Jdi na obsah Jdi na menu
 


Útržky Stínových vzpomínek se dál míhaly Eragonovou myslí. Zaplavil ho vír temných událostí a citů, takže nedokázal uvažovat. Byl do něj ponořen a nevěděl, kdo je ani kde se nachází. Byl příliš zesláblý, aby se očistil od cizí bytosti, která zastřela jeho mysl. Násilné, kruté výjevy ze Stínovy minulosti se mu vynořovaly před očima a jeho duše zmučeně křičela při pohledu na krvavé scény.

Vyrostla před ním hromada mrtvol... nevinní lidé, povraždění na Stínův rozkaz. Viděl další a další mrtvá těla - celé vesnice -, jimž černokněžníkova ruka nebo slovo vzaly život. Z krveprolití, které ho obklopovalo, nebylo úniku. Třepotal se jako plamen svíčky a nebyl s to odolávat záplavě zla. Modlil se, aby ho z té noční můry někdo vytáhl, ale nenašel žádného ochránce. Kéž by si tak vzpomněl, kdo on sám vlastně je: chlapec, či muž; zloduch, nebo hrdina; Stín, nebo Jezdec - všechno bylo smíchané dohromady v nesmyslném šílenství. Byl naprosto ztracený v rozvířené hmotě.

Najednou skrz ponuré mračno, které zanechala Stínova nenávistná mysl, vytryskl shluk jeho vlastních vzpomínek. Postupně k němu přicházely všechny události následující po nalezení Safiřina vejce. Zobrazily se jeho úspěchy i nezdary. Ztratil mnohé, co mu bylo drahé, a přesto mu osud poskytl vzácné a obrovské dary; poprvé byl hrdý prostě na to, kým je. Jakoby v odpověď na jeho krátkou sebejistotu na něj znovu zaútočily Stínovy uhasínající temné síly. Jeho bytost tápala prázdnotou a jeho smysly pohltila nejistota a strach. Jak si může myslet, že se smí postavit mocnostem Alagaësie a přežít?

Bojoval proti Stínovým hrozivým myšlenkám, zprvu chabě, pak silněji.            Zašeptal slova ve starověkém jazyce a zjistil, že mu dodávají dostatek síly, aby odolával tmě, která mu zastřela mysl. Ačkoli se jeho obrany nebezpečně otřásaly, pomalu začínal své otřesené vědomí stahovat do malé světlé ulity kolem svého středu. Mimo svou mysl si uvědomoval bolest tak velikou, že hrozilo, že z něj vysaje život, ale něco - nebo někdo - jako by ji drželo v patřičných mezích.

Stále byl příliš slabý, aby si mysl úplně pročistil, ale byl natolik při smyslech, aby zvažoval zkušenosti, které získal odchodem z Carvahallu. Kam teď půjde... a kdo mu ukáže cestu? Bez Broma tu nebyl nikdo, kdo by ho vedl nebo učil.

Pojď ke mně.

Cuknul sebou, když se ho dotklo jiné vědomí - tak rozsáhlé a silné, jako by se nad ním tyčila hora. To ono utlumilo bolest, uvědomil si. Touto myslí se stejně jako Aryinou nesla hudba: jantarově zlaté akordy, které se chvěly majestátní melancholií.

Nakonec se odvážil zeptat: Kdo... kdo jsi?

Ten, kdo ti pomůže. Záblesk nevyslovené myšlenky smetl Stínův vliv jako překážející pavučinu. Jakmile byl Eragon osvobozen od tísnivé zátěže, uvolnil svou mysl, dokud se nedotkl zábrany, za kterou nemohl. Chránil jsem tě, co nejlépe umím, ale jsi tak daleko, že mohu jen ochraňovat tvůj rozum před bolestí.

Znovu: Kdo jsi, že to děláš?

Ozvalo se tlumené dunění. Jsem Osthato Chetowä, Truchlící mudrc. A Togira Ikonoka, Zdravý mrzák. Pojď ke mně, Eragone, protože já mám odpovědi na všechny tvé otázky. Nebudeš v bezpečí, dokud mě nenajdeš.

Ale jak tě mohu najít, když nevím, kde jsi? zeptal se zoufale.

Důvěřuj Arye a jdi s ní do Ellesméry - budu tam. Čekal jsem mnoho let, tak se neopozdi, nebo už bude příliš pozdě... Jsi významnější, než tušíš, Eragone. Pomysli, co jsi učinil, a raduj se, protože jsi zbavil zemi velkého zla. Vykonal jsi skutek, který by nikdo jiný nedokázal. Mnozí jsou tvými dlužníky.

