Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dalšího rána se Eragon usilovně snažil potlačit myšlenky na nedávné události; byly pro něj příliš bolestné, než aby chtěl o nich znovu přemýšlet. Místo toho zaměřil své síly na úvahy, jak najít a zabít ra'zaky. Zastřelím je lukem, rozhodl se a představil si, jak by postavy v pláštích vypadaly s šípem zabodnutým v těle.

S velikou námahou se postavil. Svaly ho bolely i při sebemenším pohybu a jeden z prstů měl rozpálený a nateklý. Když byli připraveni k odjezdu, nasedl na Kadoka a jízlivě poznamenal: „Pokud to tak půjde dál, rozmlátíš mě na kusy.“

„Nebyl bych na tebe tak tvrdý, kdybych si nemyslel, že jsi dost silný.“

„Pro jednou by mi nevadilo, kdybys mě považoval za trochu slabšího,“ zabručel Eragon.

Kadok se nervózně vzepjal, když se k němu přiblížila Safira. Prohlížela si ho tak trochu s odporem a pak Eragonovi oznámila: Na pláni se stejně není kde schovat, tak se ani nebudu snažit zůstat z dohledu. Odteď prostě poletím nad vámi.

Vznesla se do vzduchu a začala prudce stoupat. Oni však museli po svých. Na mnoha místech se pěšina ztrácela, a tak si sami hledali cestu dolů. Občas museli sesednout z koní a vést je pěšky a přidržovat se stromů, aby se nezřítili ze srázu. Na zemi ležely uvolněné balvany, a tak byla půda pod nohama ještě zrádnější. Navzdory zimě se při náročném sestupu pěkně zapotili a potrápili.

Když kolem poledne dorazili k úpatí, zastavili k odpočinku. Anora se tam stáčela doleva a proudila na sever. Vál ostrý vítr, který je nemilosrdně šlehal do tváří. Půda byla vyprahlá a do očí jim létal prach.

Ta rovina všude kolem naplňovala Eragona nejistotou. Planinu nenarušil jediný kopeček či pahorek. Celý život žil obklopený horami a kopci. Bez nich se cítil nechráněný a zranitelný jako myš pod ostrým zrakem orla.

Na okraji planiny se cesta rozbíhala na tři strany. První odbočka se stáčela na sever, směrem k Ceunonu, jednomu z největších severních měst; druhá vedla napříč planinou; a ta poslední směřovala na jih. Zkoumali, zda někde nenajdou stopy ra'zaků, a nakonec je skutečně našli. Mířily přímo k pastvinám.

„Vypadá to, že se vydali do Yazuaku,“ řekl zmateně Brom.

„Kde to je?“

„Přímo na jih. Asi čtyři dny cesty, pokud všechno půjde dobře. Je to vesnička ležící u řeky Ninor.“ Ukázal k Anoře, která tekla směrem na sever. „Tohle je náš jediný zdroj vody. Než se pokusíme přejít pláně, budeme muset naplnit vaky s vodou. Odtud až do Yazuaku není žádné jezírko ani potok.“

Eragon začal být vzrušený z představy honu. Za několik dní, možná ani ne za týden, použije svoje šípy a pomstí Gerovu smrt. A pak... Nechtěl myslet na to, co by se mohlo stát pak.

Naplnili vaky vodou, napojili koně a sami se pořádně napili. Safira se k nim přidala a několikrát si lokla. Takto posíleni zamířili na východ a vydali se přes pláň.

Eragon po určité době usoudil, že to bude vítr, co ho tolik rozčiluje. Za všechno, z čeho se cítil tak bídně - rozpraskané rty, vyprahlý jazyk a pálící oči -, mohl právě ten vítr. Jeho neustálé poryvy je provázely celý den. Večer vichr ještě zesílil, místo aby se utišil.

