Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ztrhaní a vysílení, avšak s vítězoslavnými úsměvy na tváři se usadili kolem ohně a blahopřáli si. Safira jásavě zatrylkovala, až tím vyplašila koně. Eragon upřeně hleděl do plamenů. Byl pyšný, že ujeli zhruba sto osmdesát mil za pět dní. Byl by to obdivuhodný výkon dokonce i na jezdce, který by mohl pravidelně střídat zvířata.

Dostal jsem se pryč z Království. Bylo to zvláštní pomyšlení. Narodil se v Království, celý svůj život prožil v zemi, které vládl Galbatorix, vinou králových služebníků přišel o nejbližší přátele a rodinu a na jeho území několikrát málem zahynul. Ale teď je volný. Už nebudou muset se Safirou ustupovat vojákům, vyhýbat se městům nebo skrývat svou totožnost. Bylo to nostalgické zjištění, protože za to zaplatil ztrátou světa, na nějž byl zvyklý.

Pozoroval hvězdy na zešeřelém nebi. A ačkoli se mu zamlouvala myšlenka, že si může vybudovat nový domov někde v bezpečném závětří, byl svědkem tolika zločinů a křivd spáchaných ve jménu Galbatorixe - od vražd až po otroctví -, že se nemohl jen tak otočit ke Království zády. Už to nebyla pouze touha po pomstě - za Bromovu a Gerovu smrt -, co jej pohánělo dál. Jako Jezdec cítil povinnost pomáhat těm, kdo nemají sílu vzdorovat Galbatorixovu útlaku.

S povzdechem zanechal svých úvah a pohlédl na elfku ležící vedle Safiry. Oranžové světlo ohně dodávalo její tváři teplý nádech. Pod lícními kostmi jí tančily jemné stíny. Jak ji tak pozoroval, najednou ho něco napadlo.

Dokázal sledovat myšlenky lidí i zvířat - a touto cestou s nimi komunikovat, pokud si to přál -,-ale bylo to něco, co dělal jen zřídka, kromě rozhovorů se Safirou. Stále pamatoval na Bromovo varování, aby nevstupoval do něčí mysli, pokud to není naprosto nezbytné. Kromě jediného pokusu prozkoumat Murtaghovo vědomí to dosud nikdy neudělal.

Přesto teď přemýšlel, zda by nebylo možné spojit se s elfkou v jejím bezvědomí. Možná bych mohl z jejích vzpomínek zjistit, proč zůstává v tomto stavu. Ale pokud se zotaví, odpustí mi takový zásah do soukromí...? Tak či onak, musím to zkusit. Už je v bezvědomí skoro týden. Klekl si k elfce, aniž by prozradil cokoli ze svých úmyslů Murtaghovi nebo Safiře, a položil jí dlaň na čelo.

Eragon zavřel oči a vyrazil myšlenkou jako pátravými prsty přímo k elfčině mysli. Našel ji bez obtíží. Nebyla zmatená a naplněná bolestí, jak očekával, ale jasná a čistá jako tón křišťálového zvonku. Najednou však do jeho mysli pronikla ledová dýka. V hlavě mu vytryskla nesnesitelná bolest a před očima uviděl barevné skvrny. Snažil se stáhnout zpátky, ale zjistil, že je uvězněný v železném sevření a nemůže ven.

Eragon bojoval ze všech sil a bránil se všemi možnými způsoby, na které si vzpomněl. Dýka však bodala dál do jeho mysli. Horečně před ni postavil veškeré své zábrany, aby zmírnil útok. Bolest teď nebyla tak mučivá, ale stále narušovala jeho soustředění. Elfka využila příležitosti a nemilosrdně roztříštila jeho obranu.

Na Eragona se začala ze všech stran tlačit tíživá clona, která rdousila všechny jeho myšlenky. Nezdolná síla se pomalu stahovala a vymačkávala z něj život kousek po kousku, ač odolával a odmítal se vzdát.

Elfka ještě zesílila svůj nápor, aby ho udusila jako plamínek svíčky. Zoufale vykřikl ve starověkém jazyce: Eka aí fricai un Šrur'tugal! Jsem Jezdec a přítel! Smrtící sevření nepovolilo, ale elfka zaváhala a cítil její překvapení.

I když ještě cítil podezíravost, věděl, že mu uvěří; ve starověkém jazyce nebylo možné lhát. I když tvrdil, že je přítel, nemuselo to pro ni znamenat, že jí nechce ublížit. Věděla jen, že Eragon považuje sám sebe za jejího přítele, a tudíž je to tvrzení pro něj pravdivé, třebaže ona by ho za přítele možná nepovažovala. I starověký jazyk má svá omezení, pomyslel si Eragon a doufal, že elfka bude natolik zvědavá, že se odváží ho pustit.

