Safira do Eragona silně šťouchla čumákem, aby ho vzbudila a poškrábala ho svou drsnou čelistí. „Au!“ vyjekl Eragon a prudce se posadil. Až na slabé světlo vycházející ze zastíněné lucerny byla v jeskyni tma. Venku v dračí hale se třpytil tisícem nejrůznějších barev Isidar Mithrim, osvětlený pásem luceren.
Ve vchodu do jeskyně stál trpaslík a celý rozrušený lomil rukama. „Musíš jít, Argetlame! Velké potíže - Ažihad tě volá. Není času nazbyt!“
„Co se děje?“ zeptal se Eragon.
Trpaslík jen zavrtěl hlavou, až se mu rozhoupal plnovous. „Pojď, musíš! Carkna bragha! Hned!“
Eragon si připásal Zar'roc, popadl luk a šípy a osedlal Safiru. Konec klidného spaní, reptala, když se přikrčila k zemi, aby se jí mohl vyšplhat na záda. Hlasitě si zívl a Safira vyrazila z jeskyně.
Když přistáli u bran Tronjheimu, Orik už tam stál se zachmuřeným výrazem. „Pojď, ostatní už čekají.“ Odvedl je Tronjheimem do Ažihadovy pracovny. Cestou ho Eragon zahrnoval otázkami, ale Orik jen řekl: „Sám toho moc nevím - počkej, co řekne Ažihad.“
Obrovské dveře do pracovny otevřel pár statných strážců. Ažihad seděl za svým stolem a sklíčeně studoval mapu. Byla tam také Arya a nějaký svalnatý muž. Ažihad k nim vzhlédl. „Dobře, že jsi tady, Eragone. Seznam se s Jörmundurem, mým zástupcem.“
Pokývli na sebe a pak obrátili svou pozornost zpět k Ažihadovi. „Vzbudil jsem vás pět, protože jsme ve vážném nebezpečí. Asi před hodinou a půl přiběhl z opuštěného tunelu pod Tronjheimem jeden trpaslík. Krvácel a byl skoro neschopný souvisle promluvit, ale měl dost rozumu, aby řekl trpaslíkům, co ho pronásleduje: vojsko urgalů, které je odtud asi den cesty.“
V pracovně zavládlo napjaté ticho. Pak Jörmundur hlasitě zaklel a začal se vyptávat ve stejnou chvíli jako Orik. Arya mlčela. Ažihad zvedl ruce. „Ticho! Je toho víc. Urgalové se neblíží po zemi, ale pod zemí. Jsou v tunelech... chtějí na nás zaútočit zespodu.“
Eragon pozvedl hlas, aby přehlušil vřavu, která následovala. „Jak to, že o tom trpaslíci nevěděli dřív? Jak urgalové mohli najít ty tunely?“
„Máme štěstí, že jsme se o tom dozvěděli tak brzy!“ vykřikl Orik. Všichni zmlkli, aby ho slyšeli. „Beorské hory jsou provrtány stovkami tunelů, v nichž nikdo nepřebývá od chvíle, kdy byly vyhloubeny. Jediní trpaslíci, kteří jimi chodí, jsou podivíni, kteří se straní všech ostatních. Taky jsme nemuseli dostat vůbec žádné varování.“
Ažihad ukázal na mapu a Eragon se přisunul blíž. Mapa znázorňovala jižní polovinu Alagaësie, ale na rozdíl od té Eragonovy detailně vykreslovala celý pás Beorských hor. Ažihad zabodl prst do místa, kde se Beorské hory stýkaly s hranicemi Surdy. „Tady,“ řekl, „je to místo, odkud ten trpaslík údajně přišel.“
„Orthíad!“ zvolal Orik. Jörmundur na něj zmateně pohlédl a on vysvětlil: „Je to naše starověké sídlo, které jsme opustili, když byl dokončen Tronjheim. Ve své době to bylo největší z našich měst. Ale po staletí tam nikdo nežije.“
