Eragon se schoulil pod přikrývkami a vůbec se mu nechtělo otevřít oči. Podřimoval, ale pak si něco nejasně uvědomil... Jak jsem se sem dostal? Zmateně si přitáhl přikrývku ještě pevněji a ucítil něco tvrdého na pravé paži. Pokusil se pohnout zápěstím. Ucítil pronikavou bolest. Urgalové! Vylekaně se posadil.
Ležel na nevelké, pusté mýtině, kde se na malém táboráku ohříval kotlík dušeného masa. Na větvi zašvitořila veverka. Luk s toulcem měl položený vedle deky. Pokusil se vstát a křečovitě se ušklíbl, protože měl zesláblé a rozbolavělé svaly. Na pohmožděné pravé paži měl těžkou dlahu.
Kde jsou všichni? zauvažoval nešťastně. Pokusil se přivolat Safiru, ale nešlo to a to ho znepokojilo. Jelikož se ho zmocnil hrozný hlad, pustil se do dušeného masa. Stále byl ale hladový, a proto se chtěl podívat do brašny v naději, že najde aspoň kus chleba. Jenže brašny ani koně na pasece nebyli. Určitě to má nějaké rozumné vysvětlení, uklidňoval v duchu sám sebe.
Chvíli bloumal po mýtině, pak se vrátil ke svým přikrývkám a přetáhl je přes sebe. Protože neměl nic lepšího na práci, seděl opřený o strom a pozoroval mraky, které se mu honily nad hlavou. Hodiny míjely, ale Brom se Safirou se neukázali. Doufám, že se jim nic nestalo.
Jak se odpoledne vleklo, Eragon se začal nudit, a tak se rozhodl, že prozkoumá okolní les. Když se unavil, odpočinul si pod jedlí, která vyrůstala u balvanu s miskovitou prohlubní, naplněnou průzračnou rosou.
Eragon zíral na vodu a přemítal nad Bromovými pokyny, které se týkaly nazírání. Možná bych se mohl podívat, kde je Safira. Brom říkal, že nazírání ubírá hodně energie, ale já mám víc sil než on... Zhluboka se nadechl a zavřel oči. V mysli si utvořil co nejživější obrázek Safiry. Bylo to mnohem náročnější, než čekal. Pak vyslovil: „Draumr kópa!“ a zahleděl se do vody.
Její povrch se úplně vyhladil, znehybnělý neviditelnou silou. Zmizely odrazy a voda se vyčistila. Mihotal se na ní obraz Safiry. Její okolí bylo čistě bílé, ale Eragon poznal, že letí. Na zádech jí seděl Brom, vousy mu vlály ve větru a na kolenou měl meč.
Vyčerpaný Eragon nechal obraz zmizet. Aspoň jsou v bezpečí. Dal si několik minut oddech, aby nabral síly, a potom se znovu naklonil nad vodu. Rorane, jak se ti vede? V představách viděl svého bratrance velmi jasně. Bez delšího rozvažování se připravil ke kouzlu a zašeptal starověká slova.
Voda se uklidnila a na její hladině se objevil obraz. Byl na něm Roran a seděl na neviditelné židli. Stejně jako v případě Safiry bylo i jeho okolí úplně bílé. Na Roranově tváři zaznamenal nové rysy - mnohem víc se teď podobal strýci Gerovi. Eragon se snažil udržet obrázek co nejdéle. Je Roran v Therinsfordu? Každopádně je někde, kde jsem nikdy nebyl.
Tím vypětím mu na čele vyrazily kapičky potu. Povzdechl si a hodnou dobu byl rád, že jenom sedí. Pak dostal absurdní nápad. Co kdybych se pokusil nazřít něco, co jsem si vytvořil ve svých představách nebo viděl ve snu? Usmál se. Možná by se mi ukázalo, jak vypadá moje vlastní vědomí.