Ten cizinec měl pravdu; to, co dokázal, stálo za poctu, za uznání. Bez ohledu na to, jaké mohou být jeho budoucí strasti, už není pouhou figurkou v mocenské hře. Přesáhl to a byl něčím jiným, něčím víc. Stal se tím, co si Ažihad přál: autoritou nezávislou na žádném králi nebo vůdci.

Cítil souhlas, když došel k tomuhle závěru. Učíš se, řekl Truchlící mudrc a přiblížil se k němu. Poslal Eragonovi v myšlenkách obraz: v jeho mysli vybuchl příval barev a zrodila se z něj shrbená postava oblečená v bílém, která stála na sluncem zalitém kamenném útesu s tváří zakrytou stříbrnou svatozáří. Je čas na odpočinek, Eragone. Až se probudíš, nikomu o mně neříkej, řekla laskavě. Pamatuj, musíš jít k elfům. Teď spi... Zvedla ruku jako k požehnání a Eragona naplnil klid.

Jeho poslední myšlenka byla, že Brom by na něj byl pyšný.

 

„Probuď se,“ nařídil mu nějaký hlas. „Vzbuď se, Eragone, spal jsi už příliš dlouho.“ Neochotně se pohnul, nechtělo se mu poslechnout. Teplo, které ho obklopovalo, bylo příliš příjemné, než aby se ho vzdával. Hlas se ozval znovu. „Vstávej, Argetlame! Potřebují tě!“

Nerad se přinutil otevřít oči a zjistil, že leží na dlouhé posteli, ovinutý měkkými přikrývkami. Na židli vedle něj seděla Angela a upřeně sledovala jeho tvář. „Jak se cítíš?“ zeptala se.

Popletený a zmatený nechal své oči bloumat po malém pokoji. „Já... já nevím,“ řekl. V ústech měl sucho a bolelo ho v krku.

„Tak se nehýbej. Měl by sis šetřit síly,“ řekla Angela a pročísla si rukou kudrnaté vlasy. Eragon viděl, že má stále na sobě své starodávné brnění. Proč? Dostal záchvat kašle, až se mu zatočila hlava, šly na něj mdloby a všude cítil bolest. Končetiny měl ztěžklé. Angela zvedla z podlahy pozlacený roh a přiložila mu ho ke rtům. „Tumáš, napij se.“

Chladná medovina mu stekla hrdlem a osvěžila ho. V žaludku ho to zahřálo a teplo mu stouplo i do tváří. Znovu zakašlal, což ještě zhoršilo bolesti hlavy Jak jsem se sem dostal? Byla tam bitva... prohrávali jsme... pak Durza a... „Safiro!“ vykřikl a prudce se posadil. Spadl zpátky, protože se mu zatočila hlava. Pevně stiskl víčka, bylo mu nevolno. „Co Safira? Je v pořádku? Urgalové vyhrávali... ona padala. A Arya!“

„Jsou naživu,“ ujistila ho Angela, „a čekají, až se probereš. Chceš je vidět?“ Slabě přikývl. Angela vstala a rozrazila dveře. Arya s Murtaghem napochodovali dovnitř. Safira za nimi vstrčila do pokoje jen hlavu, neboť celá by dveřmi neprošla. Hruď se jí chvěla, jak hluboce předla, a v očích se jí zajiskřilo.

Eragon se usmál a s úlevou a vděčností se dotkl jejích myšlenek. Ráda vidím, že už ti je líp, maličký, řekla něžně.

Já tebe také, ale jak...?

Ostatní ti to chtějí vysvětlit, tak je nechám.

Chrlila jsi oheň! Viděl jsem tě!

Ano, řekla pyšně.

Slabě se usmál a stále ještě zmatený pohlédl na Aryu a Murtagha. Oba dva byli ranění: Arya měla ovázanou paži, Murtagh hlavu. Murtagh se široce zazubil. „Už bylo na čase, aby ses probral. Sedíme na chodbě už celé hodiny.“

„Co... co se stalo?“ zeptal se Eragon.

Arya vypadala smutně. Ale Murtagh jásal: „Vyhráli jsme! Bylo to neuvěřitelné! Když Stínovi duchové - pokud to byli oni - proletěli Farthen Durem, urgalové přestali bojovat a dívali se, jak odcházejí. Bylo to, jako by se probrali z kletby, protože jejich klany se najednou otočily a zaútočily jeden na druhý. Celá jejich armáda se rozpadla během pár minut. Pak jsme je rozprášili!“

„Všichni jsou mrtví?“ zeptal se Eragon.

