Roran s Eragonem se rozloučili na kraji Carvahallu. Eragon šel procházkou k Bromovu domu, zabraný do svých myšlenek. Zastavil až u zápraží a zvedl ruku, aby zaklepal.
Vtom se ozval chraptivý hlas: „Copak chceš, chlapče?“
Prudce se otočil. Za ním stál Brom a opíral se o zkroucenou hůl vyšperkovanou podivnými řezbami. Na sobě měl hnědé, jakoby mnišské roucho s kapucí. Z ošoupaného koženého opasku zapnutého kolem beder mu visel měšec. Krom bílého plnovousu jeho obličeji vévodil vznešený orlí nos. Stařec na Eragona mžoural hluboce posazenýma očima zastíněnýma chundelatým obočím a čekal na jeho odpověď.
„Potřebuji nějaké informace,“ řekl Eragon. „Roran si šel nechat spravit dláto a já mám trochu volného času, tak jsem se přišel zeptat, zda bys mi dokázal odpovědět na pár otázek.“
Stařec něco zabručel a sáhl po klice. Eragon si všiml zlatého prstenu na jeho pravé ruce. Zablýskal se na něm safír a osvítil tak podivný symbol vyrytý v jeho povrchu. „Pojď dál, můžeme si chvilku popovídat. Tvoje otázky jako by neměly konce.“ Uvnitř domu byla tma a ve vzduchu visel těžký štiplavý zápach. „Nuže, nejdřív světlo.“ Eragon slyšel, jak se starý muž otočil, pak se ozvalo tiché zaklení, když něco upadlo na zem. „Tak, tady je to.“ Zableskla se bílá jiskra a plamínek se mihotavě rozhořel.
Brom stál se svící v ruce před kamenným krbem. Stohy knih obklopovaly bohatě vyřezávané dřevěné křeslo s vysokým opěradlem, které stálo čelem ke krbové římse; jeho čtyři nohy měly tvar orlích drápů a sedadlo a opěradlo byla čalouněná vypouklou kůží s ornamenty ve tvaru růží. Na ostatních nižších židlích ležely hromady svitků papíru. Po psacím stole byly poházené kalamáře a pera. „Udělej si místo, ale pro všechno na světě buď opatrný. Tyhle věci mají velikou cenu.“
Eragon překročil listy pergamenu, pokryté hranatým písmem. Zlehka zvedl praskající svitky ze židle a položil je na podlahu. Když se posadil, do vzduchu se vznesl oblak prachu. Přemohl nutkání kýchnout.
Brom se sehnul a svíčkou zapálil oheň. „Dobrá! Není nad to posedět u ohně a pěkně si popovídat.“ Shodil si kapuci, aby odhalil ne bílé, ale stříbrné vlasy, a pak nad plameny zavěsil konvici a usadil se do křesla s vysokým opěradlem.
„Nuže, co chceš?“ oslovil Eragona drsně, ale nikoli nevlídně.
„No,“ začal Eragon; který uvažoval, jak nejlépe přikročit k tématu, „pořád slyším o Dračích jezdcích a jejich údajných schopnostech. Zdá se, že většina lidí by chtěla, aby se vrátili, ale nikdy jsem neslyšel nic o tom, jaké byly jejich počátky, odkud pocházejí draci nebo čím byli Jezdci výjimeční - kromě toho, že měli draka.“
„To je obšírné téma,“ zabručel Brom. Pozorně se na Eragona zadíval. „Kdybych ti měl vyprávět celý jejich příběh, seděli bychom tu ještě příští zimu. Budeme to muset zkrátit na nějakou únosnou délku. Ale než pořádně začneme, musím si zapálit dýmku.“
Eragon trpělivě počkal, než si do ní Brom napěchuje tabák. Brom se mu líbil. Tento starý muž býval někdy prchlivý, ale vždycky byl ochotný věnovat Eragonovi svůj čas. Eragon se ho jednou zeptal, odkud pochází, a Brom se zasmál a řekl: „Z vesnice, která je v mnohém jako Carvahall, jenom není tak zajímavá.“ Odpověď vzbudila Eragonovu zvědavost, a tak se zeptal svého strýce. Ale Gero mu dokázal říct jen to, že Brom koupil dům v Carvahallu asi před patnácti lety a od té doby v něm poklidně žije.
