Jdi na obsah Jdi na menu
 


Eragonovou myslí vířily sny, které se rodily a odvíjely podle svých vlastních zákonů. Pozoroval, jak se skupina lidí na nádherných koních blíží k opuštěnému říčnímu břehu. Mnoho jich mělo stříbrné vlasy a nesli dlouhé bodce. Čekala na ně tajuplná, avšak krásná loď, osvícená zářivým měsícem. Postavy se pomalu naloďovaly; dvě z nich, vyšší než ty ostatní, šly zavěšené do sebe. Ačkoli měly tváře skryté v kapucích, poznal, že jedna z nich je žena. Stály na palubě a hleděly ke břehu. Na oblázkové pláži stál osamělý muž, jediný, kdo nenastoupil do lodi. Prudce zaklonil hlavu a vydal dlouhý, bolestný sten. Zatímco výkřik pohasínal, loď klouzala po hladině řeky, bez větru nebo vesel, směrem do rovinaté, pusté krajiny. Obraz se zamlžil, ale těsně předtím, než úplně zmizel, zahlédl Eragon na nebi dva draky.

 

První, co si Eragon uvědomil, bylo vrzání: sem a tam, sem a tam. Vytrvalý zvuk ho přiměl otevřít oči. Jeho pohled se zabodl do spodní strany doškové střechy. Přes sebe měl přehozenou silnou přikrývku, zakrývající jeho nahotu. Někdo mu obvázal nohy a omotal čistý hadr kolem kotníků.

Ocitl se v chatrči, kde byla jediná místnost. Na stole stál hmoždíř a palička spolu s lavorem a léčivými rostlinami. Na stěnách visely řady sušených bylin a naplňovaly vzduch silnými, zemitými vůněmi. V krbu se mihotaly plameny a před ním seděla baculatá žena v proutěném houpacím křesle - vesnická léčitelka Gertruda. Hlavu měla svěšenou, oči zavřené. V klíně jí ležel pár pletacích jehlic a klubko vlny.

I když Eragon cítil, že je vyčerpaný a nedokáže to přemoci, přinutil se posadit. To mu pomohlo, aby se mu vyčistila hlava. Vzpomínky na poslední dny ho okamžitě probraly. Jeho první myšlenka patřila Gerovi a hned druhá Safiře. Doufám, že je v bezpečí. Pokusil se s ní spojit, ale nešlo to. Ať je kdekoli, je to daleko od Carvahallu. Alespoň že mě Brom přitáhl do vesnice. Co se mu asi stalo? Všechna ta krev...

Gertruda se zavrtěla a otevřela jasné oči. „Och,“ řekla. „Jsi vzhůru. Výborně!“ Její hlas zněl vesele a vřele. „Jak se cítíš?“

„Celkem dobře. Kde je Gero?“

Gertruda si přitáhla židli blíž k posteli. „Nahoře u Horsta. Nebylo tu dost místa pro vás oba. A můžu ti říct, že jsem pořád na nohou, jak běhám sem a tam, abych na vás oba dohlédla.“

Eragon přemáhal pocity tísně a obav a zeptal se: „Jak je mu?“

Dlouho otálela s odpovědí a prohlížela si ruce. „Ne zrovna dobře. Má horečku, která nechce klesnout, a zranění se mu nehojí.“

„Musím ho vidět.“ Pokusil se vstát.

„Ne, dokud se nenajíš,“ řekla zostra a zase ho posadila. „Nestrávila jsem všechen ten čas u tvojí postele, aby sis přitížil, hned jak se probereš. Měl jsi strhanou polovinu kůže na nohách a horečka ti polevila teprve dnes v noci. O Gera si nedělej starosti. Bude v pořádku. Má tuhý kořínek.“ Gertruda zavěsila konvici nad oheň a začala krájet zeleninu na polévku.

„Jak dlouho jsem tady?“

„Celé dva dny.“

Dva dny! To znamená, že naposledy jedl před čtyřmi dny! Při tom pomyšlení se mu udělalo slabo. Safira je celou tu dobu sama; doufám, že je v pořádku.

„Celé město chce vědět, co se stalo. Poslali muže na vaši farmu a našli ji zničenou.“ Eragon přikývl. Čekal to. „Vaše stodola shořela... To tam se Gero zranil?“

„Já... já nevím,“ řekl Eragon. „Nebyl jsem tam, když se to stalo.“

„Nu, to se nedá nic dělat. Věřím, že se to vyjasní.“ Gertruda se znovu dala do pletení, zatímco se hřála polévka. „Na dlani máš pořádnou jizvu.“

Bezděčně sevřel ruku. „Ano.“

„Kde jsi k ní přišel?“

Napadlo ho několik možných odpovědí. Vybral tu nejjednodušší. „Mám ji odnepaměti. Nikdy jsem se Gera nezeptal, odkud ji mám.“

„Hmm.“ Pak mlčeli, dokud se polévka nezačala klokotem vařit. Gertruda ji nalila do misky a se lžící ji podala Eragonovi. Vděčně ji přijal a opatrně usrkl. Byla výtečná.

Když dojedl, zeptal se: „Mohu teď navštívit Gera?“

Gertruda si povzdechla. „Stejně bude po tvém, že? Dobrá, pokud skutečně chceš, nebudu ti bránit. Oblékni se a půjdeme.“

Otočila se, když si přes obvazy natahoval kalhoty. Ukrutně to bolelo. Pak vklouzl do košile. Gertruda mu pomohla na nohy. Měl je ještě dost slabé, ale už ho nebolely tak jako předtím.

„Udělej několik kroků,“ nakázala mu a bedlivě ho při tom pozorovala. „Aspoň že se tam nebudeš muset doplazit.“

Venku se jim do tváří opřel kouř ze sousedních stavení, poháněný divokým větrem. Bouřkové mraky zahalily Dračí hory, naplnily údolí a k vesnici se navíc blížila sněhová vánice, postupně zakrývající předhůří. Eragon se ztěžka opřel o Gertrudu a pomalu spolu procházeli Carvahallem.

Horst si postavil dvoupatrový dům na kopci, aby se mohl těšit z výhledu na hory. Využil k tomu všechny své dovednosti. Balkón se zábradlím, který vedl od vysokého okna ve druhém podlaží, kryla břidlicová střecha. Voda odtékala spletitými okapy a všechna okna i dveře byly orámovány řezbami hadů, jelenů, havranů a popínavých rév.

Otevřela jim Horstova žena Elain, drobná čilá osůbka s uhlazenými rysy a hedvábnými světlými vlasy, sepnutými do drdolu. Šaty měla nenápadné, ale hezké a pohyby ladné. „Prosím, pojďte dál,“ špitla. Překročili práh do prostorného, dobře osvětleného pokoje. Do přízemí se stáčelo schodiště s nablýskaným sloupkovým zábradlím. Stěny byly vymalované v barvě medu. Elain se na Eragona smutně usmála, ale nejdřív oslovila Gertrudu. „Zrovna jsem pro tebe chtěla nechat poslat. Není na tom dobře. Měla by ses na něj hned podívat.“

„Elain, budeš muset pomoci Eragonovi do schodů,“ řekla Gertruda a pospíchala nahoru.