„A je dost staré na to, aby se některé z tunelů zbortily,“ řekl Ažihad. „Domníváme se, že právě tak ho z povrchu objevili. Mám podezření, že Orthíad se teď jmenuje Ithrö Zhâda. Tam původně mířilo urgalské vojsko, které pronásledovalo Eragona a Safiru, a jsem si jistý, že právě tam urgalové putovali celý rok. Z Ithrö Zhâda mohou postupovat, kamkoli se jim v Beorských horách zamane. Mají sílu zničit jak Vardeny, tak trpaslíky.“
Jörmundur se sklonil nad mapou a pozorně si ji prohlížel. „Víme, kolik urgalů tam je? Jsou s nimi Galbatorixovy oddíly? Nemůžeme naplánovat obranu, pokud nevíme, jak početné je jejich vojsko.“
Ažihad neradostně odvětil: „Nemáme jistotu ani v jednom, přesto naše přežití na té poslední otázce závisí. Pokud Galbatorix rozšířil řady urgalů o své vlastní muže, nemáme šanci. Ale pokud tak neučinil - protože dosud nechce odhalit své spojenectví s urgaly nebo z nějakého jiného důvodu -, ještě můžeme vyhrát. Ani Orrin, ani elfové nám už nestihnou přijít na pomoc. I tak jsem k nim oběma ale poslal běžce se zprávou o naší kritické situaci. Přinejmenším je nikdo nezaskočí, pokud prohrajeme.“
Přejel si rukou přes černočerné obočí. „Už jsem mluvil s Hrothgarem a rozhodli jsme o dalším postupu. Naše jediná naděje je uzavřít urgaly ve třech největších tunelech a nasměrovat je do Farthen Duru, aby se nevyrojili uprostřed Tronjheimu jako kobylky.“
„Potřebuji, aby Eragon a Arya pomohli trpaslíkům zbořit vedlejší tunely. Je to příliš těžká práce, než aby se dala zvládnout běžnými prostředky. Dvě skupiny trpaslíků už na tom pracují: jedna za branami Tronjheimu a druhá pod ním. Eragone, ty budeš pracovat se skupinou venku. Aryo, ty budeš s tou pod zemí; Orik tě k nim zavede.“
„Proč nezbortíme všechny tunely, místo toho, abychom nechali ty největší nedotčené?“ zeptal se Eragon.
„Protože to by přinutilo urgaly odklízet sutiny a mohli by se tak rozhodnout jít jiným směrem, než chceme my,“ vysvětloval Orik. „Pokud se odřízneme, mohli by navíc zaútočit na další města trpaslíků - a my bychom jim nemohli včas přijít na pomoc.“
„Je tu ještě jeden důvod,“ řekl Ažihad. „Hrothgar mě varoval, že Tronjheim je postavený na tak husté spleti chodeb, že kdyby se jich narušilo příliš mnoho, části města se propadnou do země pod svou vlastní vahou. To nemůžeme riskovat.“
Jörmundur soustředěně poslouchal a pak se zeptal: „Takže uvnitř Tronjheimu se vůbec nebude bojovat? Říkal jsi, že urgalové budou, nasměrováni ven z města, do Farthen Duru.“
Ažihad pohotově odpověděl: „Přesně tak. Nemůžeme ubránit veškeré hranice Tronjheimu - je na naše vojsko příliš rozlehlý -, a tak uzavřeme všechny chodby a brány, které do něj vedou. To vytlačí urgaly ven na planiny kolem Tronjheimu, kde máme spoustu manévrovacího prostoru pro naše vojska. Protože urgalové budou celou dobu v tunelech pod městem, nemůžeme riskovat dlouhou bitvu. Pokud tam budou, budeme v neustálém nebezpečí, že se do Tronjheimu prokopou. Když k tomu dojde, budeme v pasti a napadnou nás zvenku i zevnitř. Musíme urgalům zabránit, aby dobyli Tronjheim. Jestli se dostanou do města, není jisté, zda budeme mít sílu je přemoci.“