A byla. Tlak povolil a bariéra kolem její mysli se váhavě stáhla. Elfka se zdráháním dovolila, aby se dotkli myšlenkami jako dvě divoká zvířata, která se setkala poprvé v životě. Eragonovi přeběhlo po zádech slabé mrazení. Její mysl byla velmi zvláštní. Zdála se být nekonečná a mocná, zatížená vzpomínkami nesčetných let. Temné myšlenky odplývaly mimo jeho dosah a jeho vědomí se letmo dotýkalo dědictví její rasy, které ho děsilo. Přesto všemi těmi pocity prolínala melodie divoké nezkrotné krásy, ztělesňující její bytost.

Jak se jmenuješ? zeptala se v myšlenkách starověkým jazykem. Hlas měla unavený a naplněný tichým zoufalstvím.

Eragon. A ty? Její vědomí ho přilákalo blíž a vybídlo ho, aby se ponořil do lyrických tónů odkazu jejího rodu. S obtížemi odolal jejímu volání, i když celým srdcem toužil výzvu přijmout. Poprvé pochopil tajemnou přitažlivost elfů. Byly to kouzelné bytosti, nespoutané smrtelnými zákony země - lišili se od lidí stejně jako draci od zvířat.

...Arya. Proč jsi se se mnou spojil tímto způsobem? Stále jsem zajatcem Království?

Ne, jsi volná! řekl Eragon. Přestože znal jen pár slov ze starověkého jazyka, dokázal jí podstatu sdělit: Byl jsem uvězněný v Gil'eadu, stejně jako ty, ale utekl jsem a zachránil tě. Za pět dní, které uplynuly od té doby, jsme překročili okraj pouště Hadarak a utábořili jsme se u Beorských hor. Za celou tu dobu ses nepohnula ani jsi nepromluvila.

Ach tak... tak to byl Gil'ead. Odmlčela se. Vím, že rány se mi zahojily. Tehdy jsem nechápala proč - byla jsem přesvědčená, že je to jen příprava na další mučení. Teď už chápu, žes to byl ty. Pak tiše dodala: Ani tak jsem se ale neprobrala a ty jsi z toho zmatený.

Ano.

V zajetí mi dávali spolu s drogou vzácný jed, skilna bragh, aby potlačili mé síly. Každý den ráno mi podali protilátku jedu, který jsem dostala předchozího dne, a to i násilím, když jsem odmítla ji pozřít. Bez ní zemřu během pár hodin. Proto ležím v tomhle polospánku - zpomaluje to účinky skilna bragh, ale nezastaví ho to... Zvažovala jsem, že bych se probrala, abych skončila svůj život a tak definitivně odmítla Galbatorixe, ale nakonec jsem od toho upustila v naději, že bys mohl být spojenec... Její hlas se zvolna vytrácel.

Jak dlouho takhle můžeš zůstat? zeptal se Eragon.

Týdny, ale bojím se, že už nemám tolik času. Tenhle spánek nedokáže oddalovat smrt navěky... Cítím ji ve svých žilách už teď. Pokud nedostanu protilátku, podlehnu účinkům jedu do tří nebo čtyř dnů.

Kde mohu tu protilátku nalézt?

Je pouze na dvou místech mimo Království: u mých lidí a u Vardenů. Jenže můj domov je odtud příliš daleko, i kdybys letěl na drakovi.

A co Vardenové? Vzali bychom tě přímo za nimi, ale nevíme, kde jsou.

Řeknu ti to - pokud mi dáš slovo, že nikdy neprozradíš jejich úkryt Galbatorixovi nebo komukoli, kdo mu slouží. Navíc mi musíš přísahat, že jsi mě nijak neoklamal a že nehodláš nijak ublížit elfům, trpaslíkům, Vardenům ani drakům.

To, oč jej Arya žádala, by bylo dost snadné - kdyby nemluvili ve starověkém jazyce. Eragon pochopil, že vyžadovala slib závaznější než sám život. Jakmile ho jednou dáte, nikdy jej nelze porušit. Ztěžka na něj dolehl, když důstojnou přísahou potvrzoval jejich úmluvu.

