Jdi na obsah Jdi na menu
 


Přinutili se vstát brzy před svítáním. Nebe bylo šedivé. Eragon se třásl zimou. „Jak budeme převážet elfku? Už se nemůže dál vézt na Safiřiných zádech, jinak bude mít odřeniny od jejích šupin. Safira ji ani nemůže nést v drápech - unavuje ji to a přistání by bylo nebezpečné. Saně by nepomohly; rozmlátily by se při jízdě na kusy a nechci zpomalovat koně tíhou další osoby.“

Murtagh nad tím uvažoval a sedlal při tom Tornaka. „Kdybys jel na Safiře, mohli bychom elfku přivázat ke Sněžnému bleskovi, ale měli bychom stejně problém s těmi odřeninami.“

Mám řešení, řekla najednou Safira. Proč mi ji nepřivážete na břicho? Budu se moci volně pohybovat a bude tam bezpečnější než kdekoli jinde. Jediné nebezpečí by bylo, kdyby po mně vojáci stříleli šípy, ale těm mohu snadno uletět.

Nikdo z nich nepřišel s lepším nápadem, a tak rychle přijali ten její. Eragon podélně přeložil jednu ze svých přikrývek, upevnil ji kolem elfčiny útlé postavy a ženu donesl k Safiře. Další přikrývky a náhradní oblečení obětovali na výrobu dlouhých lan, která by obtočila Safiřin trup. Těmi elfku připoutali k Safiřinu břichu zády dolů tak, aby měla hlavu mezi Safiřinýma předníma nohama. Eragon kriticky zhodnotil jejich dílo. „Bojím se, aby tvé šupiny neprodřely lana.“

„Budeme muset občas zkontrolovat, jestli nejsou příliš roztřepená,“ poznamenal Murtagh.

Máme vyrazit? zeptala se Safira a Eragon zopakoval otázku nahlas.

Murtaghovi nebezpečně zajiskřily oči a rty se mu zdvihly ve strojeném úsměvu. Pohlédl směrem, odkud přijeli, kde byl zřetelně vidět kouř stoupající z táborů vojáků, a řekl: „Vždycky jsem miloval dostihy.“

„A teď v jednom bojujeme o život!“

Murtagh se vyhoupl do sedla a opustil tábořiště. Eragon vyrazil hned za ním na Sněžném bleskovi. Safira s elfkou vzlétla do vzduchu. Letěla nízko při zemi, aby ji vojáci neviděli. Tak začalo putování na jihovýchod k daleké poušti Hadarak.

Eragon za jízdy bedlivě sledoval, zda nespatří jejich pronásledovatele. V myšlenkách se stále znovu vracel k elfce. Elf! Skutečně jednoho viděl a dokonce je doprovází! Zajímalo by ho, co by tomu řekl Roran. Napadlo ho, že kdyby se někdy vrátil do Carvahallu, těžko by kohokoli přesvědčil, že svá dobrodružství skutečně prožil.

 

Po zbytek dne Eragon s Murtaghem uháněli krajinou a nedbali na nepohodlí a únavu. Pobízeli koně k co největšímu trysku, který mohli vydržet. Občas sesedli a běželi po svých, aby dopřáli Tornakovi a Sněžnému bleskovi trochu odpočinku. Zastavili pouze dvakrát - a v obou případech jen proto, aby se koně mohli napít a napást.

I když vojáci z Gil'eadu ještě byli daleko za nimi, Eragon s Murtaghem zjistili, že se musí vyhýbat dalším vojákům pokaždé, když projížděli kolem nějakého města či vesnice. Poplašná zpráva o jejich útěku je vždycky nějak předběhla. Dvakrát byli cestou skoro přepadeni a podařilo se jim utéct jen díky tomu, že Safira ozbrojence před nimi náhodou ucítila. Po druhém střetu se už cestám vyhýbali úplně.

Soumrak přetáhl černý plášť přes oblohu a krajina potemněla. Jeli vytrvale mnoho mil. V hloubi noci se půda kolem jejich cesty začala mírně zvedat a tvořila nízké pahorky poseté kaktusy.