„A co naše rodiny?“ zeptal se Jörmundur. „Nechci být svědkem toho, jak mi ženu a syna vraždí urgalové.“
Vrásky na Ažihadově tváři se prohloubily. „Všechny ženy a děti se právě stěhují do okolních údolí. Pokud nás porazí, budou mít s sebou průvodce, kteří je zavedou do Surdy. To je vše, co mohu za těchto okolností udělat.“
Jörmundur se snažil nedat najevo, že mu spadl kámen ze srdce. „Pane, půjde s nimi Nasuada?“
„Netěší ji to, ale půjde.“ Všechny zraky se upíraly na Ažihada, který vypjal ramena a prohlásil: „Urgalové dorazí během několika hodin. Víme, že jich je mnoho, ale Farthen Dur ubránit musíme. Prohra by znamenala zkázu trpaslíků, smrt Vardenů - a nakonec i porážku Surdy a elfů. Tohle je bitva, kterou nesmíme prohrát. Teď jděte a splňte své úkoly! Jörmundure, připrav muže k boji.“
Všichni pospíchali pryč z pracovny: Jörmundur do kasáren, Orik s Aryou ke schodům vedoucím do podzemí a Eragon se Safirou jednou ze čtyř hlavních tronjheimských chodeb ven. I když bylo velmi časně, v městě-hoře se to hemžilo jako v mraveništi. Lidé pobíhali, vykřikovali zprávy a nosili rance věcí.
Eragon bojoval a zabíjel už předtím, ale z bitvy, která je čekala, mu bylo úzko. Nikdy neměl příležitost se na boj připravit. A teď ho to naplňovalo hrůzou. Cítil se sebejistě, když čelil několika málo protivníkům - věděl, že s pomocí Zar'rocu a kouzel dokáže hravě přemoci tři nebo čtyři urgaly -, ale v tak rozsáhlém střetu se může stát cokoli.
Vyšli z Tronjheimu a hledali trpaslíky, jimž měli jít na pomoc. Bez záře slunce či měsíce byl Farthen Dur uvnitř temný jako saze a tmou probleskovalo jen světlo planoucích luceren, které se trhavě pohupovaly v kráteru. Možná jsou na opačné straně Tronjheimu, napadlo Safiru. Eragon souhlasil a vyhoupl se jí na hřbet.
Plachtili kolem Tronjheimu, dokud nezahlédli hlouček luceren. Safira s tichým zašuměním přistála vedle skupiny vyplašených trpaslíků, kteří horečně kopali krumpáči. Eragon jim rychle vysvětlil, proč přiletěli. Trpaslík se špičatým nosem mu řekl: „Asi čtyři metry přímo pod námi je tunel. Každá pomoc nám přijde vhod.“
„Pokud uvolníte prostranství nad tunelem, uvidím, co se dá dělat.“ Trpaslík se špičatým nosem vypadal pochybovačně, ale nařídil kopáčům, aby poodstoupili.
Eragon se připravoval ke kouzlení a pomalu oddechoval. Možná by skutečně dokázal pohnout veškerou hlínou nad tunelem, ale potřeboval si šetřit síly na později. Místo toho se pokusí zbortit tunel tak, že vytvoří tlak na slabší části stropu.
„Thrysta deloi,“ zašeptal a nasměroval své síly do hlíny. Téměř okamžitě narazily na skálu. Nevšímal si toho a natáhl je hlouběji dolů, dokud neucítil dutou prázdnotu tunelu. Pak začal pátrat po trhlinách ve skále. Pokaždé, když nějakou našel, zatlačil na ni, aby ji prodloužil a rozšířil. Byla to namáhavá práce, ale ne větší, než kdyby musel rozštípnout kámen holýma rukama. Neudělal žádný viditelný pokrok, což pochopitelně neuniklo pozornosti netrpělivých trpaslíků.
