Skladiště

Velkolepý Tronjheim

Eragon se prudce posadil; v uších se mu ozvalo zavrčení. Safira sice ještě spala, ale oči se jí pohybovaly pod víčky a horní ret se jí chvěl, jako by se chystala znovu zavrčet. Usmál se a trhl sebou, když skutečně zabručela.

Musí se jí něco zdát, napadlo ho. Chvíli ji pozoroval a pak opatrně vyklouzl zpod jejího křídla. Postavil se a protáhl. Bylo chladno, ale ne nepříjemně. Murtagh ležel na zádech se zavřenýma očima v rohu místnosti.

Když Eragon vykročil kolem Safiry, Murtagh se pohnul. „Dobré ráno,“ řekl potichu a posadil se.

„Jak dlouho už jsi vzhůru?“ zeptal se Eragon tlumeným hlasem.

„Chvilku. Divím se, že tě Safira neprobudila dřív.“

„Byl jsem tak unavený, že by mě neprobudilo ani hromobití,“ řekl Eragon. Sedl si vedle Murtagha a opřel si hlavu o stěnu. „Víš, kolik je hodin?“

„Ne. Tady se to nedá poznat.“

„Přišel se na nás někdo podívat?“

„Ještě ne.“

Seděli mlčky bez hnutí vedle sebe. Eragon se cítil s Murtaghem podivně svázaný. Nosím meč jeho otce, který by byl jeho... jeho dědictvím. Jsme si v mnoha věcech tak podobní, přesto jsou naše názory a vychování naprosto odlišné. Pomyslel na Murtaghovu jizvu a zachvěl se. Jaký člověk mohl tohle udělat dítěti?

Safira zvedla hlavu a zamrkala, aby si pročistila oči. Zavětřila a pak zeširoka zívla, až se jí drsný jazyk na špičce stočil. Stalo se něco? Eragon zavrtěl hlavou. Doufám, že mi dají víc jídla než tu svačinku včera v noci. Jsem tak hladová, že bych snědla stádo krav.

Neboj, dají ti najíst, ujistil ji.

To bych jim taky radila. Usídlila se poblíž dveří, vsedě vyčkávala a švihala ocasem sem a tam. Eragon zavřel oči a ještě odpočíval. Chvíli podřimoval, potom vstal a začal se procházet. Z nudy si prohlížel jednu z luceren. Byla vyrobená z jediného kusu skla ve tvaru slzy, asi dvakrát tak velkého jako citron, a naplněná tlumeným modrým světlem, které se netřepotalo ani neblikalo. Kolem skla byly obtočené čtyři tenké kovové dráty, které se sbíhaly na vršku, aby tam vytvořily malý háček, a na spodní části, kde se spojovaly do tří půvabných nožek. Celý předmět působil zajímavě a velmi atraktivně.

Eragonovo zkoumání přerušily hlasy venku na chodbě. Dveře se otevřely a dovnitř napochodoval tucet vojáků. První muž zalapal po dechu, když uviděl Safiru. Za nimi vešel Orik a holohlavý muž, který oznámil: „Byl jsi povolán k Ažihadovi, vůdci Vardenů. Pokud potřebuješ jíst, udělej to cestou.“ Eragon a Murtagh stáli vedle sebe a ostražitě ho pozorovali.

„Kde jsou naše koně? A mohu dostat zpátky svůj meč a luk?“ zeptal se Eragon.

Holohlavý muž na něj pohrdavě pohlédl. „Zbraně ti vrátí, až to Ažihad uzná za vhodné, dřív ne. A co se týče koní, čekají vás v tunelu. Teď pojďte!“

Když se obrátil k odchodu, Eragon se rychle zeptal: „Jak je Arye?“

Holohlavý muž zaváhal. „Nevím. Stále jsou u ní léčitelé.“ Vyšel z místnosti spolu s Orikem.

Jeden z válečníků mu pokynul. „Ty první.“ Eragon prošel dveřmi za ním Safira a pak Murtagh. Vrátili se chodbou, kterou šli noc předtím, kolem sochy ostnatého zvířete. Když dorazili k ohromnému tunelu, kterým prve vstoupili do hory, holohlavý muž tam už čekal s Orikem, který držel za uzdy Tornaka i Sněžného bleska.

„Pojedete středem tunelu v řadě za sebou,“ poučil je holohlavý muž. „Pokud uhnete z cesty, zastaví vás.“ Když Eragon začal šplhat na Safiru, holohlavec vykřikl: „Ne! Dokud ti neřeknu, pojedeš na koni.“

Eragon pokrčil rameny a převzal otěže Sněžného bleska. Vyhoupl se do sedla, přivedl koně před Safiru a řekl jí: Zůstaň nablízku pro případ, že budu potřebovat tvou pomoc.

Samozřejmě, odpověděla.

Murtagh nasedl na Tornaka a vyjel za Safirou. Holohlavý muž si je pečlivě prohlížel, pak mávl na vojáky, kteří se rozdělili na dvě části a obklopili je; Safiru zeširoka obestoupili, aby měla kolem sebe co nejvíc prostoru. Orik s holohlavcem přešli do čela procesí.

Holohlavý muž si je ještě jednou prohlédl, pak dvakrát tleskl a vyrazil kupředu. Eragon Sněžného bleska zlehka pobídl a celá skupina zamířila do nitra hory. Chodba duněla ozvěnou koňských kopyt dopadajících na tvrdou podlahu a zvuky se v prostoru ještě násobily. Hladké stěny byly občas přerušeny dveřmi či branou, které však byly vždy zavřené.

Eragon obdivoval velikost tunelu, který byl vyhlouben s neuvěřitelnou zručností - stěny, podlaha i strop byly opracovány s dokonalou přesností. Stěny svíraly s podlahou skutečně pravé úhly, a pokud dokázal říct, tunel vedl přímo a neměnil svůj směr ani o palec.

Jak postupovali, Eragon cítil stále větší napětí před setkáním s Ažihadem. Vůdce Vardenů byl pro obyvatele Království tajemnou postavou. Dostal se k moci skoro před dvaceti lety a od té doby vedl nelítostnou válku proti králi Galbatorixovi. Nikdo nevěděl, odkud pochází nebo dokonce ani jak vypadá. Šeptalo se, že je to zkušený stratég a ukrutný bojovník. Vzhledem k takové pověsti se Eragon trochu obával, jak je přijme. Přesto vědomí, že Brom Vardenům věřil a pomáhal jim, mírnilo jeho strach.

Když znovu uviděl Orika, v mysli mu vytanuly nové otázky. Tunel byl očividně dílem trpaslíků - nikdo jiný nedokáže kopat tak dokonalé chodby -, ale patří trpaslíci k Vardenům, nebo se u nich jenom skrývají? A kdo je ten král, o kterém se Orik zmiňoval? Je to Ažihad? Eragon už chápal, jak se Vardenové dokážou vyhnout odhalení, když se skrývají pod zemí, ale co elfové? Kde žijí elfové?

Skoro hodinu je holohlavý muž vedl tunelem, nikdy nezahnul ani se neotočil. Už jsme museli ujít aspoň tři míle, uvědomil si Eragon. Možná nás provedou skrz celou horu! Nakonec před nimi začala prosvítat slabá bílá záře. Napínal oči a snažil se rozeznat její zdroj, ale stále to bylo příliš daleko, než aby rozpoznal detaily. Jak se přibližovali, záře sílila.

Teď už viděl široké mramorové sloupy zdobené rubíny a ametysty, stojící v řadách podél zdí. Mezi sloupy visely desítky luceren a zaplavovaly prostor průzračným jasem. U paty každého sloupu se třpytily zlaté ornamenty jako rozžhavená nit. Nahoře u stropu se klenuly vyřezávané hlavy krákorajících havranů s pootevřenými zobáky. Na konci chodby stály obrovské dvoukřídlé černé dveře, zdobené třpytivými stříbrnými linkami, které znázorňovaly korunu se sedmi špičkami, klenoucími se na obě strany.

