Jdi na obsah Jdi na menu
 


Když Eragon otevřel oči, vzpomněl si na Gerovu smrt. Přetáhl si přikrývky přes hlavu a potichu plakal v jejich teplé temnotě. Bylo příjemné jen tak pod nimi ležet... schovat se před okolním světem. Nakonec se slzy zastavily. Proklel Broma. Pak si neochotně otřel tváře a vstal.

Brom právě dělal snídani. „Dobré ráno,“ vítal ho. Eragon zabručel v odpověď. Vmáčkl si studené ruce do podpaždí a dřepl si u ohně, dokud nebylo jídlo hotové. Najedli se rychle, aby si stačili snídani vychutnat dřív, než vychladne. Když skončili, Eragon umyl svou misku ve sněhu a rozprostřel ukradenou kůži na zem.

„Co s ní jdeš dělat?“ zeptal se Brom. „Nemůžeme ji vláčet s sebou.“

„Chci vyrobit sedlo pro Safiru.“

„Hmm,“ řekl Brom a přišel blíž. „Nuže, draci mívali dva druhy sedel. První bylo tvrdé a vytvarované jako koňské sedlo. Ale na jejich výrobu bylo potřeba dost času a nějaké speciální nástroje. My nemáme ani jedno. To druhé bylo tenké a trochu vycpané, nic víc než další vrstva mezi Jezdcem a drakem. Taková sedla se používala, když byla potřeba rychlost a hbitost, i když nebyla tak pohodlná jako ta tvarovaná.“

„Ty víš, jak vypadala?“ zeptal se Eragon.

„Ještě lépe: umím je vyrobit.“

„Tak to prosím udělej,“ požádal ho Eragon a postavil se stranou.

„Dobrá, ale dávej pozor. Jednou to možná budeš dělat sám.“ Se Safiřiným svolením jí Brom změřil krk a hrudník. Pak odřízl z kůže pět pruhů a načrtl na nich asi desítku tvarů. Když jednotlivé kusy vyřízl, nařezal zbytek kůží na dlouhé provázky.

Pomocí provázků sešil všechny části dohromady, ale pro každý steh bylo potřeba provrtat do kůže dvě díry. S tím mu pomohl Eragon. Jednotlivé spoje byly zakončené spletitými uzly a každý řemínek byl mimořádně dlouhý, aby se sedlo dalo upravit na míru i v následujících měsících, kdy Safira poroste.

Hlavní část sedla byla sestavena ze tří stejných dílů, položených na sobě a sešitých dohromady s vycpávkou uvnitř. Zepředu byla připevněna silná smyčka, která se dala přesně přetáhnout kolem jednoho z krčních ostnů, zatímco široké pásky přišité na obou stranách se stáčely kolem břicha a zavazovaly se zespodu. Jako třmeny posloužily řady smyček podél obou pruhů. Když se přitáhnou, budou pevně držet Eragonovy nohy. Mezi Safiřinýma předníma nohama vedl dlouhý pásek, který se rozdvojoval a za nimi se vracel nahoru, kde se spojoval se sedlem.

Zatímco Brom pracoval, Eragon si spravil ruksak a srovnal zásoby. Když každý z nich dokončil svůj úkol, den už se chýlil ke konci. Vyčerpaný Brom položil sedlo na Safiru, aby ještě zkontroloval, jestli řemínky dobře sedí. Udělal pak několik malých úprav a spokojeně ho sundal.

„Dobrá práce,“ uznal neochotně Eragon.

Brom naklonil hlavu. „Každý dělá, co umí. Mělo by ti dobře sloužit, kůže je dostatečně silná.“

Nechceš ho vyzkoušet? zeptala se Safira.

Možná zítra, řekl Eragon a uložil sedlo k přikrývkám. Už je dost pozdě. Po pravdě řečeno zrovna moc netoužil znovu se proletět - ne po tom nešťastném závěru jeho posledního pokusu.

