Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

Cestou domů Roran pravil: „Dnes byl u Horsta nějaký cizinec z Therinsfordu.“

„Jak se jmenoval?“ zeptal se Eragon. Vyhnul se zamrzlé kaluži a pokračoval svižným krokem. Mráz ho štípal do tváře a do očí.

„Dempton. Přišel si k Horstovi nechat udělat nějaké nářadí,“ řekl Roran. Silnýma nohama prošlapával závěje, aby se Eragonovi lépe šlo.

„V Therinsfordu nemají kováře?“

„Mají,“ odpověděl Roran, „ale ten není dost zručný.“ Pohlédl na Eragona. Pokrčil rameny a dodal: „Dempton potřebuje lopaty pro svůj mlýn. Rozšiřuje ho a nabídl mi práci. Pokud to přijmu, odjedu s ním, až si přijede vyzvednout to nářadí.“

Mlynáři pracovali celý rok. Během zimy mleli vše, co jim lidé přinesli, kdežto v období sklizně nakupovali zrní a prodávali je jako mouku. Byla to těžká, nebezpečná práce; nádeníci často v obřích mlýnských kamenech přišli o prsty nebo o celou ruku. „Řekneš to Gerovi?“ zeptal se Eragon.

„Ano.“ Po tváři Roranovi přelétl chmurný, přesto pobavený úsměv.

„Proč? Víš přece, že nechce, abychom odešli. Budou z toho akorát mrzutosti, ať řekneš cokoli. Zapomeň na to, ať se dnes večer můžeme v klidu navečeřet.“

„Nemůžu mu to zatajit. Chci tu práci vzít.“

Eragon se zastavil. „Proč?“ Stáli k sobě čelem a od úst se jim pářilo. „Vím, že je těžké přijít k penězům, ale vždycky se nějak uživíme. Nemusíš odcházet.“

„Ne, nemusím. Ale chci si našetřit nějaké peníze.“ Roran se pokusil pokračovat v chůzi, ale Eragon se odmítl hnout z místa.

„Na co je potřebuješ?“ dožadoval se.

Roran se trochu narovnal v ramenou. „Chci se oženit.“

Eragona zaplavil zmatek a údiv. Pamatoval si, jak viděl, že se Katrina s Roranem líbají, když tenkrát byli ve městě kupci, ale svatba? „S Katrinou?“ zeptal se tiše, jenom aby se ujistil. Roran přikývl. „Už ses jí ptal?“

„Ještě ne, ale až přijde jaro a já budu moci postavit dům, požádám ji o ruku.“

„Teď je pro tebe na farmě tolik práce, nemůžeš odejít,“ protestoval Eragon. „Počkej, dokud nebudeme připraveni na sadbu.“

„Ne,“ řekl Roran a slabě se usmál. „Na jaře tu budu potřeba ještě víc. Pole se budou muset zorat a osít. Později se bude muset plít - a to nemluvím o dalších pracích. Ne, tohle je pro mě nejlepší doba k odchodu, vždyť teď vlastně jenom čekáme na změnu počasí. S otcem to beze mě zvládnete. Když všechno půjde dobře, brzy budu zase pracovat na farmě, i s manželkou.“

Eragon musel neochotně připustit, že Roran má pravdu. Zavrtěl hlavou, ale sám nevěděl, jestli žasne, nebo se zlobí. „Předpokládám, že ti pouze můžu popřát hodně štěstí. Ale Gero z toho asi bude špatný.“

„Uvidíme.“

Pokračovali znovu v chůzi, ani jeden z nich však nepromluvil. Eragon cítil tíseň u srdce. Bude mu chvíli trvat, než si na tyhle novinky zvykne. Když přišli domů, Roran neřekl Gerovi o svých plánech, ale Eragon si byl jistý, že to brzy udělá.

 

Eragon se šel podívat za drakem poprvé od té doby, co k němu promluvil. Blížil se s obavami, protože teď už si byl vědom toho, že je to rovnocenná bytost.