Holohlavý muž zastavil a pozvedl ruku. Obrátil se k Eragonovi. „Teď pojedeš na svém drakovi. Nepokoušej se uletět. Budou se na tebe všichni dívat, tak nezapomeň, kdo a co jsi.“

Eragon sesedl ze Sněžného bleska a vyšplhal Safiře na hřbet. Myslím, že se s námi chtějí předvést, řekla, když se jí usadil v sedle.

Uvidíme. Kéž bych měl u sebe Zar'roc, odpověděl a utáhl si řemínky kolem nohou.

Možná je lepší, že u sebe Morzanův meč mít nebudeš, když tě Vardenové poprvé spatří.

Pravda. „Jsem připraven,“ řekl Eragon a narovnal se v sedle.

„Dobrá,“ řekl holohlavý muž. On i Orik ustoupili na stranu a zůstávali o kousek pozadu, aby to byla Safira, kdo povede procesí. „Teď jděte ke dveřím, a jakmile se otevřou, vyjděte po chodníku ven. Kráčejte pomalu.“

Připravena? zeptal se Eragon.

Samozřejmě. Safira rozvážně přistoupila ke dveřím. Šupiny se jí ve světle třpytily a odrážely záblesky barev, které dál tancovaly po sloupech. Eragon se zhluboka nadechl, aby se zklidnil.

Najednou se dveře na skrytých pantech počaly otvírat, a jak se mezera mezi nimi rozšiřovala, do tunelu začaly proudit paprsky slunečního světla. Eragon chvíli mrkal, oslepený prudkým sluncem, a mhouřil oči. Když světlu přivykl, vydechl úžasem.

Ocitli se uvnitř obrovského sopečného kráteru. Jeho stěny se zužovaly do malého zubatého otvoru, který byl tak vysoko nad nimi, že Eragon ani nedokázal odhadnout jeho vzdálenost - mohlo to být něco přes dvanáct mil. Otvorem sem dopadal kužel tlumeného světla, který osvětloval střed kráteru a zanechával zbytek rozlehlého prostoru v matném pološeru.

V dálce se nejasně modrala protější stěna kráteru, která se zdála být skoro deset mil daleko. Míle nad nimi visely obří rampouchy, jako zářivé dýky stovky stop tlusté a tisíce stop dlouhé. Z předchozí zkušenosti v údolí už Eragon věděl, že nikdo, dokonce ani Safira nedokáže vyletět do těchto majestátních výšin. Níže byly vnitřní stěny kráteru pokryté tmavými porosty mechů a lišejníků.

Sklopil zrak a uviděl, že se od dveřního prahu táhne široký dlážděný chodník. Vedl přímo do středu kráteru, kde končil u úpatí sněhobílé hory, která odrážela jako nebroušený drahokam tisíce barevných světélek. Byla asi desetkrát nižší než kráter, který se tyčil nad ní i nad okolím, ale její křehký vzhled klamal, protože byla jistě přes míli vysoká.

Dlouhý tunel je provedl jen jednou stěnou kráteru. Eragon se užasle rozhlížel a poslouchal, jak mu Orik říká hlubokým hlasem: „Podívej se dobře, člověče, protože oko Jezdce to tu nevidělo víc než sto let. Ten vzdušný kopec, pod kterým stojíme, je Farthen Dur - objevil ho před tisíci lety praotec naší rasy, Korgan, když kopal zlato. A uprostřed stojí naše největší dílo: Tronjheim, město-hora postavené z nejčistšího mramoru.“ Dveře se se skřípotem zastavily.

Město!

Pak Eragon spatřil dav. Byl tak zaujatý překvapivým výhledem na kráter, že si nevšiml vlnícího se moře lidí seskupených u vchodu do tunelu. Stáli podél dlážděného chodníku - trpaslíci a lidé natěsnaní k sobě jako stromy v houští. Byly jich stovky... tisíce. Každé oko, každá tvář se upíraly na Eragona. A všichni byli úplně zticha.

Eragon sevřel kořen jednoho z ostnů na Safiřině krku. Viděl děti ve špinavých halenách, silné muže se zjizvenými klouby, ženy v prostých šatech a podsadité trpaslíky s drsnými rysy, kteří si hladili plnovousy. Na všech tvářích viděl stejný napjatý výraz - výraz raněného zvířete, když se poblíž pohybuje dravec a není úniku.

Eragonovi se po tváři skutálela kapka potu, ale neodvážil se ani pohnout, aby ji setřel. Co mám dělat? zeptal se zoufale.

Usměj se, zvedni ruku, cokoli! odpověděla zostra Safira.

Eragon se pokusil o úsměv, ale pouze při tom zkroutil rty. Posbíral tedy odvahu, zvedl ruku do vzduchu a trhavě s ní zamával. Když se nic nestalo, rozpačitě zrudl, spustil paži a sklonil hlavu.

Najednou ticho prolomilo zajásání. Někdo nahlas zatleskal. Dav na kratičkou vteřinu zaváhal, ale pak ho zachvátil divoký řev, až Eragona zaplavila vlna hluku.

„Velmi dobře,“ řekl za ním holohlavý muž. „Teď vyjdi.“

Eragon se s úlevou narovnal v sedle a laškovně se zeptal Safiry: Půjdeme? Povytáhla krk a vykročila kupředu. Když prošli kolem první řady diváků, pohlédla na obě strany a vypustila obláček kouře. Dav ztichl a trochu ustoupil, pak znovu začal provolávat slávu a jeho nadšení ještě sílilo.

Vejtaho! dobíral si ji Eragon. Dračice švihla ocasem a nevšímala si ho. Zatímco Safira postupovala po chodníku dál, on zvědavě hleděl do strkajícího se zástupu. Trpaslíků tu bylo mnohem víc než lidí... a mnoho z nich na něj upíralo zlobné pohledy. Někteří se dokonce otočili a s kamennou tváří odcházeli pryč.

Lidé byli houževnatí a tvrdí. Všichni muži měli u pasu zavěšené dýky nebo nože; řada z nich byla vyzbrojena do války. Ženy se nesly hrdě, ale jako by tím spíš zakrývaly nekonečnou únavu. Těch pár dětí, co zde bylo, zíralo na Eragona s vykulenýma očima. Byl si jistý, že tito lidé už prožili spoustu utrpení a že by udělali cokoli, aby se dalšímu ubránili.

Vardenové tu našli dokonalý úkryt. Stěny Farthen Duru byly příliš vysoké, aby přes ně mohl přeletět drak, a tunelem se sem nemohla dostat žádná armáda, i kdyby našla jeho dobře skryté brány.

Dav se za jejich průvodem spojoval, ale nechával kolem Safiry dostatek prostoru. Lidé postupně utichali, přestože se jejich pozornost stále soustředila na Eragona. Ohlédl se a viděl Murtagha, který jel strnule s bledou tváří.

Přiblížili se k městu-hoře a Eragon uviděl, že bílý mramor Tronjheimu je velice důkladně opracován a naleštěn do hladka, jako by ho na místo někdo nalil. Byl posetý množstvím kulatých oken zdobených propracovanými řezbami. V každém okně visela barevná lucerna a vrhala slabé světlo na okolní skálu. Nebyly vidět žádné věže ani komíny. Masivní dřevěnou bránu přímo před nimi střežili dva desetimetroví zlatí gryfové. Brána byla zapuštěná dvacet metrů do základů Tronjheimu a dopadaly na ni stíny silných sloupů, které podepíraly obloukovou klenbu vysoko nad nimi.

