Jdi na obsah Jdi na menu
 


Těžké rozhodování

Eragon oněměl úžasem. Ta slova mu duněla v hlavě a on se zdráhal uvěřit Murtaghovým slovům. Křivopřísežníci nikdy neměli děti a Morzan teprve ne. Morzan! Muž, který zradil Jezdce Galbatorixovi a po zbytek života zůstal královým nejvěrnějším sluhou. Je to vůbec možné?

O chvíli později ucítil Safiřino zděšení. Rozrazila stromy a křoví, když se přiřítila od řeky a stanula po jeho boku, s tesáky vyceněnými a ocasem výhružně vztyčeným. Připrav se na cokoli, varovala ho. Možná umí kouzlit.

„Jsi jeho dědic?“ zeptal se Eragon, který mezitím tajně sáhl po Zar'rocu. Co by se mnou mohl zamýšlet? Skutečně pracuje pro krále?

„Já jsem si to nevybral!“ vykřikl Murtagh se zmučeným výrazem ve tváři. Zoufale si strhl šaty, serval si tuniku a košili, aby obnažil svůj trup. „Podívej!“ vyzval ho a otočil se k Eragonovi zády.

Eragon se nejistě naklonil blíž a napínal zrak ve tmě. Murtagh měl na opálené, svalnaté kůži svraštělou bílou jizvu, která se mu táhla od pravého ramene k levému boku - pozůstatek nějakého hrozného utrpení.

„Vidíš to?“ naléhal Murtagh. Teď už mluvil rychle, jako by cítil úlevu, že konečně vyjevil své tajemství. „Byly mi teprve tři, když jsem k tomu přišel. Během jednoho z četných opileckých záchvatů vzteku po mně Morzan hodil meč, když jsem běžel kolem. Rozsekl mi záda právě tím mečem, který teď držíš v ruce - jedinou věcí, kterou jsem čekal, že mi odkáže, kdyby ho však Brom neukradl jeho mrtvole. Asi jsem měl štěstí - nablízku byl léčitel a zachránil mi život. Musíš pochopit že nemám v lásce Království ani krále. Vůbec jim nejsem oddaný a ani tobě nechci nijak ublížit!“ Jeho obhajoba byla zoufalá téměř zběsile.

Eragon stísněně pustil rukojeť Zar'rocu. „Pak tedy tvého otce,“ řekl váhavě, „zabil...“

„Ano, Brom,“ doplnil Murtagh. Lhostejně si znovu navlékl tuniku.

Za nimi se najednou rozezněl roh a Eragon vykřikl: „Rychle pryč!“ Murtagh s očima upřenýma přímo před sebe přitáhl koním uzdy a přiměl je ke znavenému cvalu; Arya bezvládně nadskakovala v sedle Sněžného bleska. Safira zůstala Eragonovi po boku a díky svým dlouhým nohám s nimi snadno držela tempo. V korytě řeky by se ti lépe utíkalo, řekl jí, když si prorážela cestu hustou sítí větví.

Nenechám tě s ním o samotě.

Eragon byl vděčný za její ochranu. Morzanův syn! Mezi skoky křikl: „Tvůj příběh zní neuvěřitelně. Jak mám vědět, že nelžeš?“

„Proč bych lhal?“

„Mohl bys být...“

Murtagh ho rychle přerušil. „Teď ti nemůžu nic dokázat. Zůstaň si na pochybách, když myslíš. Ale až dorazíme k Vardenům, ti mě jistě brzy poznají.“

„Musím to vědět,“ naléhal Eragon. „Sloužíš Království?“

„Ne. A i kdyby, čeho bych dosáhl tím, že s tebou cestuji? Kdybych tě chtěl zajmout nebo zabít, byl bych tě nechal ve vězení.“ Murtagh zakolísal, když přeskakoval spadlý kmen.

„Mohl bys dovést urgaly k Vardenům.“

„Ale,“ řekl Murtagh stručně, „proč jsem tedy stále s tebou? Teď už vím, kde jsou Vardenové. Jaký bych mohl mít důvod se jim vzdát? Kdybych je chtěl napadnout, otočil bych se a přidal se k urgalům.“

„Možná jsi vrah,“ prohlásil otevřeně Eragon.

„Možná. Teď opravdu nemáš jistotu, co?“

Safiro? zeptal se prostě Eragon.

Její ocas mu prosvištěl nad hlavou. Pokud by ti chtěl ublížit, mohl to udělat už dávno.

Eragona švihla do krku větev, až se mu na kůži objevil krvavý šrám. Zvuk vodopádu zesiloval. Chci, abys Murtagha pečlivě hlídala, až se dostaneme k Vardenům. Možná udělá nějakou hloupost a já nechci, aby ho nešťastnou náhodou zabili.

Udělám, co budu moci, slíbila, když si prorážela cestu mezi dvěma stromy, až z nich létala kůra. Za nimi se znovu rozezněl roh. Eragon se ohlédl přes rameno a čekal, kdy se urgalové vyřítí ze tmy. Vodopád před nimi tlumeně hučel a přehlušoval zvuky noci.

Les skončil a Murtagh přitáhl koně, aby zastavili. Stáli na oblázkové pláži přímo vlevo od ústí Medvědí řeky. Údolí zaplňovalo hluboké jezero Kóstha-mérna, které se rozprostíralo přímo před nimi. Voda se třpytila v mihotavém svitu hvězd. Vinou strmých stěn hor se dalo kolem jezera projít jen po úzkém pásu pobřeží; cestičky na obou březích nebyly širší než pár stop. Na druhém konci jezera se z černé skály do zpěněných vln valila široká vodní stěna.

„Jdeme k tomu vodopádu?“ zeptal se bezvýrazně Murtagh.

„Ano.“ Eragon se ujal vedení a opatrně postupoval po levém břehu. Kameny pod nohama byly vlhké a kluzké. Mezi strmou stěnou údolí a jezerem nebylo pro Safiru dost místa; musela jít částečně vodou.

Když byli v půli cesty k vodopádu, Murtagh vykřikl: „Urgalové!“

Eragon se rychle otočil, až za ním odlétly kameny. Na břehu Kóstha-mérny, kde stáli jen před pár okamžiky, se z lesa vyrojily mohutné postavy. Urgalové se shromáždili před jezerem. Jeden z nich ukázal na Safiru; přes jezero se nesly hrdelní hlasy. Houf se okamžitě rozdělil a vyrazil po obou březích, takže Eragonovi a Murtaghovi zatarasil únikovou cestu. Vzhledem k úzkému břehu museli obrovští Kullové postupovat v řadě za sebou.

„Utíkejte!“ zvolal Murtagh, vytasil meč a plácl koně do boku. Safira se bez varování vznesla a stočila se zpátky k urgalům.