Brom zapálil dýmku křesadlem. Několikrát potáhl a pak řekl: „Takže... nebudeme muset náš hovor přerušovat, pouze na čaj. Teď k těm Jezdcům, nebo také Šrur'tugal, jak je nazývají elfové. Kde začít? Byli tu nesčetně let a na vrcholu své moci ovládali dvakrát větší území, než je dnešní Království. Vyprávělo se o nich mnoho příběhů, většinou šlo o nesmysly. Pokud bys věřil všemu, co se říká, čekal bys, že to museli být nějací polobohové. Řada učenců věnovala celý život tomu, aby oddělila tyto výmysly od skutečnosti, ale to se pravděpodobně žádnému z nich nikdy nepodaří. Přesto to není úplně beznadějný úkol, pokud se omezíme na tři oblasti, které jsi vymezil: jak Jezdci začínali, proč byli tak vážení a odkud pocházejí draci. Začnu tím posledním.“ Eragon se opřel a poslouchal starcův působivý hlas.
„Draci nemají počátků, leda by vznikli spolu se samotnou Alagaësií. A pokud budou mít konce, nastanou tehdy, až zanikne tento svět, protože strádají vším, čím tato země. Oni, trpaslíci a několik dalších bytostí jsou odvěkými obyvateli této země. Žili tu před všemi ostatními, silní a hrdí ve své prosté slávě. Jejich svět zůstával neměnný, dokud přes moře nepřipluli první elfové na svých stříbrných lodích.“
„Odkud pocházejí elfové?“ přerušil ho Eragon. „A proč se jim říká půvabný lid? Existují vůbec?“
Brom se zakabonil. „Chceš odpověď na své původní otázky, nebo ne? Nedostaneš je, pokud se chceš šťourat ve všem, co nevíš.“
„Je mi to líto,“ omlouval se Eragon. Sklonil hlavu a snažil se vypadat kajícně.
„Ne, není,“ řekl trochu pobaveně Brom. Zadíval se do ohně a pozoroval, jak olizuje dno konvice. „Když to tedy musíš vědět, elfové nejsou legenda a říká se jim půvabný lid, protože jsou mnohem krásnější a šlechetnější než kterákoli jiná rasa. Pocházejí z místa, kterému říkají Alalea, ačkoli nikdo kromě nich samých neví, co nebo dokonce kde to je.“
„Tak,“ pohlédl na Eragona zpod svého huňatého obočí, aby se ujistil, že se nechystá další přerušení. „Elfové byli tehdy hrdá rasa a uměli dobře kouzlit. Nejprve pohlíželi na draky jako na obyčejná zvířata. Z této víry se zrodila osudná chyba. Jeden ztřeštěný elfský mladík chtěl draka ulovit, jako by lovil třeba jelena. A podařilo se mu to. Draky to pobouřilo, na mladíka si počíhali a zavraždili ho. Tím bohužel krveprolití neskončilo. Draci se spojili a napadli celý elfský národ. Elfové byli tímto obrovským nedorozuměním zdrceni a snažili se ukončit nepřátelství, ale nedokázali najít způsob, jak se s draky dorozumět.“
„A tak, abychom zkrátili složitý sled událostí, se rozpoutala velmi dlouhá a velmi krvavá válka, které obě strany později litovaly. Zpočátku elfové bojovali, jen aby se ubránili, protože se jim nechtělo stupňovat boje. Ale zuřivost draků je nakonec přinutila k útokům, aby sami přežili. Tohle období trvalo pět let a bylo by pokračovalo mnohem déle, kdyby elf jménem Eragon jednoho dne nenašel dračí vejce.“ Eragon překvapeně zamrkal. „Ach tak, vidím, že neznáš svého jmenovce,“ poznamenal Brom.
„Ne.“ Čajová konvice hlasitě zapískala. Proč jsem dostal jméno po elfovi?
„Pak tohle všechno bude pro tebe o to zajímavější,“ řekl Brom. Sundal konvici z ohně a nalil vařící vodu do dvou šálků. Když jeden podával Eragonovi, upozornil ho: „Tyhle lístky se nemusejí louhovat dlouho, tak ho vypij rychle, než bude příliš silný.“ Eragon se pokusil usrknout, ale opařil si jazyk. Brom odložil svůj šálek stranou a dál kouřil dýmku.