Když dorazili k úpatí Tronjheimu, Safira se zastavila a ohlédla se, zda vysloví holohlavý muž nějaké další pokyny. Když žádné nezazněly, pokračovala k bráně. Podél stěn stály vroubkované sloupy z krvavě rudého jaspisu a mezi nimi se tyčily sochy bizarních tvorů.

Těžká brána se náhle s rachotem otevřela a skryté řetězy pomalu zvedaly gigantické trámy. Přímo před nimi se do středu Tronjheimu otevírala čtyřpatrová chodba. Horními třemi patry vedly řady klenutých chodeb, které odkrývaly další šedé tunely, vedoucí do dálky. Podloubí byla plná lidí, kteří dychtivě pozorovali Eragona se Safirou. V přízemí chodbu lemovaly těžké dveře. Mezi jednotlivými patry visely pestré gobelíny, na nichž byly vyšité postavy dávných hrdinů v bouřlivých bitevních scénách.

Když Safira vstoupila do haly a slavnostně kráčela vpřed, jásot jim znovu zvonil v uších. Eragon pozvedl ruku a vyvolal tak další burácení davu, přestože řada trpaslíků se k uvítacím výkřikům nepřidala.

Míli dlouhá chodba končila klenutým průchodem, po jehož stranách stály černé onyxové sloupy. Tyto pilíře zdobil žlutý zirkon, který vyzařoval jasně zlaté paprsky do celé haly. Safira vkročila průchodem dovnitř, pak se zastavila, natáhla krk dozadu a tlumeně zabručela.

Ocitli se v kruhovém prostoru, který měřil možná tisíc stop napříč a táhl se až k vrcholku Tronjheimu, kde se postupně zužoval. Stěny byly lemované oblouky - jedna řada v každém poschodí města - a podlaha byla vyrobena z leštěného karneolu který zdobil motiv kladiva obklopeného dvanácti stříbrnými pěticípými hvězdami, stejně jako na Orikově helmici.

Místnost byla spojnicí čtyř chodeb - včetně té, kterou právě vešli - a rozdělovala Tronjheim na čtvrti. Tři z nich byly stejné, ale ta naproti Eragonovi vypadala jinak. Po jejích stranách byly vysoké oblouky, odkrývající točitá schodiště, která vedla hluboko pod zem a podobala se jedno druhému jako vejce vejci.

U stropu byl upevněn obrovský oslnivý safír. Drahokam měl nejméně dvacet metrů v průměru a i jeho tloušťka byla skoro stejná. Povrch měl vybroušený do podoby rozkvetlé růže a práce byla tak mistrovská, že květina vypadala skoro jako skutečná. Kolem safíru vedl široký pás luceren a vrhal na všechno pod sebou načervenalé světlo. Zářivé hvězdicovité paprsky uvnitř drahokamu budily dojem, že na návštěvníky shlíží obří oko.

Eragon hleděl na tu nádheru užasle a s otevřenými ústy. Tohle by nikdy nečekal. Připadalo mu nemožné, aby byl Tronjheim dílem smrtelníků. Toto město překonalo vše, co kdy v Království viděl. Pochyboval, zda by se dokonce i Uru'baen mohl vyrovnat bohatstvím a vznešeností tomu, čím se mohli pochlubit zde. Tronjheim byl ohromujícím dokladem dovednosti, síly a houževnatosti trpaslíků.

Holohlavý muž předstoupil před Safiru a řekl Eragonovi: „Dál už musíš jít pěšky.“ Když mluvil, ozývalo se z davu osamocené pískání. Nějaký trpaslík odvedl Tornaka i Sněžného bleska. Eragon sesedl ze Safiry, ale šel dál vedle ní, zatímco je plešatý muž vedl po podlaze z karneolu do chodby napravo.

Šli tudy několik set stop a pak vstoupili do menší chodbičky. I když tu byl stísněný prostor, jejich stráže šly stále s nimi. Po čtyřech ostrých zatáčkách dorazili k těžkým cedrovým dveřím, stářím poznamenaným černými skvrnami. Holohlavý muž za ně zatáhl, dveře se otevřely a on uvedl všechny kromě stráží dovnitř.

Ažihad

Eragon vstoupil do vkusně zařízené dvoupatrové pracovny, obložené cedrovými knihovnami. K malému půvabnému balkónu se dvěma křesly a čtecím stolem se stáčelo tepané železné schodiště. Podél stěn a stropu visely bílé lucerny, aby se dalo dobře číst kdekoli v místnosti. Kamennou podlahu zakrýval oválný koberec se spletitými vzory. Za velikým ořechovým stolem na druhém konci pokoje stál muž.

Kůže se mu leskla jako naolejované ebenové dřevo. Temeno hlavy měl vyholené, bradu a horní ret mu zakrýval pečlivě zastřižený vous. Jeho tvář byla ostře řezaná a zpod obočí ostražitě hleděly vážné, inteligentní oči. Měl široká a mohutná ramena, zdůrazněná přiléhavou vestou vyšívanou zlatou nití, kterou měl oblečenou přes sytě fialovou košili. Vystupoval s důstojností a působil mocně, autoritativně.

Promluvil silným, sebejistým hlasem: „Vítejte v Tronjheimu, Eragone a Safiro. Jsem Ažihad. Prosím, posaďte se.“

Eragon vklouzl do křesla vedle Murtagha, zatímco Safira se ochranitelsky usadila za nimi. Ažihad zvedl ruku a luskl prsty. Zpoza schodiště vystoupil holohlavý muž, který jako by z oka vypadl tomu, jenž stál vedle něj. Eragon na oba překvapeně hleděl a Murtagh ztuhl. „Chápu, že jste zmateni. Jsou dvojčata,“ řekl na vysvětlenou Ažihad a mírně se usmál. „Řekl bych vám jejich jména, ale žádná nemají.“

Safira s odporem zasyčela. Ažihad ji chvíli pozoroval, pak se posadil do křesla s vysokým opěradlem. Dvojčata se vrátila pod schodiště a nezúčastněně stála vedle sebe. Ažihad sepjal dlaně a hleděl přes stůl na Eragona s Murtaghem. Dlouho si je prohlížel zkoumavým pohledem.

Eragon se zavrtěl; cítil se nesvůj. Po tom, co mu připadalo jako několik minut, Ažihad složil ruce a pokynul Dvojčatům. Jedno z nich k němu okamžitě přispěchalo. Ažihad mu něco zašeptal do ucha. Holohlavý muž najednou zbledl a rázně zavrtěl hlavou. Ažihad se zamračil a pak přikývl, jako by se mu něco potvrdilo.

Pohlédl na Murtagha. „Tím, že jsi odmítl nechat se prověřit, mě stavíš do obtížné pozice. Pustili tě do Farthen Duru, protože mě Dvojčata ujistila, že tě mají pod kontrolou, a také kvůli tomu, co jsi udělal pro Eragona a Aryu. Chápu, že mohou být věci, které si chceš nechat pro sebe, ale pokud svou mysl neotevřeš, nemůžeme ti věřit.“

„Stejně byste mi nedůvěřovali,“ řekl vzdorně Murtagh.

Když Murtagh promluvil, Ažihadova tvář potemněla a v očích se mu nebezpečně zajiskřilo. „Přestože je to dvacet tři let, co jsem ho naposled slyšel... ten hlas znám.“ Hrozivě se vztyčil a hruď se mu mocně zvedala. Dvojčata vypadala vyplašeně a horečně si cosi šeptala. „Patřil jednomu muži, který byl spíš netvor než člověk. Vstaň.“

Murtagh mu neochotně vyhověl a pohledem těkal mezi ním a Dvojčaty. „Sundej si košili,“ nařídil Ažihad. Murtagh pokrčil rameny a stáhl si tuniku. „Teď se otoč.“ Jak se otočil bokem, světlo dopadlo na jizvu na jeho zádech.