Byla to příliš lákavá myšlenka, než aby ji jen tak odložil. Znovu zaklekl k vodě. Tak na co se podívám? Napadlo ho několik věcí, ale všechny zavrhl, když si vzpomněl na sen o ženě v cele.
Když se v myšlenkách zaměřil na tento výjev, vyslovil kouzelná slova a napjatě pozoroval vodu. Chvíli čekal, ale nic se nestalo. Zklamaně to už skoro vzdal, když tu na vodě zavířila inkoustově černá barva, která zastřela její hladinu. Ve tmě se mihotalo světlo svíce, které postupně sílilo, až osvítilo kamennou celu. Žena ze snu byla schoulená na lůžku někde v rohu. Zvedla hlavu, až jí černé vlasy spadly dozadu, a zadívala se přímo na Eragona. Ztuhl a pod silou jejího upřeného pohledu se nedokázal ani pohnout. Po zádech mu přeběhl mráz, když se jejich oči setkaly. Pak se žena zachvěla a bezvládně se zhroutila.
Voda se vyčistila. Eragon se zhoupl na patách a zalapal po dechu. „To není možné.“ Nemůže být skutečná; jenom se mi o ní zdálo! Jak mohla poznat, že se na ni dívám? A jak jsem mohl na dálku nahlédnout do kobky, kterou jsem nikdy neviděl? Zavrtěl hlavou a zauvažoval, jestli už někdy měl ve snu vidění.
Jeho myšlenky přerušily rytmické údery Safiřiných křídel. Pospíchal zpět na mýtinu a přišel tam, právě když Safira přistála. Brom jí seděl na zádech, jak už Eragon předtím viděl, ale tentokrát měl meč od krve. Ve tváři měl křečovitý výraz a okraje plnovousu potřísněné červenými skvrnami. „Co se stalo?“ zeptal se Eragon v obavách, že je Brom zraněn.
„Co se stalo?“ zaburácel stařec. „Snažil jsem se napravit ten tvůj průšvih!“ Máchl mečem ve vzduchu tak prudce, až za ním létaly kapičky krve. „Víš vůbec, co jsi s tím svým malým kouzlem natropil? Chápeš to?“
„Zastavil jsem urgaly, aby tě nechytili,“ řekl Eragon a žaludek se mu sevřel.
„Ano,“ zavrčel Brom, „ale tohle kouzlíčko tě skoro zabilo! Spal jsi dva dny. Bylo tam dvanáct urgalů. Dvanáct! Ale ani to ti nezabránilo, aby ses nepokusil odhodit je všechny zpátky až někam do Teirmu, co? Co sis myslel? Poslat kámen vzduchem a prostřelit každému z nich hlavu, to by bylo chytré. Ale ne, ty jsi je musel omráčit, aby mohli později utéct. Poslední dva dny jsem strávil tím, že jsem se je snažil vystopovat. Přestože mi Safira pomáhala, třem se podařilo utéct!“
„Nechtěl jsem je zabít,“ řekl Eragon a cítil se velmi hloupě.
„V Yazuaku jsi s tím neměl problém.“
„Tam jsem neměl na výběr a navíc jsem nedokázal ovládat to kouzlo. Tentokrát mi to prostě připadalo... příliš tvrdé.“
„Příliš tvrdé!“ zvolal Brom. „Vůbec to není tvrdé, zvlášť když oni sami by s tebou neměli slitování. A proč, proboha proč ses jim ukazoval?“
„Říkal jsi, že našli Safiřiny stopy. Na tom už nesešlo, jestli uvidí i mě,“ hájil se Eragon.
Brom zabodl meč do hlíny a vykřikl: „Říkal jsem, že pravděpodobně našli její stopy. Nevěděli jsme to jistě. Možná věřili, že pronásledují nějaké zatoulané pocestné. Ale proč by si to měli myslet teď? Přece jsi přistál přímo před nimi! A protože jsi je nechal naživu, prohánějí se teď krajinou a vykládají všelijaké fantastické příběhy! Mohl by se to doslechnout dokonce i král!“ Rozhodil ruce do stran. „Po tomhle si snad ani nezasloužíš nazývat se Jezdcem, chlapečku.“ Brom vyškubl svůj meč ze země a odkráčel k ohni. Z pláště vytáhl útržek látky a nazlobeně jím začal čistit čepel.