„To je v pořádku, dokážu to sám.“

„Určitě?“ zeptala se Elain. Přikývl, ale zdálo se, že ona o tom pochybuje. „Dobrá... až budeš hotov, přijď za mnou do kuchyně. Právě jsem upekla koláč, který by ti mohl přijít k chuti.“ Jakmile odešla, s úlevou se opřel o zeď. Pak začal stoupat do schodů a pomalu dělal jeden bolestivý krůček za druhým. Když dorazil až nahoru, rozhlédl se po dlouhé chodbě lemované dveřmi. Ty poslední byly pootevřené. Zhluboka se nadechl a klopýtal k nim.

U krbu stála Katrina a vyvářela obvazy. Vzhlédla k němu, zašeptala svou soustrast a pak se vrátila ke své práci. Gertruda stála vedle ní a roztloukala byliny na obklady. U nohou měla kbelík s tajícím sněhem.

Gero ležel na posteli, zarovnaný peřinami. Na čele se mu leskl pot a oči se mu slepě mihotaly pod víčky. Kůži na obličeji měl svraštělou jako mrtvola. Ležel klidně, až na nepatrné záchvěvy mělkého dechu. Eragon se s pocitem neskutečnosti dotkl jeho čela. Pálilo ho do ruky. Znepokojeně zvedl okraj přikrývek a viděl, že četné Gerovy rány jsou ovázané proužky látky. Tam, kde se obvazy zrovna vyměňovaly, byly popáleniny odkryté. Dosud se nezačaly hojit. Eragon zoufale pohlédl na Gertrudu. „Nemůžete s nimi něco udělat?“

Namočila hadr do kbelíku s ledovou vodou a položila chladivý obklad Gerovi na hlavu. „Vyzkoušela jsem všechno: hojivé masti, obklady, výtažky z bylin, ale nic nepomáhá. Kdyby se rány uzavřely, měl by větší naději. Přesto se vše může v dobré obrátit. Je odolný a silný.“

Eragon přešel do rohu a klesl na podlahu. Tohle se nemělo stát! Jeho myšlenky se rozplynuly v tichu. Bezvýraznýma očima zíral na postel. Teprve po chvíli si všiml, že vedle něj klečí Katrina. Objala ho kolem ramen. Když nereagoval, rozpačitě odešla.

Za chvíli se otevřely dveře a vešel Horst. Potichu mluvil s Gertrudou a pak přistoupil k Eragonovi. „Pojď. Musíš si chvíli odpočinout.“ Než stačil Eragon něco namítnout, Horst ho postavil na nohy a vyprovodil ho ze dveří.

„Chci tu zůstat,“ zanaříkal.

„Potřebuješ přestávku a čerstvý vzduch. Neboj, brzy se budeš moci vrátit,“ utěšoval ho Horst.

Eragon neochotně dovolil kováři, aby mu pomohl ze schodů do kuchyně. Opojné vůně z několika jídel - ochucených kořením a bylinami - se nesly vzduchem. Albriech a Baldor tam také byli a hovořili s matkou, která hnětla těsto na chléb. Když uviděli Eragona, utichli, ale ten slyšel dost na to, aby věděl, že se bavili o Gerovi.

„Tady, posaď se,“ přisouval mu Horst židli.

Eragon se na ni vděčně sesul. „Díky.“ Ruce se mu trochu třásly, a tak je sevřel mezi stehny. Postavili před něj talíř s hromadou jídla.

„Nemusíš jíst,“ řekla Elain, „ale je to tady, kdybys dostal chuť.“ Vrátila se k vaření a on si vzal vidličku. Stěží dokázal spolknout několik soust.

„Jak se cítíš?“ zeptal se Horst.

„Příšerně.“

Kovář chvíli zaváhal. „Vím, že tohle není nejvhodnější chvíle, ale musíme vědět... co se stalo?“

„Skutečně se nepamatuju.“

„Eragone,“ řekl Horst a předklonil se. „Byl jsem jedním z těch, kdo se šli podívat na vaši farmu. Váš dům se jen tak nerozpadl - něco ho roztrhalo na kusy. Kolem něj byly stopy obřího zvířete, jaké jsem nikdy neviděl ani o nich neslyšel. Viděli je i ostatní. Takže pokud se tu kolem potuluje Stín nebo nějaká nestvůra, musíme o tom vědět. Jsi jediný, kdo nám to může říct.“

Eragon věděl, že musí lhát. „Když jsem odešel z Carvahallu...,“ počítal, kolik času uběhlo, „před čtyřmi dny, ve městě byli nějací... cizinci, kteří se vyptávali na kámen, jako je ten, který jsem našel.“ Ukázal na Horsta. „Ty jsi mi o nich řekl, a proto jsem pospíchal domů.“ Všechny oči se na něj upíraly. Olízl si rty. „Nic... nic se té noci nestalo. Příštího rána jsem dokončil práci a šel se projít do lesa. Zanedlouho jsem uslyšel výbuch a nad stromy uviděl kouř. Spěchal jsem zpátky tak rychle, jak jsem mohl, ale ať to udělal kdokoli, byl tou dobou už pryč. Prohrabal jsem trosky a... našel Gera.“

„Takže pak jsi ho položil na prkno a vlekl ho do Carvahallu?“ zeptal se Albriech.

„Ano,“ potvrdil Eragon, „ale než jsem odešel, prohlédl jsem si cestu vedoucí k silnici. Byly tam dvoje stopy, oboje mužské.“ Zašmátral v kapse a vytáhl kus černé látky. „Tohle svíral Gero v ruce. Myslím, že je to stejná látka, jakou měli na sobě ti cizinci.“ Položil cár na stůl.

„To ano,“ přikývl Horst. Vypadal zamyšleně a zároveň rozzlobeně. „A co tvoje nohy? Jak sis je zranil?“

„Nejsem si jistý,“ odpověděl Eragon a potřásl hlavou. „Myslím, že se to stalo, když jsem táhl Gera, ale nevím. Všiml jsem si toho, až když mi po nohou začala stékat krev.“

„To je strašné!“ zvolala Elain.

„Měli bychom ty muže pronásledovat,“ pronesl rozhořčeně Albriech. „Tohle jim nemůže jen tak projít! S pár koňmi bychom je mohli chytit zítra a dostat je sem zpátky.“

„Takové hlouposti pusť z hlavy,“ řekl Horst. „Pravděpodobně by tě zvedli jako mimino a odhodili tě na strom. Pamatuješ, co se stalo s tím domem? Nechtěl bych se jim dostat do cesty Kromě toho, teď už mají, co chtěli.“ Pohlédl na Eragona. „Vzali si ten kámen, nebo ne?“

„V domě nebyl.“

„Pak už nemají důvod se vracet, když ho mají.“ Upřeně se na Eragona zahleděl. „Vůbec ses nezmínil o těch divných stopách. Víš, kde se tam vzaly?“

Eragon zavrtěl hlavou. „Neviděl jsem je.“

Náhle promluvil Baldor. „Tohle se mi nelíbí. Příliš mnoho tajemství a kouzel. Kdo jsou ti muži? Jsou to Stínové? Proč chtěli ten kámen a jak jinak by dokázali zničit dům než s pomocí temných sil? Možná máš pravdu, otče. Kámen mohl být vše, co chtěli, ale myslím, že se s nimi ještě uvidíme.“

Po jeho slovech se rozhostilo ticho.