Ne! vykřikl Eragon celou svojí myslí. Vrať se! Ale ona nedbala na jeho naléhavou výzvu a pokračovala dál. S mučivým úsilím od ní odtrhl pohled, vrhl se vpřed a vytrhl Zar'roc z pochvy.

Safira se se zuřivým řevem prudce snesla k urgalům. Pokusili se rozprchnout, ale byli uvězněni horským úbočím. Chytila do drápů ječícího Kulla, vynesla ho do vzduchu a trhala ho svými tesáky. Němé tělo se o chvíli později zřítilo do jezera bez ruky a bez nohy.

Ostatní Kullové však neohroženě pokračovali dál podél Kóstha-mérny. Safiře se z nozder divoce valil kouř a znovu se k nim snesla. Když směrem k ní vystřelilo mračno černých šípů, stočila se a převrátila. Většina z nich se odrazila od jejích šupinatých boků a nezanechala víc než škrábance, ale zařvala bolestí, když jí několik šípů propíchlo křídla.

Eragon s ní byl natolik propojený, že ucítil ostrou bodavou bolest v pažích a musel se ovládnout, aby jí neběžel na pomoc. Krev v žilách mu tuhla strachem, když viděl, jak se za nimi řady urgalů uzavírají. Rozběhl se ještě rychleji, ale jeho svaly byly příliš unavené a kameny pod jeho nohama byly příliš kluzké.

Safira se pak s hlasitým šplouchnutím vrhla do Kóstha-mérny. Celá se ponořila, až se na jezeře udělaly vlny. Urgalové neklidně pozorovali temnou vodu, která jim šplouchala u nohou. Jeden z nich zavrčel něco nesrozumitelného a strčil oštěp do jezera.

Voda se rozstříkla a z hlubin vystřelila Safiřina hlava. Pevně chytila oštěp do čelistí, divokým škubnutím ho vytrhla Kullovi z rukou a zlomila ho jako větvičku. Než se stačila zmocnit samotného urgala, jeho společníci do ní začali zabodávat oštěpy, až jí z čumáku tekla krev.

Safira ucukla zpátky, vztekle zasyčela a práskla ocasem do vody. S oštěpem stále namířeným proti Safiře se vůdce Kullů pokusil projít kolem ní, ale zarazil se, protože mu chňapla po nohou. Držela ho v zajetí a zástup urgalů musel zastavit. Mezitím se skupina Kullů na druhém břehu jezera kvapem blížila k vodopádu.

Mám je v pasti, řekla stručně Eragonovi, ale pospěš si - neudržím je tu dlouho. Lukostřelci na pobřeží už na ni skoro zamířili. Eragon se soustředil na to, aby utíkal rychleji, ale smekl se pod ním kámen a on škobrtl a málem upadl. Murtaghova silná paže ho zachytila a tak ruku v ruce pokračovali a výkřiky poháněli koně kupředu.

Už byli skoro u vodopádu. Voda s ohlušujícím rámusem dopadala do jezera jako lavina. Ze srázu se řítila bílá vodní stěna, jež bičovala skaliska pod sebou tak zběsile, že se rozstřikovala v mlžný opar, který jim rosil tváře. Čtyři metry od burácející clony se pláž stáčela a vytvářela prostor k pohybu.

Safira zařvala, když ji urgalský oštěp škrábl přes zadek, a musela se opět stáhnout pod vodu. Jakmile se jí urgalové zbavili, vyrazili dlouhými skoky kupředu. Byli už jen několik set stop od nich. „Co teď budeme dělat?“ zeptal se chladně Murtagh.

„Nevím. Nech mě přemýšlet!“ vykřikl Eragon. Snažil se upamatovat na Aryiny pokyny a pak přelétl pohledem okolí, dokud nenašel kámen veliký jako jablko, popadl ho, zabouchal s ním na skálu vedle vodopádu a vykřikl: „Aí varden abr du Šrur'tugals gata vanta!“

Jenže se nic nestalo.

Zkusil to znovu a tentokrát křičel hlasitěji, ale jen si sedřel ruku. Zoufale se obrátil k Murtaghovi. „Jsme v pas...“ Jeho slova přerušila Safira, která vyskočila z jezera a postříkala je ledovou vodou. Dosedla na pláž a přikrčila se, připravená k boji.

Koně divoce couvli zpátky a snažili se někam utéct. Eragon se s nimi v duchu spojil, aby je zklidnil. Za tebou! křikla na něj Safira. Otočil se a zahlédl, jak se k nim s těžkým oštěpem, zdviženým vysoko nad hlavou, řítí vůdce urgalů. Takhle zblízka byl Kull vysoký jako menší obr a jeho končetiny byly silné jako kmeny stromů.

Murtagh se napřáhl a mrštil po něm neuvěřitelnou rychlostí meč. Dlouhá zbraň se jednou otočila ve vzduchu a s tlumeným křupnutím se zabodla Kullovi do prsou. Obrovský urgal se svalil na zem s přidušeným chroptěním. Než mohl zaútočit další Kull, Murtagh uháněl vpřed a vytrhl prvnímu meč z těla.

Eragon zdvihl dlaň a vykřikl: „Jierda theirra kalfis!“ Mezi skalami se rozezněl ostrý praskot. Dvacet běžících urgalů sletělo do Kóstha-mérny; naříkali a drželi si nohy v místech, kde jim vyčnívaly polámané kosti. Zbytek urgalů však tempo nijak nezpomalil a pospíchal přes zhroucená těla svých spolubojovníků. Eragon se snažil přemoci vyčerpání a opřel se o Safiru.

Těsně kolem nich proletěla sprška šípů, které ve tmě vůbec nebyly vidět, a zastavila se o skálu. Eragon s Murtaghem se skrčili a zakrývali si hlavy. Safira je s tichým zavrčením přeskočila, aby je i koně ochránila obrněnými boky. Ozvalo se sborové cinkání, když se od jejích šupin odrazila další řádka šípů.

„Co teď?“ vykřikl Murtagh. Skála se stále neotevírala. „Tady nemůžeme zůstat!“

Eragon uslyšel, jak Safira zavrčela, když ji šíp zasáhl okraj křídla a protrhl jeho tenkou blánu. Divoce se rozhlížel a snažil se pochopit, proč Aryiny pokyny nefungují. „Nevím! Měli bychom tu být správně!“

„Proč se nezeptáš elfky, abychom se ujistili?“ naléhal Murtagh. Upustil meč, vyndal z Tornakovy brašny svůj luk a hbitě vypustil šíp mezerou mezi ostny na Safiřině hřbetě. V okamžení se jeden urgal skácel do vody.