Eragon byl jako omráčený. Pokusil se požádat Safiru o radu, ale ona mu jenom řekla: Promluv si s Bromem.
Eragon váhavě přešel k ohni a zeptal se: „Pomohlo by, kdybych ti řekl, že mě to mrzí?“
Brom si povzdechl a zastrčil meč do pouzdra. „Ne, nepomohlo. Tvoje pocity nezmění to, co se stalo.“ Pak zabodl Eragonovi prst do prsou. „Několikrát jsi špatně volil, což mohlo mít nedozírné následky. Z nichž tím ne zrovna nejméně významným je fakt, že jsi málem zemřel. Zemřel, Eragone! Od nynějška budeš muset začít přemýšlet. Asi to bude mít nějaký důvod, že jsme se narodili s mozkem v hlavě, a ne s kamením.“
Eragon rozpačitě přikývl. „Přesto si myslím, že to není tak zlé, jak si myslíš. Urgalové už o mně věděli. Měli rozkaz mě zajmout.“
Brom samým údivem vyvalil oči. Strčil si nezapálenou dýmku do úst. „Ne, není to tak špatné, jak jsem myslel. Je to ještě horší! Safira mi říkala, že jsi mluvil s urgaly, ale o tomhle se nezmínila.“ Slova Eragonovi létala z úst jako blesky, jak Bromovi spěšně popisoval ten rozhovor. „Cože, takže teď tedy mají nějakého vůdce?“ zeptal se Brom.
Eragon přikývl.
„A ty jsi se právě vzepřel jeho přání, urazil ho a napadl jeho muže?“ Brom nevěřícně zavrtěl hlavou. „Nemyslel jsem, že by to někdy mohlo být tak hrozné. Kdyby všichni ti urgalové zemřeli, o tvojí drzosti by se nikdo nedoslechl, ale teď to nebudeme moci brát na lehkou váhu. Gratuluji ti, právě sis znepřátelil jednu z nejmocnějších bytostí v Alagaësii.“
„Dobrá, udělal jsem chybu,“ řekl Eragon podrážděně.
„Ano, to udělal,“ souhlasil Brom s hněvivým zábleskem v očích. „Přesto mě znepokojuje, že nevím, kdo je tím vůdcem urgalů.“
Eragon se zachvěl a potichu se zeptal: „Co bude dál?“
Brom se na nepříjemně dlouhou dobu odmlčel. „Tvoje ruka se bude několik týdnů hojit. Asi bych se v tom čase měl pokusit dostat do tebe trochu víc rozumu. Myslím, že zčásti je tohle všechno moje chyba. Učil jsem tě, jak se věci dělají, ale už jsem ti neřekl, zda bys je měl dělat. Chce to rozvážnost, a to je něco, co očividně postrádáš. Nepomohla by ti ani všechna kouzla v Alagaësii dohromady, pokud nevíš, kdy je máš použít.“
„Ale stále budeme směřovat do Dras-Leony, že?“ zeptal se Eragon.
Brom obrátil oči v sloup. „Ano, můžeme dál hledat ra'zaky, ale i kdybychom je našli, nebude to nic platné, dokud zas nebudeš v pořádku.“ Začal odsedlávat Safiru. „Už se cítíš líp, abys mohl jet?“
„Myslím, že ano.“
„Dobře, tak to dnes ještě ujedeme pár mil.“
„Kde jsou Kadok se Sněžným bleskem?“
Brom ukázal stranou. „Kus támhletím směrem. Uvázal jsem je tam, kde mají dost trávy.“ Eragon se připravil k odjezdu a pak následoval Broma ke koním.