Protože se nebylo kde schovat, museli se utábořit na volném prostranství. Eragon našel nějaký zakrslý keřík, nejspíš nějakou odolnou rostlinu, které svědčí drsné podmínky, a vytáhl ji ze země. Pečlivě nakupil hromádku roští a pokusil se ji zapálit, ale dřevěné stonky jenom kouřily a linul se z nich štiplavý zápach. Otráveně hodil křesadlo Bromovi. „Nechce se to rozhořet, tím spíš v tomhle mizerném větru. Zkus to ještě ty, jinak dnes máme studenou večeři.“

Brom zaklekl k roští a kriticky si ho prohlédl. Přeložil pár větviček, pak zakřesal, až se na rostliny snesl příval jisker. Začalo se z nich kouřit, ale nic víc. Brom se zakabonil a zkusil to znovu, ale měl stejnou smůlu jako Eragon. „Brisingr!“ zaklel vztekle, když znovu zakřesal. Najednou se objevily plameny a on ustoupil o krok s potěšeným výrazem ve tváři. „Tak vidíš. Muselo to doutnat uvnitř.“

Než se jídlo uvařilo, zabojovali si s dřevěnými meči. Vzhledem k únavě to pro oba bylo náročné, takže šermovali jen krátce. Když se najedli, uložili se vedle Safiry a spali, vděční za úkryt jejích křídel.

Stejně jako předchozího dne i dnes je uvítal studený vítr, prohánějící se bezútěšnou rovinou. Eragonovi během noci popraskaly rty; pokaždé když se usmál nebo promluvil, pokryly je kapičky krve. Když si je olizoval, bylo to ještě horší. Brom byl na tom stejně. Než nasedli na koně, střídmě je napojili ze zásob vody. Den uběhl v jednotvárném, nekonečném trmácení se pustinou.

 

Třetího dne se Eragon probudil dobře odpočatý a navíc ustal vítr. Obojí mu zvedlo náladu. Přesto jeho veselí pohaslo, když uviděl, že nebe před nimi potemnělo bouřkovými mraky.

Brom pohlédl na mračna a ušklíbl se. „Normálně bych do takové bouřky nejel, ale stejně nás zasáhne, ať uděláme cokoli, takže bychom měli aspoň urazit kus cesty.“

Když dojeli na okraj bouře, bylo ještě bezvětří. Vstoupili do jejího stínu a Eragon pohlédl vzhůru. Bouřkový mrak vypadal velice neobvykle a vytvářel přírodní katedrálu s mohutnou klenutou střechou. Když zapojil představivost, viděl sloupy, okna, stoupající etáže a spletité chrliče. Byla to nespoutaná krása.

Ve chvíli, kdy Eragon sklouzl pohledem k zemi, hnala se proti nim polehlou trávou obří vlna. Okamžik mu trvalo, než si uvědomil, že jde o obrovský poryv větru. Brom to také viděl a oba skrčili ramena, aby se připravili na smršť.

Vichřice už byla skoro nad nimi a vtom Eragonovi prolétla hlavou děsivá myšlenka. Otočil se v sedle a zakřičel na ni nahlas i v duchu: „Safiro! Přistaň!“ Brom zbledl. Spatřili ji nad sebou, jak se střemhlav řítí k zemi. Tohle nezvládne!

Safira se stočila zpátky, aby získala trochu času. Zatímco ji pozorovali, zuřivá vichřice je zasáhla jako rána kladivem. Eragon zalapal po dechu, křečovitě svíral okraj sedla a v uších se mu rozlehlo děsivé kvílení. Kadok zavrávoral a zaryl kopyta do země, až mu hříva divoce létala vzduchem. Vítr z nich rval šaty neviditelnými prsty a vzduch temněl prašnými mraky, které se zvedaly ze země.

Eragon přimhouřenýma očima hledal Safiru. Viděl, jak ztěžka dosedla na zem a pak se přikrčila s drápy zatnutými do země. Vítr ji zasáhl právě ve chvíli, kdy začínala skládat křídla. Se zuřivým škubnutím jí je znovu rozevřel a zdvihl ji do vzduchu. Chvíli tam visela, neschopná ho přemoci. Pak s ní mrštil zpátky o zem.

Eragon prudce zabrzdil, otočil Kadoka a hnal se tryskem zpátky. Pobízel hnědáka patami i myslí a křičel: Safiro! Zkus zůstat při zemi. Už jdu! Cítil, jak ho zarputile poslouchá. Když se k ní přiblížili, Kadok se zarazil, a tak Eragon seskočil a utíkal k Safiře.