Jako by na něco zapomněli, ale Eragon si nebyli jistý na co. Pak mu to došlo. Se zoufalým pocitem u srdce vyslovil své tušení. „Roran to ještě neví, že?“ Jak jsem na něj mohl zapomenout?

Horst zavrtěl hlavou. „Odjel s Demptonem krátce po tobě. Pokud je cestou nepotkaly nějaké potíže, budou teď už nějakou dobu v Therinsfordu. Určitě mu chceme poslat zprávu, ale včera i předevčírem bylo příliš chladno.“

„Právě jsme se s bratrem chystali k odjezdu, když ses probral,“ vysvětlil Albriech.

Horst si pročísl rukou plnovous. „Jeďte, oba dva. Pomůžu vám osedlat koně.“

Baldor se obrátil k Eragonovi. „Oznámím mu to šetrně,“ slíbil a pak následoval Horsta a Albriecha z kuchyně.

Eragon zůstal sedět u stolu, s očima zabodnutýma do suku ve dřevě. Jasně viděl každý, i ten nejnepatrnější detail: zkroucená vlákna, nesouměrný hrbolek, tři malé spoje se skvrnkou barvy. Vlákno bylo naplněno nekonečnými drobnostmi; čím pozorněji se díval, tím víc viděl. Hledal v něm odpovědi na otázky, které se mu honily hlavou, ale pokud tam nějaké byly, neviděl je.

Z nepokojných myšlenek ho vyrušil tlumený výkřik. Jako by někdo venku zakřičel. Nevšímal si toho. Ať se tím zabývá někdo jiný. O několik minut později to uslyšel znovu, hlasitěji než předtím. Rozzlobeně si zacpal uši. Proč nemohou být potichu? Gero odpočívá. Pohlédl na Elain, ale zdálo se, že ji hluk neruší.

ERAGONE! Řev byl tentokrát tak silný, že málem spadl ze židle. Znepokojeně se rozhlédl kolem, ale nic se nedělo. Najednou si uvědomil, že ty zvuky jsou pouze v jeho hlavě.

Safiro? zeptal se úzkostlivě.

Chvíli bylo ticho. Ano, ty hluchoto.

Zaplavila ho úleva. Kde jsi?

Poslala mu obrázek malého shluku stromů. Pokoušela jsem se s tebou mnohokrát spojit, ale nebyl jsi v dosahu.

Byl jsem nemocný... ale už je mi lépe. Jak to, že jsem tě necítil dřív?

Po dvou nocích čekání mě přemohl hlad. Musela jsem se vydat na lov.

Chytila jsi něco?

Mladého jelena. Byl dost chytrý, aby se ubránil dravcům na zemi, ale ne těm ze vzduchu. Když jsem ho chytila do drápů, prudce kopal a snažil se utéct. Přesto jsem byla silnější, a když byla porážka nevyhnutelná, vzdal to a zemřel. Jak se s tím potýká Gero?

Nevím. Řekl jí podrobnosti a pak pravil: Bude to trvat dlouho, než se budeme moci vrátit domů, pokud vůbec někdy. Nebudu tě moci vidět ještě nejmíň pár dní. Měla by sis také udělat pohodlí.

Nešťastně odpověděla: Udělám, co říkáš. Ale nedávej si příliš načas.

Rozloučili se jen neradi. Eragon vyhlédl z okna a překvapilo ho, že slunce už zapadlo. Cítil se velmi unavený, a tak se dobelhal k Elain, která balila kousky masa do voskovaného plátna. „Jdu zpátky do Gertrudina domu, abych se vyspal,“ řekl.

Dodělala balíčky a zeptala se: „Proč nezůstaneš u nás? Budeš blíž svému strýci a Gertruda si může ustlat vzadu.“

„Máte dost místa?“ zeptal se váhavě.

„Samozřejmě.“ Utřela si ruce. „Pojď se mnou, všechno připravím.“ Doprovodila ho nahoru do prázdného pokoje. Posadil se na kraj postele. „Potřebuješ ještě něco?“ zeptala se. Zavrtěl hlavou. „Kdyžtak budu dole. Zavolej mě, kdybys cokoli potřeboval.“ Poslouchal, jak schází ze schodů. Pak otevřel dveře a vyklouzl na chodbu a vešel do Gerova pokoje. Gertruda se na něj trochu usmála přes kmitající jehlice.

„Jak je mu?“ zašeptal Eragon.

Unaveně zachraptěla. „Je zesláblý, ale horečka už mu trochu klesla a některé popáleniny už vypadají lépe. Budeme muset čekat a časem se uvidí, ale mohl by se zotavit.“

To Eragonovi trochu spravilo náladu a vrátil se do svého pokoje. Zachumlal se pod peřiny a zíral do nevlídné tmy. Nakonec usnul a hojil tak své rány na těle i na duši.

 

 

Šílenství života

 

Eragon se na posteli prudce posadil a ztěžka oddechoval. Venku ještě panovala neproniknutelná tma. V pokoji bylo chladno; na rukou a ramenou měl husí kůži. Bylo několik hodin před úsvitem - čas, kdy se nikde nic nepohne a život čeká na první teplé doteky slunečních paprsků.

Srdce mu začalo zběsile bušit, protože se ho zmocnila hrozivá předtucha. Jako by někdo přes celý svět přehodil závoj a jeho nejtmavší růžek visel přes jeho pokoj. Potichu vylezl z postele a oblékl se. V obavách pospíchal chodbou. Projelo jím prudké znepokojení, když uviděl dveře do strýcova pokoje otevřené a uvnitř skupinu lidí.

Gero ležel pokojně na posteli. Byl oblečen do čistých šatů, vlasy měl sčesané dozadu a tvář klidnou. Mohl by si myslet, že spí, nebýt stříbrného amuletu pověšeného kolem jeho krku a větvičky sušeného bolehlavu položené na hrudi - posledních darů živých mrtvému.

Katrina stála vedle postele, s tváří bledou a sklíčeným pohledem. Slyšel ji, jak šeptá: „Doufala jsem, že mu jednoho dne budu říkat otče...“

Říkat mu otče, pomyslel si zatrpkle, právo, která nemám ani já. Cítil se jako duch, z něhož vysáli všechen život. Všechno kromě Gerovy tváře bylo neskutečné. Eragonovi po tvářích stékaly slzy Stál tam, ramena se mu třásla, ale nevykřikl. Matka, teta, strýc - ztratil je všechny. Tíha zármutku byla zdrcující a otřásla jím nesmírnou silou. Někdo ho odvedl zpátky do pokoje a snažil se ho utěšit.