„Teď? Sotva se drží při životě! Kde by vzala energii, aby vůbec něco řekla?“

„Já nevím,“ vykřikl Murtagh. „Ale raději bys měl něco vymyslet, protože celé armádě neodoláme!“

Eragone, zabručela naléhavě Safira.

Co je?!

Jsme na špatné straně jezera! Sledovala jsem tvým prostřednictvím Aryiny vzpomínky a právě jsem si uvědomila, že nejsme na správném místě. Přitiskla si hlavu k trupu, aby se skryla před další smrští šípů. Bolestí prudce švihla ocasem, když ji několik šípů zasáhlo. Tohle nevydržím! Roztrhají mě na kousky!

Eragon vrazil Zar'roc do pochvy a zvolal: „Vardenové jsou na druhé straně jezera. Musíme projít vodopádem!“ S hrůzou zjistil, že urgalové na druhé straně Kóstha-mérny k vodopádům už skoro doběhli.

Murtagh rychle pohlédl na prudký příval vody, který jim stál v cestě. „I kdybychom se sami udrželi na nohou, nikdy přes něj nedostaneme koně.“

„Přesvědčím je, aby šli za námi,“ křikl Eragon. „A Safira může nést Aryu.“ Výkřiky a řev urgalů znervóznily Sněžného bleska, takže vztekle odfrkoval. Elfka mu visela na zádech a neměla ani tušení o hrozícím nebezpečí.

Murtagh pokrčil rameny. „Je to lepší než se nechat rozsekat na kusy.“ Rychle odřízl Aryu ze sedla Sněžného bleska a Eragon ji jen taktak zachytil, aby nesklouzla na zem.

Jsem připravená, řekla Safira a trochu se nadzvedla. Blížící se urgalové zaváhali, protože si nebyli jistí, co chtějí udělat.

„Teď!“ vykřikl Eragon. Vyzdvihli s Murtaghem Aryu na Safiru a upevnili jí nohy do řemínků v sedle. Jakmile byli hotovi, Safira máchla křídly a vznesla se nad jezero. Když urgalové viděli, jak jim utíká, spustili řev. Od břicha se jí odrážely další šípy. Kullové na druhém břehu zdvojnásobili tempo, aby dorazili k vodopádu dřív, než přistane.

Eragon se dotkl svojí myslí vyplašených myšlenek koní. S pomocí starověkého jazyka jim řekl, že pokud neproplavou pod vodopádem, urgalové je zabijí a snědí. I když mu nerozuměli vše, základní smysl jeho slov byl zcela zřejmý.

Sněžný blesk s Tornakem pohodili hlavami a vrhli se do burácejícího přívalu vod. Když se jim voda začala valit na záda, řehtali, házeli sebou a snažili se udržet nad hladinou. Murtagh zasunul meč do pochvy a skočil za nimi; hlava mu zmizela pod zpěněnou hladinou, a když se po chvíli vynořil, plival vodu.

Urgalové už byli těsně za Eragonem; slyšel, jak jejich nohy těžce dopadají na štěrk. S divokým bojovým výkřikem skočil za Murtaghem a zavřel oči těsně předtím, než se ponořil do studené vody.

Nesmírná síla vodopádu ho bičovala do ramenou s neúnavnou intenzitou. Uši mu naplnilo tupé burácení vody. Strhlo ho to pod hladinu, kde se koleny otřel o kamenité dno jezera. Vší silou se odrazil a na chvíli se znovu vynořil z vody. Než se však stačil nadechnout vzduchu, mocný příval ho znovu stlačil pod hladinu.

Viděl jen bílé šmouhy, jak se kolem něj vzdouvala pěna. Zoufale se snažil dostat na hladinu a zbavit se palčivé bolesti v plicích, ale vystoupal jen pár stop a vodopád jej znovu srazil zpátky. Zmocnila se ho panika, házel nohama a rukama v neúnavném souboji s vodním živlem. Zar'roc a promáčené šaty ho táhly zpátky ke dnu; nedokázal ani vyslovit starověká slova, která by ho zachránila.

Najednou ho na zádech chytla za tuniku silná ruka a táhla ho vodou. Jeho zachránce se prodíral jezerem krátkými mocnými záběry; Eragon doufal, že je to Murtagh a ne nějaký urgal. Vynořili se nad hladinu a vyškrábali se na oblázkovou pláž. Eragon se silně třásl po celém těle.

Vpravo od něj propukla nějaká rvačka a on se prudce otočil, protože čekal útok urgalů. Netvoři na protějším břehu jen před pár okamžiky ještě stáli, ale teď se káceli pod přívalem šípů vylétajících z otvorů v okolních skalách. Desítky urgalů už plavaly ve vodě břichem vzhůru prošpikované šípy. Ti na Eragonově břehu na tom byli podobně. Ani jedna skupina se nedokázala dostat z nechráněné pozice, protože se najednou za nimi v místech, kde se jezero stýkalo s horskými svahy, objevily řady bojovníků. Jediné, co bránilo nejbližším Kullům zaútočit na Eragona, byl nepřetržitý proud šípů - neviditelní lukostřelci byli očividně odhodlaní držet urgaly pod kontrolou.

Vtom se vedle Eragona ozval chraplavý hlas: „Akh Guntéraz dorzâda! Co jste chtěli dělat? Byli byste se utopili!“ Eragon sebou překvapeně trhl. Vedle něj nestál Murtagh, ale maličký mužík, který mu sahal sotva po lokty.

Trpaslík si soustředěně ždímal vodu z dlouhého plnovousu. Měl silnou hruď a na sobě drátěnou košili ustřiženou u ramenou, kde odkrývala svalnaté paže. U širokého koženého opasku kolem beder mu visela válečná sekera. Na hlavě měl pevně posazenou pokovanou čapku z hovězí kůže, nesoucí symbol kladiva obklopeného dvanácti hvězdami. Dokonce i s čapkou měřil stěží čtyři stopy. S velkým zájmem sledoval boj a podotkl: „Barzul, ale stejně bych se k nim rád přidal!“

Trpaslík! Eragon vytasil Zar'roc a hledal Safiru s Murtaghem. Ve skále se otevřely dvoje dvanáct stop tlusté dveře a odkryly široký a skoro třicet stop vysoký tunel, který se zavrtával do tajemných hlubin hory. Řada lamp bez plamene naplňovala chodbu bledým safírově modrým světlem, které se teď rozlévalo po jezeře.

Safira s Murtaghem stáli před chodbou, obklopeni davem sveřepých mužů a trpaslíků. Murtaghovi po boku stál holohlavý bezvousý muž ve fialovozlatém hávu. Byl vyšší než ostatní lidé - a držel Murtaghovi pod krkem dýku.