Večeři udělali rychle. Byla jednoduchá, ale i tak velmi chutná. Když jedli, Brom se přes oheň podíval na Eragona a zeptal se: „Zítra vyrazíme?“

„Není důvod tu dál zůstávat.“

„Asi není...“ Poposedl. „Eragone, musím se ti omluvit za to, jak to všechno dopadlo. Nikdy jsem si nepřál, aby se to stalo. Tvá rodina si nezasloužila takové neštěstí. Kdybych to mohl zvrátit, udělal bych to. Tohle je hrozná situace pro nás všechny.“ Eragon mlčky seděl a vyhýbal se Bromovu pohledu. Pak Brom řekl: „Budeme potřebovat koně.“

„Ty možná ano, ale já mám Safiru.“

Brom potřásl hlavou. „Na světě není kůň, který by běžel tak rychle jako letící drak a Safira je příliš mladá, aby nás unesla oba. Krom toho bude bezpečnější, když zůstaneme spolu, a na koni je to rychlejší než pěšky.“

„Ale o to těžší bude chytit ra'zaky,“ namítl Eragon. „Na Safiře bych je pravděpodobně dokázal najít za den nebo za dva. Na koních to bude trvat mnohem déle - pokud je vůbec možné po zemi dohonit jejich náskok!“

Brom pomalu řekl: „Asi nic jiného nezbude, jestli tě mám doprovázet.“

Eragon nad tím zauvažoval. „Dobrá,“ zabručel. „Pořídíme si koně. Ale musíš je koupit. Já nemám žádné peníze a nechci už znovu krást. Není to správné.“

„Záleží na úhlu pohledu,“ poopravil ho Brom s mírným úsměvem. „Než se vydáš na tuto nebezpečnou cestu, pamatuj na to, že tví nepřátelé jsou přisluhovači krále. Ra'zakové budou mít ochranu, kamkoli přijdou. Zákony je nezastaví. A ve městech budou mít přístup k bohatým zdrojům a ochotným služebníkům. Také nezapomínej, že pro Galbatorixe není nic důležitější než tě buď naverbovat, anebo zabít - ačkoli zpráva o tobě se k němu pravděpodobně ještě nedostala. Čím déle budeš ra'zakům unikat, tím zoufalejší bude. Ví, že každým dnem získáváš novou sílu a další příležitost přidat se k jeho nepřátelům. Musíš být velmi obezřetný, protože z lovce se snadno můžeš stát kořistí.“

Eragon byl z těch silných slov přepadlý. Zadumaně převaloval větvičku mezi prsty. „Dost řečí,“ uzavřel Brom. „Je pozdě a kosti mě bolí. Zítra můžeme mluvit dál.“ Eragon přikývl a prohrábl oheň.

 

 

Therinsford

 

Svítání bylo šedivé a zamračené, foukal ostrý vítr. V lese vládlo ticho. Po lehké snídani Brom s Eragonem uhasili oheň a chystali se k odchodu. Eragon si zavěsil luk a toulec ze strany na ruksak, kde na ně snadno dosáhl. Safira nesla sedlo. Bude ho muset nést, dokud nezískají koně. Eragon jí také pečlivě přivázal na záda Zar'roc, protože nestál o další zátěž. Kromě toho v jeho rukou by meč stejně nebyl užitečnější než hůl.

V ostružinovém úkrytu se Eragon cítil bezpečně, ale jakmile ho opustili, zmocnily se jej obavy. Safira se vznesla do vzduchu a kroužila jim nad hlavami. Jak se vraceli k farmě, stromy řídly.

Nevidím to tady naposled, ujišťoval sám sebe, když se díval na rozbořené stavení. Tohle vyhnanství nemůže být - nebude navěky. Jednoho dne, až to bude bezpečné, se vrátím... Vypjal hruď a obrátil se k jihu, k neznámé, divoké krajině.

Po nějaké době se Safira stočila k západu směrem k horám a zmizela z dohledu. Eragon se cítil nesvůj, když se díval, jak odlétá pryč. Dokonce i teď, kdy široko daleko nebyla ani noha, nemohli trávit dny spolu. Musela zůstat skrytá pro případ, že by potkali nějakého pocestného.

Stopy ra'zaků byly v rozrytém sněhu sotva patrné, ale to Eragona netrápilo. Bylo nepravděpodobné, že by sešli ze silnice, která byla tou nejpohodlnější cestou z údolí a okolní divočiny. Za údolím se však silnice na několika místech rozdělovala. Bude obtížné zjistit, kterou odbočkou se ra'zakové dali.