Eragon však vytrval. Zanedlouho byl odměněn pronikavým praskotem, který byl jasně slyšet až na povrchu. Ozývalo se vytrvalé skřípění, pak země zvolna začala stékat dovnitř jako voda ve výlevce a nechala po sobě sedm metrů širokou díru.
Zatímco rozradostnělí trpaslíci zahrazovali tunel sutí, jejich nosatý vůdce odvedl Eragona k další chodbě. Zbortit tuhle bylo mnohem obtížnější, ale dokázal zopakovat předchozí výkon. Během několika dalších hodin se se Safiřinou pomocí probořil do víc než půl tuctu tunelů po celém Farthen Duru.
Zatímco pracoval, do malého výřezu nebe nad nimi se vkradlo světlo. Nebylo sice ještě vidět, ale posílilo to Eragonovu jistotu. Odvrátil se od popraskaných trosek posledního tunelu a se zájmem pozoroval okolí.
Z Tronjheimu proudily zástupy žen a dětí spolu s vardenskými starci. Každý nesl hromady potravin, oblečení a osobních věcí. Doprovázela je malá skupina válečníků, převážně chlapců a starších mužů.
Většina činností se však soustředila k úpatí Tronjheimu, kde Vardenové a trpaslíci shromažďovali armádu, rozdělenou na tři prapory. Každý oddíl nesl vardenskou vlajku s bílým drakem držícím růži nad mečem namířeným špičkou dolů, to vše na nachovém pozadí.
Muži stáli se zaťatými pěstmi a mlčeli. Vlasy jim volně splývaly zpod helmic. Mnoho válečníků mělo jen meč a štít, ale bylo tu i několik oddílů kopiníků. V zadní části praporu si lukostřelci zkoušeli své tětivy.
Trpaslíci byli odění v těžké bitevní výzbroji. Nablýskané ocelové drátěné košile jim sahaly až ke kolenům a nohy měli zakryté prvotřídním kroužkovým brněním, které bylo zakončeno botami pobitými mosazí. U pasu jim visela pochva s krátkým mečem a jejich hlavy zdobily železné helmice. Na levé ruce měli nasazený silný kulatý štít se znakem jejich klanu, v pravé nesli motyku nebo válečnou sekeru. Od vzdálenějšího praporu se odpojila malá postava a pospíchala k Eragonovi a Safiře. Byl to Orik, oděný stejně jako ostatní trpaslíci. „Ažihad chce, aby ses přidal k vojsku,“ vyřizoval. „Už tu nejsou další tunely, do kterých je třeba se dostat. Oba máte nachystané jídlo.“
Eragon se Safirou doprovodili Orika do stanu, kde našli chléb a vodu pro Eragona a hromadu sušeného masa pro Safiru. Bez námitek to snědli; bylo to lepší než mít hlad.
Po jídle jim Orik řekl, ať počkají, a ztratil se mezi vojáky. Když se vrátil, doprovázela ho řada trpaslíků obtěžkaných hromadou opancéřovaného brnění. Orik zvedl jednu z jeho částí a podal ji Eragonovi.
„Co je to?“ zeptal se Eragon a dotkl se nablýskaného kovu. Brnění bylo složitě tepané s rytinami a zlatým zdobením. Místy bylo palec tlusté a velmi těžké. Žádný muž by nedokázal bojovat s takovým závažím. A pro jednoho člověka to bylo příliš mnoho součástí.
„Dar od Hrothgara,“ řekl Orik, očividně spokojený sám se sebou. „Leželo tak dlouho mezi našimi poklady, že jsme na něj skoro zapomněli. Bylo vyrobeno v jiné době, před pádem Jezdců.“
„Ale k čemu to je?“ zeptal se Eragon.
„No to je přece dračí brnění! Snad si nemyslíš, že draci létali do bitev nechránění? Kompletní soupravy jsou vzácné, protože trvalo dlouho takové brnění vyrobit a protože draci neustále rostli. Safira ale ještě není tak velká, takže tohle by jí mělo celkem dobře padnout.