Murtagh ukázal před sebe. „Támhle - několik mil před námi - je město Bullridge, kterému se musíme vyhnout. Určitě nás tam už vyhlížejí s oddíly vojáků. Měli bychom tamtudy zkusit proklouznout teď, dokud je tma.“

Po třech hodinách uviděli slámově žluté lucerny v Bullridgi. Mezi strážními ohni, rozmístěnými okolo města, hlídkovala hradba vojáků. Eragon s Murtaghem zabalili pochvy svých mečů, aby se neblýskaly, a opatrně sesedli. Vedli koně širokou oklikou kolem Bullridge a pozorně naslouchali, aby nenarazili na tábořiště vojáků.

S městem za zády se Eragonovi trochu ulevilo. Svítání nakonec potáhlo oblohu jemnou červení a rozehřálo mrazivý noční vzduch. Zastavili se na hřebeni kopce, aby se rozhlédli po okolí. Nalevo měli řeku Ramr a také ji viděli pět mil po své pravici. Řeka pokračovala dál na jih mnoho mil, pak se vracela v úzké smyčce, než se zase stočila na západ. Za jediný den ujeli víc než padesát mil.

Eragon se opřel Safiře o krk, unavený, ale spokojený, že urazili takovou vzdálenost. „Pojďme najít nějakou rokli nebo kotlinu, kde bychom mohli nerušeně přenocovat.“ Zastavili u malé skupiny jalovců a rozložili si přikrývky. Safira trpělivě počkala, dokud neodvázali elfku z jejího břicha.

„Budu držet hlídku jako první a vzbudím tě před polednem,“ řekl Murtagh a položil si obnažený meč přes kolena. Eragon souhlasně zamumlal a přetáhl si přikrývky přes ramena.

 

Za soumraku byli ještě utahaní a ospalí, ale byli odhodlaní pokračovat. Když se připravovali k odjezdu, Safira poznamenala: Tohle je třetí noc od té doby, co jsme tě osvobodili z Gil'eadu, a elfka se stále ještě neprobrala. Dělá mi to starosti. A, pokračovala, celou tu dobu nepila ani nejedla. Vím toho sice o elfech jen málo, ale je hubená a pochybuji, že může přežít tak dlouho bez potravy.

„Co se děje?“ zeptal se Murtagh přes rameno.

„Ta elfka,“ řekl Eragon a pohlédl na ni. „Safira si dělá starosti s tím, že se ještě neprobrala a nejedla; taky mě to zneklidňuje. Vyléčil jsem jí rány, aspoň ty povrchové, ale nezdá se, že by se něco zlepšilo.“

„Možná jí Stín něco provedl s myslí,“ napadlo Murtagha.

„Pak jí musíme pomoci.“

Murtagh si klekl vedle elfky. Chvíli ji upřeně pozoroval, pak zavrtěl hlavou a vstal. „Řekl bych, že jenom spí. Vypadá to, jako by se dala probudit slovem či pouhým dotekem, a přesto spí dál. Její bezvědomí by mohlo být něco, co si elfové dokáží sami navodit, aby necítili bolest nebo zranění, ale pokud je to tak, proč už to neskončí? Teď už jí přece nehrozí žádné nebezpečí.“

„Ale ví to?“ zeptal se potichu Eragon.

Murtagh mu položil ruku na rameno. „Tohle musí počkat. Teď musíme jet, nebo bychom mohli ztratit těžce získaný náskok. Můžeš se jí věnovat později, až zastavíme.“

„Nejdřív musím něco udělat,“ řekl Eragon. Namočil hadřík a pak ho vyždímal tak, že voda stékala po kapkách mezi elfčiny dokonale tvarované rty. Několikrát to zopakoval a pak se lehce dotkl jejího souměrného, zešikmeného obočí. Měl při tom zvláštní ochranitelský pocit.