Eragone.

„To je všechno, co umíš říct?“ obořil se na něj.

Ano.

Oči se mu rozšířily při nečekané odpovědi a rozzlobeně se posadil na zem. Už má smysl pro humor. Co bude následovat? Vztekle zlomil nohou suchou větev. Roranova novina ho přivedla do mizerné nálady. Drak se ho tázavě dotkl v myšlenkách, a tak mu vyložil, co se stalo. Jak mluvil, hlas mu postupně sílil, až ječel na celé kolo. Vykřikoval, dokud nevybil své pocity, a pak bezcílně mlátil do země.

„Nechci, aby odešel, to je vše, řekl bezradně. Drak ho nezúčastněně pozoroval a zvídavě naslouchal. Eragon zamumlal několik vybraných nadávek a promnul si oči. Zamyšleně se na draka podíval. „Potřebuješ jméno. Dnes jsem několik zajímavých slyšel; možná se ti některé bude líbit.“ V duchu procházel seznam, který mu přednesl Brom, dokud nenašel dvě jména, která mu připadala hrdinská, vznešená a příjemná na poslech. „Co takhle Vanilor, nebo jeho nástupce, Eridor? Oba to byli významní draci.“

Ne, řekl drak. Zdálo se, že se jeho pokusy baví. Eragon.

„To je moje jméno, takové nemůžeš mít,“ namítl a otřel si bradu. „Dobrá, když se ti tahle nelíbí, jsou tu jiná.“ Pokračoval po seznamu, ale drak každý návrh zavrhl. Jako by se pořád smál něčemu, co Eragon nechápal, ale on si toho nevšímal a navrhoval dál. „Byl tu také Ingothold, ten zabil...“ Pak se zarazil, protože ho něco napadlo. To je ten problém! Vybíral jsem mužská jména. Ty jsi ona!

Ano. Dračí slečna si samolibě urovnala křídla.

Teď, když věděl, co má hledat, přišel hned s půltuctem jmen. Pohrával si s myšlenkou na Miremel, ale to nesedělo - to byl přece hnědý drak. Ofeilu a Lenoru také vyloučil. Už to skoro vzdal, když tu si vzpomněl na poslední jméno, které Brom zamumlal. Eragonovi se líbilo, ale bude se líbit i drakovi?

Zeptal se jí.

„Jsi Safira?“ Pohlédla na něj inteligentníma očima. Hluboko v duši pocítil její spokojenost.

Ano. V hlavě mu něco secvaklo a její hlas se rozezněl, jakoby z nesmírné dálky. Odpověděl jí úsměvem. Safira spokojeně zavrněla.

 

 

Budoucí mlynář

 

Když se podávala večeře, slunce už zapadlo. Venku skučel bouřlivý vítr a otřásal domem. Eragon pozorně sledoval Rorana a čekal, až prozradí své tajemství. Nakonec to přišlo: „Nabídli mi práci v therinsfordském mlýně... a já ji hodlám přijmout.“

Gero záměrně pomalu dožvýkal sousto a odložil vidličku. Opřel se na židli, propletl si prsty za hlavou a vyslovil jediné odměřeně slovo: „Proč?“

Roran mu to vysvětlil a Eragon se při tom bezmyšlenkovitě nimral v jídle.

„Chápu,“ byla Gerova jediná reakce. Ztichl a zahleděl se do stropu. Chlapci se ani nepohnuli a napjatě čekali na jeho odpověď. „Dobrá, kdy odcházíš?“

„Cože?“ zeptal se nevěřícně Roran.

Gero se předklonil s jiskrou v oku. „Myslel sis, že ti budu bránit? Doufal jsem, že se brzy oženíš. Bude dobré, když se tahle rodina zase trochu rozroste. A Katrina s tebou bude šťastná.“ Přes Roranovu tvář přeběhl užaslý výraz, který se postupně změnil v úsměv plný úlevy. „Takže, kdy odjíždíš?“ zeptal se znovu Gero.