Platí... Jeho myslí se najednou počaly míhat výjevy, z nichž dostával závrať. Jel podél pásu Beorských hor, cestoval mnoho mil na východ. Eragon se snažil pamatovat si cestu, zatímco se skalnaté hory a kopce míhaly kolem. Teď směřoval na jih, stále podél hor. Pak se náhle všechno otočilo a on vjel do úzkého klikatého údolí. Proplétalo se mezi horami až ke zpěněnému vodopádu, který prudce dopadal do hlubokého jezera.

Obrazy ustaly. Je to daleko, řekla Arya, ale nenech se tou vzdáleností odradit. Až přijedeš k jezeru Kóstha-mérna na konci Medvědí řeky, vezmi kámen, zabouchej jím na skálu vedle vodopádu a zvolej: Aí varden abr du Šrur'tugals gata vanta. Přijmou tě. Zprvu ti nebudou důvěřovat, ale neztrácej odvahu, jakkoli nebezpečné ti to bude připadat.

Jaký protijed potřebuješ? zeptal se.

Její hlas se zachvěl, ale pak znovu nabyla sílu. Řekni jim - ať mi dají nektar túnivor. Teď musíš jít... Už jsem vydala příliš energie. Znovu už se mnou nemluv, ledažeby nebyla naděje dorazit včas k Vardenům. Pokud se tak stane, musím ti sdělit něco, co Vardenové potřebují vědět, aby přežili. Sbohem, Eragone, Dračí jezdče... můj život je v tvých rukou.

Arya se vzdálila a přerušila jejich spojení. Tajemné tóny, které zněly během jejich rozhovoru, ustaly s ním. Eragon se rozechvěle nadechl a přinutil se otevřít oči. Vedle něj stáli Murtagh se Safirou - každý z jedné strany - a se zájmem ho pozorovali. „Jsi v pořádku?“ zeptal se Murtagh. „Klečíš tady už skoro čtvrt hodiny.“

„Skutečně?“ zeptal se Eragon a zamžikal.

Ano - a tváříš se jako uzlíček neštěstí, poznamenala suše Safira.

Eragon se postavil a prudkým pohybem si protáhl ztuhlá kolena. „Mluvil jsem s Aryou!“ Murtagh se tázavě zamračil, jako by zkoumal, zda se Eragon nezbláznil. Eragon to honem vysvětlil: „Ta elfka - jmenuje se Arya.“

A co ji sužuje? zeptala se netrpělivě Safira.

Eragon jim rychle popsal celý jejich rozhovor. „Jak daleko je to k Vardenům?“ zeptal se Murtagh.

„Nejsem si úplně jistý,“ přiznal Eragon. „Z toho, co mi ukázala, se zdá, že je to ještě dál než odtud do Gil'eadu.“

„A to máme ujet za tři nebo čtyři dny?“ protestoval rozčileně Murtagh. „Trvalo nám to pět dlouhých dní, než jsme se dostali až sem! Co chceš dělat, utahat koně? Už teď jsou vyčerpaní.“

„Ale jestli nic neuděláme, zemře! Pokud je to pro koně příliš náročné, může Safira s Aryou a se mnou letět napřed; aspoň bychom se dostali k Vardenům včas. Mohl bys nás dohonit během několika dní.“

Murtagh zabručel a zkřížil paže. „Samozřejmě. Osel Murtagh. Murtagh - vodič koní. Mělo mi dojít, že to je vše, k čemu jsem teď dobrý. Ale neměli bychom zapomínat na to, že teď po mně pátrá každý voják v Království, protože ty se nedokážeš sám bránit a já musel jet s tebou a chránit tě. Ano, předpokládám, že teď už se jen budu řídit tvými rozkazy a budu se v pozadí starat o koně jako správný sluha.“

Eragona vyvedla z míry nečekaná jízlivost v Murtaghově hlase. „Co je to s tebou? Jsem ti vděčný za to, co jsi udělal. Nemáš důvod se na mě zlobit! Neprosil jsem tě, abys mě doprovázel nebo zachraňoval z Gil'eadu. Sám ses tak rozhodl. K ničemu jsem tě nenutil.“

„Ó, přímo ne. Ale co jsem mohl jiného dělat než ti pomoci s ra'zaky? A později v Gil'eadu, jak bych mohl odjet s čistým svědomím? Problém je,“ řekl Murtagh a zapíchl prst Eragonovi do prsou, „že ty svou naprostou bezmocí každého přinutíš, aby se o tebe staral!“

Ta slova zranila Eragonovu hrdost; cítil totiž, že je v nich zrnko pravdy. „Nedotýkej se mě,“ zavrčel.

Murtagh se drsně zasmál. „Nebo co, dáš mi ránu? Netrefil by ses ani do cihlové zdi.“ Znovu do Eragona strčil, ale ten ho popadl za paži a praštil ho do břicha.