Eragon už chtěl sáhnout po kouzle, ale ten muž zvolal ostrým, nebezpečným hlasem: „Stůj! Jestli použiješ kouzlo, zabiji tvého milého přítele, který byl tak laskavý a zmínil se, že jsi Jezdec. Nemysli si, že nepoznám, když se budeš chystat kouzlit. Přede mnou nic neutajíš.“ Eragon chtěl něco říci, ale muž zavrčel a přitiskl dýku pevněji k Murtaghovu hrdlu. „Nic takového! Pokud řekneš nebo uděláš cokoli, oč tě nepožádám, zemře. Teď všichni dovnitř!“ Zacouval do tunelu, Murtagha táhl s sebou a nespouštěl oči z Eragona.

Safiro, co mám dělat? zeptal se Eragon rychle, když muži a trpaslíci vyrazili za Murtaghovým únoscem a vedli s sebou i koně.

Jdi s nimi, poradila mu, a doufej, že nás nechají naživu. Také ona vstoupila do chodby a vyvolávala neklidné pohledy všech kolem. Eragon ji neochotně následoval a uvědomil se, že se na něj upírají zraky válečníků. Jeho zachránce, trpaslík, šel vedle něj s rukou na topůrku válečné sekery.

Když se Eragon naprosto vyčerpaný vpotácel do nitra hory, kamenné dveře se za nimi téměř neslyšně zavřely. Ohlédl se. Tam, kde ještě před chvílí zel obrovský otvor, uviděl jednolitou stěnu. Byli uvnitř uvězněni. Ale snad zde budou ve větším bezpečí.

 

 

Hledání odpovědí

 

„Tudy,“ vyštěkl holohlavý muž. Ustoupil o krok, ale dýku dosud držel přitisknutou Murtaghovi pod bradou. Pak zabočil doprava a zmizel klenutými dveřmi. Válečníci ho opatrně následovali, ale nespouštěli z něj a Safiry oči. Koně odvedli vedlejší chodbou.

Eragon, omámený zvratem v běhu událostí, vyrazil za Murtaghem. Pohlédl na Safiru, aby se ujistil, že Arya je stále přivázaná k jejímu hřbetu. Musí dostat protilátku! pomyslel si zoufale, když si uvědomil, jak ji skilna bragh postupně usmrcuje.

Pospíchal obloukovým vchodem a dál úzkou chodbou za holohlavcem. Vojáci na něj stále mířili zbraněmi. Prohnali se kolem sochy podivného zvířete s tlustými ostny. Chodba se stočila prudce doleva a pak zas doprava. Otevřely se dveře a oni vstoupili do prázdné místnosti, která byla natolik velká, že se v ní Safira mohla pohodlně pohybovat. Dveře se s tlumeným zaduněním zavřely a ozvalo se skřípání, jak je někdo zvenčí zajistil zástrčkou.

Eragon pomalu zkoumal okolí se Zar'rocem pevně sevřeným v ruce. Stěny, podlaha i strop byly vyrobeny z bílého leštěného mramoru, který odrážel pokřivené obrazy všech přítomných jako zrcadlo z mléčného skla. V každém rohu visela ona nezvyklá lucerna. „Je tady zraněná...“ začal Eragon, ale holohlavý muž ho posunkem zarazil.

„Mlč! Musí to počkat, dokud nebudete důkladně prověřeni.“ Odstrčil Murtagha k jednomu z válečníků, který Murtaghovi okamžitě přitiskl ke krku meč. Plešatý muž zlehka sepjal ruce. „Odložte zbraně a podejte mi je.“ Nějaký trpaslík odepnul Murtaghovi meč a hodil ho na zem, až to cinklo.

Eragonovi se nechtělo loučit se Zar'rocem, ale odepnul pochvu a položil ji i s mečem na zem. K němu přidal luk a toulec a přisunul hromádku k vojákům. „Teď ustup od svého draka a pojď pomalu ke mně,“ nařídil mu holohlavý muž.

Eragon zmateně vykročil vpřed. Když byli asi metr od sebe, muž řekl: „Zůstaň stát! Teď uvolni zábrany ve své mysli a připrav se na to že si prohlédnu tvé myšlenky a vzpomínky. Pokud se přede mnou pokusíš cokoli skrýt, vezmu si to, co chci, násilím... a z toho se zblázníš. Pokud se nepodvolíš, tvůj společník zemře.“

„Proč?“ zeptal se Eragon užasle.

„Abychom se ujistili, že nesloužíš Galbatorixovi, a pochopili, proč nám na hlavní vchod buší stovky urgalů,“ zavrčel muž s holou hlavou. Jeho oči, umístěné blízko u sebe, se lstivým výrazem hbitě přejížděly z místa na místo. „Nikdo nemůže vstoupit do Farthen Duru, aniž by byl prověřen.“

„Teď není čas! Potřebujeme léčitele!“ protestoval Eragon.

„Ticho!“ zaburácel muž a uhladil si šat hubenými prsty. „Dokud tě neprověříme, tvá slova jsou bezvýznamná!“

„Ale ona umírá!“ odsekl rozzlobeně Eragon a ukázal na Aryu. Byli sice ve velmi nejisté pozici, ale on byl přesto rozhodnutý docílit toho, aby se nejdříve postarali o Aryu.

„To bude muset počkat! Nikdo neopustí tuto místnost, dokud neodhalíme pravdu o téhle situaci. Leda by sis přál...“

Trpaslík, který zachránil Eragona z jezera, rázně vyskočil. „Jsi snad slepý, Egraz Karne? Copak nevidíš, že na tom drakovi sedí elfka? Nemůžeme ji tady držet, pokud je v nebezpečí. Ažihad a král budou žádat naši hlavu, pokud ji necháme zemřít!“

Muž vztekle přimhouřil oči. Po chvíli se uvolnil a s naprostým klidem řekl: „Samozřejmě, Oriku, to bychom nechtěli.“ Luskl prsty a ukázal na Aryu. „Sundejte ji z draka.“ Dva muži zarazili své meče do pochvy a váhavě vykročili k Safiře, která je bedlivě sledovala. „Rychle, pospěšte si!“

Vojáci uvolnili Aryu ze sedla a jeden z mužů si pozorně prohlédl její tvář. Pak rozrušeně řekl: „Je to posel dračího vejce, Arya!“

„Cože?“ zvolal holohlavý muž. Orikovy oči se rozšířily údivem. Holohlavec upřel na Eragona tvrdý pohled a důrazně prohlásil: „Máš nám co vysvětlovat.“

Eragon opětoval jeho pronikavý pohled se vším odhodláním, kterého byl schopen. „Otrávili ji jedem skilna bragh, když byla uvězněna. Teď ji může zachránit jen nektar túnivor.“