„Murtagh,“ vydechl Ažihad. Orik překvapeně zabručel. Ažihad se bez varování otočil k Dvojčatům a zaburácel: „Věděli jste to?“

Dvojčata sklopila hlavy. „Objevili jsme jeho jméno v Eragonově mysli, ale netušili jsme, že tenhle chlapec je syn někoho tak mocného, jako byl Morzan. Nikdy nás nenapadlo...“

„A vy jste mi to neřekli?“ pravil vyčítavě Ažihad. Zvedl ruku, aby tak předběhl jejich vysvětlování. „To probereme později.“ Znovu se obrátil k Murtaghovi. „Nejdřív musím vyřešit tenhle zmatek. Stále se odmítáš nechat prověřit?“

„Ano,“ řekl Murtagh, který vklouzl zpět do své tuniky. „Nepustím do své mysli nikoho.“

Ažihad se opřel o stůl. „Když to neuděláš, bude to pro tebe mít nepříjemné následky. Pokud Dvojčata neověří, že neznamenáš hrozbu nemůžeme ti dát důvěru. A to přesto - a možná i proto -, že jsi pomáhal Eragonovi. Bez prověření tě zdejší lidé a trpaslíci roztrhají na kusy, pokud se dozví, že jsi tady. Budu nucen tě držet celou dobu zavřeného - jak pro tvou, tak pro naši vlastní bezpečnost. A ještě se to zhorší, jakmile o tvé věznění požádá král trpaslíku Hrothgar. Nežeň se do takové situace, když se tomu můžeš snadno vyhnout.“

Murtagh tvrdošíjně zavrtěl hlavou. „Ne... i kdybych se podvolil, stále byste se mnou zacházeli jako s malomocným nebo vyvrhelem. Přeji si jediné, a to odejít. Pokud mi to umožníte v míru, nikdy váš úkryt neprozradím Království.“

„Co se stane, když tě zajmou a přivedou ke Galbatorixovi?“ otázal se naléhavě Ažihad. „Vytáhne z tvojí mysli každé tajemství, i kdybys byl sebesilnější. I kdybys mu dokázal vzdorovat, jak můžeme vědět, že se k němu v budoucnu nevrátíš? To nemohu riskovat.“

„Zůstanu uvězněný navždy?“ zeptal se Murtagh a narovnal se.

„Ne,“ řekl Ažihad, „jen dokud se nenecháš prověřit. Pokud se ukáže že jsi důvěryhodný, Dvojčata odstraní z tvojí mysli všechny vzpomínky na Farthen Dur a necháme tě odejít. Nebudeme riskovat, že se někdo s takovými vědomostmi dostane do rukou Galbatorixovi. Tak jak to bude, Murtaghu? Rozhodni se rychle, nebo to uděláme za tebe.“

Prostě se podvol, prosil ho v duchu Eragon, jemuž šlo především o Murtaghovo bezpečí. Nestojí to za boj.

Nakonec Murtagh promluvil, pomalu a vyrovnaně. „Moje mysl je jediné útočiště, které mi ještě nevzali. Někteří se ji už pokoušeli prolomit, ale naučil jsem se ji tvrdě bránit, protože jsem v bezpečí jedině se svými nejniternějšími myšlenkami. Žádáte jedinou věc, kterou vám nemohu dát, a už vůbec ne těm dvěma.“ Ukázal na Dvojčata. „Dělejte si se mnou, co chcete, ale vězte, že raději zemřu, než bych jim otevřel svou mysl.“

Ažihadovi zazářily oči obdivem. „Tvoje volba mě nepřekvapuje, i když jsem doufal, že to tak nedopadne... Stráže!“ Cedrové dveře se rozlétly a dovnitř přispěchali vojáci se zbraněmi v pohotovosti. Ažihad ukázal na Murtagha a nařídil: „Odveďte ho do pokoje bez oken a pevně zajistěte dveře. Ke vchodu postavte šest mužů a nikoho k němu nepouštějte, dokud se na něj sám nepřijdu podívat. Nikdo s ním nemluvte.“

Vojáci Murtagha obklíčili a podezíravě si ho prohlíželi. Když odcházeli z pracovny, Eragon se na Murtagha zadíval a neslyšně pohnul rty: „Je mi to líto.“ Murtagh pokrčil rameny, pak upřel rozhodný pohled přímo před sebe. Zmizel v chodbě spolu s vojáky.

Ažihad zničehonic poručil: „Všichni ven, kromě Eragona a Safiry. Hned!“

Dvojčata se s úklonou odporoučela, ale Orik řekl: „Pane, král bude chtít vědět o Murtaghovi. A ještě je tu ta věc s mou neposlušností...“

Ažihad se zamračil, pak mávl rukou. „Řeknu to Hrothgarovi sám. A co se týče tvých prohřešků... počkej venku, dokud tě nezavolám. A Dvojčata ať mi také neutečou. S nimi jsem také ještě neskončil.“

„Dobře,“ řekl Orik se skloněnou hlavou. S rázným bouchnutím zavřel dveře.

Po dlouhé odmlce se Ažihad s unaveným povzdechem posadil. Přejel si rukou po obličeji a zahleděl se do stropu. Eragon netrpělivě čekal, až něco řekne. Když se nic nedělo, vyhrkl: „Je Arya v pořádku?“

Ažihad na něj pohlédl a řekl s vážnou tváří: „Ne... ale léčitelé mi řekli, že se uzdraví. Starali se o ni celou noc. Jed si na ní vybral strašnou daň. Nebýt tebe, nepřežila by. Za to ti náleží nejhlubší dík Vardenů.“

Eragonovi poklesla ramena úlevou. Poprvé cítil, že jejich útěk z Gil'eadu stál za to nesmírné úsilí. „Takže, co teď?“ zeptal se.

„Potřebuji, abys mi řekl, jak jsi našel Safiru a co všechno se od té doby přihodilo,“ řekl Ažihad a udělal si z prstů stříšku. „Něco vím ze zprávy, kterou nám poslal Brom, něco zas od Dvojčat. Ale chci to slyšet od tebe, zvláště podrobnosti o Bromově smrti.“

Eragonovi se nechtělo dělit o své zážitky s cizím člověkem, ale Ažihad byl trpělivý. Vyprávěj, naléhala jemně Safira. Eragon se na židli uvelebil a dal se do vyprávění. Nejprve byl rozpačitý, ale jak pokračoval, šlo to čím dál snadněji. Safira mu pomáhala, aby si jasně vzpomněl na některé věci, a příležitostně něco dodala. Ažihad celý čas soustředěně naslouchal.

Eragon mluvil celé hodiny, často dělal mezi větami přestávky. Vyprávěl Ažihadovi o Teirmu, i když Angelino věštění si nechal pro sebe, a jak s Bromem našli ra'zaky. Dokonce vylíčil i svoje sny o Arye. Když došel ke Gil'eadu a zmínil se o Stínovi, Ažihadovi ztvrdla tvář, opřel se v křesle a zrak se mu zastřel.

Když Eragon dovyprávěl, zmlkl a přemítal nad vším, co se událo. Ažihad vstal, sepjal ruce za zády a zamyšleně si prohlížel polici s knihami. Po chvíli se vrátil ke stolu.

„Bromova smrt je pro nás hroznou ztrátou. Byl to můj blízký přítel a silný spojenec Vardenů. Mnohokrát nás svojí odvahou a důvtipem zachránil před zkázou. Dokonce i teď, když je pryč, nám poskytl to, co nám může zaručit úspěch - tebe.“

„Ale co čekáte, že udělám?“ zeptal se Eragon.