Safira kousavě poznamenala: Kdybys mi vysvětlil, co plánuješ, nic z toho by se nestalo. Byla bych ti řekla, že je to špatný nápad, nechat urgaly naživu. Dělala jsem, oč jsi mě požádal, protože jsem předpokládala, že to je více méně přiměřené!
Nechci o tom mluvit.
Jak si přeješ, sykla.
Když jeli, musel Eragon na každém hrbolu a výmolu cesty zatnout bolestí zuby. Kdyby byl sám, zastavil by. Ale s Bromem po boku se neopovážil naříkat. Brom mu také začal vtloukat do hlavy složité scénáře týkající se urgalů, kouzel a Safiry. Mluvili o nejrůznějších možných soubojích. Někdy v nich účinkoval Stín, jindy zas další drak. Eragon zjistil, že je možné trápit nejen jeho tělo, ale zároveň i duši. Většinu otázek zodpověděl špatně a byl z toho čím dál otrávenější.
Když zastavili na noc, Brom úsečně zabručel: „To byl jenom začátek.“ Eragon z jeho hlasu poznal, že je zklamaný.
Mistr meče
Příští den pro ně nebyl tak náročný. Eragon už se cítil lépe a dařilo se mu správně odpovídat na víc Bromových otázek než předchozího dne. Po obzvláště obtížném cvičení se Eragon zmínil o tom, jak nazřel ženu ze snu. Brom se zatahal za vousy. „Říkáš, že byla uvězněná?“
„Ano.“
„A viděl jsi její tvář?“ zeptal se s napětím v hlase Brom.
„Ne moc jasně. Bylo tam málo světla, ale i tak mohu říct, že byla velmi krásná. Je to divné; nedělalo mi žádný problém vidět její oči. A ona se na mě dívala.“
Brom zavrtěl hlavou. „Pokud vím, je nemožné, aby kdokoli poznal, že ho někdo na dálku pozoruje.“
„Nevíš, kdo by to mohl být?“ zeptal se Eragon, zaskočený dychtivostí ve svém hlase.
„To opravdu nevím,“ připustil Brom. „Kdybys mě nutil, asi bych ti řekl pár domněnek, ale žádná z nich by nebyla moc pravděpodobná. Tenhle tvůj sen je neobvyklý. Nějak se ti podařilo ve spánku nazřít něco, cos nikdy neviděl - a navíc aniž bys musel vyslovit kouzelná slova. Sny sice občas zasáhnou do světa duchů, ale tohle je jiné.“
„Možná bychom - abychom to pochopili - měli prohledat každé vězení a kobku, dokud tu ženu nenajdeme,“ zažertoval Eragon. Vlastně to považoval za celkem dobrý nápad. Brom se zasmál a jel dál.
Bromův tvrdý výcvik vyplňoval skoro každou hodinu jejich času, zatímco dny pomalu přešly v týdny. Kvůli dlaze musel Eragon při soubojích používat levou ruku. Zanedlouho dokázal bojovat levou rukou stejně dobře jako předtím pravou.
V době, kdy překročili Dračí hory a dorazili k pláním, už v Alagaësii panovalo jaro a zaplavilo krajinu množstvím květin. Holé opadavé stromy byly poseté červenohnědými pupeny a mezi loňskými suchými stonky začala prorážet nová stébla trávy. Ptáci se vrátili ze svých zimovišť, aby se pářili a stavěli hnízda.
Naši poutníci se drželi řeky Toark a směřovali jihovýchodním směrem, podél okraje Dračích hor. Řeka se plynule rozšiřovala, jak do ní z každé strany vtékaly přítoky a zásobovaly její vymleté koryto vodou. Když byla široká víc než tří míle, Brom ukázal na ostrůvky naplavenin roztroušené po hladině. „Už jsme blízko jezera Leona,“ řekl. „Musí to být jen pár mil odsud.“
„Myslíš, že se tam stačíme dostat před setměním?“ zeptal se Eragon.