Murtagh zavrtěl hlavou. „Ne, mnozí z nich utekli do tunelů. Vardenové a trpaslíci jsou v jednom kole; slídí po nich a ještě to bude nějakou chvíli trvat. Pomáhal jsem, dokud mě nějaký urgal neudeřil do hlavy a neposlali mě sem.“

„Už tě nedají pod zámek?“

Murtagh zvážněl. „Nikdo se o to teď příliš nezajímá. Mnoho Vardenů a trpaslíků zemřelo a ti, co zůstali naživu, se snaží zotavit z bitvy. Ale přinejmenším ty máš důvod být šťastný. Jsi hrdina! Každý mluví jen o tom, jak jsi zabil Durzu. Nebýt tebe, prohráli bychom.“

Eragona jeho slova znepokojila, ale nechtěl se tím teď zabývat. „Kde byla Dvojčata? Nebyla tam, kde měla být - nemohl jsem se s nimi spojit. Potřeboval jsem jejich pomoc.“

Murtagh pokrčil rameny. „Prý statečně zahnali skupinu urgalů, která se prolomila do Tronjheimu někde jinde. Pravděpodobně byli příliš zaneprázdnění, než aby se s tebou mohli dorozumívat.“

Eragon tomu z nějakého důvodu nevěřil, ale nedokázal říci proč. Obrátil se k Arye. Její obrovské jasné oči se na něj celý čas upíraly. „Jak to, že jste nenarazily? Letěla jsi se Safirou...“ Nechal větu nedokončenou.

Pomalu řekla: „Když jsi varoval Safiru před Durzou, stále ještě jsem se pokoušela sundat jí to poškozené brnění. Když se to podařilo, bylo příliš pozdě sjet po skluzavce - zajali by tě dřív, než bych se dostala dolů. Krom toho by tě Durza zabil, kdybych tě chtěla zachránit.“ Do hlasu se jí vloudil zármutek: „Tak jsem udělala jedinou věc, kterou jsem mohla odpoutat jeho pozornost: rozbila jsem hvězdný safír.“

A já ji snesla dolů, dodala Safira.

Eragon se snažil porozumět, zachvátila ho však další vlna závratí a přinutila ho zavřít oči. „Ale jak to, že žádný úlomek nezasáhl mě nebo tebe?“

„Nedovolila jsem jim to. Když jsme byly téměř u podlahy, zastavila jsem je ve vzduchu a pak je pomalu spustila na zem - jinak by se roztříštily na tisíc kousků a zabily tě,“ pravila Arya jakoby nic. Její slova prozrazovala, jaká síla se v ní skrývá.

Angela nevrle dodala: „Ano, jenže tě to beztak skoro zabilo. Stálo mě to všechny síly udržet vás dva při životě.“

Eragonem projela bodavá bolest, která se vyrovnala třeštící hlavě. Moje záda... Necítil na nich však žádné obvazy. „Jak dlouho už jsem tady?“ zeptal se rozechvěle.

„Jenom den a půl,“ odpověděla Angela. „Měl jsi štěstí, že jsem byla poblíž, jinak by ses léčil celé týdny - pokud bys to vůbec přežil.“ Eragon si vylekaně stáhl přikrývky a otočil se na bok, aby si mohl sáhnout na záda. Angela ho svou drobnou rukou chytila za zápěstí a v očích se jí zračily obavy. „Eragone... musíš pochopit, že moje síly nejsou jako tvoje nebo Aryiny. Závisí na použití bylin a lektvarů. Mám jen omezené možnosti, zvláště s tak velikou...“

Vyškubl ruku z jejího sevření, sáhl dozadu a zašmátral prsty. Kůže na zádech byla hladká a teplá, neporušená. Pod konečky prstů se mu napínaly tvrdé svaly, jak se na lůžku převaloval. Sklouzl rukou směrem k ramenům a nečekaně ucítil tvrdou bouli asi půl palce širokou. S narůstajícím zděšením prstem sledoval, kudy vede. Durzova rána mu zanechala obrovskou provazovitou jizvu, která se mu táhla od pravého ramene k protějšímu boku.

Na Aryině tváři se zračil soucit, když prohlásila: „Za svůj čin jsi zaplatil hroznou cenu, Eragone Stínovrahu.“

Murtagh se drsně zasmál. „Ano. Teď jsi na tom přesně jako já.“

Eragona naplnila hrůza a zavřel oči. Byl znetvořený. Pak si vzpomněl na něco z doby, kdy byl v bezvědomí... na postavu v bílém, která mu pomohla. Mrzák, který byl zdravý - Togira Ikonoka. Řekl mu: Pomysli, co jsi učinil, a raduj se, protože jsi zbavil zemi velkého zla. Vykonal jsi skutek, který by nikdo jiný nedokázal. Mnozí jsou tvými dlužníky...

Přijď ke mně, Eragone, protože já mám odpovědi na vše, na co se ptáš.

Eragona utěšila melodie míru a spokojenosti.

Přijdu.

 

KONEC PRVNÍHO DÍLU