 

Projížděli mezi kopci a vyhýbali se jejich vrcholkům ze strachu, aby je nezahlédly hlídky. Ze stejného důvodu s nimi i Safira zůstávala při zemi. Navzdory své velikosti se pohybovala nesmírně tiše; bylo slyšet jen to, jak se její ocas otírá o zem jako veliký modrý had.

Nakonec se nebe na východě rozjasnilo. Když dorazili na okraj strmého břehu pokrytého trsy křovin, objevila se jitřenka Aiedail. Pod nimi hučela voda, která se řítila přes balvany a valila se mezi větvemi.

„Ramr!“ překřičel Eragon hluk proudících vod.

Murtagh přikývl. „Ano! Musíme najít bezpečný brod.“

To není nutné, řekla Safira. Mohu vás přenést na druhou stranu, i když bude řeka jakkoli široká.

Eragon vzhlédl k jejímu modrošedému tělu. A co koně? Nemůžeme je tu nechat. Jsou příliš těžcí, než abys je uzvedla.

Pokud na nich nebudete sedět a nebudou se moc vzpínat, určitě bych je přenesla. Když dokážu kličkovat mezi šípy se třemi lidmi na zádech, určitě můžu přeletět s koněm napříč přes řeku.

Věřím ti. Ale nezkoušel bych to, pokud opravdu nebudeme muset. Je to příliš nebezpečné.

Sešplhala ze břehu. Teď si nemůžeme dovolit plýtvat časem.

Eragon ji poslušně následoval a vedl s sebou Sněžného bleska. Břeh se najednou svažoval k řece, ve které se prudce valila tmavá voda. Stoupala z ní bílá mlha, jako když jde v zimě pára od úst. Nebylo vůbec možné dohlédnout na druhý břeh. Murtagh hodil do proudu jednu silnou větev a pozoroval, jak se rychle vzdaluje a pohupuje v divokých vlnách.

„Jak myslíš, že je hluboká?“ zeptal se Eragon.

„To nedokážu určit,“ řekl Murtagh a jeho hlas prozrazoval obavy. „Mohl bys pomocí kouzla poznat, jak daleko je to na druhou stranu?“

„Asi ne, leda bych osvítil celé tohle místo jako maják.“

Zvedl se vítr, jak se Safira vznesla a vydala se přes Ramr. Po chvíli řekla: Jsem na druhém břehu. Řeka je přes půl míle široká. Nemohli jste si k překročení vybrat horší místo; Ramr tady zatáčí a je tu nejširší.

„Půl míle!“ zvolal Eragon. Řekl Murtaghovi, že Safira nabídla, že je přenese.

„Kvůli koním bych to raději nezkoušel. Tornak není na Safiru zvyklý tak jako Sněžný blesk. Mohl by zazmatkovat a ublížit jim oběma. Popros Safiru, aby se poohlédla po nějaké mělčině, kde bychom mohli bezpečně přeplavat. Pokud míli daleko na obě strany žádná nebude, pak by nás musela přenést.“

Safira s tímto nápadem souhlasila a vydala se hledat brod. Zatímco byla na průzkumu, usedli vedle koní a pojedli suchý chléb. Zanedlouho se Safira vrátila. Její hedvábná křídla šelestila ranním vzduchem. Voda je hluboká a proud je silný; jak po proudu, tak proti němu.

Jakmile to Murtagh uslyšel, řekl: „Raději tedy poletím první, abych mohl na druhé straně pohlídat koně.“ Pak se vyškrábal Safiře do sedla. „S Tornakem budeš muset opatrně. Mám ho mnoho let. Nechci, aby se mu něco stalo.“ Safira vzlétla.

Když se vrátila, Murtagh jí už odvázal bezvládnou elfku zpod břicha. Eragon přivedl Tornaka k Safiře a nevšímal si jeho vyplašeného řehtání. Safira si dřepla na zadní, aby mohla uchopit koně předníma nohama kolem těla. Eragon pohlédl na její hrozivé drápy a řekl: „Počkej!“ Posunul Tornakovi sedlovou přikrývku na břicho tak, aby měl chráněné slabiny, a pak pokynul Safiře, že může letět.

