,“ řekl nejistě Roran. „Myslím, že tohle je na několik měsíců naposledy, co se vidíme.“

„Jsem si jistý, že nám to nepřijde tak dlouhé,“ namítl rychle Eragon. „Opatruj se a brzy se vrať.“ Sevřel Rorana v náručí a odešel. Horst byl ještě na ulici. Věděl, že se na něj kovář dívá, a tak zamířil na kraj Carvahallu. Jakmile však byla kovárna z dohledu, zapadl za první dům a proklouzl zpět do vesnice.

Eragon se držel ve stínu, zatímco prohledával každou ulici a naslouchal každému sebemenšímu hluku. Myšlenkami teď byl ve svém pokoji, kde visel jeho luk; přál si ho mít v ruce. Plížil se Carvahallem a vyhýbal se lidem, dokud nezaslechl zpoza domu syčivý hlas. Ačkoli měl bystrý sluch, musel napínat uši, aby rozhovor slyšel.

„Kdy se to stalo?“ Slova byla kluzká jako naolejované sklo a jako by se provrtávala vzduchem. Mluva byla podbarvena podivným syčením, z něhož ho mravenčilo v zátylku.

„Asi před třemi měsíci,“ odpověděl někdo další. Eragon poznal Slounův hlas.

U Stínovy krve, on jim vypráví... Předsevzal si, že až příště Slouna potká, dá mu ránu pěstí.

Promluvil někdo třetí. Jeho hlas byl hluboký a navlhlý. Vyvolával představu tekuté hniloby, plísně a dalších věcí, kterých je lépe se nedotýkat. „Jsi si jistý? Velice neradi bychom si mysleli, že ses mýlil. Kdyby to tak mělo být, bylo by to nanejvýš... nemilé.“ Eragon si dokázal až příliš dobře představit, co by mohli udělat. Troufal by si kdokoli jiný než Království takhle zastrašovat lidi? Patrně ne, ale ať seslal vejce do Dračích hor kdokoli, určitě je dost mocný na to, aby beztrestně použil sílu.

„Jo, jsem si jistý. Tehdy ho měl. Nelžu. Ví o tom spousta lidí. Jděte se jich zeptat.“ Slounovi se třásl hlas. Řekl ještě něco, co Eragon nezachytil.

„Byli poněkud... neochotní spolupracovat.“ Ozvala se výsměšná slova. Pak bylo chvíli ticho. „Tvoje informace byly užitečné. Budeme si tě pamatovat.“ Tomu Eragon věřil.

Sloun něco zamumlal, pak Eragon uslyšel, jak někdo spěchá pryč. Vykoukl za roh, aby viděl, co se děje. Na ulici stáli dva vysocí muži. Oba na sobě měli dlouhé černé kabáty, zpod nichž jim u nohou vyčuhovala pochva meče. Jejich košili zdobily složité znaky vyšívané stříbrnou nití. Tváře měli zastíněné kapucemi a ruce skryté v rukavicích. Jejich záda byla nezvykle hrbatá, jako kdyby měli šaty vycpané vatou.

Eragon se zlehka pohnul, aby lépe viděl. Jeden z cizinců ztuhl a něco na svého společníka zavrčel. Oba se otočili a přikrčili se. Eragon zalapal po dechu. Sevřel ho smrtelný strach. Upíral oči na jejich skryté tváře a jeho duše se zmocnila tíživá síla, která ho zmrazila na místě. Bojoval s tím a křičel sám na sebe: Pohni se! Zavrávoral, ale to bylo všechno. Cizinci k němu kráčeli ladnou, neslyšnou chůzí. Věděl, že teď už znají jeho tvář. Byli skoro na rohu a v rukou svírali meče...

„Eragone!“ Škubl sebou, když uslyšel svoje jméno. Cizinci se zarazili a zasyčeli. Z postranní ulice k němu pospíchal Brom, s holou hlavou a holí v ruce. Stařec zatím cizince nemohl vidět. „Eragone!“ zavolal znovu Brom. Cizinci na Eragona naposled pohlédli a pak zmizeli mezi domy.

Eragon se roztřeseně zhroutil na zem. Po čele mu stékaly kapičky potu a také ruce měl úplně zpocené. Stařec mu podal ruku a postavil ho na nohy. „Vypadáš nemocný, je všechno v pořádku?“

Eragon polknul a mlčky přikývl. Oči mu těkaly sem a tam a pátraly po čemkoli podezřelém. „Jen se mi z ničeho nic zatočila hlava... už je to pryč. Bylo to velmi zvláštní - nevím, proč se to stalo.“

„Zotavíš se,“ řekl Brom, „ale možná by bylo lepší, kdybys šel domů.“

Ano, musím se dostat domů! Dřív než se tam dostanou oni. „Asi máš pravdu. Možná mi vážně něco je.“

„Pak ti bude nejlíp doma. Máš dlouhou cestu, ale jsem si jistý, že až budeš doma u krbu, hned se ti uleví.“ Eragon se nebránil, když ho Brom vzal pod paží a rychlou chůzí ho vedl pryč. Míjeli domy a Bromova hůl křupala ve sněhu.