„Celé to vysvětlím,“ řekl Ažihad. „Ale jsou tu naléhavější věci, které musíme nejdřív vyřešit. Zprávy o spojenectví urgalů s Královstvím jsou nanejvýš závažné. Pokud proti nám Galbatorix shromažďuje urgalskou armádu, Vardenové budou mít velké potíže vůbec přežít, přestože mnozí z nás jsou chráněni zde ve Farthen Duru. To, že Jezdec, byť někdo tak zlý jako Galbatorix, uvažuje o spojenectví s takovými bestiemi, je samo o sobě důkazem šílenství. Jímá mě hrůza při pomyšlení, co jim asi slíbil na oplátku za jejich vrtkavou oddanost. A pak je tu Stín. Mohl bys ho popsat?“

Eragon přikývl. „Byl vysoký, hubený a velmi bledý, měl červené oči i vlasy. Byl oblečený celý v černém.“

„Co jeho meč - viděl jsi ho?“ zeptal se Ažihad naléhavě. „Měl dlouhou rýhu na čepeli?“

„Ano,“ řekl překvapeně Eragon. „Jak to víš?“

„Protože jsem mu ji tam sám udělal, když jsem se mu snažil vyříznout srdce,“ řekl Ažihad s ponurým úsměvem. „Jmenuje se Durza - je to jeden z nejkrutějších a nejprohnanějších zloduchů, kteří kdy chodili po této zemi. Pro Galbatorixe je dokonalým služebníkem a pro nás nebezpečným nepřítelem. Říkáš, že jste ho zabili. Jak jste to udělali?“

Eragon to měl v živé paměti. „Murtagh ho dvakrát střelil. Poprvé ho šíp zasáhl do ramene, ten druhý dostal mezi oči.“

„Toho jsem se obával,“ řekl zamračeně Ažihad. „Nezabili jste ho. Stíny lze zničit jenom bodnutím do srdce. Když je zasáhneš jinak, rozplynou se a pak se znovu objeví někde jinde, jako přízrak. Je to pro Durzu nepříjemné, ale přežije a vrátí se silnější než dřív.“

Rozhostilo se mezi nimi stísněné ticho jako bouřkové mračno, které nevěstí nic dobrého. Pak Ažihad prohlásil: „Ty jsi tajemství, Eragone, hádanka, kterou nikdo neumí rozřešit. Všichni vědí, co chtějí Vardenové - nebo urgalové či dokonce Galbatorix -, ale nikdo neví, co chceš ty. A tím jsi nebezpečný, zvláště pro Galbatorixe. Bojí se tě, protože neví, co v příští chvíli uděláš.“

„Vardenové se mě také bojí?“ zeptal se potichu Eragon.

„Ne,“ řekl opatrně Ažihad. „My doufáme. Ale pokud se naše naděje zklamou, pak ano, budeme se bát.“ Eragon sklopil zrak. „Musíš pochopit nezvyklou podstatu své pozice. Jsou tu seskupení, která chtějí, abys sloužil jejich zájmům a nikomu jinému. Ve chvíli, kdy jsi vstoupil do Farthen Duru, se o tebe začaly přetahovat a dochází k jejich mocenským střetům.“

„Včetně tebe?“ zeptal se Eragon.

Ažihad se zasmál, přestože Eragona stále sledoval pronikavým pohledem. „Včetně mě. Jsou tu jisté věci, které bys měl vědět: první je, jak se Safiřino vejce objevilo v Dračích horách. Vyprávěl ti někdy Brom, co se dělo s jejím vejcem, když ho sem přivezl?“

„Ne,“ řekl Eragon a pohlédl na Safiru. Zamrkala a vyplázla na něj špičku jazyka.

Ažihad chvíli poklepával prsty na stůl a pak začal. „Když Brom poprvé přinesl vejce k Vardenům, každý se velice zajímal o jeho osud. Do té doby jsme si mysleli, že draci byli vyhubeni. Trpaslíci si dělali starosti výhradně s tím, aby se zajistilo, že budoucí Jezdec bude náš spojenec - ačkoli někteří z nich žádného dalšího Jezdce nechtěli. Elfové a Vardenové měli na celé věci mnohem osobnější zájem. Důvod byl prostý: během celé historie byli všichni Jezdci buď elfové, nebo lidé, přičemž převažovali elfové. Nikdy se neobjevil žádný Jezdec z řad trpaslíků.

Kvůli Galbatorixově zradě nechtěli elfové dovolit, aby o vejce pečoval někdo z Vardenů, neboť měli strach, že by se drak mohl vylíhnout pro podobně nestálého člověka, jakým je dnešní král. Byla to složitá situace, protože obě strany chtěly Jezdce pro sebe. Trpaslíci jen zhoršovali problém tím, že se při každé příležitosti tvrdohlavě dohadovali jak s elfy, tak s námi. Napětí sílilo, a proto Brom tehdy navrhl kompromis, který všem stranám umožnil, aby si zachovaly tvář.

Navrhl, aby se vejce každý rok převáželo mezi Vardeny a elfy. Na každém místě měly kolem vejce procházet děti a pak ochránci vejce čekali, zda se drak vylíhne. Pokud se tak nestalo, vrátili ho druhé skupině. Ale kdyby se drak vylíhl, okamžitě by začal s výcvikem nového Jezdce. Nejprve měl Jezdce vyučovat Brom tady u nás a zhruba po roce měl výcvik pokračovat u elfů.

Elfové na tento plán nakonec přistoupili... s podmínkou, že pokud Brom zemře dřív, než se drak vylíhne, budou si moci vycvičit nového Jezdce sami. Úmluva jim byla velmi nakloněna - obě strany věděly, že drak si pravděpodobně vybere elfa -, ale takto byl zajištěn tolik potřebný pocit spravedlnosti.“

Ažihad se odmlčel a zamyšleně se zahleděl do prázdna. Tvář se mu zachmuřila, až mu výrazně vystoupily lícní kosti. „Věřilo se, že tenhle nový Jezdec naše dvě rasy sblíží. Čekali jsme přes deset let, ale vejce se nevylíhlo. Pustili jsme tedy tu věc z hlavy a zřídka jsme si na ni vzpomněli vyjma okamžiků, kdy jsme bědovali nad nečinností vejce.

Vloni jsme utrpěli hroznou ztrátu. Arya se ztratila s vejcem cestou z Tronjheimu do elfského města Osilon. Elfové ji začali postrádat jako první. Našli jejího koně a strážce zabité v lesích Du Weldenvarden a poblíž skupinu povražděných urgalů. Jenomže Arya ani vejce tam nebyly. Když se ke mně donesly tyto zprávy, dostal jsem strach, že je urgalové mají oba a že brzy zjistí polohu Farthen Duru a elfského hlavního města Ellesméra, kde žije královna Islanzadi. Teď už vím, že urgalové pracovali pro Království, což je ještě horší.

Dokud se Arya neprobere, nebudeme přesně vědět, co se během přepadení stalo, ale z toho, co jsi říkal, jsem vyvodil několik detailů.“ Ažihad se opřel lokty o stůl a vesta mu zašustila. „Útok musel být rychlý a nečekaný, jinak by Arya utekla. Bez varování a úkrytu mohla udělat jedinou věc - pomocí kouzla přemístit vejce někam jinam.“

„Ona umí kouzlit?“ zeptal se Eragon. Arya se zmínila, že jí dávali drogu, aby potlačili její síly; chtěl se ujistit, že měla na mysli kouzla. Zajímalo ho, zda by ho mohla naučit další slova ze starověkého jazyka.