Padl na postel, zakryl si hlavu rukama a křečovitě vzlykal. Cítil, že se s ním Safira snaží spojit, ale nevšímal si jí a nechal se unášet svým zármutkem. Nedokázal se smířit s tím, že Gero je pryč. A kdyby to dokázal, v co ještě mohl věřit? Zbyl by tu pouze nemilosrdný, bezcitný svět, který zhasíná životy jako svíčky ve větru. Znechucený a vyděšený otočil slzami smáčenou tvář k nebesům a vykřikl: „Který bůh tohle udělal? Ukaž se!“ Slyšel, jak někdo utíká do jeho pokoje, ale shora nepřišla odpověď. „On si tohle nezasloužil!“

Dotkly se ho konejšivé ruce a on si uvědomil, že vedle něj sedí Elain. Držela ho, zatímco plakal. Nakonec proti své vůli usnul vyčerpáním.

 

 

Jezdcův meč

 

Jakmile se Eragon probral, znovu na něj padla sklíčenost. Ačkoli nechal oči zavřené, nedokázal zastavit čerstvý příval slz. Snažil se najít nějakou myšlenku nebo naději, která by mu pomohla udržet si zdravý rozum. S tímhle nedokážu žít, zanaříkal.

Tak s tím nežij, rozezněla se mu v hlavě Safiřina odpověď.

Cože? Gero je navždy pryč! A mě jednou potká stejný osud. Láska, rodina, rodný dům - všechno nám vezmou a nezůstane nic. Jaký význam má to, co děláme?

Smysl tkví v konání. Jakmile se vzdáš úmyslu měnit a ovlivňovat svůj život, zdánlivě smysl ztratíš. Ale přesto jsou před tebou možnosti; vyber si jedinou a zaměř se na ni. Skutky ti dají novou naději a smysl.

Ale co mohu dělat?

Nech se vést srdcem. Nic menšího než jeho nejvyšší touha ti nepomůže.

Nechala ho, aby přemýšlel o jejích slovech. Eragon se snažil pojmenovat své vlastní pocity. Překvapilo ho, že spíše než smutek nacházel prudký hněv. Co chceš, abych udělal... mám pronásledovat ty cizince?

Ano.

Její otevřená odpověď ho zaskočila. Zhluboka se nadechl. Proč?

Pamatuješ, co jsi řekl v Dračích horách? Jak jsi mi připomínal mou dračí povinnost a já se s tebou vrátila navzdory svému vnitřnímu přesvědčení? Stejně tak i ty musíš ovládat sám sebe. Dlouho a hluboce jsem během posledních pár dní přemýšlela a došlo mi, co znamená být drak a Jezdec: Je to náš osud, pokoušet se o nemožné, vykonat velké skutky bez ohledu na strach. Je to naše povinnost vůči budoucnosti.

Nezajímá mě, co říkáš, tohle nejsou důvody odejít! zvolal Eragon.

Tak existují další. Lidé viděli moje stopy a mají se teď na pozoru. Nakonec mě odhalí. Kromě toho, nic tě tady nepoutá. Žádná farma, žádná rodina ani...

Roran není mrtvý! ohradil se.

Ale pokud zůstaneš, budeš muset vysvětlit, co se skutečně stalo. On má          právo vědět, jak a proč jeho otec zemřel. Co asi udělá, až se o mně dozví?

Safiřiny důvody vířily Eragonovi hlavou, ale nechtěl si připustit pomyšlení, že by měl opustit údolí Palancar; byl to jeho domov. Přesto myšlenka na to, že se pomstí cizincům, byla krutě naléhavá. Ale jsem na to dost silný?

Máš mě.

Tížily ho pochyby. Byl by to tak šílený, zoufalý počin. Čím dál víc opovrhoval svou vlastní nerozhodností a na rtech se mu mihl trpký úsměv. Safira měla pravdu. Na ničem už nezáleží, kromě skutku samotného. Jednat - to je ono. A co by mu poskytlo větší zadostiučinění, než kdyby dopadl ty cizince? Začala v něm narůstat strašlivá energie a síla. Uchvátily jeho city a ukovaly z nich pevný sochor hněvu v němž bylo vyraženo jediné slovo: odplata. Hlava mu třeštila, ale odhodlaně prohlásil: Udělám to.

Přerušil spojení se Safirou a skulil se z postele. Tělo měl napjaté jako pružinu. Bylo ještě brzy ráno, spal jenom několik hodin. Nic není nebezpečnější než nepřítel, který nemá co ztratit, pomyslel si. A právě to jsem teď já.

Ještě včera měl potíže vyjít nahoru, ale teď se pohyboval s jistotou a držel se na nohou díky své železné vůli. Vzdoroval bolestem a snažil se je nevnímat.

Když se vyplížil z domu, uslyšel šepot dvou lidí. Zvědavě se zastavil a poslouchal. Elain právě říkala něžným hlasem: „...kde by zůstal. Máme tu místo.“ Horst něco neslyšně odpověděl hlubokým hlasem. „Ano, chudák chlapec,“ odvětila Elain.

Tentokrát Horstovu odpověď Eragon slyšel. „Možná...“ Pak bylo dlouhé ticho. „Přemýšlel jsem o tom, co Eragon říkal, a mám pocit, že nám neřekl vše.“

„Jak to myslíš?“ zeptala se Elain. V jejím hlase bylo znát určité znepokojení.

„Když jsme se vydali k jejich farmě, silnice byla uhlazená od prkna, na kterém táhl Gera. Pak jsme dorazili k místu, kde byl sníh udupaný a rozbrázděný. Jeho stopy i brázda od prkna tam najednou končily, ale také jsme tam našli ty samé obří šlápoty jako na farmě. A co jeho nohy? Nevěřím, že si nevšiml tak sedřené kůže. Prve jsem ho nechtěl nutit do odpovědí, ale teď to budu muset udělat.“

„Možná ho to, co viděl, tolik vyděsilo, že o tom nechce mluvit,“ napadlo Elain. „Viděl jsi, jak byl rozrušený.“

„Přesto to nevysvětluje, jak dokázal dostat Gera skoro až sem, aniž by po sobě zanechal stopy.“

Safira měla pravdu, pomyslel si Eragon. Je čas odejít. Příliš mnoho otázek od příliš mnoha lidí. Dříve či později na ně najdou odpovědi. Prošel dál domem a ztuhl pokaždé, když podlaha zavrzala.

Ulice byly liduprázdné; jen málokdo byl touto dobou vzhůru. Na chvilku se zastavil a přinutil se k přemýšlení. Koně nepotřebuji. Safira mě poveze, ale chybí nám sedlo. Může lovit pro nás oba, takže si nemusím dělat starosti s jídlem - ale raději bych měl nějaké sehnat. Ostatní věci, které bych mohl potřebovat, najdu v našem domě.

Vyrazil na kraj Carvahallu, ke Gedrikově koželužně. I když ho odpuzoval odporný zápach, šel dál a zamířil do boudy umístěné ze strany kopce, kde byly uskladněné vydělané kůže. Odřízl tři veliké volské kožky z řady kůží zavěšených u stropu. Nejdřív se za tu krádež cítil provinile, nakonec ale usoudil: Není to skutečná krádež. Jednoho dne to Gedrikovi zaplatím, stejně jako Horstovi. Svinul tlusté kůže a odnesl je k lesíku za vesnicí. Zastrčil je mezi větve stromu a vrátil se do Carvahallu.