Dračí brnění! Když Safira očichala jeden kus, Eragon se zeptal: Co myslíš ?
Pojďme ho vyzkoušet, řekla s divokou jiskrou v oku.
Po delším úsilí Eragon s Orikem o kus poodstoupili, aby se konečně mohli kochat výsledkem. Kromě ostnů měla Safira celý krk zakrytý trojúhelníkovými plátky, které se vzájemně překrývaly. Břicho a hrudník jí chránily nejtěžší plechy, ty nejlehčí měla na ocase. Zatímco křídla zůstala nechráněna, nohy a hřbet měla úplně opancéřované. Její hlavu pokrýval tvarovaný kus pancíře, který jí nechával dostatek prostoru, aby mohla pohybovat dolní čelistí a kousat.
Safira zkusmo prohnula krk a brnění se pružně natáhlo s ní. Zpomalí mě to sice, ale pomůže to zastavit šípy. Jak vypadám?
Dost hrozivě, odpověděl Eragon po pravdě. To ji potěšilo.
Orik sesbíral ze země zbývající věci. „Také jsem ti přinesl brnění, i když to dalo práci nalézt tvou velikost. Zřídka kováme brnění pro lidi nebo elfy. Nevím, pro koho bylo vyrobeno tohle, ale nikdy nebylo použito a mělo by ti dobře posloužit.“
Eragon si přetáhl přes hlavu tuhou drátěnou košili s koženými zády, která mu splývala k zemi jako suknice. Těžce mu spočívala na ramenou a cinkala při každém pohybu. Když si přes ni přepásal Zar'roc, přestala se houpat. Na hlavu přišla kožená čapka, pak drátěná kapuce a nakonec stříbrozlatá helmice. K předloktím měl přivázané chrániče a od kolen dolů holenní brnění. Na ruce dostal rukavice s drátěným hřbetem. Nakonec mu Orik podal široký štít zdobený dubovým dřevem.
Eragonovi bylo jasné, že to, co se Safirou právě dostali, stojí celé jmění, a proto se uklonil a řekl: „Děkujeme ti za tyto dary. Jsme Hrothgarovi nesmírně vděčni.“
„Teď neděkujte,“ řekl Orik a zachechtal se. „Počkejte, až vám brnění zachrání život.“
Válečníci shromáždění opodál začali pochodovat pryč. Tři prapory se přesouvaly do různých částí Farthen Duru. Eragon si nebyl jistý, co by měli udělat, a tak se podíval na Orika. Ten pokrčil rameny: „Předpokládám, že bychom je měli doprovodit.“ Vlekli se za praporem, který mířil ke stěně kráteru. Eragon se zeptal na urgaly, ale Orik věděl jen to, že do tunelů pod zem byli vysláni zvědi a ti zatím nikoho nezahlédli ani nezaslechli.
Prapor zastavil u jednoho ze zbořených tunelů. Trpaslíci navršili sutiny tak, aby se z tunelu dalo snadno vylézt ven. Tohle musí být jedno z míst, kde chtějí vyvést urgaly na povrch, poznamenala Safira.
Na stožárech zaražených do země byly zavěšené stovky luceren. Zalévaly prostor takovým množstvím světla, jako by zářilo večerní slunce. Kolem ústí tunelu plápolaly ohně, nad nimiž se ohřívaly obrovské kotle pryskyřice. Eragon pohlédl stranou a snažil se potlačit zhnusení. Byl to hrozný způsob, jak někoho usmrtit, byť to byl urgal.
Do země byly zatlučené řady zašpičatělých kůlů, aby vytvořily trnitý zátaras mezi vojskem a tunelem. Eragon viděl příležitost pomoci, a tak se přidal ke skupině mužů, kteří kopali příkop mezi kůly. Také Safira se dala do díla a vyhrabávala hlínu svými obrovskými drápy. Zatímco pracovali, Orik odešel dohlédnout na stavbu barikády, která měla chránit lukostřelce. Eragon se vděčně napil vína z měchu, kdykoli koloval. Když byly výkopy hotové a naplněné špičatými kolíky, Safira s Eragonem si odpočinuli.