„Můžeme to zkusit.“
Brzy se zešeřilo a skoro nebylo vidět na cestu, ale mohli jet dál po zvuku řeky, která tekla podél cesty. Pak vyšel měsíc, jehož jasný kotouč zářil dost jasně, aby viděli, co leží před nimi.
Jezero Leona vypadalo jako tenký stříbrný plát vytepaný do země. Jeho hladina byla tak klidná a nehybná, jako by to ani nebyla voda. Kromě světlého pruhu měsíčního světla, které se na ní odráželo, byla od okolní pevniny k nerozeznání. Safira stála na skalnatém pobřeží a sušila si roztažená křídla. Eragon se s ní přivítal a ona mu řekla: Voda je báječná - hluboká, chladivá a čistá.
Zítra si možná zaplavu, odvětil. Utábořili se pod skupinou stromů a brzy usnuli.
Za úsvitu Eragon nedočkavě vyběhl, aby si prohlédl jezero v denním světle. Modravá vodní plocha se vlnila ve vějířovitých útvarech v místech, kde se do ní opíral vítr. Její průzračná velikost ho naplňovala radostí. Zavýskal a vběhl do vody. Safiro, kde jsi? Pojďme si užít trochu legrace!
Jakmile na ni Eragon vyšplhal, vyskočila nad vodu. Vznesla se do výšky, zakroužila nad jezerem, ale ani z této výšky nebyl vidět protější břeh. Nechceš se trochu vykoupat? zeptal se Eragon.
Rozverně se zazubila. Drž se! Přitáhla křídla a snesla se nad vodu, až drápy narážela do vlnek. Voda se třpytila ve slunečním světle, když plachtili nad její hladinou. Eragon znovu zavýskal. Pak Safira složila křídla a potopila se do jezera; její hlava a krk projely hladinou jako oštěp.
Voda zasáhla Eragona jako ledová stěna, až mu vyrazila dech a skoro ho srazila Safiře ze zad. Pevně se jí držel kolem krku, když mířila zpět k hladině. Třemi mocnými záběry nohou byla nahoře, prorazila klidnou hladinu vody a rozstříkla k nebi spršku třpytivých kapek. Eragon zalapal po dechu a zatřásl hlavou, aby oklepal z vlasů přebytečnou vodu. Safira plula přes jezero a ocas používala jako kormidlo.
Připraven?
Eragon přikývl, zhluboka se nadechl a ještě pevněji sevřel paže. Tentokrát plynule vklouzli pod hladinu. Průzračnou vodou viděli na desítky metrů kolem sebe. Safira se kroutila a stáčela v neuvěřitelných figurách a klouzala vodou jako úhoř. Eragon měl pocit, jako by jel na bájném mořském hadovi.
Právě když už mu docházel dech, prohnula se Safira v zádech a vynořila hlavu ven. Obklopil je vodopád kapek, když vyskočila do vzduchu a prudce roztáhla křídla. Dvěma mocnými máchnutími nabrala výšku.
Páni! To bylo něco, zvolal Eragon.
Ano, souhlasila šťastně Safira. I když je škoda, že nedokážeš déle zadržet dech.
S tím nic nenadělám, řekl a vymačkal si vodu z vlasů. Šaty měl zmáčené a vítr proudící ze Safiřiných křídel ho studil. Zatahal se za dlahu - zápěstí už ho svrbělo.
Když Eragon uschl, osedlali s Bromem koně a vyrazili v dobré náladě dál kolem jezera Leona, zatímco Safira se rozpustile potápěla a zas vynořovala z vody.
Před večeří Eragon obrnil kouzlem Zar'rocovo ostří v očekávání obvyklého zápasu. Ani jeden z nich se však nepohnul a oba vyčkávali, až zaútočí ten druhý. Eragon pátral po okolí a hledal cokoli, co by mu umožnilo získat výhodu. Jeho pozornost upoutal klacek poblíž ohně.