Roranovi se vrátil hlas. „Až se Dempton vrátí k Horstovi pro mlýnské nářadí.“

Gero přikývl. „A to bude...?“

„Za dva týdny.“

„Dobrá. Budeme mít čas se připravit. Bude to pro nás nové, být v domě tak sami. Ale pokud všechno vyjde, nemělo by to být nadlouho.“ Pohlédl přes stůl a zeptal se: „Eragone, tys to věděl?“

Smutně pokrčil rameny. „Až do dneška ne... Je to bláznovství.“

Gero si přejel rukou po tváři. „Tak to v životě chodí.“ Zvedl se ze židle. „Bude to zas dobré, čas všechno srovná. Teď ale pojďme umýt nádobí.“ Eragon a Roran mu mlčky pomohli.

 

Následující dny byly pro Eragona nepříjemné. Žil v neustálém napětí. Kromě strohých odpovědí na bezprostřední otázky s nikým nemluvil. Všude byly malé připomínky toho, že Roran odchází: Gero mu připravoval tlumok, ze zdí zmizely některé věci a byla tu ta podivná prázdnota, která prostoupila dům. Už uplynul skoro týden od jejich cesty do Carvahallu, když si uvědomil, že vzdálenost mezi ním a Roranem se propastně zvětšila. Když mluvili, slova nepřicházela nenuceně jako dřív a při rozhovorech byli oba nesví.

Safira byla balzám na Eragonovy pocity marnosti. Mohl s ní o všem mluvit; zcela jí otevřel duši a sdílel s ní své pocity a ona mu rozuměla lépe než kdokoli jiný. Během dnů před Roranovým odjezdem prošla dalším růstovým skokem. V kohoutku narostla o dvanáct palců, takže teď byla vyšší než Eragon. Zjistil, že malá prohlubeň v místě, kde se její krk stýkal se hřbetem, je dokonalé místo k sezení. Často tam po večerech odpočíval, drbal ji na krku a mezitím jí vysvětloval významy různých slov. Brzy rozuměla všemu, co jí říkal, a měla k tomu spoustu připomínek.

Pro Eragona byl život s ní nádherný. Safira byla tak skutečná a složitá jako kterýkoli člověk. Měla všestrannou povahu a občas tak rozdílnou od té jeho, přesto si ale hluboce rozuměli. Eragon neustále odkrýval nové stránky její osobnosti. Jednou chytila orla a místo toho, aby ho snědla, ho pustila a řekla: Žádný nebeský lovec by neměl skončit své dny jako něčí kořist. Je lepší zemřít v letu než přišpendlený k zemi.

Eragonův plán ukázat Safiru své rodině byl narušen Roranovým oznámením a ani Safira se na to necítila. Zdráhala se, aby ji někdo viděl, a on, částečně ze sobectví, s ní souhlasil. Věděl, že ve chvíli, kdy prozradí její existenci, ho doma budou zahrnovat výčitkami, obviňováním a obavami... a tak s tím otálel. Řekl si, že počká na nějaké znamení, které mu naznačí ten správný čas.

Noc předtím, než měl Roran odjet, si s ním šel Eragon popovídat. Vykročil chodbou k Roranovým otevřeným dveřím. Na nočním stolku stála olejová lampa, která vymalovala stěny teplým mihotavým světlem. Sloupky postele vrhaly protáhlé stíny na prázdné police, které stoupaly až ke stropu. Roran - se zastřenýma očima a strnulým krkem - si balil šaty a další věci do přikrývek. Zarazil se, pak něco zvedl z polštáře a potěžkal to v ruce. Byl to vyleštěný kámen, který mu před rokem dal Eragon. Roran ho začal strkat do rance, pak toho ale nechal a odložil ho na polici. Eragonovi se sevřelo hrdlo a tiše odešel.