Holohlavý muž stál bez hnutí a jen rty mu tu a tam cukaly. „Výborně. Vezměte ji k léčitelům a řekněte jim, co potřebuje. Hlídejte ji, dokud nebude léčba u konce. Pak pro vás budu mít další příkazy.“ Vojáci krátce přikývli a vynesli Aryu z místnosti. Eragon se díval, jak odcházejí, a přál si, aby mohl jít s nimi. Jeho pozornost se však okamžitě vrátila k muži s holou hlavou, který prohlásil: „Tak dost, už jsme promarnili příliš času. Připrav se na zkoušku.“

Eragon si vůbec nepřál, aby tenhle hrozivý plešatý muž obnažil každou jeho myšlenku a pocit, ale věděl, že tady je každý odpor zbytečný. Ve vzduchu viselo napětí. Murtagh se mu zabodával pohledem do čela. Nakonec sklonil hlavu. „Jsem připraven.“

„Dobrá, takže...“

Přerušil ho Orik, který najednou řekl: „Raději bys mu neměl ubližovat, Egraz Karne, jinak se z toho budeš zodpovídat před králem.“

Holohlavec na něj podrážděně pohlédl a pak se s drobným úsměvem otočil k Eragonovi. „Hrozí mu nebezpečí, jen když bude klást odpor.“ Sklopil hlavu a neslyšně vyslovil několik slov.

Eragon zalapal po dechu bolestí a leknutím, když se mu do mysli začala prodírat cizí duševní síla. Obrátil oči v sloup a instinktivně začal budovat kolem svého vědomí zábrany. Útok byl neuvěřitelně silný.

Nedělej to! vykřikla Safira. V myšlenkách se s ním spojila a dodávala mu sílu. Vystavuješ tím Murtagha nebezpečí! Eragon znejistěl, zaťal zuby, ale pak povolil svou ochranu a vystavil se pronikavému vpádu. Z holohlavého muže vyzařovalo zklamání. Jeho týrání zesílilo. Síla přicházející z jeho mysli se zdála být prohnilá a nezdravá; něco s ní bylo hluboce v nepořádku.

Chce, abych se s ním utkal! vykřikl Eragon, když ho zasáhla nová vlna bolesti. Na chvíli se sice zmírnila, ale jenom proto, aby ji nahradila další. Safira dělala, co mohla, aby bolest potlačila, ale ani ona jí nedokázala zamezit úplně.

Dej mu, co chce, řekla rychle, ale všechno ostatní zakryj. Pomohu ti. On se mi svou silou nevyrovná; dokážu před ním skrýt i náš rozhovor.

Tak proč to pořád bolí?

Ta bolest vychází z tebe.

Eragon sebou trhl, když se vetřelec v jeho mysli zaryl ještě hloub a slídil po informacích, jako by mu do lebky zatloukal hřebík. Holohlavec se drsně chopil vzpomínek z jeho dětství a začal se jimi probírat. Tohle nepotřebuje - dostaň ho odtamtud! zavrčel vztekle Eragon.

To nedokážu, aniž bych tě ohrozila, řekla Safira. Mohu před ním skrýt některé věci, ale musím to udělat dřív, než se k nim dostane. Rychle přemýšlej a řekni, co mám schovat!

Eragon se navzdory bolesti snažil soustředit. Proletěl svými vzpomínkami a začal od okamžiku, kdy našel Safiřino vejce. Skryl úseky o svých rozhovorech s Bromem, včetně všech starověkých slov, která ho naučil. Jejich cesty údolím Palancar přes Yazuak, Daret a Teirm ponechal nedotčené. Ale Safira skryla všechno, co si pamatoval z Angelina věštění budoucnosti a o Solembumovi. Přeskočil od loupeže v Teirmu k Bromově smrti, uvěznění v Gil'eadu a nakonec k tomu, kdy Murtagh odhalil svou pravou totožnost.

Eragon chtěl, aby ji také skryla, ale Safira se zarazila. Vardenové mají právo vědět, koho schovávají pod svou střechou, zvláště když je to syn Křivopřísežníka!

Prostě to udělej, trval na svém a snažil se potlačit další vlnu bolesti. Nebudu ten, kdo ho odhalí, aspoň ne tomuhle muži.

Jakmile budou prověřovat Murtagha, stejně to odhalí, upozornila ho ostře Safira.

Prostě to udělej.

Když byla tato nejdůležitější informace bezpečně skryta, nezbývalo Eragonovi než čekat, až holohlavý muž dokončí prohlídku. Bylo to jako potichu sedět, zatímco vám vytrhávají nehty zrezivělými kleštěmi. Celé tělo měl ztuhlé a čelisti pevně sevřené. Z kůže mu sálalo horko a po krku mu stékal pot. Ostře si uvědomoval každou vteřinu a minuty se mezitím dlouze vlekly.

Plešatý muž se pomalu proplétal mezi jeho zážitky jako trnitá popínavá rostlina, která si razí cestu ke slunečnímu světlu. Věnoval značnou pozornost mnoha věcem, které Eragon považoval za nepodstatné, například jeho matce Seleně. Jako by se záměrně loudal, aby tak prodlužoval Eragonovo utrpení. Dlouhý čas strávil zkoumáním Eragonových vzpomínek na ra'zaky a později také na Stína. Teprve když důkladně rozebral všechna prožitá dobrodružství, začal se z jeho mysli stahovat.

Mysl vetřelce se stáhla stejně rychle a nečekaně, jako když vytáhnete třísku. Eragon se zachvěl, zapotácel a pak se sesul k zemi. V poslední chvíli ho zachytily silné paže, které ho položily na chladivý mramor. Za sebou uslyšel, jak Orik vykřikl: „Zašel jsi příliš daleko! Na tohle nebyl dost silný.“

„Bude žít. Víc není potřeba,“ odpověděl odměřeně holohlavý muž.

Ozvalo se vzteklé zabručení. „Co jsi zjistil?“

Ticho.

„Tak dá se mu věřit, nebo ne?“

Slova přicházela neochotně. „Není to:.. náš nepřítel.“ Celou místností se ozývaly úlevné povzdechy.

Eragon zamrkal a otevřel oči. Opatrně se posadil. „Teď se šetři,“ řekl Orik, který kolem něj ovinul svou silnou paži a pomohl mu na nohy. Eragon zavrávoral a pohlédl na holohlavého muže. Safira potichu zavrčela.