„Nikdo neví, proč bylo vejce opuštěné. Někteří říkají, že jeho rodiče byli zabiti při útoku elfů. Jiní věří, že ho tam záměrně nechali draci. Ať tak nebo tak, Eragon poznal, že musí vychovat spřáteleného draka. Tajně se o něj staral a podle obyčejů starověkého jazyka ho pojmenoval Bid'Darm. Když Bid'Darm vyrostl do správné velikosti, společně cestovali mezi draky a přesvědčovali je, aby s elfy žili v míru. Mezi dvěma rasami byly uzavřeny dohody. Protože nechtěli, aby válka ještě někdy propukla, rozhodli se, že bude nezbytné ustanovit Jezdce.“
„Nejprve měli být Jezdci pouze prostředníkem při komunikaci mezi elfy a draky. Nicméně jak čas ubíhal, všichni pochopili jejich význam a postupně jim byly přidělovány mnohem větší pravomoci. Nakonec se usídlili na ostrově Vroengard a vystavěli na něm město - Dorú Areaba. Než je Galbatorix svrhl, měli Jezdci větší moc než všichni králové v Alagaësii. Teď, aspoň doufám, jsem zodpověděl dvě z tvých otázek.“
„Ano,“ řekl Eragon zamyšleně. Vypadalo to jako neuvěřitelná shoda okolností, že se jmenuje po prvním Jezdci. Z nějakého důvodu se mu jeho jméno najednou zdálo jiné. „Co znamená Eragon?“
„Nevím,“ řekl Brom. „Je to velmi staré jméno. Pochybuji, že by si to někdo pamatoval, snad kromě elfů, a to by se na tebe muselo usmát obrovské štěstí, abys s nějakým mohl mluvit. Přesto je to pěkné jméno, měl bys na něj být pyšný. Ne každý má takové úctyhodné jméno.“
Eragon odložil tu záležitost stranou a zaměřil se na to, co se od Broma dozvěděl; jednu věc nechápal. „Nerozumím tomu. Kde jsme byli my, když byli stvořeni Jezdci?“
„My?“ zeptal se Brom se zdviženým obočím.
„Víš, my všichni.“ Eragon neurčitě rozmáchl ruce. „Lidé obecně.“
Brom se zasmál. „Nepocházíme z této země o nic víc než elfové. Našim předkům to trvalo dalších tři sta let, než sem přijeli a přidali se k Jezdcům.“
„To není možné,“ namítl Eragon. „V údolí Palancar žijeme odjakživa.“
„To může platit pro několik generací, ale dál už ne. Neplatí to ani pro tebe, Eragone,“ řekl Brom vlídně. „Ačkoli se považuješ za součást Gerovy rodiny, a také po právu, tvůj otec nebyl odtud. Poptej se kolem a najdeš mnoho lidí, kteří tu nežijí dlouho. Toto údolí je prastaré a ne vždy nám patřilo.“
Eragon se zamračil a lokl si čaje. Ještě byl příliš horký, takže by mu spálil krk. Tohle je jeho domov, bez ohledu na to, kdo byl jeho otec! „Co se stalo s trpaslíky, když byli Jezdci zničeni?“
„Nikdo pořádně neví. Během několika prvních bitev bojovali spolu s Jezdci, ale když začalo být jasné, že Galbatorix vyhraje, utěsnili všechny známé vchody do svých chodeb a zmizeli v podzemí. Pokud vím, od té doby nikdo žádného neviděl.“
„A draci?“ zeptal se. „Co se stalo s nimi? Určitě je nezabili všechny.“
Brom zarmouceně odpověděl: „To je dnes největší záhada v Alagaësii: Kolik draků přežilo Galbatorixova vražedná jatka? Ušetřil ty, kteří přistoupili na to, že se dají do jeho služeb, ale pouze zvrácení draci Křivopřísežníků podporovali jeho potrhlosti. Pokud jsou nějací draci kromě Šruikana ještě naživu, skrývají se, aby je Království nikdy nenašlo.“
Tak odkud se vzal ten můj drak? uvažoval Eragon. „Byli tu urgalové, když elfové přišli do Alagaësie?“ zeptal se.