„Proč jsi mě hledal?“

Brom pokrčil rameny. „Čistě ze zvědavosti. Zjistil jsem, že jsi ve městě, a napadlo mě, jestli sis nevzpomněl na jméno toho obchodníka.“

Obchodníka? O čem to mluví? Eragon nic neříkal; jeho rozpaky upoutaly Bromovu pozornost a pátravě si Eragona prohlížel. „Ne,“ řekl a pak to doplnil, „bohužel jsem si ještě nevzpomněl.“

Brom si povzdechl chraplavým hlasem, jako by se potvrdily jeho obavy, a podrbal se na orlím nose. „Dobrá, pak... když si vzpomeneš, přijď mi říct. Tenhle kupec, který předstírá, že toho ví tolik o dracích, mě moc zajímá.“ Eragon nepřítomně přikývl. Mlčky došli až k silnici, pak Brom řekl: „Pospíchej domů. A myslím, že by ses neměl cestou zbytečně zdržovat.“ Podal mu vrásčitou ruku.

Eragon mu ji stiskl, ale když ji uvolnil, zachytil se rukavicí o cosi v Bromově dlani a rukavice mu sklouzla z ruky. Spadla na zem. Stařec ji zvedl. „To jsem ale nešika,“ omluvil se a podal mu ji. Když si ji Eragon bral, Brom ho pevně sevřel kolem zápěstí a prudce mu otočil ruku dlaní vzhůru. Nakrátko se odkryla stříbřitá značka. Bromovi zazářily oči, ale dovolil Eragonovi, aby ruku vyprostil a skryl ji do palčáků.

„Sbohem,“ dostal ze sebe zmateně Eragon a odspěchal po silnici. Za sebou slyšel Broma, jak si zvesela hvízdá.

 

 

Osudový let

 

Cestou Eragonovi v hlavě vířily myšlenky. Utíkal co nejrychleji a nezastavoval se, i když už sotva popadal dech. Trmácel se po namrzlé silnici a snažil se v myšlenkách spojit se Safirou. Byla však příliš daleko. Přemýšlel, co řekne Gerovi. Teď už neměl na výběr, bude muset Safiru prozradit.

Přiběhl domů, ztěžka oddechoval a srdce mu tlouklo jako o závod. Gero stál u stodoly s koňmi. Eragon zaváhal. Měl by si s ním promluvit teď? Nebude mi věřit, dokud tady Safira nebude - raději ji nejdřív najdu. Proklouzl kolem farmy a do lesa. Safiro! volal ve svých myšlenkách.

Už jdu, zaslechl matnou odpověď. V jejích slovech cítil znepokojení. Netrpělivě čekal, ale zanedlouho zaslechl máchání jejích křídel. Přistála uprostřed oblaku kouře. Co se stalo? zeptala se.

Dotkl se jejího ramene a zavřel oči. Uklidňoval sám sebe a rychle jí vypověděl, co se přihodilo. Když se zmínil o cizincích, Safira se celá napjala. Zařvala a hlasitě zavrčela, pak mu máchla ocasem kolem hlavy. Její reakce ho zaskočila a pro jistotu se přikrčil a odplížil se o kousek dál těsně předtím, než ocasem práskla do sněhové závěje. V obrovských vlnách z ní proudila krvežíznivá bojovnost a strach. Oheň! Nepřátelé! Smrt! Vrazi!

Co se děje? Dal do svých slov všechny síly, ale její mysl byla obrněná železnou zdí. Znovu zaburácela a zaryla drápy do hlíny, až ve zmrzlé zemi zůstaly obrovské trhliny. Přestaň! Gero tě uslyší!

Zrazené přísahy, zabité duše, roztříštěná vejce! Krev všude kolem. Vrazi!

V zoufalství se obrnil vůči Safiřiným pocitům a sledoval její ocas. Když proletěl kolem něj, uháněl k jejímu boku a chytil se ostnu na hřbetě. Sevřel ho a přitáhl se do malého dolíku za jejím krkem a pevně se přidržel, když se znovu vzepjala. „To stačí, Safiro!“ zakřičel na ni. Tok jejích myšlenek se najednou přerušil. Přejel jí rukou po šupinách. „Všechno bude dobré.“ Nahrbila se a roztáhla křídla do výšky. Na okamžik je nechala roztažená, pak jimi ale prudce máchla a vyrazila k nebi.