Holohlavec si jich nevšímal. Obrátil se k Murtaghovi, kterému stále drželi meč na krku. „Teď je řada na tobě.“

Murtagh ztuhnul a zavrtěl hlavou. Meč ho zlehka řízl do krku. Z kůže mu ukápla krev. „Ne.“

„Nebudeme tě tu ochraňovat, pokud odmítneš.“

„Eragona už jste prohlásili za důvěryhodného, takže už mě nemůžete k ničemu nutit pod pohrůžkou jeho smrti. A proto mě nic, co řeknete nebo uděláte, nepřesvědčí, abych vám otevřel svou mysl.“

Plešatý muž se ušklíbl a povytáhl to, co kdysi mohlo být obočím, pokud kdy nějaké měl. „A co tvůj vlastní život? Ten ještě ohrozit mohu.“

„To by nebylo k ničemu,“ řekl Murtagh tak tvrdě a sebejistě, že se o jeho slovech nedalo pochybovat.

Holohlavý muž vztekle vybuchl: „Nemáš na výběr!“ Vykročil vpřed, položil dlaň Murtaghovi na čelo a sevřel jeho ruku, aby ho udržel na místě. Murtagh ztuhl, tvář mu ztvrdla jako ze železa, pěsti měl zaťaté a svaly na krku vyboulené. Očividně se bránil proti útoku vší silou. Holohlavý muž odhalil zuby v zlosti a zoufalství nad tím, že cizinec klade odpor; prsty nelítostně zarýval do Murtaghovy paže.

Eragon sebou soucitně škubl, protože sám zakusil podobný zápas, který se teď mezi nimi rozpoutal. Nemůžeš mu pomoci? zeptal se Safiry.

Ne, řekla tiše. Nepustí do své mysli nikoho.

Orik se při pohledu na ten souboj zakabonil. „Ilf carnz orodüm,“ zamumlal, pak vyskočil a vykřikl: „To stačí!“ Popadl holohlavého muže za paži a odtrhl ho od Murtagha silou, kterou by nikdo vzhledem k jeho velikosti nečekal.

Holohlavec škobrtl dozadu a pak se vztekle otočil k Orikovi. „Jak se opovažuješ?!“ vykřikl. „Zpochybnil jsi mé velení, otevřel brány bez povolení a teď tohle! Ukázal jsi jen drzost a zrádcovství. Myslíš si, že i teď tě bude tvůj král ochraňovat?“

Orika to dopálilo. „Nechal bys je zemřít! Kdybych čekal o chvíli déle, urgalové by je zabili.“ Ukázal na Murtagha, který ztěžka oddechoval. „Nemáme žádné právo dostávat z něj informace mučením! Ažihad by s tím nesouhlasil. Ne po tom, když jsi prověřil Jezdce a nenašel žádný nedostatek. A přivezli nám Aryu.“

„Ty bys mu dovolil vstoupit jen tak, aniž bys o něm zapochyboval? Jsi tak velký hlupák, že bys nás všechny vystavil takovému nebezpečí?“ protestoval holohlavý muž. Oči mu divoce plály nespoutaným hněvem; zdálo se, že je připraven roztrhat trpaslíka na tisíc kousků.

„Umí kouzlit?“

„To je...“

„Umí kouzlit?“ zaburácel Orik a jeho hluboký hlas se rozléhal místností. Tvář holohlavého muže najednou ztratila výraz. Sepjal ruce za zády.

„Ne.“

„Tak čeho se bojíš? Nikdy se mu nepodaří utéct, a když je nás tu tolik, nezmůže nic, zvlášť jestli jsou tvé síly tak veliké, jak říkáš. Ale mě neposlouchej, zeptej se Ažihada, co se má udělat.“

Holohlavec na Orika chvíli hleděl s nečitelným výrazem, pak pohlédl ke stropu a zavřel oči. Ramena mu podivně ztuhla a jeho rty se neslyšně pohybovaly. Zamračil se, až se mu udělaly vrásky na bledé kůži, a sevřel prsty, jako by v nich škrtil neviditelného nepřítele. Několik minut tak stál, nepřítomný v tichém spojení.

Když otevřel oči, na Orika ani nepohlédl a vyštěkl na vojáky: „Odejděte, hned!“ Jakmile vypochodovali dveřmi ven, chladně se obrátil k Eragonovi: „Protože jsem nemohl dokončit své zkoumání, ty a... tvůj přítel tu zůstanete přes noc. Pokud se pokusí utéct, zabijí ho.“ S těmito slovy se otočil a odkráčel z místnosti, až se mu světlo lucerny zalesklo na bledé pokožce hlavy.

„Děkuji,“ zašeptal Eragon Orikovi.

Trpaslík zabručel. „Dohlédnu na to, aby vám donesli nějaké jídlo.“ Zamumlal si něco pod vousy a pak odešel a vrtěl při tom hlavou. Znovu zvenčí zabezpečili dveře.

Eragon seděl a cítil se podivně otupělý z rozruchu celého dne a ostrého pochodu. Měl těžká víčka. Safira se usadila vedle něj. Musíme být opatrní. Zdá se, že tu máme stejně tolik nepřátel, jako jsme měli v Království. Jen přikývl. Byl příliš unavený, aby mohl mluvit.

Murtagh se se skelným, prázdným pohledem opřel o stěnu a sklouzl k nablýskané podlaze. Přidržoval si rukáv u rány na krku, aby zastavil krvácení. „Jsi v pořádku?“ zeptal se Eragon. Murtagh trhavě přikývl. „Dostal z tebe něco?“

„Ne.“

„Jak jsi dokázal, aby ti nepronikl do mysli? Je tak silný.“

„Jsem... jsem dobře vycvičený.“ Z Murtaghova hlasu byl cítit nádech trpkosti.

Mezi nimi se rozhostilo ticho. Eragon spočinul pohledem na jedné z luceren zavěšených v rohu místnosti. Toulal se v myšlenkách, až zničehonic řekl: „Nedopustil jsem, aby zjistil, kdo jsi.“

Murtagha to očividně uklidnilo. Sklonil hlavu. „Děkuji, žes mě nezradil.“

„Nepoznali tě?“

„Ne.“

„A přesto stále tvrdíš, že jsi Morzanův syn?“

„Ano,“ povzdechl si.

Eragon chtěl něco říci, ale zarazil se, protože ucítil, jak mu na ruku kápla horká tekutina. Pohlédl dolů a vylekal se, když spatřil kapku tmavé krve. Spadla ze Safiřina křídla. Zapomněl jsem. Jsi zraněná! zvolal a s námahou se zvedl. Raději tě vyléčím.

Dávej pozor. Snadno uděláš chybu, když jsi tak unavený.

Já vím. Safira roztáhla jedno křídlo a rozložila ho na podlahu. Murtagh pozoroval Eragona, jak přejíždí rukama přes horkou modrou membránu a říká: „Waíse heill,“ kdykoli najde otvor po šípu. Naštěstí se všechny rány podařilo poměrně snadno zahojit, dokonce i ty na jejím čumáku.