Luk ho udeřil do hlavy. Srazil ho silný náraz větru, takže letěl vpřed a dopadl na břicho. Uklouzl, pak se znovu se zaklením postavil na nohy a nedbal na odřeniny.

Safira už byla jen pár stop od něj, ale kvůli křídlům, která se divoce zmítala ve větru, se k ní nedokázal víc přiblížit. Vzpírala se silné vichřici a snažila se křídla složit. Pospíchal k jejímu pravému křídlu a chtěl jí ho stáhnout dolů, jenže vítr se jí znovu zmocnil a ona nad ním udělala ve vzduchu salto. Když dopadla, ostny na jejích zádech jen o kousíček minuly jeho hlavu. Zasekla se drápy do země a snažila se zůstat dole.

Křídla se jí začala opět zvedat, ale než ji to znovu převrátilo, Eragon skočil na to levé. Křídlo se v ohybech složilo a Safira si ho pevně přitáhla k tělu. Eragon se jí přehoupl přes záda a svalil se jí na druhé křídlo. Bez varování se však zvedlo do výšky a shodilo ho na zem. Udělal kotrmelec, vyskočil a znovu popadl okraj křídla. Safira ho začala skládat a on jí pomáhal ze všech sil. Ještě pár vteřin bojovali s větrem, ale nakonec ho přemohli.

Eragon se opřel o Safiru a ztěžka oddechoval. Jsi v pořádku? Cítil, jak se třese.

Chvíli jí trvalo, než odpověděla. Myslím... myslím, že ano. Zdála se být v šoku. Nic nemám zlomené. Nemohla jsem nic dělat - vítr mi to nedovolil. Byla jsem úplně bezmocná. Zachvěla se a zmlkla.

Znepokojeně na ni pohlédl. Neboj, už jsi v bezpečí. V dálce zahlédl Kadoka, stojícího zády k větru. V duchu mu dal pokyn, aby se vrátil k Bromovi. Pak vylezl na Safiru. Plazila se po cestě proti silné vichřici a on se jí tiskl k zádům s hlavou skloněnou.

Když dorazili k Bromovi, snažil se překřičet bouři: „Je zraněná?“

Eragon zavrtěl hlavou a sesedl. Kadok k němu přiklusal a zařehtal. Zatímco hladil koně po dlouhé čelisti, Brom mu ukázal temnou clonu deště, která se na ně valila jako vlnící se šedivá stěna. „Co dál?“ vykřikl Eragon a přitáhl si oblečení těsněji k tělu. Trhl sebou, když je zasáhl příval vody. Bodavý déšť byl studený jako led; zanedlouho byli promočení a třásli se zimou.

Na nebi se divoce blýskalo. Přes obzor se míhaly půlmílové blesky, následované hřměním, které otřásalo zemí pod jejich nohama. Bylo to krásné, ale přitom tak nebezpečné. Tu a tam se vznítila tráva, aby ji vzápětí uhasil déšť.

Divoké živly se zklidňovaly jen pomalu, ale jak den ubíhal, postupně se přenesly jinam. Obloha se znovu vyjasnila a zapadající slunce zářilo nad horizontem. Paprsky světla obarvily mraky planoucími barvami a všechno kolem nabylo ostrého kontrastu: jasně osvětlené na jedné straně a tmavý stín na té druhé. Věci se zdály najednou nesmírně obrovské; stonky trávy vypadaly jako mramorové sloupy. Obyčejné věci získaly nadpřirozenou krásu. Eragon měl pocit, jako by seděl uprostřed nějaké malby.

Obrozená země svěže voněla, pročistila jim mysl a zvedla jim náladu. Safira se protáhla, natáhla krk a spokojeně zařvala směrem k obloze. Koně od ní uskočili, ale Eragon s Bromem se usmáli nad její bujností.

Než padl soumrak, připravili si nocleh v mělké prohlubni. Dnes byli příliš unavení na hrátky s dřevěnými meči, a tak šli rovnou spát.