„To byl jeden z důvodů, proč ji vybrali jako strážce vejce. Přesto ho nemohla vrátit k nám - byla odtud příliš daleko - ani do říše elfů. Ta je ohraničena tajemným opevněním, které brání, aby cokoli překročilo její hranice pomocí kouzel. Musela myslet na Broma a v zoufalství poslala vejce směrem ke Carvahallu. Neměla čas na přípravu, a tak se nedivím, že se kousek odchýlila od zamýšleného cíle. Dvojčata tvrdí, že je to velice obtížné.“

„Proč byla blíž k údolí Palancar a ne k Vardenům?“ zeptal se Eragon. „Kde elfové skutečně žijí? Kde je ta... Ellesméra?“

Ažihadův pronikavý pohled se zavrtával do Eragona, zatímco zvažoval svou odpověď. „To ti přesně neřeknu, protože elfové tu skutečnost žárlivě střeží. Ale měl bys to vědět a ber to jako projev mé důvěry. Jejich města leží daleko na severu, v nejhlubších oblastech nekonečných lesů Du Weldenvarden. Od časů Jezdců nebylo trpaslíka ani člověka, který by se s elfy natolik spřátelil, aby mohl vkročit do jejich lesních sídel. Ani já sám tedy nevím, kde přesně hledat Ellesméru. Co se týče Osilonu... podle toho, kde Arya zmizela, soudím, že leží blízko západního okraje lesů Du Weldenvarden směrem ke Carvahallu. Určitě máš mnoho dalších otázek, ale měj strpení a vydrž s nimi, dokud neskončím.“

Zalovil ve vzpomínkách a pak promluvil, tentokrát rychlejším tempem. „Když Arya zmizela, elfové nás přestali podporovat. Královna Islanzadi byla velice rozlícená a přerušila s námi veškeré kontakty. Ačkoli jsem tedy dostal Bromovu zprávu, elfové stále ještě nevědí o tobě a o Safiře... Bez jejich zásobování se mým jednotkám v posledních měsících ve střetech s Královstvím vedlo dost špatně.“

„S Aryiným návratem a tvým příchodem předpokládám, že královnino nepřátelství opadne. Přesto tvůj výcvik bude představovat problém jak pro Vardeny, tak pro elfy. Brom očividně využil příležitosti tě učit, ale potřebujeme vědět, jak svědomitý při tom byl. Z toho důvodu tě budeme muset přezkoušet, abychom mohli přesně určit rozsah tvých schopností. Elfové také budou čekat, že se tvůj výcvik ukončí u nich, i když si nejsem jistý, zda je na to čas.“

„Proč ne?“ zeptal se Eragon.

„Z několika důvodů. Tím hlavním jsou zprávy o urgalech, které jsi přinesl,“ řekl Ažihad a pohlédl na Safiru. „Víš, Eragone, Vardenové jsou v nesmírně choulostivé situaci. Na jednu stranu musíme vyhovět přáním elfů, pokud chceme, aby zůstali našimi spojenci. Zároveň si ale nemůžeme rozzlobit trpaslíky, pokud chceme zůstat v Tronjheimu.“

„Trpaslíci nepatří mezi Vardeny?“ podivil se Eragon.

Ažihad zaváhal. „V jistém smyslu ano. Nechávají nás tu žít a pomáhají nám v boji proti Království, ale jsou oddaní jen svému králi. Nemám nad nimi žádnou moc kromě té, kterou mi propůjčí Hrothgar, a dokonce i on má často potíže s jednotlivými klany. Hrothgarovi je podřízeno třináct klanů, ale každý vůdce klanu má nesmírnou moc; a volí nového krále trpaslíků, když ten starý zemře. Hrothgar je naší věci nakloněn, ale mnoho vůdců není. Nemůže si dovolit zbytečně si je rozhněvat, jinak ztratí podporu svého lidu, takže jeho pomoc je přísně vymezená.“

„Tihle vůdci klanů,“ zajímal se Eragon, „jsou také proti mně?“

„Obávám se, že víc než to,“ řekl Ažihad unaveně. „Dlouho panovalo nepřátelství mezi trpaslíky a draky - než přišli elfové a nastolili mír, draci pravidelně požírali stáda trpaslíků a kradli jim zlato - a trpaslíci velmi pomalu zapomínají na utrpěná příkoří. Ve skutečnosti nikdy zcela nepřijali Jezdce a nedovolili jim dohlížet na své království. Když se Galbatorix dostal k moci, mnohé z nich to přesvědčilo, že by bylo lepší už nikdy nemít s Jezdci nebo draky nic společného.“ Při posledních slovech se obrátil k Safiře.

Eragon se zeptal: „Jak to, že Galbatorix neví, kde jsou Farthen Dur a Ellesméra? Určitě mu o nich Jezdci během výcviku řekli.“

„Řekli mu o nich, to ano - ale neukázali mu, kde leží. Jedna věc je vědět, že Farthen Dur leží v těchto horách, a něco jiného je ho najít. Galbatorix se ani na jedno z těch míst nedostal v době, kdy měl draka. Poté, co byl jeho drak zabit, už mu samozřejmě Jezdci nedůvěřovali. Pokusil se tu informaci násilím získat od několika Jezdců během své vzpoury, ale ti raději zemřeli, než aby mu to prozradili. Co se týče trpaslíků, dosud se mu nepodařilo žádného zajmout, i když to je jen otázka času.“

„Tak proč prostě nevezme armádu a nepropátrá křížem krážem lesy Du Weldenvarden, dokud nenajde Ellesméru?“

„Protože elfové stále mají dost sil, aby se mu ubránili,“ odpověděl Ažihad. „Neopováží se měřit své síly s jejich, aspoň prozatím ne. Ale jeho proklaté čáry jsou každým rokem silnější. S dalším Jezdcem po svém boku by byl k nezastavení. Stále se snaží, aby se jedno z jeho dvou vajec vylíhlo, ale zatím se mu to nepodařilo.“

Eragon byl zmatený. „Jak může jeho síla vzrůstat? Jeho tělesné síly přece musí omezovat jeho schopnosti - nemůže sílit donekonečna.“

„To nevíme,“ řekl Ažihad vážně a pokrčil širokými rameny. „A ani elfové to nevědí. Můžeme jen doufat, že se jednoho dne zničí sám jedním ze svých vlastních kouzel.“ Sáhl do vesty a zachmuřeně vytáhl ošoupaný kus hrubého pergamenu. „Víš, co je tohle?“ zeptal se a položil ho na stůl.

Eragon se naklonil a prohlížel si svitek. Byly na něm řádky černého písma psané neznámým jazykem. Rozsáhlé části textu byly zničené krvavými skvrnami. Jeden okraj pergamenu byl ohořelý. Zavrtěl hlavou. „Ne, to nevím.“

„Našli to u vůdce urgalského vojska, které jsme zničili minulou noc. Stálo nás to dvanáct mužů - obětovali se, abys mohl bezpečně uniknout. Tohle písmo je králův vynález: používá je ke komunikaci se svými přisluhovači. Chvíli mi to trvalo, ale nakonec jsem přece jen dokázal odhadnout jeho smysl, přinejmenším tam, kde je to čitelné. Stojí tam:

...strážný v Ithrö Zhâda nechá tohoto posla a jeho sluhy projít. Budou moci utéct spolu s dalšími jejich druhu a... ale pouze pokud se oba oddíly zdrží boje. Velet budou Tarok, Gašz, Durza, Mocný Ušnark.

Ušnark je Galbatorix. V urgalském jazyce to znamená 'otec'; přetvářka, která ho jistě těší.

Zjistěte, na co se hodí, a... Pěšáci a... budou drženi odděleně. Nebudou se rozdávat žádné zbraně, dokud... k pochodu.“

Nic dalšího se tu už nedá vyčíst, až na pár neurčitých slov,“ řekl Ažihad.