Tornak zděšeně řehtal a snažil se vyprostit, když ho Safira sevřela předníma nohama kolem boků, ale ta ho naštěstí držela pevně. Kůň divoce koulel očima, až mu chvílemi byla vidět jen bělma. Eragon se pokusil koně uklidnit, ale Tornakův strach mu nedovolil spojit se s jeho myslí. Než se mohl Tornak znovu pokusit utéct, Safira se odrazila zadníma nohama takovou silou, že se kameny pod jejími drápy rozpadaly. Divoce napínala křídla a usilovně se snažila zvednout svůj ohromný náklad. Na chvíli se zdálo, že spadne zpátky na zem. Pak ale prudkým pohybem vpřed vystřelila do vzduchu. Tornak vřeštěl hrůzou, kopal a házel sebou. Byl to příšerný zvuk, připomínající skřípot kovu.

Eragon zaklel a přemýšlel, zda může být někdo tak blízko, aby to slyšel. Raději by sis měla pospíšit, Safiro. Napínal uši, zda nezaslechne vojáky, a vyčkával s očima upřenýma do temné krajiny, kde se každou chvíli mohla objevit světla pochodní. Brzy zpozoroval řadu jezdců, kteří právě slézali ze srázu necelé tři míle od nich.

Když Safira přistála, Eragon k ní přitáhl Sněžného bleska. To bláznivé zvíře má hysterický záchvat. Murtagh ho musel přivázat, aby mu neutekl. Popadla Sněžného bleska a odnesla ho, aniž by si všímala jeho hlasitých protestů. Eragon sledoval, jak vyrazila, a najednou se cítil uprostřed noci strašně osamělý. Jezdci už byli jen míli od něj.

Konečně pro něj Safira přiletěla a brzy byli znovu na pevné zemi na druhé straně řeky. Jakmile utišili koně a upravili jim sedla, pokračovali v útěku do Beorských hor. Vzduch se naplnil křikem ptáků, kteří se probouzeli do nového dne.

Eragon podřimoval dokonce i za jízdy. Stěží si uvědomoval, že Murtagh je právě tak vyčerpaný. Chvílemi žádný z nich nevedl koně a ve správném směru je udržovala jen Safiřina bdělost.

Nakonec půda změkla, začala se jim drolit pod nohama a přinutila je zastavit. Slunce měli vysoko nad hlavou. Z Ramru už nezbylo víc než nejasná čára za jejich zády.

Dorazili k poušti Hadarak.

 

 

Poušť Hadarak

 

Až k obzoru se před nimi jako vlny na oceánu rozprostírala nekonečná plocha dun. Poryvy větru zvedaly červenozlatý písek do vzduchu. Na osamělých ostrůvcích půdy - půdy, kterou by každý farmář prohlásil za zcela neúrodnou - rostly divoké stromy V dálce se tyčila řada fialových skal. Tahle působivá pustina byla prosta jakýchkoli zvířat, až na osamělého ptáka, který se vznášel ve větru.

„Jsi si jistý, že tam najdeme nějakou potravu pro koně?“ zasípal Eragon. Horký, suchý vzduch ho štípal v krku.

„Vidíš je?“ zeptal se Murtagh a ukázal na skály. „Kolem nich roste tráva. Je krátká a tuhá, ale koním to bude stačit.“

„Doufám, že máš pravdu,“ řekl Eragon, který hleděl přimhouřenýma očima na slunce. „Než budeme pokračovat, pojďme si chvíli odpočinout. Myslí mi to pěkně pomalu a sotva pletu nohama.“

Odvázali elfku od Safiry, najedli se a pak ulehli do stínu duny, aby si zdřímli. Když se Eragon usadil do písku, Safira se stočila vedle něj a roztáhla přes ně křídla. Tohle je báječné místo, řekla. Mohla bych tu strávit roky a ani bych nevnímala, jak čas letí.