 

 

Objev v Yazuaku

 

Ačkoli se jim zčásti podařilo doplnit vaky na vodu během bouře, toho rána dopili poslední. „Doufám, že jdeme správným směrem,“ řekl Eragon a zamával prázdným vakem, „protože pokud dnes nedorazíme do Yazuaku, budeme mít potíže.“

Brom však nevypadal ustaraně. „Už jsem tudy jel. Yazuak bude na dohled před soumrakem.“

Eragon se pochybovačně zasmál. „Možná vidíš něco, co já ne. Jak to můžeš vědět, když všechno na míle kolem vypadá úplně stejně?“

„Protože se neřídím podle země, ale podle hvězd a slunce. Ty nás nesvedou z cesty. Pojď! Vyrazíme. Je zbytečné hledat problémy tam, kde nejsou. Najdeme Yazuak.“

Jeho slova se potvrdila. Safira uviděla vesnici jako první, ostatní ji však zahlédli až pozdě odpoledne a pouze jako tmavý hrbol na obzoru. Yazuak byl ještě velmi daleko; byl vidět jen díky jednotvárné rovinaté krajině. Když přijeli blíž, na obou stranách vesnice se objevila tmavá klikatá čára, která mizela v dáli.

„Řeka Ninor,“ řekl Brom a ukázal na ni.

Eragon přitáhl Kadokovi uzdu, aby ho přiměl zastavit. „Pokud s námi Safira poletí dál, lidé ji uvidí. Neměla by se schovat, zatímco budeme v Yazuaku?“

Brom se poškrábal na bradě a pohlédl na vesnici. „Vidíš ten ohyb řeky. Ať počká tam. Je to dost daleko z Yazuaku, aby ji nikdo nemohl najít, ale dostatečně blízko, abychom ji neztratili. My půjdeme vesnicí, nabereme všechno potřebné a pak se s ní zas sejdeme.“

Nelíbí se mi to, řekla Safira, když jí Eragon vysvětlil plán. Rozčiluje mě, že se pořád musím schovávat jako nějaký zločinec.

Víš přece, co by se stalo, kdyby nás odhalili. Zabručela, ale nakonec ustoupila a odletěla nízko při zemi.

Pokračovali svižným tempem při představě, že je čeká jídlo a pití, na které se tak těšili. Když se blížili k malým domkům, z desítky komínů se linul kouř, ale ulice byly liduprázdné. Celá vesnice byla ponořena do neobvyklého ticha. V mlčenlivé shodě zastavili u prvního domu. Eragon nevěřícně poznamenal: „To je zvláštní, ani pes tu nezaštěká.“

„Ne.“

„I když to nemusí ještě nic znamenat.“

„...Ne.“

Eragon se odmlčel. „Teď už by si nás ale někdo měl všimnout.“

„Ano.“

„Tak proč nikdo nevyšel?“

Brom se přimhouřenýma očima zahleděl do slunce. „Možná se bojí.“

„Možná,“ řekl Eragon. Chvíli byl zticha. „A co když je to léčka? Mohli by tu na nás čekat ra'zakové.“

„Potřebujeme potraviny a vodu.“

„Je tu Ninor.“

„Přesto se neobejdeme bez jídla.“

„Pravda.“ Eragon se rozhlédl. „Tak vjedeme tam?“

Brom mávl opratěmi. „Ano, ale ne jako hlupáci. Tohle je hlavní vjezd do Yazuaku. Kdyby nás tu měli přepadnout, bylo by to právě tady. Nikdo by nečekal, že přijedeme z druhé strany.“

„Takže se dáme oklikou?“ zeptal se Eragon. Brom přikývl, vytáhl meč a položil odkrytou čepel přes sedlo. Eragon si nachystal luk a sáhl po šípu.

Klusali potichu kolem vesnice a opatrně do ní vjeli. Ulice byly prázdné, až na malou lišku, která odpelášila, jakmile se přiblížili. Domy byly tmavé, měly rozbitá okna a nevěstily nic dobrého. Mnohé dveře se pohupovaly na poničených pantech. Koně neklidně kouleli očima. Eragona svrběla dlaň, ale překonal potřebu se poškrábat. Když dojeli do středu města, pevněji sevřel luk a zbledl. „Proboha,“ zašeptal.