„Kde je Ithrö Zhâda? Nikdy jsem o něm neslyšel.“

„Ani já,“ potvrdil Ažihad, „proto mám silné podezření, že Galbatorix vymyslel krycí název pro nějaké existující místo. Když jsem to rozluštil, začal jsem se ptát sám sebe, co dělají stovky urgalů u Beorských hor, kde jste je poprvé zahlédli, a kam mají namířeno. Pergamen zmiňuje 'další jejich druhu', takže mám za to, že v tom místě se nachází ještě víc urgalů. Existuje jediný důvod, proč král sbírá takové vojsko - aby vybudoval zvrhlou armádu z lidí a netvorů, která by nás zničila.

Zatím můžeme jen čekat a pozorovat. Bez dalších informací Ithrö Zhâda nenajdeme. Přesto zatím neobjevili Farthen Dur, takže ještě je naděje. Jediní urgalové, kteří ho viděli, zemřeli minulé noci.“

„Jak jste věděli, že přicházíme?“ zeptal se Eragon. „Jedno z Dvojčat na nás čekalo a vaši bojovníci přepadli Kully.“ Uvědomoval si, že Safira celý rozhovor pozorně sleduje. Přestože si teď nechávala své názory pro sebe - a Eragori tomu byl v této chvíli skutečně rád -, věděl, že mu později bude mít co říci.

„Máme hlídky u vstupu do údolí, kterým jste prošli - po obou stranách Medvědí řeky. Poslali holubici, aby nás varovali,“ vysvětlil Ažihad.

Eragon zauvažoval, zda to byl tentýž pták, kterého chtěla Safira sežrat. „Když vejce a Arya zmizely, řekli jste to Bromovi? Říkal, že nemá od Vardenů žádné zprávy.“

„Pokusili jsme se ho varovat,“ řekl Ažihad, „ale obávám se, že naši muži byli chyceni a zabiti Královstvím. Proč by jinak ra'zakové přišli do Carvahallu? Potom už Brom cestoval s tebou a nebylo možné se s ním spojit. Ulevilo se mi, když se jednoho dne objevil jeho posel z Teirmu. Nepřekvapilo mě, že šel za Jeodem; byli to staří přátelé. A Jeod nám mohl snadno poslat vzkaz, protože nám přes Surdu tajně dováží zásoby.

Tohle všechno vyvolalo závažné otázky. Jak Království vědělo, kde si počkat na Aryu a později na naše posly do Carvahallu? Jak Galbatorix zjistil, kteří obchodníci pomáhají Vardenům? Od té doby, co jste opustili Teirm, Jeodův obchod prakticky zkrachoval, stejně jako obchody dalších kupců, kteří nás podporovali. Pokaždé, když vypluje některá z jejich lodí, zmizí. Trpaslíci nám nemohou dávat všechno, co potřebujeme, takže Vardenové teď zoufale potřebují zásoby. Obávám se, že je mezi námi jeden nebo více zrádců, navzdory našemu úsilí prověřovat lidi, kteří sem vstoupí.“

Eragon se hluboce zadumal a přemýšlel nad tím, co se právě dozvěděl. Ažihad klidně čekal, až promluví, a nenechával se jeho mlčením vyvést z míry. Od chvíle, kdy našel Safiřino vejce, Eragon poprvé cítil, že rozumí tomu, co se kolem něj děje. Konečně se dozvěděl, odkud se Safira vzala a v čem by mohla spočívat jeho budoucnost. „Co chcete ode mě?“ zeptal se.

„Jak to myslíš?“

„Mám na mysli, co se ode mě čeká v Tronjheimu? Vy a elfové máte se mnou určité plány, ale co když se mi nebudou líbit?“ Hlas mu ztvrdl. „Budu bojovat, když bude třeba, veselit se, když nastanou oslavy, truchlit, když zavládne smutek, a zemřu, pokud přijde můj čas... ale nedovolím, aby mě kdokoli využíval proti mojí vůli.“ Odmlčel se, aby dodal svým slovům váhu. „Dávní Jezdci byli autoritou spravedlnosti a stáli nad vůdci tehdejší doby. Nečiním si nárok na takové významné postavení - pochybuji, že by lidé přijali podobný dohled, když bez něj mohli žít celý život, zvláště od někoho tak mladého, jako jsem já. Ale já mám moc a budu ji využívat podle svého uvážení. Chci vědět, jaké plány se mnou máte vy. Pak se rozhodnu, zda na ně přistoupím.“

Ažihad na něj s úšklebkem pohlédl. „Kdybys byl někdo jiný a stál před jiným vůdcem, pravděpodobně by tě za tvé drzé řeči nechal usmrtit. Proč čekáš, že ti odhalím své plány? Jen proto, že o to žádáš?“ Eragon zrudl, ale neodvrátil pohled. „Přesto - máš pravdu. Tvé postavení ti dává výsadu říkat takové věci. Ve své situaci neunikneš politice - bude tě ovlivňovat, ať tak či onak. Stejně jako ty ani já nechci vidět, jak se z tebe stane loutka ve službách nějaké skupiny nebo záměru. Musíš si zachovat svou svobodu, protože v ní leží tvá skutečná síla: schopnost volby nezávislé na vůdcích či králích. Má vlastní moc nad tebou bude omezená, ale věřím, že je to pro dobro věci. Potíž je v tom, že potřebuješ získat jistotu, že ti mocní s tebou při svých rozhodováních počítají.

Navíc, navzdory tvým námitkám, zdejší lidé vůči tobě mají jistá očekávání. Budou za tebou chodit se svými problémy, jakkoli malichernými, a žádat, abys je vyřešil.“ Ažihad se předklonil a jeho hlas zněl smrtelně vážně. „Nastanou případy, kdy něčí budoucnost bude skutečně ležet v tvých rukou... jediným slovem je budeš moci poslat rovnýma nohama za štěstím, nebo utrpením. Mladé ženy budou chtít vědět, za koho by se podle tebe měly provdat - mnohé tě budou chtít za manžela -, a starci se tě budou ptát, kterému z dětí mají odkázat svůj majetek. Ke všem musíš být laskavý a moudrý, protože oni ti věří. Nemluv uštěpačně nebo bez rozmyslu, protože tvá slova budou mít daleko větší dosah, než si dokážeš představit.“

Ažihad se opřel v křesle a přivřel oči. „Břemeno vlády spočívá v tom, že jsi zodpovědný za blaho lidí, které máš na starosti. Potýkám se s tím od toho dne, kdy mě zvolili za vůdce Vardenů, a teď to čeká i tebe. Buď opatrný. Nestrpím pod svým velením bezpráví. A nedělej si starosti se svým mládím a nezkušeností - ty brzy pominou.“

Eragonovi bylo nepříjemné pomyšlení, že by za ním lidé měli chodit pro radu. „Ale stále jsi neřekl, co mám dělat tady v Tronjheimu.“

„Prozatím nic. Ujel jsi skoro čtyři sta mil během osmi dní, což je obdivuhodný výkon. Jsem si jistý, že uvítáš trochu odpočinku. Až znovu nabereš síly, vyzkoušíme tvé dovednosti v boji a kouzlení. Potom - potom ti vyjasním tvé možnosti a ty se budeš muset rozhodnout, jak budeš dál postupovat.“

„A co Murtagh?“ zeptal se Eragon ostře.

Ažihadovi přejel stín po tváři. Sáhl pod stůl a vytáhl Zar'roc. Naleštěná pochva meče se zablyštěla ve světle luceren. Ažihad po ní přejel rukou a zastavil se na rytém znaku. „Zůstane tady, dokud nepustí Dvojčata do své mysli.“

„Nemůžete ho věznit,“ namítl Eragon. „Nespáchal žádný zločin!“

„Nemůžeme mu dát svobodu, pokud si nebudeme jistí, že se neobrátí proti nám. Ať už je nevinný, nebo ne, může pro nás být stejně nebezpečný jako jeho otec,“ řekl Ažihad se známkou lítosti v hlase.