„Říkal jsem, nesahej na mě!“

Murtagh se svíjel a klel. Pak se s výkřikem vrhl na Eragona. Spadli v propletenci nohou a rukou a tloukli jeden do druhého. Eragon chtěl kopnout Murtagha do pravé kyčle, ale minul a vrazil nohou do ohně. Vzduchem se rozletěly jiskry a žhavé uhlíky.

Bojovali na zemi dál a oba se pokoušeli získat převahu. Eragonovi se podařilo dostat nohy pod Murtaghovu hrud a silně ho kopnout. Murtagh přeletěl Eragonovi přes hlavu a dopadl s pořádným žuchnutím přímo na záda.

Vyrazilo mu to dech. Strnule se překulil na nohy, pak se otočil čelem k Eragonovi a ztěžka oddechoval. Znovu byli oba připraveni zaútočit. Vtom mezi ně Safira švihla ocasem a mocně při tom zařvala. Eragon si jí nevšímal a zkusil přeskočit její ocas, ale ve vzduchu ho zachytila pracka s drápy a srazila ho zpět na zem.

Tak dost!

Marně se snažil odtlačit Safiřinu svalnatou nohu ze svých prsou a viděl, že stejným způsobem přišpendlila k zemi i Murtagha. Safira znovu zařvala a zacvakala čelistmi. Sklonila hlavu nad Eragona a hleděla mu do očí. Ty bys to měl vědět ze všech lidí nejlépe! Prát se jak hladoví psi nad kouskem masa. Co by tomu asi řekl Brom?

Eragon cítil, jak mu rudnou tváře, a odvrátil pohled. Věděl, co by Brom řekl. Safira je dál držela u země a nechala je pěkně vykypět. Pak Eragonovi kousavě řekla: Teď, pokud nechceš strávit noc pod mýma nohama, se zdvořile zeptáš Murtagha, co ho trápí. Stočila hlavu nad Murtagha a hleděla na něj chladným modrým okem. A řekni mu, že nestrpím urážky od žádného z vás.

Nepustíš nás? zanaříkal Eragon.

Ne.

Eragon neochotně otočil hlavu k Murtaghovi a ucítil v koutku úst krev. Murtagh odvrátil pohled a vzhlédl k nebi. „Takže, pustí nás?“

„Ne, ne dokud si nepromluvíme... Chce, abych se tě zeptal, v čem je skutečně problém,“ řekl rozpačitě Eragon.

Safira souhlasně zavrčela a dál hleděla na Murtagha. Nedokázal uniknout jejímu pronikavému pohledu. Nakonec pokrčil rameny a něco si zamumlal pod vousy. Safira zatlačila na jeho prsa a její ocas prosvištěl vzduchem. Murtagh po ní vrhl vzteklý pohled a pak zdráhavě řekl o něco hlasitěji: „Už jsem vám to říkal. Nechci jít k Vardenům.“

Eragon se zamračil. Tohle je celý ten problém? „Nechceš... nebo nemůžeš?“

Murtagh se pokusil odstrčit ze sebe Safiřinu nohu, pak ale zaklel a vzdal to. „Nechci! Budou po mně chtít věci, které jim nemohu dát.“

„Ukradl jsi jim něco?“

„Kéž by to bylo tak prosté.“

Eragon podrážděně zakoulel očima. „Dobrá, tak oč tedy jde? Zabil jsi někoho významného nebo jsi lehával se špatnou ženou?“

„Ne, narodil jsem se,“ řekl Murtagh tajemně. Znovu zatlačil na Safiru. Tentokrát už je oba pustila. Pod jejím přísným pohledem se oba postavili a oprášili si špínu ze zad.

„Vyhýbáš se otázce,“ řekl Eragon a zlehka se dotkl roztrženého rtu.

„No a co?“ odplivl si Murtagh a kráčel k okraji tábořiště. Po chvíli si povzdechl. „Nezáleží na tom, proč jsem se ocitl v téhle nepříjemné situaci, ale mohu ti říct, že Vardenové by mě nepřivítali, i kdybych jim nesl královu hlavu. No,“ připustil, „možná by mě přece jen zdvořile uvítali a pustili mě mezi sebe, ale důvěřovat mi? To nikdy. A kdybych přišel za méně příznivých okolností, než jsou třeba ty současné, pravděpodobně by mě rovnou dali do želez.“

„Neřekneš mi, co za tím je?“ zeptal se Eragon. „Také jsem udělal věci, na které nejsem zrovna pyšný, takže soudit tě nebudu.“

Murtagh pomalu zavrtěl hlavou a oči se mu zaleskly. „Tohle je jiné. Já jsem neudělal nic, čím bych si zasloužil takové zacházení, i když by bylo snazší to odčinit, kdyby tomu tak bylo. Ne... mým jediným a nejhorším proviněním je jen to, že existuji.“ Odmlčel se a rozechvěle se nadechl. „Víš, můj otec...“

Najednou ho přerušila Safira, která prudce zasyčela. Podívej!