Před nimi se tyčila hora lidských těl, strnulých mrtvol s pokřivenými tvářemi. Jejich šaty byly nasáklé krví, stejně jako okolní rozbrázděná zem. Povraždění muži leželi nad ženami, které se snažili chránit; matky ještě svíraly své děti a milenci, kteří se pokoušeli skrýt jeden druhého, zůstali v ledovém smrtícím objetí. Ze všech čněly černé šípy. Nebyli ušetřeni mladí ani staří. Ale nejhorší ze všeho bylo ostnaté kopí, které vystupovalo na vršku hromady z probodnutého bílého tělíčka nemluvněte.

Slzy zakalily Eragonovi zrak a on se pokusil odvrátit pohled, ale nedokázal odtrhnout oči od mrtvých tváří. Hleděl jim do otevřených očí a přemýšlel, jak mohli tak snadno přijít o život. K čemu na tom světě jsme, když to může takhle skončit? Zaplavila ho vlna beznaděje.

Z nebe se snesla vrána jako černý stín a usadila se na kopí. Natáhla hlavu a nenasytně si prohlížela dětskou mrtvolku. „Ne, to ne,“ zavrčel Eragon, napjal tětivu a s brnknutím ji pustil. Peří se rozlétlo do stran a vrána padla naznak, s šípem vyčnívajícím z těla. Eragon si nachystal další šíp, ale zvedl se mu žaludek a vyzvracel se Kadokovi přes bok.

Brom ho poplácal po zádech. Když se Eragon vztyčil v sedle, Brom se ho jemně zeptal: „Chceš na mě počkat za Yazuakem?“

„Ne... zůstanu,“ odpověděl Eragon roztřeseně, když si otíral ústa. Vyhýbal se pohledu na strašlivý obraz před nimi. „Kdo mohl udělat...“ Nedokázal ze sebe vypravit slova.

Brom svěsil hlavu. „Ti, kdo milují bolest a utrpení druhých. Mají mnoho tváří a převleků, ale všichni mají jediné jméno: zlo. Tohle se nedá pochopit. Můžeme jen litovat a uctít oběti.“

Sesedl z koně a chodil sem a tam, aby pečlivě prozkoumal udusanou zem. „Ra'zakové tudy prošli,“ řekl pomalu, „ale tohle není jejich práce. Byli to urgalové - kopí vyrobili oni. Šla jich tudy celá horda, možná kolem stovky. To je divné, vím jenom o pár případech, kdy se shromáždili v takovém...“ Klekl si do písku a soustředěně prohlížel nějakou stopu. Zaklel, utíkal zpět ke Sněžnému bleskovi a vyskočil na něj.

„Jeď!“ zasyčel ostře a pobídl koně kupředu. „Urgalové tu ještě jsou!“ Eragon zarazil paty Kadokovi do slabin. Kůň vyrazil vpřed a hnal se za Sněžným bleskem. Pádili podél domů a byli téměř na kraji Yazuaku, když Eragona znovu zasvrběla dlaň. Napravo zahlédl letmý pohyb a vtom ho ze sedla srazila obří pěst. Přeletěl přes Kadoka a zády narazil do zdi, luk však instinktivně nepustil. Ztěžka oddechoval a napůl omráčený se vyškrábal na nohy a chytil se za bok.

Urgal stál nad ním s krvelačným úšklebkem ve tváři. Zrůda byla vysoká, tlustá a širší než dveře, měla šedivou kůži a žlutá prasečí očka. Na pažích a na prsou, zakrytých nepřiměřeně malým krunýřem, se jí dmuly svaly. Zpod železné čapky jí vyčuhovaly beraní rohy, které se jí kroutily od spánků, a k jedné paži měla připevněný kulatý štít. V mohutné ruce držela krátký, děsivý meč.

Za ním Eragon spatřil Broma, jak krotí Sněžného bleska. Brom vyrazil zpět, ale vzápětí ho zastavil jiný urgal se sekyrou. „Utíkej, hlupáku!“ zakřičel Brom na Eragona a ohnal se po svém nepříteli. Urgal před Eragonem zařval a mocně máchl mečem. Eragon ucukl a vyděšeně zaječel, když mu zbraň hvízdla kolem obličeje. Prudce se otočil a prchal směrem ke středu Yazuaku. Srdce mu divoce bušilo.