Když byl Eragon hotov, znaveně se svalil vedle dračice a ztěžka oddechoval. Cítil, jak jí pravidelně tluče její ohromné srdce. „Doufám, že přinesou to jídlo brzy,“ poznamenal Murtagh.

Eragon pokrčil rameny; postrádal tíhu Zar'rocu u svého boku, ale byl příliš vyčerpaný, aby myslel na hlad. „Proč jsi tady?“ zeptal se najednou a zkřížil ruce na prsou.

„Cože?“

„Pokud jsi skutečně Morzanův syn, Galbatorix by tě nenechal jen tak se toulat po Alagaësii. Jak jsi dokázal úplně sám najít ra'zaky? Jak to, že jsem nikdy neslyšel, že by některý z Křivopřísežníků měl děti? A co děláš tady?“ Na konci už skoro křičel.

Murtagh si přejel rukama po obličeji. „To je dlouhý příběh.“

„Nikam nespěcháme,“ namítl Eragon.

„Je příliš pozdě na vyprávění.“

„Zítra už na to možná nebude čas.“

Murtagh si objal nohy rukama, položil si bradu na kolena a s pohledem upřeným do podlahy se pohupoval sem a tam. „Není to...“ řekl a pak se zarazil. „Nechci se přerušovat... tak si udělejte pohodlí. Můj příběh je dlouhý.“ Eragon se opřel Safiře o bok a přikývl. Safira je oba pozorně sledovala.

Murtaghova první věta byla váhavá, jak však mluvil, jeho hlas postupně nabýval síly a jistoty. „Pokud vím... jsem jediné dítě Třinácti sluhů nebo Křivopřísežníků, jak se jim také říká. Možná jsou tu další, ale o tom pochybuji z důvodů, které vysvětlím později.“

„Moji rodiče se potkali v malé vesnici - nikdy jsem nezjistil, ve které -, když byl můj otec na cestách v zájmu krále. Morzan projevil mojí matce trochu náklonnosti, nepochybně to byl jen trik, aby získal její důvěru, a když odjížděl, ona odjela s ním. Nějakou dobu spolu cestovali, a jak to v takových případech chodí, ona se do něj hluboce zamilovala. Morzan byl potěšen nejen proto, že mu to umožňovalo ji týrat, ale také si uvědomil, jak je výhodné mít sluhu, který ho nikdy nezradí.“

„Když se Morzan vrátil na Galbatorixův dvůr, má matka se pro něj stala nástrojem, na který nejvíce spoléhal. Využíval ji jako posla tajných zpráv a naučil ji základní kouzla, což jí pomáhalo zůstat v utajení a příležitostně dostat z lidí i nějaké informace. Dělal, co mohl, aby ji ochránil před ostatními Křivopřísežníky - ne z lásky k ní, ale protože by ji při první příležitosti použili proti němu... Trvalo to takhle po tři roky, dokud matka neotěhotněla.“

Murtagh se na chvíli odmlčel a namotával si na prst pramen vlasů. Pak přerývaně pokračoval: „Můj otec byl, když nic jiného, prohnaný muž. Věděl, že těhotenství dostává jak jeho, tak mou matku do nebezpečí, nemluvě o dítěti - tedy o mně. Uprostřed noci ji tedy tajně odvedl z paláce a vzal ji na svůj hrad. Jakmile se tam dostali, vyslovil mocná zaklínadla, která bránila komukoli, až na pár vybraných služebných, vkročit na jeho pozemky. Tak dokázal utajit těhotenství před všemi, kromě Galbatorixe.

Galbatorix znal důvěrné detaily ze života Třinácti: jejich intriky, jejich boje a co bylo nejdůležitější - jejich myšlenky. Bavil se pozorováním jejich konfliktů a často pomáhal jednomu nebo druhému čistě pro vlastní zábavu. Ale z nějakého důvodu nikdy neprozradil mou existenci.

Narodil jsem se podle očekávání a dali mě kojné, aby se matka mohla vrátit k Morzanovi. Neměla v té věci na výběr. Morzan jí dovolil navštěvovat mě jednou za pár měsíců, ale jinak nás držel v odloučení. Takhle uběhly další tři roky, během kterých mi uštědřil tu... ránu na zádech.“ Murtagh se na chvíli odmlčel, než zase pokračoval.

„Vyrůstal bych tak až do dospělosti, kdyby Morzan nedostal za úkol pátrat po Safiřině vejci. Jakmile odjel, má matka, kterou s sebou nevzal, zmizela. Nikdo neví, kam šla nebo proč. Král se ji snažil dopadnout, ale jeho muži nedokázali najít její stopu - za to nepochybně vděčila Morzanovu výcviku.

V době mého narození jich bylo jen pět ze Třinácti ještě naživu. Když Morzan odjel, už zbývali pouze tři; když se nakonec utkal s Bromem v Gil'eadu, byl v té době jediný, kdo z nich ještě žil. Křivopřísežníci zemřeli nejrůznějšími způsoby: sebevraždou, přepadením, nadměrným kouzlením... ale většinou to byla práce Vardenů. Král prý byl z těchto ztrát nesmírně rozzuřený.

Ale než se k nám dostaly zprávy o smrti Morzana a dalších, má matka se vrátila. Od té doby, co zmizela, uběhlo mnoho měsíců. Měla chatrné zdraví, jako by prodělala vážné onemocnění, a její stav se postupně zhoršoval. Během čtrnácti dnů zemřela.“

„Co se stalo pak?“ pobídl ho Eragon.

Murtagh pokrčil rameny. „Vyrostl jsem. Král mě vzal do paláce a postaral se o mou výchovu. Ale jinak si mě nevšímal.“

„Tak proč jsi odešel?“

Murtagh se tvrdě zasmál. „Utekl je výstižnější. Při mých posledních narozeninách, kdy mi bylo osmnáct, mě král povolal do svého křídla paláce na soukromou večeři. Jeho vzkaz mě překvapil, protože jsem se vždycky vyhýbal dvoru a zřídkakdy jsem se s ním setkal. Už jsme spolu předtím mluvili, ale vždy v přítomnosti zvědavých dvořanů.