Pohlédli na západ do míst, kam hleděla ona. Murtagh zbledl. „Démoni přede mnou, démoni za mnou!“

Asi čtyři míle od nich viděli souběžně s pásem hor zástup postav pochodujících na východ. Řada oddílů o stovkách mužů byla skoro míli široká. Nad nimi se zvedal oblak prachu a zbraně se jim blýskaly v zapadajícím slunci. Před nimi jel v černém voze vlajkonoš s vysoko zdviženým rudým praporem.

„To je Království,“ řekl otráveně Eragon. „Našli nás... nějak se jim to podařilo.“ Safira mu vykoukla přes rameno a pozorovala oddíly.

„Ano... ale tohle jsou urgalové,“ řekl Murtagh.

„Jak to můžeš vědět?“

Murtagh ukázal na prapor. „Na té vlajce je osobní znak urgalského vůdce. Je to bezcitný surovec, který se proslavil záchvaty násilí a nepříčetnosti.“

„Už ses s ním setkal?“

Murtagh přimhouřil oči. „Jednou, krátce. Ještě mám z toho střetu jizvy. Možná sem tyhle urgaly neposlali pro nás, ale jsem si jistý, že už si nás všimli a budou nás pronásledovat. Jejich velitel by si nenechal utéct draka, zvláště pokud slyšel o Gil'eadu.“

Eragon přispěchal k ohni a zasypal ho hlínou. „Musíme uprchnout! Nechceš jít k Vardenům, ale já k nim musím dovézt Aryu dřív, než zemře. Nabízím kompromis: pojď se mnou až k jezeru Kóstha-mérna a pak si jdi svou cestou.“ Murtagh zaváhal. Eragon rychle dodal: „Pokud nás opustíš teď, když tě vidí tamhlety zástupy, urgalové tě budou pronásledovat. A co pak s tebou bude, když jim budeš muset čelit sám?“

„Dobrá,“ řekl Murtagh a přehodil své brašny Tornakovi přes bok. „Ale jakmile se přiblížíme k Vardenům, odcházím.“

Eragon by se rád Murtagha vyptával dál, ale ne s urgaly nablízku. Posbíral tedy své věci a osedlal Sněžného bleska. Safira roztáhla křídla, spěšně vzlétla a zakroužila nad nimi. Střežila Murtagha s Eragonem, když opouštěli tábořiště.

Kterým směrem mám letět? zeptala se.

Na východ, podél Beorských hor.

S utichajícím zvukem křídel Safira vyletěla až do stoupajících proudů a nesla se na vlnách teplého vzduchu nad koňmi. Zajímalo by mě, proč tu ti urgalové jsou. Možná je sem poslali na Vardeny.

Pak bychom se je měli pokusit varovat, řekl a snažil se vést Sněžného bleska přes sotva viditelné překážky. Jak se stmívalo, urgalové se ztratili v šeru za nimi.

 

 

Souboj vůlí

 

Když se rozbřesklo, Eragon měl sedřenou tvář, jak byl celou dobu opřený o Bleskův krk, a tělo ho ještě bolelo po souboji s Murtaghem. Celou noc střídavě spali v sedle. Díky tomu nechali oddíly urgalů daleko za sebou, ale nikdo z nich nevěděl, zda si náskok udrží. Koně byli na pokraji svých sil, přesto dál udržovali vytrvalé tempo. Ale zda to bude stačit k úniku, záleželo na tom, jak odpočatí byli jejich pronásledovatelé... a zda Eragonův a Murtaghův kůň přežijí.

Beorské hory vrhaly do krajiny ohromné stíny a ubíraly tak sluneční teplo. Na sever byla poušť Hadarak, tenký bílý pás světlý jako polední sníh.

Musím jíst, řekla Safira. Od té doby, co jsem naposledy lovila, už uběhlo mnoho dní. Kručí mi v břiše. Když začnu hned, mohla bych nachytat dostatek těch skákavých zvířat, aby to stačilo na několik soust.

Eragon se usmál jejímu přehánění. Jdi, ale Aryu nech tady.