„Ne, připluli za elfy přes moře, jako klíšťata toužící po krvi. Byli jedním z důvodů, proč Jezdci začali být ceněni pro svou obratnost v boji a schopnost udržet mír... Mnohému se můžeme z naší historie naučit. Škoda, že z ní král udělal choulostivé téma,“ zavzpomínal Brom.
„Ano, slyšel jsem tvůj příběh, když jsem byl posledně ve městě.“
„Příběh!“ zaburácel Brom. V očích mu zajiskřily blesky. „Pokud to je příběh, pak fámy o mé smrti jsou pravdivé a ty mluvíš s duchem! Měj úctu k minulosti; nikdy nevíš, jak se tě může dotknout.“
Eragon počkal, dokud se Bromovi nezklidnila tvář, a teprve pak se odvážil zeptat: „Jak velcí byli draci?“
Nad Broma se vznesl temný oblak kouře, který připomínal miniaturní bouřku. „Větší než dům. Dokonce i ti menší měli rozpětí křídel víc než sto stop; nikdy nepřestali růst. Někteří z těch hodně starých - než je Království zabilo, samozřejmě - vypadali jako obrovské kopce.“
Eragonem projela vlna znepokojení. Jak v příštích letech schovám svého draka? Potichu to v něm kypělo, ale nevykřikl. „Kdy dospívají?“
„Nu,“ řekl Brom a poškrábal se na bradě, „nedokážou chrlit oheň, dokud jim není pět nebo šest měsíců. Přibližně v tom věku se mohli začít i pářit. Čím je drak starší, tím déle dokáže chrlit oheň. Někteří to dokázali vydržet celé minuty.“ Brom vyfoukl kroužek kouře a pozoroval, jak se vznáší ke stropu.
„Slyšel jsem, že jejich šupiny září jako drahokamy.“
Brom se k němu naklonil a zabručel: „To jsi slyšel správně. Měli nejrůznější barvy a odstíny. Říkalo se, že část z nich vypadá jako živá duha, co se neustále mění a třpytí. Ale kdo ti to řekl?“
Eragon na vteřinu ztuhl a pak zalhal: „Jeden obchodník.“
„Jak se jmenoval?“ zeptal se Brom. Zacuchané obočí se mu spojilo do jedné tlusté bílé čáry, vrásky na čele se mu prohloubily. Úplně zapomněl na doutnající dýmku.
Eragon předstíral, že přemýšlí. „Nevím. Vyprávěl v hospodě U Morna, ale nikdy jsem nezjistil, kdo to byl.“
„Škoda,“ zamumlal Brom.
„Taky říkal, že Jezdec dokáže naslouchat drakovým myšlenkám,“ dodal rychle Eragon a doufal, že ho vymyšlený kupec ochrání před podezřením.
Brom přimhouřil oči. Pomalu vytáhl křesadlo a škrtl kamínkem. Objevil se proužek kouře, on si dlouze potáhl z dýmky a pomalu vdechl kouř. Pak promluvil slabým hlasem: „Mýlil se. Nemluví se o tom v žádném příběhu a já je znám všechny. Říkal ještě něco?“
Eragon pokrčil rameny. „Ne.“ Brom se na jeho vkus o toho kupce příliš zajímal, než aby v té lži mohl pokračovat. Nenápadně se vyptával dál: „Žili draci dlouho?“
Brom neodpověděl hned. Brada mu poklesla k hrudi, zatímco zamyšleně poklepával prsty na dýmku a od jeho prstenu se odráželo světlo ohně. „Promiň, zatoulal jsem se v myšlenkách někam jinam. Ano, drak žije celkem dlouho, vlastně věčně, pokud ho nezabijí nebo jeho Jezdec nezemře.“
„Jak tohle může někdo vědět?“ namítal Eragon. „Pokud draci zemřou se svými Jezdci, dožívají se pouze šedesáti nebo sedmdesáti let. Říkal jsi ve svém... vyprávění, že Jezdci žili stovky let, ale to je nemožné.“ Trápila ho představa, že by měl přežít svou rodinu a přátele.