Eragon zděšeně křičel, když se země začala vzdalovat a oni vystoupali nad stromy. Opřel se do něj poryv větru a vzal mu dech. Safira si nevšímala jeho strachu a zamířila k Dračím horám. Pod sebou zahlédl farmu a řeku Anoru. Svíral se mu žaludek. Přitiskl se rukama k Safiřině krku a soustředěně pozoroval šupiny u svého nosu, aby se nepozvracel, zatímco dál stoupali. Když už Safira držela stálou výšku, dostal odvahu letmo se rozhlédnout.

Vzduch byl tak studený, že se mu na řasách dělala jinovatka. Dostali se do hor mnohem rychleji, než by byl věřil. Vrcholky hor ze vzduchu připomínaly zuby ostré jako břitva, připravené rozřezat je na nudličky. Safira se nečekaně zhoupla a Eragon se naklonil přes její bok a vyzvracel se. Otřel si ze rtů nepříjemnou pachuť a zabořil jí hlavu do krku.

Musíme se vrátit, prosil ji. Ti cizinci přijdou na naši farmu. Musím varovat Gera. Obrať to! Ale odpovědi se nedočkal. Snažil se dotknout její mysli, ale ta byla ohrazená zábranou rozbouřeného strachu a zlosti. Byl odhodlaný ji přinutit, aby změnila směr, a pevně se zavrtal do obrněné bariéry v její mysli. Zatlačil na její slabá místa, okopával pevnější části a snažil se ji přimět poslouchat, ale nebylo to nic platné.

Brzy je obklopily hory a jejich velkolepé bílé stěny přerušované žulovými srázy. Modré ledovce ležely mezi horami jako zamrzlé řeky. Pod nimi se otevírala dlouhá údolí a strže. Hluboko dole slyšel vystrašený křik ptáků, když se Safira objevila v jejich dohledu. Zahlédl stádo huňatých koz, které skákaly z římsy na římsu po skalnatém srázu.

Eragon byl ošlehaný závany Safiřiných křídel, a kdykoli pohnula krkem, hodilo to s ním ze strany na stranu. Zdála se být neúnavná. Začínal se bát, že poletí celou noc. Když se setmělo, konečně začala zvolna klesat.

Díval se před sebe a viděl, že míří na malou mýtinu v údolí. Safira prudce klesla a klidně se snesla nad vrcholky stromů. Když se blížili k zemi, zvedla křídla vzhůru, až se naplnila vzduchem jako veliké vaky, a přistála na zadních nohou. Její mocné svaly se zavlnily, jak odolávaly prudkému nárazu. Seskočila na všechny čtyři a krůček poskočila ve snaze udržet rovnováhu. Eragon sklouzl dolů; ani nečekal, až složí křídla.

Když dopadl na zem, kolena se mu podlomila a tváří se zabořil do sněhu. Zalapal po dechu, protože v celých nohou cítil nesnesitelnou palčivou bolest, která mu vehnala slzy do očí. Svaly měl z dlouhého napětí v křeči, takže se mu třásly. Klepal se zimou. Překulil se na záda a protáhl si končetiny, jak nejvíc to šlo. Pak se přinutil pohlédnout dolů. Na vlněných kalhotách měl z vnitřní strany stehen dvě obrovské tmavé skvrny. Dotkl se látky. Byla vlhká. Vyděšeně si stáhl kalhoty a bolestí zkroutil tvář. Vnitřní strany nohou měl krvavé a sedřené do masa. Kůže byla pryč, strhaná Safiřinými tvrdými šupinami. Opatrně se dotkl odřenin a ucukl. Dala se do něj zima, a tak si zpátky natáhl kalhoty. Bolestí vykřikl, protože vlna drhla o čerstvé rány. Pokusil se postavit, ale neudržel se na nohou.

Přicházející noc zakryla vše kolem. Zastíněné hory mu připadaly cizí. Jsem v Dračích horách, nevím kde, uprostřed zimy, s bláznivým drakem, neschopný chodit ani si najít úkryt. Stmívá se. Zítra se musím dostat zpátky na farmu. A jediný způsob, jak to udělat, je letět, což už znovu nevydržím. Zhluboka se nadechl. Ach, kdyby tak Safira uměla chrlit oheň. Otočil hlavu a uviděl ji vedle sebe, přikrčenou nízko u země. Položil jí ruku na bok a zjistil, že se chvěje. Závora v její mysli se zvedla. Tělem mu projel pocit nesmírného strachu, který měla. Dotkl se její mysli a klidně ji utěšoval vlídnými obrazy. Proč tě ti cizinci tak děsí?

Vrazi, zasyčela.

Gero je v nebezpečí a tys mě unesla na tuhle nesmyslnou cestu! Copak nejsi schopná mě ochránit? Zhluboka zavrčela a scvakla čelisti. Dobrá ale když myslíš, že to dokážeš, proč jsi utekla?