Cestovali mlčky a soustředili se na to, aby udrželi rychlé tempo. Eragonovi dál krvácely nohy na místech, kde mu popraskaly strupy. Aby přestal myslet na bolest, zeptal se: „Takže co přesně draci dovedou? Říkal jsi, že víš něco o jejich schopnostech.“

Brom se zasmál, mávl rukou a safírový prsten se mu zablýskl ve vzduchu. „Bohužel je toho žalostně málo ve srovnání s tím, co bych chtěl vědět. Na tvou otázku se lidé snaží odpovědět už po staletí, tak musíš chápat, že to, co ti povím, je už z podstaty věci neúplné. Draci byli vždycky záhadní, i když asi ne záměrně.“

„Než budu moci tvou otázku opravdu zodpovědět, potřebuješ získat základní vzdělání v oboru draků. Byl bys jen zoufale zmatený, kdybychom začali uprostřed tak složitého oboru, aniž bys rozuměl základům, na nichž je postaven. Začnu s průběhem života draků, a pokud tě to neunaví, můžeme pokračovat dalším tématem.“

Brom mu vysvětlil, jak se draci páří a jak se líhnou mláďata. „Víš,“ řekl, „když drak snese vejce, mládě uvnitř je připravené se vylíhnout. Ale čeká, někdy celé roky, na ty správné podmínky. Když draci žili divoce, tyto okolnosti obvykle souvisely s dostupností potravy. Jenže když se spojili s elfy, určité množství vajec, obvykle ne víc než jedno či dvě ročně, dávali draci Jezdcům. Tato vejce, nebo spíš mláďata uvnitř, se nevyklubala dřív, dokud se do jejich blízkosti nedostala osoba předurčená k tomu, aby se stala jejich Jezdcem. Ale jak to vycítila - to nikdo neví. Lidé stávali ve frontách, aby se mohli vejce dotknout, a doufali, že si někoho z nich vybere.“

„Chceš říct, že se mi Safira nemusela vylíhnout?“ zeptal se Eragon:

„To je celkem možné, kdyby ses jí nelíbil.“

Cítil se poctěn, že si ze všech lidí v Alagaësii vybrala zrovna jeho. Zajímalo by ho, jak dlouho čekala, a zachvěl se při pomyšlení, že by se léta tísnil ve vejci, obklopený tmou.

Brom pokračoval ve svém výkladu. Vysvětlil mu, co a kdy draci jedí. Dospělý usedlý drak se bez jídla obejde měsíce, ale v období páření musejí jíst každý týden. Některé rostliny léčí jejich nemoci, kdežto jiné jim škodí. A existují rozmanité způsoby, jak pečovat o jejich drápy a čistit jim šupiny.

Vyložil mu postupy při napadení drakem a co dělat, když s nějakým bojuješ, ať už jako pěšák, na koni nebo na jiném drakovi. Draci mají obrněná břicha, ale jejich podloketní jamky chráněné nejsou. Eragon Broma stále přerušoval otázkami a Broma jeho dotazy zřejmě těšily. Byli tak zabraní do hovoru, že úplně zapomněli na čas.

Navečer už byli poblíž Therinsfordu. Když se začalo stmívat a oni hledali místo k utáboření, Eragon se zeptal: „Co to bylo za Jezdce, kterému patřil Zar'roc?“

„Byl to silný bojovník,“ řekl Brom, „ve své době velmi obávaný a velmi mocný.“

„Jak se jmenoval?“

„To ti neřeknu.“ Eragon naléhal, ale Brom byl neústupný. „Nechci tě ponechat v nevědomosti, to zdaleka ne, ale jisté věci je bezpečnější nevědět - zbytečně by tě teď rozrušovaly. Nemám důvod tě s takovými věcmi znepokojovat, dokud nebudeš mít čas a sílu se s nimi vypořádat. Chci tě jen chránit před těmi, kdo by tě chtěli využít ke zlým záměrům.“

Eragon na něj upřeně hleděl. „Víš co? Myslím si, že prostě jenom rád mluvíš v hádankách. Mám sto chutí tě opustit, abych se jimi nemusel zatěžovat. Pokud chceš něco říct, tak mi to řekni, nechoď kolem horké kaše a nepoužívej mlhavé fráze!“

„Klid. Všechno se včas dozvíš,“ řekl laskavě Brom. Eragona to nepřesvědčilo a vztekle zabručel.