Orik se vrátil a našel je sedět pospolu. Otřel si čelo. „Všichni muži a trpaslíci jsou na bojišti. Tronjheim byl uzavřen. Hrothgar převzal velení nad praporem, který máme po levici. Ažihad vede ten před námi.“
„Kdo velí tomuhle?“
„Jörmundur.“ Orik se s bručením posadil a odložil svou válečnou sekeru na zem.
Safira šťouchla do Eragona. Podívej. Uviděl, jak na Tornakovi přijíždí Murtagh v helmici a v rukou drží štít trpaslíků a svůj jedenapůlruční meč, a pevně sevřel Zar'roc.
Orik zaklel a vyskočil, ale Murtagh ho rychle zarazil: „To je v pořádku; Ažihad mě pustil.“
„Proč by to dělal?“ obořil se na něj Orik.
Murtagh se jízlivě usmál. „Řekl, že tohle je pro mě příležitost, abych prokázal dobré úmysly. Pravděpodobně si myslí, že bych nenapáchal velké škody, ani kdybych se obrátil proti Vardenům.“
Eragon kývl na uvítanou a sundal ruku z meče. Murtagh byl vynikající a nemilosrdný bojovník - přesně takového Eragon potřeboval mít po svém boku během bitvy.
„Jak poznáme, že nelžeš?“ zeptal se Orik.
„Protože to říkám já,“ oznámil silný hlas. Přistoupil k nim Ažihad, vybavený do bitvy prsním krunýřem a mečem s rukojetí ze slonoviny. Položil Eragonovi na rameno mohutnou ruku a odvedl ho stranou, kde je ostatní nemohli slyšet. Přelétl pohledem jeho zbroj. „Výborně. Orik tě pěkně vybavil.“
„Ano... už něco spatřili v tunelech?“
„Ne.“ Ažihad se opřel o svůj meč. „Jedno z Dvojčat zůstane v Tronjheimu. Bude pozorovat bitvu z dračí haly a prostřednictvím svého bratra mi bude posílat zprávy. Vím, že se umíš dorozumívat v myšlenkách. Potřebuji, abys říkal Dvojčatům všechno, cokoli neobvyklého, co uvidíš během boje. Také já ti přes ně budu posílat rozkazy. Rozumíš?“
Představa, že bude spojený s Dvojčaty, naplnila Eragona nechutí, ale věděl, že je to nezbytné. „Ano.“
Ažihad se odmlčel. „Nejsi pěšák nebo jezdec na koni, ani jiný druh válečníka, kterým jsem zvyklý velet. V bitvě se možná ukáže, že je to jinak, ale myslím, že ty a Safira budete víc v bezpečí na zemi. Ve vzduchu byste byli dokonalý cíl pro urgalské lukostřelce. Budeš bojovat v jejím sedle?“
Eragon nikdy nebojoval na koni, tím méně na Safiře. „Nejsem si jistý, jak to uděláme. Když sedím na Safiře, jsem příliš vysoko, takže mohu bojovat jen s Kully.“
„Obávám se, že Kullů tu bude spousta,“ řekl Ažihad. Narovnal se a sebral meč ze země. „Jediné, co ti mohu poradit, je, aby ses vyhýbal zbytečnému riziku. Vardenové si nemohou dovolit ztratit zrovna tebe.“ S tím se otočil a odešel.
Eragon se vrátil k Orikovi a Murtaghovi, dřepnul si vedle Safiry a opřel si štít o kolena. Všichni čtyři mlčky vyčkávali, stejně jako stovky vojáků opodál. Jak se slunce posouvalo za okraj kráteru, světlo z vrcholu Farthen Duru sláblo.