Eragon se vrhl k zemi, popadl klacek a mrštil jím po Bromovi. Jenže zavadil o dlahu a Brom letícímu kusu dřeva snadno uhnul. Stařec vyrazil kupředu a ohnal se mečem. Eragon se na poslední chvíli přikrčil pod čepelí, která mu prosvištěla kolem hlavy. Zavrčel a zuřivě skočil na Broma.
Dopadli na zem a každý z nich se usilovně snažil dostat toho druhého na lopatky. Eragon se stočil na stranu a máchl Zar'rocem těsně nad zemí Bromovi po holeni. Brom odrazil úder rukojetí svého meče a vyskočil na nohy. Eragon se postavil a bleskurychle se otočil, aby znovu zaútočil a vedl Zar'roc ve složitém řetězci úderů. Od čepelí jim létaly jiskry, jak meče znovu a znovu narážely o sebe. Brom odrazil každou ránu s tváří strnulou v neustálém soustředění. Ale Eragon poznal, že začíná být unavený. Neodbytné rány pokračovaly, jak se každý z nich snažil nalézt slabinu v obraně toho druhého.
Eragon však cítil, že nastává obrat. Úder za úderem získával převahu; Bromovy obranné manévry se zpomalovaly a on musel začít ustupovat. Eragon snadno odvracel jeho rány. Starci na čele pulsovaly žíly a na krku mu samým úsilím vystupovaly šlachy.
S náhle nabytou sebejistotou Eragon mával Zar'rocem rychleji než kdy předtím a utkal kolem Bromova meče ocelovou sít. Náhle bleskurychle a prudce udeřil plochou čepele proti Bromově obrannému výpadu a vyrazil mu meč z ruky. Než stačil Brom zareagovat, Eragon mu přitiskl Zar'roc ke krku.
Stáli a ztěžka oddechovali. Rudý hrot meče spočíval na Bromově klíční kosti. Eragon pomalu spustil paži a ustoupil. Bylo to poprvé, co Broma porazil, aniž by se musel uchýlit ke lsti. Brom sebral ze země svůj meč a zasunul ho do pochvy. Stále ztěžka oddechoval a řekl: „Pro dnešek jsme skončili.“
„Ale vždyť jsme sotva začali,“ namítal Eragon.
Brom zavrtěl hlavou. „S mečem už tě toho víc nenaučím. Ze všech bojovníků, s nimiž jsem se utkal, pouze tři mě dokázali takhle přemoci a pochybuji, že by to kterýkoli z nich zvládl levou rukou.“ Smutně se pousmál. „Možná už nejsem tak mladý, jak jsem býval, ale mohu ti říct, že jsi nadaný a výjimečný šermíř.“
„Znamená to, že už spolu nebudeme každý večer zápasit?“ zeptal se Eragon.
„Och, z toho se nevyvlékneš,“ zasmál se Brom. „Ale trochu zvolníme. Nestane se nic hrozného, když tu a tam vynecháme.“ Otřel si čelo. „Přesto si pamatuj, že pokud někdy budeš mít tu smůlu, že budeš muset bojovat s elfem - ať už trénovaným nebo ne, s mužem či ženou -, počítej s tím, že prohraješ. Elfové jsou spolu s draky a dalšími kouzelnými bytostmi mnohokrát silnější, než příroda zamýšlela. Dokonce i ten nejslabší elf by tě dokázal porazit. To samé platí o ra'zacích - nejsou to lidé a unaví se mnohem pomaleji než my.“
„Existuje způsob, jak se jim vyrovnat?“ zeptal se Eragon a uvelebil se se zkříženýma nohama u Safiry.
Bojoval jsi dobře, řekla. Usmál se.