Našli příhodné místo k přenocování a utábořili se. Safira se k nim připojila, právě když dávali večeři na oheň. Měla jsi čas ulovit si něco k snědku? zeptal se Eragon.

Pobaveně si odfrkla. Kdybyste vy dva byli ještě o něco pomalejší, měla bych dost času přeletět moře tam a zpátky a stejně bych vás dostihla.

Nemusíš nás urážet. Kromě toho, až budeme mít koně, budeme postupovat rychleji.

Vypustila obláček kouře. Možná, ale bude to stačit na to, abyste chytili ra'zaky? Mají náskok několik dní a mnoho mil. Bojím se, že tuší, že je pronásledujeme. Proč by jinak zničili farmu tak okázalým způsobem, kdyby tě nechtěli vyprovokovat k tomu, abys je začal stihat?

Nevím, odpověděl ustaraně Eragon. Safira se schoulila vedle něj a on se rád opřel o její příjemně teplé břicho. Brom seděl na druhé straně ohně a ořezával dva dlouhé klacky. Najednou jeden z nich hodil přes praskající plameny po Eragonovi, který ho automaticky chytil.

„Braň se!“ vykřikl Brom a už byl na nohách.

Eragon se zmateně podíval na klacek ve své ruce a zjistil, že se vzdáleně podobá meči. Brom s ním chce bojovat? Jakou asi proti němu má takový stařec šanci? Jestli chce hrát tuhle hru, tak dobrá, ale pokud si myslí, že mě porazí, bude se pěkně divit.

Když vstal, Brom už kroužil kolem ohně. Chvíli stáli tváří v tvář, pak Brom vyrazil a máchl klackem. Eragon se pokusil jeho útoku zabránit, ale byl příliš pomalý. Vykřikl, když ho Brom zasáhl do žeber, a škobrtl dozadu.

Bez rozmýšlení se vrhl vpřed, ale Brom jeho úder snadno odvrátil. Eragon se ohnal klackem po Bromově hlavě, na poslední chvíli úder stočil a pokusil se ho praštit do boku. Hlasitě to zapraštělo, jak do sebe klacky prudce narazily. „Improvizuješ - výborně!“ zvolal Brom s jiskrou v oku. Paže se mu mihla vzduchem a Eragon ucítil mučivou bolest po straně hlavy. Zhroutil se jako prázdný pytel, dočista omráčený.

Probral ho šplíchanec studené vody a s kašláním se posadil. V hlavě mu zvonilo a na tváři měl zaschlou krev. Nad ním stál Brom s miskou vody z roztátého sněhu. „Tos nemusel,“ řekl vztekle Eragon a zvedl se. Motala se mu hlava a nohy se mu třásly.

Brom povytáhl obočí. „Ták? Skutečný nepřítel nebude tlumit své údery a ani já to neudělám. Měl bych se snad přizpůsobovat tvé... neschopnosti, aby ses cítil lépe? To si nemyslím.“ Zvedl klacek, který předtím Eragon upustil, a podal mu ho. „Teď se braň!“

Eragon nepřítomně civěl na kus dřeva a pak zavrtěl hlavou. „Na to zapomeň; už mám dost.“ Odvrátil se a okamžitě zavrávoral, protože dostal pořádnou ránu přes záda. Prudce se otočil a zavrčel.

„Nikdy se k nepříteli neotáčej zády!“ vykřikl Brom, pak mu hodil klacek a zaútočil. Eragon ustupoval kolem ohně pod prudkým náporem. „Přitáhni paže k tělu. Kolena měj pořád pokrčená,“ křičel Brom. Dával mu další pokyny, pak se na chvíli odmlčel, aby Eragonovi ukázal, jak provést určitý pohyb. „Udělej to ještě jednou, ale tentokrát pomalu!“ Prošli jednotlivé pozice s přehnanými gesty a znovu se vrátili k zuřivé bitvě. Eragon se učil rychle, ale ať zkoušel cokoli, dokázal Bromovi odolávat vždycky jen několik úderů.