Eragon se otočil, aby očima přelétl vojenské ležení, ale najednou ztuhl a srdce mu poskočilo. Asi deset metrů od něj seděla Arya s lukem položeným v klíně. I když věděl, že to je nesmysl, doufal, že odešla s ostatními ženami z Farthen Duru. Znepokojeně k ní přispěchal. „Ty budeš bojovat?“
„Dělám, co musím,“ řekla klidně Arya.
„Ale je to příliš nebezpečné!“
Tvář jí potemněla. „Nerozmazluj mě, člověče. Elfové připravují k boji jak muže, tak ženy. Nejsem jedna z vašich bezmocných žen, abych utíkala, kdykoli se objeví nějaké nebezpečí. Dostala jsem za úkol chránit Safiřino vejce... a selhala jsem. Moje breoal byla zostuzena a zahanbila bych ji ještě víc, kdybych nestřežila tebe a Safiru na tomto bojišti. Zapomínáš, že jsem silnější v kouzlení než kdokoli tady - včetně tebe. Pokud sem přijde Stín, kdo jiný ho může porazit než já? A kdo jiný má to právo?“
Eragon na ni bezmocně hleděl a věděl, že má pravdu, radost však z toho neměl. „Tak se opatruj.“ Ze zoufalství dodal ve starověkém jazyce: „Wiol pömnuria ilian.“ Pro mé štěstí.
Arya rozpačitě odvrátila pohled, takže jí vlasy zakryly tvář. Přejela rukou po naleštěném luku a řekla polohlasně: „Je to můj wyrd, být tady. Musím splatit dluh.“
Spěšně se vrátil k Safiře. Murtagh na něj zvědavě pohlédl. „Co říkala?“
„Nic.“
Hodiny pomalu míjely. Obránci města byli ponořeni do vlastních myšlenek a v jejich řadách zavládlo tísnivé ticho. Kráter Farthen Duru znovu potemněl, až na jasný svit luceren a ohňů ohřívajících pryskyřici. Eragon zblízka zkoumal spoje na svém brnění a přitom tajně sledoval Aryu. Orik opakovaně přejížděl brouskem po ostří svojí sekery a mezi jednotlivými tahy je pravidelně kontroloval; skřípání kamene o kov bylo otravné. Murtagh jen hleděl do dálky.
Tu a tam ležením proběhli poslové a vojáci vyplašeně vyskakovali na nohy. Ale vždycky se ukázalo, že jde o planý poplach. Muži i trpaslíci začínali být podráždění; často se ozývaly rozzlobené hlasy. Nejhorší na Farthen Duru bylo, že tu nefoukal vítr - vzduch byl mrtvý, nehybný. A když se ohřál a začal být nedýchatelný a plný kouře, nebylo úlevy.
Jak noc postupovala, bojiště utichlo a zůstalo němé jako smrt. Bojovníkům z dlouhého čekání ztuhly svaly. Eragon zíral bezvýrazným pohledem do tmy a těžkla mu víčka. Nutil se k bdělosti a snažil se přemoci ztuhlost.
Nakonec Orik řekl: „Je pozdě. Měli bychom spát. Pokud se něco bude dít, ostatní nás vzbudí.“ Murtagh zabručel, ale Eragon byl příliš unavený, než aby něco namítal. Schoulil se k Safiře a místo polštáře si dal pod hlavu štít. Když se mu zavírala víčka, všiml si, že Arya je stále vzhůru a hlídá je.
Jeho sny byly zmatené a znepokojivé, plné rohatých bestií a skrytých hrozeb. Znovu a znovu slyšel hluboký hlas, který se ho ptal: „Jsi připraven?“ Ale nikdy nedokázal odpovědět. Vinou takových vidin byl jeho spánek povrchní a neklidný, dokud se něco nedotklo jeho paže. Vylekaně se probudil.