Eragon zavřel oči. Bylo by to pěkné místo na létání, souhlasil ospale.

Nejen to, cítím se, jako bych se pro tuhle poušť narodila. Je tu dost prostoru, který potřebuji, hory, kde bych mohla přespávat, a skrytá kořist, kterou bych mohla celé dny lovit. A to teplo! Zima mi nevadí, ale v tomhle horku se cítím živá a plná sil. Natáhla hlavu k nebi a spokojeně se protáhla.

Tolik se ti tu líbí? zamumlal Eragon.

Ano.

Tak až bude po všem, možná bychom se sem mohli vrátit... Než stihl domluvit, přemohla ho dřímota. Safiru to potěšilo a tlumeně vrněla, zatímco on s Murtaghem odpočívali.

Bylo to ráno čtvrtého dne poté, co opustili Gil'ead. Už za sebou měli přes sto mil.

 

Leželi jenom tak dlouho, aby si vyčistili hlavu a nechali odpočinout koně. I když za sebou neviděli žádné vojáky, nenechali se tím ukonejšit k pomalejšímu tempu. Věděli, že Království je bude hledat, dokud nebudou daleko z králova dosahu. Eragon řekl: „Museli ke Galbatorixovi poslat kurýry se zprávou, že jsem utekl z Gil'eadu. Ten určitě hned upozornil ra'zaky. Už jsou nám jistě na stopě. I kdyby letěli, bude jim chvíli trvat, než nás dostihnou, ale raději bychom na ně měli být stále připraveni.“

A tentokrát zjistí, že se nedám tak snadno svázat řetězy, řekla Safira.

Murtagh se poškrábal na bradě. „Doufám, že se za Bullridgem dostatečně zdrželi. Ramr představuje velice účinný způsob, jak se zbavit pronásledovatelů; je velká naděje, že už naše stopy nenajdou.“

„V to musíme doufat,“ řekl Eragon, když kontroloval elfku. Její stav se nezměnil, stále nereagovala na jeho péči. „Přesto bych teď nic neponechával náhodě. Ra'zakové nám už mohou být v patách.“

 

Za soumraku přijeli ke skalám, které ráno pozorovali z dálky. Tyčily se nad nimi působivé kamenné srázy, které vrhaly ostré stíny. Okolní krajina na půl míle daleko byla bez dun. Když Eragon sesedl ze Sněžného bleska a vstoupil na vyprahlou popraskanou zemi, pocítil nesnesitelné horko. Zadní část krku a obličej měl spálené od slunce; kůži rozpálenou a vlhkou.

Když uvázali koně tak, aby mohli okusovat řídkou trávu, Murtagh rozdělal ohýnek. „Kolik myslíš, že jsme prozatím ujeli?“ zeptal se Eragon, zatímco odvazoval elfku od Safiry.

„Nevím!“ odsekl Murtagh. Kůži měl zarudlou a oči podlité krví. Zvedl kotlík a zaklel. „Nemáme dost vody. A koně musejí pít.“

Eragon byl stejně jako on podrážděný z horka a sucha, ale dokázal svou špatnou náladu lépe ovládnout. „Přiveď koně.“ Safira mu drápy vyhloubila díru, pak zavřel oči a vyslovil zaklínadlo. Přestože byla země vyprahlá, bylo v ní dost vlhkosti, aby rostliny měly vláhu k životu a tedy i na to, aby prohlubeň několikrát naplnil vodou.

Murtagh nejprve doplnil vodou vaky, pak ustoupil stranou a nechal napojit koně. Žíznivá zvířata vypila celé galony vody. Eragon byl nucen vytáhnout tekutinu z ještě větší hloubky, aby všichni měli dost. Vyčerpal tím své síly až na pokraj možností. Když koně konečně uhasili žízeň, řekl Safiře: Jestli se potřebuješ napít, udělej to teď. Protáhla hlavu kolem něj a dala si dva pořádné doušky, ale ne víc.