Když skončili, Eragon se zhroutil do přikrývek a zasténal. Všechno ho bolelo - Brom se svým klackem nebyl zrovna něžný. Safira dlouze, škytavě zavrčela a zkroutila pysky, až odhalila ohromnou řadu zubů.

Co je s tebou? zeptal se podrážděně.

Nic, odpověděla. Je legrační pozorovat, jak se mládě jako ty nechá ztlouci starcem. Znovu vydala ten divný zvuk a Eragon zrudl, když si uvědomil, že se mu směje. Ve snaze zachovat si důstojnost se překulil na bok a usnul.

Další den se cítil ještě hůř. Paže měl plné modřin a bolestí se skoro nemohl pohnout. Brom vzhlédl od kaše, kterou podával, a zakřenil se. „Jak se cítíš?“ Eragon něco vztekle zamumlal a hodil do sebe snídani.

Když se znovu ocitli na silnici, pospíchali, aby dorazili do Therinsfordu před polednem. Asi po třech mílích se silnice rozšířila a v dálce uviděli kouř. „Raději bys měl říct Safiře, aby letěla napřed a počkala na nás na druhé straně Therinsfordu,“ řekl Brom. „Musí si tady dávat pozor, jinak si jí lidé všimnou.“

„Proč jí to neřekneš sám?“ vyzval ho Eragon.

„Mluvit s drakem někoho jiného nepatří k dobrému vychování.“

„V Carvahallu jsi s tím neměl problém.“

Bromovi zacukaly koutky. „Dělal jsem, co jsem musel.“

Eragon ho zamračeně pozoroval, ale nakonec dal Safiře všechny instrukce. Safira ho ještě před odletem varovala: Buď opatrný, královští přisluhovači se mohou skrývat kdekoli.

Jak se brázdy v silnici prohlubovaly, bylo na ní také čím dál víc stop. Okolní farmy potvrzovaly, že už musejí být blízko Therinsfordu. Vesnice byla větší než Carvahall, ale byla vystavěná bez ladu a skladu, domy stály zcela nahodile.

„Takový nepořádek,“ řekl Eragon. Demptonův mlýn nebyl vidět. Baldor a Albriech už určitě touto dobou dorazili k Roranovi. Tak či onak, Eragon si nepřál postavit se svému bratranci tváří v tvář.

„Když nic jiného, je to tu ošklivé,“ souhlasil Brom.

Mezi nimi a vesnicí tekla řeka Anora, překlenutá mohutným mostem. Jak se k němu blížili, z křoví vystoupil tlustý muž a zatarasil jim cestu. Košili měl příliš krátkou a zamazané břicho mu přetékalo přes provázek, který měl místo opasku. Mezi popraskanými rty mu vykukovaly zuby připomínající rozpadající se náhrobky. „Na tomhle fleku taky můžete vostat. Tohleto je můj most. Pěkně zacvakejte, jinak se přes něj nedostanete.“

„Kolik?“ zeptal se Brom odevzdaně. Vytáhl měšec a majitel mostu se rozjasnil.

„Pět zlatek,“ řekl a roztáhl rty do širokého úsměvu. Eragon se rozpálil nad nehorázně přemrštěnou cenou a začal si rozhořčeně stěžovat, ale Brom ho rychle zpražil pohledem. Beze slova dal muži mince a ten si je strčil do měšce zavěšeného u pasu. „Děkuju pěkně,“ řekl posměšně a ustoupil z cesty.

Když Brom vykročil kupředu, zakopl a chytil se hlídače mostu za paži, aby nespadl. „Koukej se pod nohy,“ zavrčel špinavec a odtáhl se.

„Promiňte,“ omlouval se Brom a pokračoval s Eragonem dál přes most.

„Proč jsi s ním nesmlouval? Úplně tě oškubal!“ zvolal Eragon, když byli z doslechu. „Možná ten most ani není jeho. Mohli jsme ho klidně odstrčit.“

„Možná,“ souhlasil Brom.

„Tak proč jsi mu zaplatil?“

„Protože se nemůžeš handrkovat s každým hlupákem, kterého potkáš. Jednodušší je, když to uděláš po jejich a pak je obelstíš, když nedávají pozor.“ Brom rozevřel dlaň a na světle se zablyštěla hromádka mincí.

„Prořízl jsi mu měšec!“ řekl nevěřícně Eragon.