Budu rychle hotová. Odvázal jí elfku zpod břicha a přemístil ji do sedla Sněžnému bleskovi. Safira odletěla a zmizela směrem k horám. Eragon utíkal vedle Sněžného bleska a hlídal, aby Arya nespadla. On ani Murtagh nepromluvili. Jejich včerejší rozepře se už ve srovnání s hrozbou urgalů nezdála tak významná, ale rány po ní zůstaly.

 

Safira si během hodiny nalovila dostatek potravy a ohlásila Eragonovi svůj úspěch. Eragona těšilo, že se brzy vrátí. Její nepřítomnost ho dost zneklidňovala.

Zastavili u jezírka, aby napojili koně. Eragon si líně utrhl stéblo trávy, kroutil si s ním kolem prstu a hleděl na elfku. Ze snění ho vyrušilo kovové zaskřípění meče vytahovaného z pochvy. Instinktivně sevřel Zar'roc, prudce se otočil a pátral po nepříteli. Byl tu ale jen Murtagh, který měl svůj dlouhý meč v pohotovosti. Ukázal na kopec před nimi, kde na světle hnědém koni seděl vysoký muž v hnědém plášti s holí v ruce. Za ním bylo vidět skupinu dvaceti jezdců. Nikdo z nich se ani nepohnul. „Mohli by to být Vardenové?“ zeptal se Murtagh.

Eragon nenápadně natáhl tětivu luku. „Podle toho, co říkala Arya, by měli být ještě stovky mil daleko. Tohle by mohla být jedna z jejich hlídek nebo skupin nájezdníků.“

„Pokud to nejsou lupiči.“ Murtagh se vyhoupl na Tornaka a také si připravil luk.

„Pokusíme se jim ujet?“ zeptal se Eragon a přehodil přes Aryu přikrývku. Jezdci ji určitě viděli, ale doufal, že se mu podaří zatajit skutečnost, že je elf.

„To by nám nepomohlo,“ potřásl hlavou Murtagh. „Tornak a Sněžný blesk jsou dobří hřebci, ale jsou unavení a nejsou to dostihoví koně. Podívej na koně, které mají ti muži; ti jsou určení k rychlému běhu. Chytili by nás dřív, než bychom ujeli půl míle. Krom toho nám možná chtějí říct něco důležitého. Raději řekni Safiře, ať si pospíší s návratem.“

Eragon už to dělal. Vysvětlil situaci a pak ji upozornil: Neukazuj se, dokud to nebude nezbytné. Nejsme sice už v Království, ale přesto nechci, aby o tobě někdo věděl.

Dobře, odvětila. Pamatuj, že kouzlo tě ochrání tam, kde nestačí rychlost ani štěstí. Cítil, jak se vznesla a letěla k nim nízko při zemi.

Skupina mužů je z kopce pozorovala.

Eragon úzkostlivě sevřel Zar'roc. Drátem omotanou rukojeť meče držel pevně v ruce. Řekl potichu: „Pokud nám budou vyhrožovat, mohu je zastrašit kouzlem. Když to nepomůže, je tu Safira. Zajímalo by mě, jak by reagovali na Jezdce? Vypráví se tolik legend o jejich mimořádných schopnostech... Mohlo by to stačit k tomu, abychom se vyhnuli boji.“

„Na to nespoléhej,“ pravil rozhodně Murtagh. „Pokud dojde k boji, prostě jich musíme zabít tolik, abychom je přesvědčili, že jim nestojíme za takové krveprolití.“ Jeho tvář byla vyrovnaná a chladná.

Muž na světlém hnědákovi dal znamení holí a jezdci vyrazili cvalem směrem k nim. Muži nad hlavami mávali oštěpy, a jak se přibližovali, hlasitě výskali. Na bocích jim visely odřené pochvy mečů. Zbraně měli zrezivělé a špinavé. Čtyři z nich namířili šípy na Eragona s Murtaghem.

Vůdce rychle kroužil holí ve vzduchu a jeho muži mu odpovídali výkřiky. Pak divoce obklíčili Eragona s Murtaghem. Eragonovi zacukaly rty. Málem do jejich řad vypustil kouzlo, ale pak se ovládl. Ještě nevíme, co chtějí, připomněl sám sobě a snažil se ovládnout vzrůstající zlé tušení.

Ve chvíli, kdy byli Eragon s Murtaghem zcela obklíčeni, vůdce přitáhl uzdu svému koni, pak zkřížil paže na prsou a kriticky si je prohlížel. Povytáhl obočí. „Nu, tihle jsou lepší než ten odpad, co obvykle nacházíme! Přinejmenším jsme tentokrát narazili na zdravé jedince. A dokonce je ani nemusíme lovit. Greig bude mít radost.“ Muži se zachechtali.