Teď jídlo. Zamířil k hostinci s úmyslem vzít si tam něco k snědku, ale pak se škodolibě usmál a změnil směr. Když už bude krást, mělo by to být u Slouna. Vklouzl do řezníkova domu. Pokud tam Sloun nebyl, přední dveře byly zamřížované, ale ty postranní byly zabezpečené pouze tenkým řetízkem, který snadno vylomil. V místnostech uvnitř byla tma. Poslepu šmátral, dokud se rukama nedotkl ztuhlé hromady masa zabaleného v látkách. Nacpal si ho pod košili tolik, kolik se mu tam vešlo, pak pospíchal zpět na ulici a tiše za sebou zavřel dveře.

Nějaká žena vykřikla jeho jméno. Stáhl si spodní okraj košile, aby mu maso nevypadlo, a zmizel za roh. Zachvěl se, když ani ne deset stop od něj prošel mezi dvěma domy Horst.

Jakmile Horst zmizel z dohledu, Eragon vyběhl. Trmácel se uličkou a dál k lesíku, i když ho nohy neustále pálily. Vklouzl mezi kmeny stromů a otočil se, aby se ujistil, že ho nikdo nepronásleduje. S úlevou si oddechl a natáhl se do koruny stromu pro kůže. Byly pryč.

„Někam jdeš?“

Eragon se prudce otočil. Proti němu stál zamračený Brom, s ošklivou ránou po straně hlavy. U opasku mu visel krátký meč v hnědém pouzdře. A v rukou držel ty kůže.

Eragon podrážděně přimhouřil oči. Jak se tenhle stařec k němu dokázal připlížit? Všude bylo takové ticho, že by přísahal, že poblíž není ani noha. „Vrať je,“ vyštěkl prudce.

„Proč? Abys mohl utéct dřív, než pohřbí Gera?“ zpražil ho Brom.

„To není tvoje věc!“ odsekl s narůstající zlostí. „Proč jsi mě sledoval?

„Nesledoval,“ zavrčel Brom. „Čekal jsem tu na tebe. Nuže, kam se chystáš?“

„Nikam.“ Eragon se vrhl po kůžích a vytrhl je Bromovi z rukou. Brom se mu v tom nesnažil zabránit.

„Doufám, že máš dost masa pro svého draka.“

Eragon ztuhl. „O čem to mluvíš?“

Brom zkřížil ruce na prsou. „Nedělej ze mě hlupáka. Vím, odkud pochází to znamení, které máš na ruce. Je to gedwëy ignasia, zářivá dlaň: dotkl ses dračího mláděte. Vím, proč jsi za mnou přišel s těmi otázkami, a vím, že Jezdci opět žijí.“

Eragon upustil kůži i maso. Nakonec se to stalo... Musím se dostat pryč! Se zraněnýma nohama nedokážu běžet rychleji než on, leda že... Safiro! zavolal.

Několik mučivých vteřin mu neodpovídala, ale potom se ozvalo: Ano.

Byli jsme odhaleni! Potřebuji tě! Poslal jí obrázek místa, kde je, a ona okamžitě vyrazila. Teď jen musel zdržet Broma. „Jak jsi to zjistil?“ zeptal se přidušeným hlasem.

Brom se zahleděl do dálky a neslyšně pohnul rty, jako kdyby mluvil ještě s někým dalším. Pak promluvil: „Všude byly stopy a náznaky, musel jsem si jen dávat pozor. Dokázal by to každý, kdo by měl ty správné znalosti. Řekni mi, jak se má tvůj drak?“

„Je to ona,“ řekl Eragon. „Má se dobře. Nebyli jsme na farmě, když tam přišli ti cizinci.“

„Ach, tvé nohy. Letěl jsi?“

Jak na to Brom přišel? Co když ho cizinci přinutili, aby mě zpovídal? Možná po něm chtěli, aby vypátral, kam se chystám, a pak si na nás počíhají. A kde je Safira? Zatápal svojí myslí a zjistil, že letí vysoko nad ním. Pojď!

Ne, chvíli se budu dívat.

Proč?!

Kvůli vraždění v Dorú Areabě.

Co?

Brom se s lehkým úsměvem opřel o strom. „Mluvil jsem s ní a ona souhlasila, že zůstane ve vzduchu, dokud si to nevyjasníme. Jak vidíš, skutečně nemáš jinou možnost než odpovědět na moje otázky. Teď mi řekni, kam jdeš?“

Eragon si zmateně promnul spánky. Jak mohl Brom mluvit se Safirou? V temeni mu pulsovala krev a hlavou se mu honily myšlenky, ale vždycky došel ke stejnému závěru: musí tomu starci něco povědět. Nakonec řekl: „Najdu bezpečné místo, kde budu moci zůstat, než se uzdravím.“

„A pak?“

Tu otázku nemohl jen tak přejít. Třeštění v hlavě se stupňovalo. Nedokázal přemýšlet; nic už nechápal. Hrozně si přál svěřit se někomu se vším, co se stalo za posledních pár měsíců. Trápilo ho, že jeho tajemství zavinilo Gerovu smrt. Nakonec to vzdal a rozechvěle přiznal: „Chystal jsem se dopadnout ty cizince a zabít je.“

„Veliký úkol pro někoho tak mladého,“ řekl Brom jakoby nic, jako by se Eragon chystal udělat tu nejběžnější a nejpříhodnější věc. „Určitě to stojí za pokus a ty na to jistě máš. Přesto mě napadá, že pomoc by ti mohla přijít vhod.“ Sáhl do křoví a vytáhl veliký ranec. „Krom toho nehodlám zůstat stranou, když se tu nějaký mladík prohání s drakem,“ zakončil chraplavě.

Nabízí mi opravdu pomoc, nebo je to léčka? Eragon nechtěl ani domýšlet, co by na něj mohli záhadní nepřátelé uchystat. Ale Safira Bromovi důvěřuje a mluvili spolu v myšlenkách. Když se nebojí ona... Rozhodl se prozatím svou podezíravost odložit. „Nepotřebuju pomoc,“ řekl Eragon a potom neochotně dodal, „ale můžeš jít se mnou.“

„Pak bychom měli vyrazit,“ navrhl Brom. Na chvíli jako by nevnímal. „Myslím, že tvůj drak už tě zase poslouchá.“

Safiro? zeptal se Eragon.

Ano.

Odolal pokušení se jí vyptávat. Sejdeme se na farmě?

Ano. Takže jste se domluvili?

Myslím, že ano. Přerušila spojení a prudce se vznesla do výšky Pohlédl na Carvahall a viděl, jak lidé vybíhají z domů. „Vypadá to, že mě hledají.“

Brom zdvihl obočí. „Pravděpodobně ano. Půjdeme?“

Eragon zaváhal. „Rád bych nechal vzkaz pro Rorana. Nezdá se mi správné utéct a neříct mu proč.“

„O to už jsem se postaral,“ ujistil ho Brom. „Nechal jsem pro něj u Gertrudy dopis, ve kterém jsem vysvětlil pár věcí. Také jsem ho varoval, aby se měl na pozoru před určitým nebezpečím. Stačí to tak?“

Eragon přikývl. Obalil kůži okolo masa a vyrazil. Drželi se z dohledu, dokud nedorazili k silnici. Pak přidali do kroku, aby byli co nejrychleji daleko od Carvahallu. Eragon si odhodlaně razil cestu sněhem, až ho nohy pálily. Bezmyšlenkovitý rytmus chůze mu dovolil přemýšlet. Až dorazíme domů, nebudu s Bromem dál cestovat, dokud neodpoví i on mně na pár otázek, rozhodl se. Doufám, že mi řekne víc o Jezdcích a o těch, proti kterým bojuji.