Brom s mrknutím strčil peníze do kapsy. „A bylo v něm překvapivě mnoho. Měl by vědět, že není dobré mít všechny peníze na jednom místě.“ Najednou se z druhé strany řeky ozval zmučený nářek. „Zdá se, že náš přítel právě objevil svou ztrátu. Kdybys viděl nějakého strážného, řekni mi.“ Popadl za rameno chlapce, který utíkal mezi domy, a zeptal se ho: „Nevíš, kde bychom mohli koupit koně?“ Dítě na ně zíralo vážnýma očima, pak ukázalo na obrovskou stodolu na kraji Therinsfordu. „Děkuji,“ řekl Brom a hodil mu drobnou minci.

Veliká dvoukřídlá vrata do stodoly byla otevřená a odkrývala dvě dlouhé řady stájí. Na protější stěně visela sedla, postroje a další výbava. U ní stál muž se svalnatými pažemi a kartáčoval bílého hřebce. Zvedl ruku a pokynul jim, aby šli k němu.

Když se přiblížili, Brom uznale řekl: „To je nádherné zvíře.“

„To tedy je. Jmenuje se Sněžný blesk. A já Haberth.“ Haberth jim podal drsnou dlaň a rázně potřásl Eragonovi i Bromovi rukou. Pak se zdvořile odmlčel a čekal, že na oplátku uslyší jejich jména. Když mu je neřekli, zeptal se: „Mohu vám nějak pomoci?“

Brom přikývl. „Potřebujeme dva koně a pro oba také veškerou výstroj. Koně musejí být rychlí a vytrvalí; budeme hodně cestovat.“

Haberth se na chvíli zamyslel. „Nemám mnoho zvířat jako tohle a ta, co mám, nejsou zrovna levná.“ Hřebec se neklidně pohnul. Několikrát ho pohladil prsty, aby ho utišil.

„Cena nehraje roli. Vezmu ty nejlepší, které máš,“ řekl Brom. Haberth přikývl a mlčky uvázal hřebce v boxu. Přešel ke zdi a začal stahovat sedla a další věci. Brzy měl dvě úplně stejné hromádky. Pak se prošel podél boxů a vyvedl z nich dva koně. Jeden byl světlý hnědák, druhý grošák. Ten hnědý se vzpínal.

„Je trochu temperamentní, ale s pevnou rukou s ním nebudete mít žádné problémy,“ řekl Haberth a podal uzdu s hnědákem Bromovi.

Brom dal koni očuchat dlaň; kůň mu dovolil, aby ho poškrábal na krku. „Vezmeme si ho,“ řekl a pohlédl na grošáka. „Tím druhým si ale nejsem úplně jistý.“

„Má výborné nohy.“

„Hmm... Kolik chceš za Sněžného bleska?“

Haberth s láskou pohlédl na hřebce. „Nejraději bych ho neprodával. Je to ten nejlepší, jakého jsem kdy měl - doufám, že ho budu mít na chov.“

„A pokud bys byl ochotný se s ním rozloučit, kolik by mě tohle všechno stálo?“ zeptal se Brom.

Eragon se pokusil položit ruku na hnědáka jako před ním Brom, ale ten vyplašeně couvl. Bezděčně se pokusil spojit s jeho myslí, aby ho ukonejšil, a ztuhl překvapením, když se myšlenkami dotkl vědomí zvířete. Kontakt nebyl zřetelný ani výrazný jako se Safirou, ale do určité míry dokázal s hnědákem komunikovat. Váhavě mu naznačil, že je přítel. Kůň se zklidnil a pohlédl na něj průzračnýma hnědýma očima.

Mezitím Haberth na prstech počítal cenu celého nákupu. „Nejmíň dvě stě zlatek,“ řekl s úsměvem, očividně přesvědčený, že tolik by mu nikdy nikdo nezaplatil. Brom mlčky otevřel měšec a odpočítal peníze.

„Bude to stačit?“ zeptal se.

Dlouho bylo ticho a Haberth jen hleděl ze Sněžného bleska na peníze a zpátky. Povzdechl si a pak řekl: „Je váš, i když mi to rve srdce.“

„Budu se k němu chovat, jako by ho zplodil Gildintor, největší hřebec všech legend,“ ujistil ho Brom.