Než nechal Eragon vodu odtéci zpátky do země, napil se co nejvíc i on a pak pozoroval, jak se poslední kapky vsakují do hlíny. Udržet vodu na povrchu bylo těžší, než čekal. Aspoň že to vůbec dokážu, uvažoval a pobaveně si vzpomněl, jak kdysi horko těžko zvedal jeden malý kamínek.

 

Když druhý den ráno vstali, ovzduší bylo mrazivé. Písek měl v ranním světle růžový nádech a mlhavé nebe zakrývalo obzor. Ani spánek nespravil Murtaghovi náladu a také Eragonovo rozpoložení se rychle zhoršovalo. Při snídani se Eragon zeptal: „Myslíš, že to bude trvat dlouho, než se dostaneme z pouště?“

Murtagh se nasupeně zamračil. „Přejíždíme jen její menší část, takže mám za to, že to nemůže trvat déle než dva nebo tři dny.“

„Ale podívej, kolik už jsme toho ujeli.“

„Dobrá, možná se mýlím! Jediné, co mě teď zajímá, je dostat se co nejrychleji pryč z Hadaraku. Už tak je to dost těžké i bez toho, abychom si museli každých pár minut mnout písek z očí.“

Když dojedli, Eragon zašel za elfkou. Ležela, jako by ani nebyla živá - kromě nepatrných známek dýchání. „Kde najdu tvé zranění?“ zašeptal Eragon a odhrnul jí pramen vlasů z tváře. „Jak můžeš takhle spát, a přesto žít?“ V mysli měl stále živý obrázek, jak seděla v cele, připravená a na pozoru. Ustaraně ji začal připravovat na cestu, pak osedlal Sněžného bleska a nasedl na něj.

Když opustili tábořiště, spatřili na obzoru pás tmavých skvrn, dosti nejasných v zamlženém vzduchu. Murtagh myslel, že jsou to vzdálené kopce. Eragon však o tom nebyl úplně přesvědčený, nedokázal však rozpoznat žádné detaily.

V myšlenkách dál zůstával u elfky a přemýšlel o jejím neutěšeném stavu. Byl přesvědčen, že jí musí nějak pomoci, jinak zemře. Nevěděl ale jak. Safiru to také znepokojovalo. Mluvili o tom celé hodiny, ale žádný z nich nevěděl o léčení dost na to, aby tenhle problém dokázali vyřešit.

V poledne zastavili ke krátkému odpočinku. Když se znovu vydali na cestu, Eragon si všiml, že opar se od rána protrhal a že skvrny v dálce se zaostřily.

Už to nebyly nejasné nachově modré hroudy, ale dosti široké, lesy porostlé pahorky s ostrými obrysy. Nebe nad nimi bylo bílé a ztratilo své obvyklé odstíny - jako by se z pásu nebe nad vrcholky kopců vyplavila všechna barva a přesunula se na okraje horizontu.

Rozpačitě hleděl tím směrem, ale čím víc se to snažil pochopit, tím byl zmatenější. Zamžoural a zavrtěl hlavou v domnění, že to musí být fata morgána. Přesto však když otevřel oči, ten zvláštní nesoulad tam zůstával. Ta bělost opravdu zahalovala polovinu nebe před nimi. Byl si jistý, že je tady něco strašlivě v nepořádku, a tak na to upozornil Murtagha se Safirou. Vtom však najednou pochopil, nač se dívají.

To, co předtím považovali jen za kopce, byla ve skutečnosti úpatí obrovských hor desítky mil širokých. Až na hustý les v jejich nižších částech byly horské masívy celé pokryté sněhem a ledem. Právě to Eragona zmátlo, takže si původně myslel, že je nebe bílé. Zaklonil trochu hlavu a hledal vrcholky, ale ty nebyly vidět. Hory se zvedaly k nebi a mizely v nedohlednu. Úzká, rozeklaná údolí s hřebeny, které se ve výšce skoro dotýkaly, rozdělovala hory jako hluboké trhliny. Pohoří připomínalo členitou zubatou stěnu, spojující Alagaësii s nebem.