Při jeho slovech se Eragonovi sevřely útroby. V jeho mysli se probouzelo podezření. Safiro...

„Teď, pokud jde o vás dva,“ promluvil velitel k Eragonovi s Murtaghem, „když budete tak hodní a odhodíte své zbraně, moji muži vás neprošpikují šípy zaživa.“ Lukostřelci se na ně významně zašklebili; muži se znovu zasmáli.

Murtagh zůstal nehybně stát, jen pohnul mečem. „Kdo jste a co chcete? Jsme svobodní lidé, kteří cestují po této zemi. Nemáte právo nás zastavovat.“

„Ó, já mám všechna práva,“ řekl muž pohrdavě. „A co se týče mého jména, otroci neoslovují své pány takovým způsobem, pokud nechtějí být zbičováni.“

Eragon zaklel sám pro sebe. Otrokáři! Živě si pamatoval lidi, které viděl na dražbě v Dras-Leoně. Začalo to v něm vřít hněvem. Pohlédl na muže kolem sebe s ještě větší nenávistí a odporem.

Vrásky ve tváři vůdce skupiny se prohloubily. „Odhoďte meče a vzdejte se!“ Otrokáři strnuli a zírali na ně ledovýma očima, ale Eragon i Murtagh drželi své zbraně dál. Náhle Eragon ucítil povědomé mravenčení v dlani. Za sebou uslyšel šelest a pak hlasité nadávky. Polekaně se otočil.

Jeden z otrokářů stáhl z Aryi přikrývku a odhalil její tvář. Nejprve užasle zíral s otevřenými ústy a pak vykřikl: „Torkenbrande, tohle je elf!“ Muži se překvapeně zavrtěli, zatímco jejich vůdce pobídl koně směrem ke Sněžnému bleskovi. Pohlédl na Aryu a hvízdl.

„Jakou má asi cenu?“ zeptal se někdo.

Torkenbrand chvíli mlčel, pak roztáhl ruce a řekl: „Přinejmenším celé jmění. Království dá za ni horu zlata!“

Otrokáři vykřikli vzrušením a vzájemně se poplácali po zádech. V Eragonově mysli se rozezněl řev, když se Safira prudce stočila vysoko nad jejich hlavami. Teď zaútoč! vykřikl. Ale když se dají na útěk, nech je utéct. Okamžitě složila křídla a řítila se dolů. Eragon dal rychle Murtaghovi znamení. Murtagh signál pochopil. Udeřil loktem otrokáře do obličeje, srazil ho ze sedla a zabodl paty do Tornakových slabin.

Kůň pohodil hřívou, vyskočil kupředu, otočil se a postavil se na zadní. Murtagh mával mečem, zatímco Tornak klesl zpátky na zem a předními kopyty nakopl do zad otrokáře, který prve spadl z koně. Muž vykřikl.

Než se otrokáři stačili vzpamatovat, Eragon se vztyčil, zdvihl ruku a odříkával slova starověkého jazyka. Pak náhle zemi uprostřed rvoucích se těl zasáhla indigově modrá ohnivá koule a rozprskla se do gejzíru rozžhavených kapek, které se vypařily jako sluncem zahřátá rosa. Vzápětí se z nebe snesla Safira a přistála vedle Eragona. Rozevřela tlamu, odhalila mohutné tesáky a zařvala. „Vidíte?“ zvolal Eragon uprostřed vřavy. „Jsem Jezdec!“ Zdvihl Zar'roc nad hlavu, až rudá čepel zazářila ve slunečním světle, a pak jím namířil na otrokáře. „Prchejte, pokud je vám život milý!“

Muži zmateně vykřikovali a plazili se jeden přes druhého, aby co nejrychleji utekli. V tom zmatku dostal Torkenbrand oštěpem ránu do spánku. Svalil se bezvládně na zem. Muži si dál nevšímali svého padlého vůdce, hnali se pryč ve zmateném úprku a jen kradmo se přitom ohlíželi po Safiře.

Torkenbrand se vyškrábal na kolena. Ze spánku mu tekla krev, která stékala v temně rudých praméncích. Murtagh sesedl z koně a rázně k němu vykročil s mečem v ruce. Torkenbrand zvedl ruku v bezmocném gestu, jako by chtěl odvrátit úder. Murtagh však na něj chladně pohlédl a pak se ohnal ostřím po jeho krku. „Ne!“ vykřikl Eragon, ale bylo příliš pozdě.