Brom zkroutil rty do mírného úsměvu, když mu potutelně říkal: „Co je možné, je subjektivní. Někteří by řekli, že se nemůžeš toulat po Dračích horách a přežít, a přesto to děláš. Záleží na úhlu pohledu. Musíš být velmi moudrý, abys toho v tak mladém věku tolik věděl.“ Eragon zrudl a stařec se zachichotal. „Nezlob se; nikdo nemůže předpokládat, že budeš vědět takové věci. Zapomínáš, že draci byli kouzelní - zvláštním způsobem ovlivňovali vše kolem sebe. Jezdci jim byli nejbližší, a proto to i nejvíce pociťovali. Nejběžnější vedlejší účinek byl dlouhý život. Náš král žije dost dlouho, aby to bylo zřejmé, ale většina lidí to přisuzuje jeho vlastním kouzelným schopnostem. Jsou tu také další, méně zjevné změny. Všichni Jezdci měli silnější tělo, bystřejší mysl a pronikavější pohled než normální muži. Spolu s tím uši lidského Jezdce postupně špičatěly, i když nikdy ne tak výrazně jako uši elfů.“
Eragon tak tak zadržel ruku, kterou se chtěl mimoděk dotknout konečků svých uší. Co dalšího v mém životě ještě ten drak změní? Nejen, že se mi dostal do hlavy, ale změní i mé tělo! „Byli draci chytří?“
„Neposlouchal jsi, co jsem ti říkal prve!?“ zeptal se vyčítavě Brom. „Jak by mohli elfové uzavřít dohody a mírové smlouvy s prostoduchými tvory? Byli stejně inteligentní jako ty nebo já.“
„Ale byla to zvířata,“ trval na svém Eragon.
Brom zakašlal. „Nebyli víc zvířaty než jsme my sami. Z nějakého důvodu lidé chvalořečí všechno, co udělali Jezdci. Úplně zapomínají na draky v domnění, že nepředstavovali nic víc než zvláštní prostředek, jak se dostat z jednoho města do druhého. Tak to nebylo. Velké skutky Jezdců by byly bez draků nemožné. Kolik mužů by se pustilo do krvavých bojů, kdyby věděli, že se tam každou chvíli objeví obří, oheň chrlící ještěrka - mazanější a moudřejší než sám král - a zastaví násilí? Hmm?“ Vyfoukl další obláček kouře a pozoroval, jak se nese pryč.
„Viděl jsi někdy nějakého?“
„Ale kdeže,“ řekl Brom, „to bylo dávno předtím, než jsem přišel na svět.“
A teď jméno. „Pokoušel jsem se vybavit si jméno jednoho draka, ale stále si nemohu vzpomenout. Myslím, že jsem ho slyšel, když byli v Carvahallu kupci, ale nejsem si úplně jistý. Mohl bys mi pomoci?“
Brom pokrčil rameny a pohotově vychrlil záplavu jmen. „Kdysi žil Juga, Hírador a Frundor - ten přemohl obřího mořského hada. Galzra, Briam, Silák Ohen, Gretiem, Beroan, Roslarb...“ Přidal ještě spoustu dalších. Na úplný závěr vyslovil tak tichounce, že to Eragon sotva slyšel: „...a Safira.“ Brom tiše vysypal dýmku. „Bylo to některé z nich?“
„Bohužel ne,“ řekl Eragon. Brom mu dal mnoho námětů k přemýšlení a už začínalo být pozdě. „No, Roran už pravděpodobně u Horsta skončil. Měl bych se vrátit, i když se mi ještě nechce.“
Brom zdvihl obočí. „Cože, skutečně musíš? Čekal jsem, že budu odpovídat na tvé otázky, dokud se tu pro tebe nestaví. Žádné otázky ohledně dračí taktiky v boji nebo touha slyšet o fantastickém vzdušném souboji? Skončili jsme?“
„Prozatím,“ zasmál se Eragon. „Zjistil jsem, co jsem chtěl, a ještě víc.“ Postavil se a Brom ho následoval.
„Dobrá tedy.“ Odvedl Eragona ke dveřím. „Sbohem. Opatruj se. A nezapomeň, kdyby sis vzpomněl, kdo byl ten obchodník, dej mi vědět.“
„Dám. Děkuji.“ Eragon vyšel do zářivého zimního slunce a přimhouřil oči, než přivykl ostrým paprskům. Pomalu vykročil a dumal o všem, co právě slyšel.