Nemají konce! pomyslel si ohromeně. Příběhy, které se zmiňovaly o Beorských horách, vždy poukazovaly na jejich velikost, ale on považoval taková tvrzení za přibarvená a poněkud přehnaná. Přesto byl teď nucen uznat jejich pravdivost.

Safira vycítila jeho úžas a překvapení a pohlédla tím směrem. Během pár vteřin poznala, na co se skutečně dívá. Cítím se znovu jako čerstvě vylíhlé mládě. Ve srovnání s nimi si dokonce i já připadám malá!

Musíme být blízko okraje pouště, řekl Eragon. Trvalo nám to jen dva dny a už vidíme na vzdálenější konec i dál!

Safira zakroužila nad dunami. Ano, ale vzhledem k jejich výšce mohou být ještě sto mil daleko. Je těžké odhadnout vzdálenost ve vztahu k něčemu tak obrovskému. Nebyla by to dokonalá skrýš pro elfy nebo Vardeny?

Mohla bys tam skrýt nejen elfy nebo Vardeny, prohlásil Eragon. Mohly by tam v tajnosti žít celé národy, skryté před Královstvím. Představ si žít s takovými velikány nad hlavou! Zamířil se Sněžným bleskem k Murtaghovi a s úšklebkem ukázal rukou směrem k horám.

„Co?“ odsekl Murtagh a zkoumal krajinu.

„Podívej se pořádně,“ naléhal Eragon.

Murtagh pečlivě studoval horizont. Pokrčil rameny. „Co, já nic...“ Pak se mu ale slova zarazila v hrdle a nahradil je nečekaný úžas. Murtagh zavrtěl hlavou a vydechl: „To není možné!“ Mhouřil oči tak silně, až se mu v koutcích tvořily vrásky. Znovu zavrtěl hlavou. „Věděl jsem, že jsou Beorské hory vysoké, ale takhle?!“

„Doufejme, že zvířata, která tam žijí, nejsou podobně velká,“ pokoušel se to zlehčit Eragon.

Murtagh se usmál. „Bylo by dobré najít nějaký stín a pár týdnů si odpočinout. Už mám dost tohohle ostrého pochodu.“

„Taky jsem unavený,“ připustil Eragon. „Ale nechci zastavit, dokud se ta elfka neuzdraví... nebo dokud nezemře.“

„Nevím, čím by jí mělo pokračování v cestě pomoci,“ řekl Murtagh vážně. „Lůžko by jí prospělo mnohem víc, než když celý den visí Safiře na břiše.“

Eragon pokrčil rameny. „Možná... Až dorazíme k horám, mohl bych ji vzít do Surdy - není to tak daleko. Tam musí být nějaký léčitel, který jí dokáže pomoci; my to určitě nedokážeme.“

Murtagh hleděl k horám. „Můžeme si o tom promluvit později. Prozatím je naším cílem dostat se do Beorských hor. Tam nás aspoň budou ra'zakové hledat obtížněji a budeme v bezpečí před Královstvím.“

Den ubíhal, ale Beorské hory jako by se vůbec nepřibližovaly, přestože krajina se výrazně změnila. Písek pomalu přešel ze sypkých načervenalých zrnek v tvrdě udusanou, temně krémovou hlínu. Namísto dun se objevily křivolaké pásy rostlin a v zemi zely hluboké brázdy vymleté záplavami. Vzduchem vál studený vítr, který přinášel vítané osvěžení. Koně vycítili změnu podnebí a dychtivě pospíchali kupředu.

Když večer odsunul slunce z oblohy, už jim zbývaly k úpatí hor pouhé tři míle. Přes bujné louky vlnící se trávy běhala stáda gazel. Eragon přistihl Safiru, jak je hladově sleduje. Utábořili se u potoka s nesmírným pocitem úlevy, že jsou pryč z mučivé prázdnoty pouště Hadarak.