Když se před nimi ukázaly trosky farmy, Brom rozzlobeně svraštil čelo. Eragon se zhrozil, jak rychle příroda přetváří farmu podle svého a zahlazuje stopy po lidských výtvorech. Sníh se špínou se už nakupily uvnitř domu a zakryly tak škody způsobené útokem cizinců. Ze stodoly zůstal jen rychle mizící obdélník popela.

Brom zvedl hlavu, když nad stromy zaslechl zvuk Safiřiných křídel. Objevila se za jejich zády a snesla se střemhlav k zemi, až jim málem drápy pročísla vlasy. Zavrávorali pod prudkým náporem tlakové vlny z jejích křídel. Safiře se zablýskaly šupiny, pak se otočila nad farmou a ladně přistála.

Brom udělal krok vpřed se slavnostním a zároveň radostným výrazem. Oči mu zářily a na tváři se mu zatřpytila slza, sklouzla po ní a zmizela ve vousech. Dlouhou chvíli stál a ztěžka dýchal; pozoroval Safiru a ona jeho. Eragon slyšel, že si Brom něco mumlá, a přiblížil se k němu, aby slyšel.

„Takže... znovu to začíná. Ale jak a kde to skončí? Zrak mám zastřený, nedokážu říct, jestli to je tragédie, nebo fraška, protože je tu z každého něco... Ať je to jakkoli, můj postoj se nezměnil a já...“

Dále již to nedořekl, neboť se k nim hrdě blížila Safira. Eragon prošel kolem Broma, jako by nic neslyšel, a přivítal se s ní. Něco se mezi nimi změnilo, jako by jeden druhého znali ještě důvěrněji, a přesto si stále byli cizí. Poškrábal ji na krku a dlaň ho zabrněla, když se dotkli myšlenkami. Ze Safiry vyzařovala nesmírná zvědavost.

Nikdy jsem neviděla lidi, kromě tebe a Gera a ten byl navíc vážně zraněný, řekla.

Viděla jsi lidi mýma očima.

To je jiné. Přišla blíž a pootočila dlouhou hlavu, aby si mohla Broma prohlédnout ohromným modrým okem. Jste opravdu podivné bytosti, řekla vážně a dál na něj zírala. Brom se ani nehnul, když ho očichávala, a pak k ní natáhl ruku. Safira pomalu sklonila hlavu a dovolila mu, aby ji pohladil po čele. S frknutím sebou škubla a ustoupila za Eragona.

Co se děje? zeptal se jí. Neodpověděla.

Brom se k němu otočil a tlumeně se zeptal: „Jak se jmenuje?“

„Safira.“ Bromovi po tváři přeběhl zvláštní výraz. Zarazil hůl rukojetí do země takovou silou, až mu zbělely klouby. „Ze všech jmen, která jsi mi poradil, se jí tohle líbilo jako jediné. Myslím, že se k ní hodí,“ dodal Eragon rychle.

„To ano,“ řekl Brom. V jeho hlase bylo něco, co Eragon nedokázal pojmenovat. Byl to smutek, údiv, strach, závist? Nebyl si jistý. Nemuselo to být ani jedno, anebo naopak všechno dohromady. Brom zvýšil hlas: „Zdravím tě, Safiro. Je mi ctí, že tě poznávám.“ Stočil ruku do podivného posunku a poklonil se.

Líbí se mi, pravila klidně Safira.

Samozřejmě, že se ti líbí; každého těší lichotky. Eragon ji pohladil po rameni a odešel ke zbořeništi. Safira s Bromem ho následovali. Stařec vypadal živě a plný sil.

Eragon vystoupal k domu a podlezl pod dveřmi tam, kde býval jeho pokoj. Stěží ho poznal pod hromadami roztříštěného dřeva. Po paměti hledal, kde asi byla vnitřní stěna, a našel svůj prázdný ruksak. Byl obnošený a trochu potrhaný, ale to se dalo snadno opravit. Hrabal dál a nakonec odkryl konec svého luku, který vykukoval z jelenicového pouzdra.

I když kůže byla poškrábaná a odřená, měl radost, že naolejované dřevo není poškozené. Konečně nějaké štěstí. Vzal luk do ruky a zkusmo napjal tětivu. Snadno se ohnul a přitom se nelámal ani nezapraskal. Spokojeně zapátral po toulci, který našel zasypaný o kus vedle.

Povolil luk a podal ho i s toulcem Bromovi, který poznamenal: „Musíš mít silné paže, když ho dokážeš natáhnout.“ Eragon poklonu mlčky přijal. Sesbíral po domě další užitečné věci a nálezy shromáždil u Broma. Byla to jen malá hromádka. „Co teď?“ zeptal se Brom. Pronikavě a zvědavě ho pozoroval. Eragon odvrátil pohled.

„Najdeme si nějaký úkryt.“

„Napadá tě nějaké místo?“

„Ano.“ Všechny zásoby kromě luku zabalil do pevného rance a zavázal ho. Hodil si ho přes rameno a zavelel: „Tudy.“ Namířil si to do lesa. Safiro, leť za námi. Tvoje stopy by snadno našli a sledovali.

Dobrá. Vznesla se za nimi.

Jejich cíl byl blízko, ale Eragon šel oklikou, aby zmátl případné pronásledovatele. Za víc než hodinu konečně zastavili dobře skrytí houštinami.

Nepravidelná mýtinka uprostřed byla dost prostorná pro ohniště, dva lidi a draka. Zrzavé veverky vyskákaly do korun stromů a nespokojeně švitořily, že je někdo vyrušil. Brom se vyprostil ze šlahounů a se zájmem se rozhlédl. „Zná to tady ještě někdo?“ zeptal se.

„Ne. Našel jsem to, když jsme se sem přestěhovali. Trvalo mi týden, než jsem se prosekal do středu, a další týden jsem odklízel suché roští.“ Safira přistála vedle nich a opatrně svinula křídla tak, aby se nezachytila o trny. Schoulila se do klubíčka, až jí pod tvrdými šupinami zapraskaly větvičky, a položila hlavu na zem. Její neproniknutelné oči je bedlivě sledovaly.

Brom se opřel o hůl a upřeně se na ni zahleděl. Jeho zkoumavý pohled Eragona znervózňoval.

Eragon je pozoroval, dokud ho hlad nepřiměl něco začít dělat. Rozdělal oheň, naplnil kotlík sněhem a postavil ho nad plameny, aby roztál. Když byla voda vařící, utrhl několik kusů masa a vhodil je do kotlíku spolu s hrudkou soli. Žádná zvláštní pochoutka, pomyslel si zasmušile, ale hlad zaženeme. Pravděpodobně tohle teď budu nějakou dobu jíst, tak bych si na to měl zvyknout.