Eragon si uvědomil, že Ažihad nezmění názor a že jeho obavy jsou oprávněné. „Jak jsi dokázal rozpoznat jeho hlas?“

„Jednou jsem se setkal s jeho otcem,“ řekl stručně Ažihad. Poklepal na rukojeť Zar'rocu. „Kéž by mi Brom řekl, že vzal Morzanův meč. Doporučuji ti, abys ho ve Farthen Duru nenosil. Mnozí tu vzpomínají na Morzanovy časy s nenávistí, zvláště trpaslíci.“

„Budu na to pamatovat,“ slíbil Eragon.

Ažihad mu podal Zar'roc. „To mi připomíná, mám prsten, který mi Brom poslal jako důkaz důvěryhodnosti kurýra z Teirmu. Měl jsem ho u sebe a chtěl jsem ho Bromovi předat, až se vrátí do Tronjheimu. Teď, když je mrtvý, mám za to, že patří tobě, a myslím, že by chtěl, abys ho dostal právě ty.“ Otevřel zásuvku ve stolu a vytáhl z ní prsten.

Eragon ho přijal s úctou. Symbol vyrytý na povrchu safíru byl stejný jako tetování na Aryině rameni. Nasadil si prsten na ukazováček a obdivoval, jak odráží světlo. „Já... jsem poctěn,“ řekl dojatě.

Ažihad slavnostně přikývl, pak odsunul židli a vstal. Obrátil se k Safiře a promluvil k ní pevným hlasem. „Nemysli, že na tebe jsem zapomněl, mocný draku. Vše, co jsem říkal, patřilo tobě tak jako Eragonovi. Je dokonce důležitější, že to víš právě ty, protože tobě připadl úkol hlídat ho v těchto nebezpečných dobách. Nepodceňuj svou moc ani vedle něj neztrácej odvahu, protože bez tebe by určitě neuspěl.“

Safira sklonila hlavu do výšky jeho očí a hleděla na něj úzkými černými zornicemi. Mlčky si prohlíželi jeden druhého a nikdo z nich ani nemrkl. Ažihad se pohnul jako první. Sklopil oči a potichu řekl: „Je to skutečná pocta osobně tě poznat.“

Půjde to s ním, řekla uctivě. Obrátila hlavu k Eragonovi. Řekni mu, že Tronjheim i on sám na mě udělali dojem. Je dobře, že se ho Království bojí. Ale měl by vědět, že kdyby se tě včera rozhodl zabít, byla bych zničila celý Tronjheim a jeho bych roztrhala na kusy.

Eragon zaváhal, protože ho zaskočil její jedovatý tón, ale pak předal vzkaz. Ažihad na ni zamyšleně hleděl. „Od někoho tak ušlechtilého bych ani nic jiného nečekal - ale pochybuji, že by sis dokázala poradit s Dvojčaty.“

Safira si posměšně odfrkla: Pche!

Eragon věděl, co měla na mysli, a řekl: „Pak musejí být mnohem silnější, než vypadají. Myslím, že by tvrdě narazili, kdyby se někdy museli postavit hněvu draka. Oni dva by mohli přemoci mě, ale nikdy ne Safiru. Měl bys vědět, že drak zvyšuje kouzelné schopnosti, takže Jezdec dokáže mnohem víc než normální kouzelník. Kvůli tomu byl Brom vždycky slabší než já. Myslím, že v nepřítomnosti Jezdců začala Dvojčata přeceňovat své síly.“

Ažihad vypadal ustaraně. „Brom byl považován za jednoho z nejmocnějších kouzelníků. Předčili ho jenom elfové. Pokud to, co říkáš, je pravda, budeme muset přehodnotit spoustu věcí.“ Uklonil se Safiře. „Rozhodně jsem rád, že nebylo nutné zranit tebe nebo Eragona.“ Safira v odpověď mírně uklonila hlavu.

Ažihad důstojně vypjal hruď a zvolal: „Oriku!“ Trpaslík přispěchal do pokoje a postavil se před stůl se zkříženými pažemi. Ažihad se na něj podrážděně zamračil. „Způsobil jsi mi spoustu potíží, Oriku. Musel jsem celé ráno poslouchat, jak si jedno z Dvojčat stěžuje na tvou neposlušnost. Nenechají to jen tak, dokud nebudeš potrestán. Bohužel mají pravdu. Je to vážná věc, kterou nelze opomenout. Žádám si vysvětlení.“

Orikovy oči přelétly na Eragona, ale jeho tvář neprozradila žádné rozrušení. Mluvil rychle s drsným přízvukem. „Kullové už skoro obešli Kóstha-mérnu. Stříleli šípy na draka, Eragona a Murtagha, ale Dvojčata neudělala nic, aby je zastavila. Jako... strašpytlové odmítli otevřít brány, i když jsme viděli, jak Eragon vykřikuje otevírací formuli na druhé straně vodopádu. A odmítli cokoli udělat, když se Eragon nevynořoval z vody. Možná jsem udělal chybu, ale nemohl jsem nechat zemřít Jezdce.“

„Neměl jsem dost sil, abych se z vody dostal sám,“ vložil se do toho Eragon. „Byl bych se utopil, kdyby mě nevytáhl.“

Ažihad na něj pohlédl a pak se vážně zeptal Orika: „A později, proč jsi jim odporoval?“

Orik vzdorovitě zdvihl bradu. „Nebylo od nich správné násilím vstoupit do Murtaghovy mysli. Ale nezastavil bych je, kdybych věděl, kdo to je.“

„Ne, udělals správnou věc, přestože by bylo snazší se do toho nemíchat. Nejsme tu proto, abychom se probourávali do mysli lidí bez ohledu na to, kdo jsou.“ Ažihad si namotával na prst hustý plnovous. „Tvé činy byly čestné, ale neuposlechl jsi přímý rozkaz svého velitele. Za to byla vždycky trestem smrt.“ Orik ztuhl.

„Nemůžete ho zabít! Jenom mi chtěl pomoci,“ zvolal Eragon.

„Ty do toho nemáš co zasahovat,“ řekl Ažihad tvrdě. „Orik porušil zákon a musí nést následky.“ Eragon se začal znovu dohadovat, ale Ažihad zvedl ruku, aby ho zastavil. „Ale máš pravdu. Vzhledem k okolnostem bude rozsudek zmírněn. Od této chvíle, Oriku, tě odvolávám z aktivní vojenské služby a máš zákaz se zapojovat do jakýchkoli vojenských činností pod mým velením. Rozumíš?“

Orikovi potemněla tvář, ale pak vypadal spíš zmateně. Prudce přikývl. „Ano.“

„Mimoto, když nebudeš zrovna plnit své obvyklé povinnosti, jmenuji tě průvodcem Eragona a Safiry během jejich pobytu. Zajistíš, aby se jim dostalo všeho pohodlí a vymožeností, které můžeme nabídnout. Safira bude bydlet nad Isidar Mithrim. Eragon se může ubytovat, kde bude chtít. Až se vzpamatuje po své cestě, vezmi ho na cvičiště. Čekají ho tam,“ řekl Ažihad s jiskřičkou pobavení v oku.

Orik se hluboce uklonil. „Rozumím.“

„Výborně, můžete jít. Až budete odcházet, pošlete mi sem Dvojčata.“

Eragon se uklonil a měl se k odchodu, ale pak se zeptal: „Kde bych našel Aryu? Chtěl bych ji vidět.“

„Nikdo k ní nesmí. Budeš muset počkat, dokud nepřijde ona za tebou.“ Ažihad zabodl oči do stolu, čímž je jasně vybídl k odchodu.