Torkenbrandovo bezhlavé tělo se v oblaku prachu zhroutilo k zemi. Jeho hlava ztěžka dopadla opodál. Eragon se rozběhl k Murtaghovi a rozzuřeně ze sebe vychrlil: „Máš snad shnilý mozek?“ vykřikl zlostí celý bez sebe. „Proč jsi ho zabil?“

Murtagh si otřel meč o záda Torkenbrandovy vesty. Ocel na ní zanechala tmavou skvrnu. „Nevím, proč jsi tak rozčilený...“

„Rozčilený!“ vybuchl Eragon. „Jsem mnohem víc než to! Napadlo tě vůbec, že bychom ho tu prostě mohli nechat a jet si dál svou cestou? Ne! Místo toho ze sebe uděláš kata a setneš mu hlavu. Byl úplně bezbranný!“

Murtagh se zdál být v rozpacích z Eragonova hněvu. „No, nemohli jsme ho tu jen tak nechat - on byl nebezpečný. Ostatní utekli... bez koně by se daleko nedostal. Nechtěl jsem, aby ho tu našli urgalové a dozvěděli se o Arye. Tak jsem myslel, že by...“

„Ale zabít ho?“ přerušil ho Eragon. Safira zvědavě očichala Torkenbrandovu hlavu. Zlehka otevřela ústa, jako by ji chtěla chňapnout, pak se ale zdálo, že si to rozmyslela a připlížila se k Eragonovi.

„Jen se snažím zůstat naživu,“ prohlásil Murtagh. „Život žádného cizince není cennější než můj vlastní.“

„Ale to ještě neznamená oddávat se bezohlednému násilí. Kde jsou tvé city.“ zavrčel Eragon a ukázal při tom na useknutou hlavu.

„City? City? Jak se mohu vciťovat do svých nepřátel? Mám pokaždé zvažovat, zda se budu bránit, protože by to mohlo někomu způsobit bolest? Kdyby to tak bylo, už bych byl celá léta mrtvý! Musíš být ochotný chránit sám sebe a to, co ctíš, za jakoukoli cenu.“

Eragon zasunul Zar'roc zpátky do pochvy a prudce u toho zavrtěl hlavou. „Takhle bys mohl omlouvat jakoukoli ukrutnost.“

„Myslíš, že se mi to libí?“ vykřikl Murtagh. „Byl jsem v ohrožení života od chvíle, kdy jsem se narodil! Pokaždé, když jsem se probudil, jsem musel unikat nejrůznějším nebezpečím. A dosud se mi těžko usíná, protože si nikdy nejsem jistý, zda se dožiji svítání. Pokud jsem někdy zažil dobu, kdy jsem byl v bezpečí, muselo to být v matčině těle, i když ani tím si nejsem jistý! Ty to nechápeš - kdybys žil s tímhle strachem, naučil by ses to, co já: Nikdy neriskovat.“ Mávl směrem k Torkenbrandovu tělu. „On představoval nebezpečí, které jsem odstranil. Vůbec toho nelituji a nebudu se trápit tím, co se stalo a co už je pryč.“

Eragon pohlédl zblízka Murtaghovi do očí. „Přesto jsi to neměl dělat.“ Přivázal Aryu k Safiře, pak nasedl na Sněžného bleska. „Pojedeme.“ Murtagh projel s Tornakem kolem Torkenbrandova těla, ležícího na břiše v zakrváceném prachu.

 

Jeli tempem, které by Eragon ještě před týdnem považoval za nemožné; míle kolem nich ubíhaly, jako by jim narostla křídla. Stočili se na jih mezi dva rozeklané výběžky Beorských hor, které měly tvar téměř sevřených klepet. Jejich špičky byly den cesty od sebe, přesto se však tato vzdálenost zdála být menší díky kolosální velikosti hor. Jako by se ocitli v údolí stvořeném pro obry.

Když toho dne zastavili, Eragon s Murtaghem se mlčky navečeřeli a odmítali zvednout oči od jídla. Potom Eragon úsečně oznámil: „Budu držet první hlídku.“ Murtagh přikývl a ulehl do přikrývek zády k němu.

Chceš si o tom promluvit? zeptala se Safira.

Teď ne, zamumlal Eragon. Dej mi nějaký čas na rozmyšlenou, jsem... zmatený.

Stáhla se z jeho mysli s něžným dotekem a zašeptala: Mám tě moc ráda, maličký.

A já tebe, řekl. Schoulila se vedle něj do klubíčka a zahřívala ho. Seděl bez pohnutí ve tmě a snažil se přemoci svůj neklid.