Urgal ho pronásledoval a jeho těžké boty za ním dusaly Eragon zoufale volal Safiru a přinutil se běžet ještě rychleji. Přes Eragonovo úsilí se urgal rychle přibližoval. Jeho obrovské tesáky se rozevíraly v neslyšném řevu. Když byl skoro u něj, Eragon napjal tětivu, zabrzdil, aby se otočil, zamířil a vystřelil. Urgal natáhl ruku a včas štítem odrazil třepotající se šíp. Zrůda se srazila s Eragonem dřív, než mohl znovu vystřelit. Upadli na zem v nepřehledném propletenci.

Eragon vyskočil na nohy a spěchal zpátky za Bromem, který si z koňského hřbetu vyměňoval prudké rány se svým protivníkem. Kde jsou ostatní urgalové? zauvažoval zoufale Eragon. Jsou snad v Yazuaku už jenom tihle dva? Ozvala se hlasitá rána a Sněžný blesk zařehtal a postavil se na zadní. Brom se svíjel v sedle a z paže mu tekla krev. Urgal vedle něj vítězoslavně zařval a zdvihl sekeru k smrtícímu úderu.

Vzduchem se rozlehl ohlušující výkřik a Eragon se bezhlavě vrhl na urgala. Urgal se udiveně zarazil, pak se mu postavil s opovržením ve tváři a výhrůžně pohupoval obouruční sekerou. Eragon se sehnul před ránou, zabořil se urgalovi do boku, až po sobě zanechal krvavé rýhy. Urgalovi se zkřivila tvář hněvem. Sekl znovu, ale opět minul, protože Eragon uskočil stranou a hnal se pryč uličkou.

Eragon se zaměřil na to, aby urgaly odvedl od Broma. Vklouzl do úzkého průjezdu mezi dvěma domy, a když zjistil, že je to slepá ulička, zabrzdil. Pokusil se ještě vyběhnout, ale urgalové už mu zatarasili východ. Blížili se k němu a chraplavým hlasem ho proklínali. Eragon se rozhlédl na obě strany ve snaze najít cestu ven, ale žádná tu nebyla.

Jak stál urgalům tváří v tvář, hlavou mu prolétlo několik představ: mrtví vesničané nakupení kolem kopí a to nevinné dítě, které nikdy nedoroste do dospělosti. Při pomyšlení na jejich osud se ve všech částech jeho těla nashromáždily rozpálené, nezkrotné síly. Byla to víc než jen touha po spravedlnosti. To se celá jeho bytost vzpírala realitě smrti - proti tomu, že by měl přestat existovat. Ta energie byla silnější a silnější, až měl nakonec pocit, že díky té nahromaděné síle každou chvíli vybuchne.

Narovnal se a najednou byl všechen strach pryč. V klidu zdvihl luk. Urgalové se zasmáli a přichystali si štíty. Eragon namířil šíp tak jako už tolikrát v minulosti, aby hrot šípu našel svůj cíl. Vnitřní energie jej už rozpalovala na nesnesitelnou míru. Musel ji vypustit, nebo ho celého spálí. Najednou mu spontánně přišlo na jazyk jedno slovo. Vystřelil s výkřikem: „Brisingr!“

Šíp prosvištěl vzduchem a rozzářil se plápolavou modrou září. Zasáhl urgala do čela a vzduchem zaduněl výbuch. Hlavou prvního netvora se prohnala modrá vlna a okamžitě zabila i toho druhého. Než se stačil Eragon vzpamatovat, vrátila se k němu. Neškodně kolem něj proletěla a vytratila se mezi domy.

Eragon stál a lapal po dechu. Pak pohlédl na svou ledovou ruku. Gedwëy ignasia zářila jako doběla rozžhavený kov, ale téměř okamžitě zbledla do původní barvy. Zaťal pěst a náhle ho zalila vlna vyčerpání. Cítil se nesvůj a zesláblý, jako kdyby nejedl celé dny. Podlomila se mu kolena a musel se opřít o zeď.