Brom se usadil a pokrčil rameny. „Pár by jich bylo, ale žádný z nich teď nemáš k dispozici. Kouzla ti dovolí porazit všechny, kromě těch nejsilnějších protivníků. Na ty budeš potřebovat Safiřinu pomoc a hrozně moc štěstí. Nezapomeň, že když kouzelné bytosti používají kouzla, dokáží věci, které by člověka zabily, protože mají mnohem větší schopnosti.“
„Jak můžeš bojovat proti kouzlu?“ zeptal se Eragon.
„Jak to myslíš?“
„No,“ řekl a opřel se o loket. „Předpokládejme, že by mě napadl Stín. Jak bych se mohl bránit jeho kouzlu? Většina kouzel se provádí okamžitě a kvůli tomu je nemožné včas zareagovat. A i kdybych to dokázal, jak bych mohl zrušit kouzlo nepřítele? Vypadá to, že bych měl znát jeho záměr ještě předtím, než ho vykoná.“ Odmlčel se. „Prostě si nedokážu představit, jak by se to dalo udělat. Ten, kdo zaútočí první, vyhraje.“
Brom si povzdechl. „To, o čem mluvíš - 'souboj čarodějů' se tomu říká -, je mimořádně nebezpečné. Neuvažoval jsi nikdy nad tím, jak mohl Galbatorix přemoci všechny Jezdce, když mu při tom pomáhalo jen dvanáct zrádců?“
„Nikdy jsem o tom nepřemýšlel,“ uznal Eragon.
„Existuje několik důvodů. O některých se dozvíš později, ale ten hlavní je, že Galbatorix dokázal a stále dokáže mistrovsky proniknout do lidských myslí. Abys věděl, v souboji čarodějů platí přísná pravidla, která musejí obě strany dodržovat, jinak oba protivníci zemřou. Zaprvé je to pravidlo, že nikdo nesmí použít kouzlo dřív, dokud jeden ze zúčastněných nezíská přístup do mysli toho druhého.“
Safira pohodlně obtočila ocas kolem Eragona a zeptala se: Nač čekat? Tou dobou, kdy si nepřítel uvědomí, žes zaútočil, už pro něj bude příliš pozdě, aby jednal. Eragon zopakoval otázku nahlas.
Brom zavrtěl hlavou. „Kdepak, nebude. Kdybych proti tobě nečekaně použil sílu, Eragone, určitě bys zemřel, ale v tom kratičkém okamžiku, než by bylo po tobě, bys měl čas na protiútok. Proto, pokud si jeden z bojovníků nepřeje zemřít, žádná strana nezaútočí, dokud jeden z nich neprolomí obranu toho druhého.“
„Co se stane pak?“ vyptával se Eragon.
Brom pokrčil rameny a řekl: „Jakmile jsi jednou uvnitř nepřítelovy mysli, je dost snadné předvídat, co udělá, a předejít tomu. Dokonce i s touto výhodou však můžeš prohrát, pokud neumíš zrušit zaklínadlo.“
Naplnil si dýmku a zapálil ji. „A to vyžaduje mimořádně rychlé myšlení. Než se můžeš bránit, musíš pochopit přesnou podstatu sil namířených proti tobě. Pokud jsi napaden žárem, musíš vědět, zda se k tobě přenáší vzduchem, ohněm nebo nějakým jiným způsobem. Teprve až zjistíš tohle, můžeš bojovat s kouzlem například tak, že zmrazíš rozpálený materiál.“
„To zní obtížně.“
„Je to nesmírně těžké,“ potvrdil Brom. Z jeho dýmky stoupal oblak kouře. „Zřídka dokáží lidé přežít takový souboj déle než pár vteřin. Ohromné množství úsilí a potřebných dovedností odsuzují dopředu k rychlé smrti každého, kdo nemá řádný výcvik. Až budeš pokročilejší, začnu tě učit nejdůležitější metody. Do té doby, pokud se někdy ocitneš v souboji čarodějů, ti radím utéct, jak nejrychleji dokážeš.“