„Tvoje slova mě těší,“ odpověděl Haberth a mírně se uklonil. Pomohl jim koně osedlat. Když byli připraveni k odjezdu, rozloučil se: „Sbohem tedy. Už kvůli Sněžnému bleskovi doufám, že vás nepotká žádné neštěstí.“

„Neměj strach, budu se o něj dobře starat,“ slíbil Brom, když odjížděli. „Na,“ řekl a podal uzdu se Sněžným bleskem Eragonovi, „jdi na konec Therinsfordu a počkej tam.“

„Proč?“ zeptal se Eragon, ale Brom už byl pryč. Otráveně vyrazil z Therinsfordu s dvěma koňmi a postavil se u silnice. Na jihu viděl zamlžený obrys Utgardu, usazeného jako obří monolit na konci údolí. Jeho vrcholek, obklopený menšími kopci, pronikal do mraků a ve výšce mizel z dohledu. Z jeho ponurého, zlověstného vzhledu Eragonovi běhal mráz po zádech.

Zakrátko se vrátil Brom a mávl na Eragona, aby ho následoval. Šli pěšky, dokud nebyl Therinsford skrytý za stromy. Pak Brom vzrušeně zašeptal: „Ra'zakové tudy rozhodně prošli. Zdá se, že se tu stavili pro koně stejně jako my. Podařilo se mi najít muže, který je viděl. Popsal je celý roztřesený a říkal, že vyrazili z Therinsfordu jako démoni prchající před svatým mužem.“

„Zanechali docela silný dojem.“

„To tedy ano.“

Eragon poplácal koně. „Když jsme byli v té stodole, náhodou jsem se dotkl mysli toho hnědáka. Nevěděl jsem, že je to možné.“

Brom se zamračil. „U někoho tak mladého, jako jsi ty, jsou takové schopnosti neobvyklé. Většina Jezdců musela roky trénovat, než byli dost silní, aby se dokázali spojit s kýmkoli jiným než se svým drakem.“ Se zádumčivým výrazem si prohlížel Sněžného bleska. Pak řekl: „Vytáhni všechno z ruksaku, dej to do jezdeckých brašen a nahoru přivaž ten tlumok.“ Eragon to udělal a Brom zatím nasedl na Sněžného bleska.

Eragon pochybovačně hleděl na hnědáka. Byl o tolik menší než Safira, že jednu chvíli dokonce přemýšlel, zda ho vůbec unese. S povzdechem nemotorně vylezl do sedla. Dosud jezdil na koních pouze bez sedla a nikdy ne daleko. „Budu z toho mít stejně zřízené nohy, jako když jsem jel na Safiře?“ zeptal se.

„Jak jsou na tom teď?“

„Už je to lepší, ale myslím, že každá náročná jízda znovu otevře ty rány.“

„Nebudeme to s náročností přehánět,“ slíbil Brom. Dal Eragonovi několik rad a pak vyrazili mírným klusem. Zanedlouho se krajina začala měnit a obdělaná pole vystřídala divočina. Silnici lemovalo ostružiní a spletitý plevel spolu s obrovskými růžovými keři, které se jim zachytávaly o šaty. Ze země čněly vysoké skály - šediví svědci jejich přítomnosti. Ve vzduchu visela nevlídná atmosféra, jakési nepřátelství odmítající vetřelce.

Nad nimi se rýsoval Utgard, s každým krokem vyšší a vyšší, jehož skalnaté srázy byly hluboce zvrásněné zasněženými kaňony. Celý tento černý skalní masiv pohlcoval světlo jako houba, až se okolní krajina zešeřila. Mezi Utgardem a pásem hor, které tvořily východní úbočí údolí Palancar, byla hluboká rozsedlina. Představovala jedinou rozumnou cestu z údolí. Vedla k ní silnice.

Koňská kopyta ve štěrku pronikavě klapala a cesta se změnila v uzounkou pěšinu, která lemovala úpatí Utgardu. Eragon vzhlédl k vrcholku, který se tyčil nad nimi, a vyděsilo ho, když na něm uviděl vysoký dům s věžičkou. Věžička se rozpadala a byla ve špatném stavu, ale i tak to byl důstojný strážce údolí. „Co je to?“ zeptal se a ukázal k věži.