Samozřejmě jsem jeho pozvání přijal, vědom si toho, že by nebylo moudré odmítnout. Jídlo bylo skvělé, ale po celou dobu ze mě nespouštěl oči. Jeho upřený pohled mě vyváděl z míry; jako by v mé tváři hledal nějaké tajemství. Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet, a snažil jsem se udržovat zdvořilou konverzaci, ale on mluvit odmítl a já to brzy vzdal.“

„Když jsme dojedli, konečně promluvil. Nikdy jste neslyšeli jeho hlas, takže je pro mě těžké vám to přiblížit. Jeho slova byla podmanivá, úlisná jako had šeptající pozlacené lži. Nikdy jsem neslyšel mluvit přesvědčivějšího a děsivějšího muže. Načrtl mi obraz: vizi Království, jak si ho představoval. Po celé zemi budou vystavěna překrásná města, plná největších válečníků, umělců, hudebníků a filozofů. Urgalové budou nakonec vyhubeni. A Království se rozšíří do všech směrů, dokud nedosáhne všech čtyř stran Alagaësie. Bude tu panovat mír a blahobyt, ale co je ještě úžasnější, vrátí se Jezdci, aby s přirozenou autoritou spravovali Galbatorixovo panství.

Se zájmem jsem mu naslouchal celé hodiny. Když skončil, dychtivě jsem se ho vyptával, jak znovu získá Jezdce, protože každý věděl, že už nezbyla žádná dračí vejce. Vtom Galbatorix utichl a zamyšleně na mě hleděl. Dlouho mlčel, ale pak ke mně vztáhl ruku a zeptal se: 'Budeš mi ty, syn mého přítele, sloužit, když budu usilovat o to, abych vytvořil tento ráj?'

Přestože jsem znal pozadí událostí, za jakých se on a můj otec dostali k moci, ten sen, který mi vykreslil, byl příliš přesvědčivý, příliš lákavý, než abych mu dokázal odolat. Nadchl jsem se pro toto poslání a vroucně jsem se mu zavázal. Zjevně potěšený Galbatorix mi dal své požehnání a pak mě nechal odejít se slovy: 'Povolám tě, až bude potřeba.'

Trvalo několik měsíců, než k tomu došlo. Když přišlo pozvání, cítil jsem, jak se mě znovu zmocňuje vzrušení. Setkali jsme se opět v soukromí, ale tentokrát už nebyl ani příjemný, ani okouzlující. Vardenové mu právě zničili tři mosty na jihu a on byl velmi rozhněvaný. Pověřil mě, abych převzal vojenskou jednotku a jel zničit Cantos, o kterém bylo známo, že se tam příležitostně skrývají vzbouřenci. Když jsem se zeptal, co máme udělat s tamním obyvatelstvem a jak poznáme, zda se provinilo, vykřikl: 'Všichni jsou zrádci! Upalte je na hranici a jejich popel zasypte hnojem!' Pak křičel dál, proklínal své nepřátele a popisoval, jak zničí každého, kdo se mu bude vzpěčovat.

Jeho chování bylo tak odlišné od toho minulého, že jsem si jasně uvědomil, že není laskavý ani prozíravý, a vůbec netouží po oddanosti svého lidu. Že usiluje o krutovládu k uspokojení vlastních mocenských choutek. V té chvíli jsem se rozhodl navždy utéct od něj i z Uru'baenu.“

„Jakmile jsem osaměl, připravil jsem se se svým věrným sluhou Tornakem k útěku. Odjeli jsme ještě tu noc, ale Galbatorix nějak vytušil mé plány, protože hned za branami už nás očekávali vojáci. Ach, můj meč, potřísněný krví, se blýskal v tlumeném světle luceren. Přemohli jsme všechny jeho muže... ale během boje Tornaka zabili.“

„Sám a plný zármutku jsem utekl ke starému příteli, který mě ukryl ve svém příbytku. Zatímco jsem se skrýval, pozorně jsem sledoval všechny zprávy a snažil se předvídat Galbatorixovy další kroky, abych si mohl naplánovat budoucnost. V té době se ke mně dostaly zvěsti, že ra'zakové byli vysláni, aby kohosi zajali nebo zabili. A protože jsem znal královy záměry s Jezdci, rozhodl jsem se najít a pronásledovat ra'zaky pro případ, že by našli draka. A tak jsem vás objevil... Teď už před vámi nemám žádné tajemství.“

Přesto nevíme, zda mluví pravdu, upozornila Safira.

Já vím, řekl Eragon, ale proč by nám lhal?

Možná je to šílenec.

O tom pochybuji. Eragon přejel prstem přes Safiřiny tvrdé šupiny a pozoroval, jak se od nich odráží světlo. „Tak proč se nepřidáš k Vardenům? Nějakou dobu ti sice nebudou důvěřovat, ale jakmile prokážeš svou oddanost, budou s tebou jednat s úctou. A nejsou svým způsobem tví přirození spojenci? Snaží se přece ukončit královu nadvládu. Není to právě to, co chceš i ty?“

„Cožpak ti musím všechno podrobně vysvětlovat?“ durdil se Murtagh. „Nechci, aby se Galbatorix dozvěděl, kde jsem. A to se bezpochyby stane, pokud lidé začnou říkat, že podporuji jeho nepřátele, což jsem nikdy neudělal. Tihle,“ odmlčel se a pak s odporem řekl „vzbouřenci se pokoušejí nejen svrhnout krále, ale zničit Království jako takové... a to já nechci. Způsobilo by to chaos a bezvládí. Tento král je špatný, to ano, ale systém sám o sobě je rozumný. A co se týče toho, že bych mohl získat úctu Vardenů: Cha! Jakmile mě odhalí, budou se mnou zacházet jako se zločincem nebo ještě hůř. A nejen to, na tebe padne podezření, protože jsme spolu cestovali!“

V tom má pravdu, řekla Safira.

Eragon si jí nevšímal. „Není to tak zlé,“ řekl a snažil se, aby to vyznělo optimisticky. Murtagh si posměšně odfrkl a odvrátil pohled. „Jsem si jistý, že nebudou...“ Jeho slova přerušil hluk, když se otevřely dveře na šířku ruky a někdo dovnitř strčil dvě misky. Pak následoval bochník chleba a špalek syrového masa. Dveře se znovu zavřely.

„Konečně!“ zabručel Murtagh a šel si pro jídlo. Maso hodil Safiře, která ho chytila ve vzduchu a celé ho spolkla najednou. Pak rozlomil chléb na dvě půlky, jednu dal Eragonovi, zvedl svou misku a vrátil se do kouta.

Jedli mlčky. Murtagh se chvíli šťoural v jídle. „Půjdu spát,“ oznámil po chvíli a beze slova odložil misku.

„Dobrou noc,“ řekl Eragon. Lehl si vedle Safiry s rukama pod hlavou. Obtočila kolem něj svůj dlouhý krk, jako když si kočka kolem sebe stočí ocas, a položila hlavu vedle té jeho. Roztáhla přes něj jedno křídlo jako modrý stan a zahalila ho tmou.

Dobrou noc, maličký.

Eragonovi se ještě pohnuly rty v náznaku úsměvu, ale už spal.