Dušené maso se mírně vařilo a příjemně vonělo po mýtině. Safira vystrčila špičku jazyka a ochutnala vzduch. Když bylo maso měkké, Brom přešel k němu a Eragon jim naložil jídlo. Jedli potichu a vyhýbali se jeden druhému pohledem. Pak Brom vytáhl svoji dýmku a nenuceně si ji zapálil.

„Proč se mnou chceš cestovat?“ zeptal se Eragon.

Z Bromových rtů vyšel mráček kouře a stoupal korunami stromů, dokud se nerozplynul. „Mám mimořádný zájem na tom, abys zůstal naživu,“ řekl.

„Jak to myslíš?“

„Abych byl upřímný, jsem vypravěč a náhodou si myslím, že prožiješ úžasný příběh. Za posledních sto let jsi první Jezdec, který se nedal do králových služeb. Co bude dál? Zahyneš jako mučedník? Přidáš se k Vardenům? Nebo zabiješ krále Galbatorixe? Všechno jsou to vzrušující otázky. A já budu u toho, abych viděl každičký okamžik a je mi jedno, co pro to budu muset udělat.“

Eragonovi se sevřel žaludek. Nedokázal si představit sám sebe, jak dělá kteroukoli z těchto věcí, a ze všeho nejmíň, jak se stane mučedníkem. Chci se pomstít, ale to ostatní... Po tom netoužím. „To by šlo, ale řekni mi, jak to, že mluvíš se Safirou?“

Brom si dal s odpovědí načas, než si do dýmky nacpal další tabák. Když ji znovu zapálil a sevřel mezi rty, řekl: „Dobrá, když chceš odpovědi, budeš je mít, ale možná se ti nebudou líbit.“ Vstal, donesl si k ohni ranec a vytáhl z něj dlouhý předmět zabalený v látce. Byl asi pět stop dlouhý a podle toho, jak ho držel, dost těžký.

Stahoval látku proužek po proužku, jako kdyby odmotával obvaz z mumie. Když se v Bromových rukou objevil meč, Eragon na něj strnule hleděl jako přimražený. Zlatá koule na konci rukojeti měla slzovitý tvar a po stranách byla seříznutá, aby odkryla rubín velikosti malého vejce. Naleštěná rukojeť se třpytila jako hvězdy a byla omotána stříbrným drátem. Vínově červenou pochvu, hladkou jako sklo, zdobil pouze podivný černý rytý znak. U meče byl kožený opasek s těžkou přezkou. Poslední proužek látky sklouzl na zem a Brom podal zbraň Eragonovi.

Rukojeť padla Eragonovi do ruky, jako by mu byla vyrobena na míru. Pomalu vytasil meč, který neslyšně vyklouzl z pochvy. Plochá, duhově červená čepel se třpytila v záři ohně. Nabroušené hrany se ladně stáčely do ostrého hrotu. Do kovu byl vyrytý stejný černý znak jako na pochvě. Na rozdíl od primitivních zemědělských nástrojů, na které byl zvyklý, byl meč dokonale vyvážený; připadalo mu, jako by byl přirozeným prodlužením ruky. Vznášela se kolem něj atmosféra moci, jako by z jeho středu prýštila nezkrotná síla. Byl vyrobený pro bouřlivé bitevní vřavy, aby ukončoval lidské životy, a přesto v něm byla děsivá krása.

„Tohle býval meč jednoho Jezdce,“ řekl slavnostně Brom. „Když Jezdec skončil svůj výcvik, elfové mu předali meč. Jejich metody kování zůstanou navždy utajeny. Ovšem jejich meče jsou věčně ostré a nikdy nezreziví. Bývalo zvykem, že barva ostří byla stejná jako barva Jezdcova draka, ale v tomto případě podle mě můžeme udělat výjimku. Tento meč se jmenuje Zar'roc. Nevím, co to znamená. Možná něco, co se týkalo Jezdce, který ho vlastnil.“ Pozoroval, jak Eragon švihá mečem.

„Odkud ho máš?“ zeptal se Eragon. Pak neochotně zastrčil meč do pochvy a pokusil se ho podat zpátky Bromovi. Ten si však meč od něj nevzal.

„Na tom nezáleží,“ odpověděl Brom. „Řeknu ti jen, že mě to stálo řadu nepříjemných a nebezpečných dobrodružství, než jsem ho získal. Vezmi si ho. Máš na něj mnohem větší nárok než já, a než bude všechno za námi, myslím, že ho budeš potřebovat.“

Nabídka Eragona zaskočila. „Je to královský dar, děkuji.“ Nebyl si jistý, co dalšího by měl říct. Přejel rukou po pochvě. „Co znamená ten symbol?“ zeptal se.

„To byl Jezdcův osobní erb.“ Eragon ho chtěl přerušit, ale Brom do něj zabodl svůj pohled, dokud se nezklidnil. „Teď, když to musíš vědět, mluvit s drakem se může naučit kdokoli, pokud má ten správný výcvik. A to, že to umí, ještě nic neznamená,“ zdůraznil se zdviženým prstem. „Vím o dracích a jejich schopnostech víc než většina těch, kdo jsou ještě naživu. Bez pomoci by ses učil celé roky to, co tě já můžu naučit v poměrně krátké době. Nabízím ti své znalosti, abys ušetřil čas. Ale proč toho tolik znám, to si nechám pro sebe.“

Když domluvil, Safira se zvedla a připlížila se k Eragonovi. Vytáhl meč a ukázal jí ho. Má zvláštní moc, řekla a drcla do něj čumákem. Jakmile se dotkl jejích šupin, duhová barva kovu se zavlnila jako voda. Se spokojeným zafrkáním zvedla hlavu a meč se vrátil do původní podoby Eragon ho zmateně zasunul do pochvy.

Brom zdvihl obočí. „To je to, o čem mluvím. Draci tě neustále udivují. Dějí se kolem nich... podivné, tajemné věci, které jsou kdekoli jinde nemožné. I když se Jezdci věnují drakům po staletí, nikdy úplně nepoznali všechny jejich schopnosti. Někteří říkají, že dokonce sami draci neznají plný rozsah svých schopností. Jsou spojeni s touto zemí způsobem, který jim umožňuje zdolávat ohromné překážky To, co Safira udělala, jenom dokazuje moje předchozí tvrzení: je tu mnohé, co ještě nevíš.“

Na dlouhou dobu se odmlčel. „Možná je to tak,“ řekl Eragon, „ale můžu se učit. A ze všeho nejvíc se teď potřebuju něco dozvědět o těch cizincích. Máš potuchy, kdo to je?“