Brom ani nepohlédl vzhůru a odpověděl se zřetelnou trpkostí v hlase: „To byla strážní věž Jezdců - jedna z těch, která vydržela od samých začátků. Právě tam se ukryl Vrael a tam ho také diky zradě vyslídil a zabil Galbatorix. Když Vrael padl, toto místo bylo zhanobeno. Edok'sil, Nedobytná, tak se věž jmenovala, protože celá hora je natolik strmá, že se nikdo nedostane nahoru, pokud neumí létat. Po Vraelově smrti ji poddaní nazvali Utgard, ale má i druhé jméno, Ristvak'baen - Místo smutku. Tak ji aspoň znali poslední Jezdci, než je král také zabil.“

Eragon zíral v posvátné hrůze. Stál před ním hmatatelný pozůstatek slávy Jezdců, i když zašlý neúprosným tokem času. Teprve teď mu došlo, jak staří Jezdci byli. Zaplavil ho pocit dědictví tradic a hrdinství, které sahalo zpátky do dávnověku.

Projížděli kolem Utgardu celé hodiny. Když vstoupili do soutěsky, která rozdělovala horský pás, tvořil po jejich pravici masivní stěnu. Eragon se postavil v třmenech; už se nemohl dočkat, až uvidí, co leží za údolím Palancar, ale stále to bylo příliš daleko. Nějakou chvíli stoupali průsmykem, který se klikatil přes kopec a rokli a podél řeky Anory. Pak se sluncem nízko za zády vystoupali do svahu a konečně uviděli přes stromy

Eragon zalapal po dechu. Po obou stranách měl hory, ale pod nimi se rozprostírala obrovská planina, která se táhla až k obzoru a splývala s nebem. Byla celá světle hnědá jako suchá tráva. Nad rovinou se nesly dlouhé chomáče mraků, které v prudkém větru měnily tvar.

Teď už chápal, proč Brom trval na koních. Urazit takovou vzdálenost pěšky by jim zabralo týdny nebo dokonce měsíce. Vysoko nad sebou uviděl kroužit Safiru, dost vysoko na to, aby ji někdo mohl považovat za ptáka.

„Se sestupem počkáme do zítra,“ řekl Brom. „Zabere nám většinu dne, takže teď bychom se měli utábořit a odpočinout si.“

„Jak daleko je to přes pláň?“ zeptal se Eragon stále ještě užaslý.

Dva až tři dny nebo taky dva týdny, podle toho, jakým jedeš směrem. Kromě kočovných kmenů, které se tudy toulají, je pláň téměř neobydlená, stejně jako poušť Hadarak na východě. Takže tu nenarazíme na mnoho vesnic. Přesto směrem na jih nejsou pláně tak vyprahlé a jsou mnohem více osídleny.“

Sešli z cesty a sestoupili k řece Anoře. Když odstrojili koně, Brom ukázal na hnědáka. „Měl bys mu dát jméno.“

Eragon nad tím zauvažoval, zatímco koně uvazoval. „No, nemám nic tak vznešeného jako Sněžný blesk, ale tohle možná půjde.“ Položil ruku hnědákovi na hřbet a slavnostně pronesl: „Dávám ti jméno Kadok. Jmenoval se tak můj děd, tak to jméno nes se ctí.“ Brom souhlasně přikývl, ale i tak se Eragon cítil trochu hloupě.

Když Safira přistála, zeptal se jí: Jak ta pláň vypadá?

Dost nudně. Nikde jsem neviděla nic než králíky a křoví.

Po večeři Brom vstal a vykřikl: „Chytej.“ Eragon měl stěží čas zvednout ruku a chytit kus dřeva dřív, než ho strefí do hlavy. Zaúpěl, když uviděl další dřevěný meč.

„Už ne,“ zanaříkal. Brom se jen usmál a pokynul mu rukou. Eragon se neochotně postavil na nohy. Kroužili a zasypávali se sprškou ran a on ustupoval s bolestí v paži.

Tentokrát byla výcviková lekce kratší než ta první, ale přesto dost dlouhá na to, aby Eragon nasbíral nové modřiny. Když dozápasili, odhodil znechuceně klacek a odešel od ohně, aby si ošetřil zranění.