Brom se zhluboka nadechl. „Říká se jim ra'zakové. Nikdo neví, zda je to jméno jejich rasy, nebo si tak prostě chtějí říkat. Ať je to tak či onak, pokud mají vlastní jména, tají je. Nikdo o nich neslyšel, dokud Galbatorix nepřišel k moci. Musel je objevit na svých cestách a získat je do svých služeb. Ví se o nich jen málo, pokud vůbec něco. Přesto ti mohu říci tohle: nejsou to lidé. Když jsem zahlédl hlavu jednoho z nich, zdálo se, že má něco jako zobák a černé oči veliké jako moje pěst - přesto je mi záhadou, jak dokážou mluvit naší řečí. Zbytek jejich těla je nepochybně stejně ohavný. Proto se pořád zahalují do těch plášťů, bez ohledu na počasí.“

„Co se týče jejich zvláštních sil, jsou silnější než kterýkoli muž a schopní vyskočit do neuvěřitelné výšky, ale neovládají kouzla. Za to buď vděčný, protože kdyby je uměli, už by tě dávno dostali. Také vím, že mají silný odpor ke slunečnímu světlu, i když ani to je nezastaví, pokud jsou skutečně odhodlaní něčeho dosáhnout. Neudělej chybu a nikdy ra'zaky nepodceňuj, protože jsou lstiví a plní podlosti.“

„Kolik jich je?“ zeptal se Eragon a v duchu se podivoval, jak je možné, že toho Brom tolik ví.

„Pokud vím, pouze ti dva, které jsi viděl. Možná jich je víc, ale nikdy jsem o nich neslyšel. Možná jsou poslední z vymírající rasy. Abys věděl, jsou to královi osobní hledači draků. Jakmile se ke Galbatorixovi dostanou zvěsti o nějakém drakovi v zemi, pošle ra'zaky, aby to prošetřili. Často za sebou zanechají mrtvé a spoušť.“ Brom vypustil řadu kouřových kroužků a pozoroval je, jak se nesou mezi ostružiníky. Eragon jim nevěnoval pozornost, dokud si nevšiml, že mění barvy a točí se dokola. Brom potutelně přimhouřil oči.

Eragon si byl jistý, že Safiru nikdo neviděl. Jak se o ní tedy mohl Galbatorix doslechnout? Když vyslovil své námitky nahlas, Brom souhlasil: „Máš pravdu, není pravděpodobné, že by kdokoli z Carvahallu dal zprávu králi. Proč mi neřekneš, kde jsi vzal to vejce a jak jsi Safiru vychoval - to by mohlo celou záležitost osvětlit.“

Eragon zprvu zaváhal, pak ale vylíčil všechny události od doby, kdy našel vejce v Dračích horách. Byl to úžasný pocit, konečně se někomu svěřit. Brom se tu a tam na něco zeptal, ale většinu času soustředěně naslouchal. Když Eragon dokončil své vyprávění, slunce už se chýlilo k západu. Oba potichu seděli a mraky zatím získávaly narůžovělý nádech. Nakonec prolomil ticho Eragon. „Kdybych tak věděl, odkud se tu vzala. Safira si to nepamatuje.“

Brom zvedl hlavu. „To nevím... Mnoho věcí jsi mi objasnil. Jsem si jistý, že nikdo kromě nás Safiru neviděl. Ra'zakové museli mít informátora někde jinde než tady v údolí, někoho, kdo už je teď pravděpodobně mrtvý... Měl jsi spoustu problémů a s mnohým sis poradil. Choval ses obdivuhodně.“

Eragon se s neurčitým výrazem zahleděl do dálky a pak se zeptal: „Co se ti stalo s hlavou? Vypadáš, jako bys dostal ránu kamenem.“

„Ne, ale jsi blízko.“ Zhluboka si potáhl z dýmky. „Přikradl jsem se po setmění k tábořišti ra'zaků a pokoušel se zjistit, co se dalo, ale vtom na mě zaútočili ze stínu. Byla to dobrá léčka, ale podcenili mě a já je dokázal zahnat. Jenomže i tak jsem si odnesl,“ řekl trpce, „tenhle důkaz svojí hlouposti. Omráčený jsem padl k zemi a přišel jsem k sobě až druhý den. Tou dobou už dorazili na vaši farmu. Bylo příliš pozdě, abych je dokázal zastavit, ale stejně jsem se za nimi vydal. A pak jsem tě potkal na silnici.“

Za koho se považuje, když si myslí, že dokáže sám přemoci ra'zaky? Počíhali si na něj ve tmě a dokázali ho jenom omráčit? Eragona to vyvedlo z míry a zprudka se zeptal. „Když jsi viděl tu značku, gedwëy ignasia, proč jsi mi neřekl, kdo jsou ra'zakové? Varoval bych Gera místo toho, abych šel nejdřív za Safirou, a všichni tři bychom stačili utéct.“

Brom si povzdechl. „V té době jsem si nebyl jistý, co přesně mám udělat. Chtěl jsem zajistit, aby ses ra'zakům vyhnul, a až by byli pryč, zeptal bych se tě na Safiru. Ale vyzráli nade mnou. Byla to chyba, které hluboce lituji a za niž jsi tvrdě zaplatil.“

„Kdo jsi?“ dožadoval se Eragon s nečekanou hořkostí. „Jak mohl obyčejný vesnický vypravěč přijít k meči Jezdce? Jak to, že víš všechny ty věci o ra'zacích?“

Brom zaklepal na dýmku. „Myslel jsem, že jsem ti dal jasně najevo, že o tomhle mluvit nehodlám.“

„Můj strýc kvůli tomu zemřel. Je mrtvý!“ zvolal Eragon a prudce máchl rukou ve vzduchu. „Až dosud jsem ti důvěřoval, protože si tě Safira váží, ale dál už ne! Nejsi člověk, kterého jsem znal v Carvahallu celé ty roky. Vysvětli to!“

Brom dlouho pozoroval, jak mezi nimi krouží obláčky kouře, a čelo se mu zkrabatilo do hlubokých vrásek. Když se pohnul, bylo to jenom proto, aby si znovu potáhl z dýmky. Nakonec řekl: „Asi jsi o tom nikdy nepřemýšlel, ale většinu života jsem strávil jinde než v Palancaru. Teprve v Carvahallu jsem přijal úlohu vypravěče. Pro mnoho lidí jsem hrál nejrůznější role - mám bohatou a spletitou minulost. A zčásti jsem sem přišel proto, abych té minulosti unikl. Takže je to tak - nejsem ten, za koho mě máš.“

„Ha!“ zasupěl Eragon. „Kdo tedy jsi?“

Brom se zlehka usmál. „Jsem tu proto, abych ti pomohl. Nezavrhuj ta slova - jsou to ta nejpravdivější, jaká jsem kdy vyslovil. Ale neodpovím na tvé otázky. V tuto chvíli nepotřebuješ znát můj příběh, ani sis to ještě pořádně nezasloužil. Ano, znám věci, které by vypravěč Brom neznal, ale jsem víc než on. Budeš se s tím muset naučit žít a také se skutečností, že nelíčím svůj život každému, kdo se zeptá!“

Eragon na něj rozmrzele pohlédl. „Půjdu spát,“ řekl a odešel od ohně.

Zdálo se, že to Broma nepřekvapilo, ale i tak měl v očích hluboký zármutek. Rozprostřel si přikrývky u ohně, zatímco Eragon ulehl vedle Safiry. Nad tábořištěm se rozhostilo ledové ticho.