Bitva pod Farthen Durem
„Už to začalo,“ řekla Arya se zarmouceným výrazem. Oddíly ostražitě stály v řadách s nachystanými zbraněmi. Orik se ohnal sekerou, aby se ujistil, že má kolem sebe dostatek místa. Arya zasadila šíp do zářezu a byla připravená vystřelit.
„Před pár minutami vyběhl z tunelu průzkumník,“ sdělil Eragonovi Murtagh. „Urgalové přicházejí.“
Společně pozorovali temné ústí tunelu skrz řady mužů a špičatých kůlů. Uběhla minuta, pak další... a další. Eragon nespouštěl oči z tunelu a vytáhl se Safiře do sedla se Zar'rocem v ruce. Murtagh vedle něj nasedl na Tornaka. Pak nějaký muž vykřikl: „Slyším je!“
Vojáci ztuhli; ještě pevněji sevřeli své zbraně. Nikdo se ani nehnul... nikdo nedýchal. Někde zařehtal kůň.
Jakmile se vzduchem rozezněly drsné výkřiky urgalů a z ústí tunelu se začaly valit temné postavy, zazněl rozkaz, aby byly překlopeny kotle smůly, a do lačného hrdla tunelu se z nich vylévala vařící tekutina. Netvorové zavyli bolestí a mávali rukama ve vzduchu. Pak někdo hodil do bublající pryskyřice pochodeň, takže se v otvoru rozhučel oranžový sloup mastných plamenů a urgaly pohltil pekelný žár. Eragon znechuceně přelétl pohledem Farthen Dur, aby se podíval na další dva prapory; u obou uviděl podobné ohně. Zastrčil Zar'roc do pochvy a napjal tětivu.
Další urgalové brzy pryskyřici udusali a šplhali ven z tunelů přes těla svých mrtvých spolubojovníků. Shlukli se a vytvořili tak před muži a trpaslíky neprostupnou stěnu. Za palisádou, kterou Orik pomáhal postavit, napjala své tětivy první řada lučištníků a vystřelila. Eragon s Aryou připojili k tomuto smrtícímu roji své šípy a pozorovali, jak dopadají na urgalské vojsko.
Zástup urgalů zakolísal a hrozilo, že se prolomí, ale zakryl se štíty a útok přečkal. Lučištníci znovu vystřelili, ale urgalové zběsilým tempem dál proudili na povrch.
Eragona děsilo jejich množství. To mají všechny do jednoho zabít? Takový úkol mu připadal šílený. Jediným povzbuzením mu bylo, že mezi urgaly neviděl žádné Galbatorixovy oddíly Alespoň prozatím ne.
Nepřátelská armáda vytvořila jednolitou masu těl a uprostřed davu nestvůr byly vztyčeny potrhané temné prapory. Farthen Durem se nesly zlověstné tóny, když zazněly válečné rohy. Celá skupina urgalů vyrazila s divokým válečným pokřikem.
Řítili se proti řadám kůlů a pokryli je mastnou krví a bezvládnými těly, když byli urgalové v první linii natlačeni zbytkem davu na ostré špice. Přes zátaras přeletělo směrem k přikrčeným obráncům mračno černých šípů. Eragon se sklonil za štít a Safira si zakryla hlavu. Šípy neškodně zarachotily o její brnění.
Urgalská horda, na chvilku zastavená kůly, zmateně pobíhala sem a tam. Vardenové se shlukli a čekali na další útok. Po chvíli se znovu ozval válečný pokřik, jak se urgalové vyhrnuli vpřed. Nápor byl silný. Jeho prudkost přenesla urgaly přes kůly, kde do jejich zástupů horečně bodala řada kopiníků, kteří se pokoušeli je zahnat. Kopiníci krátce odolávali, ale hrozivý příliv urgalů se nedal zastavit a byli přemoženi.
První linie obrany byly prolomeny a poprvé se střetly hlavní šiky obou vojsk. Muži a trpaslíci se vrhli do boje s ohlušujícím řevem. Safira zaburácela, skočila vpřed a střemhlav se řítila do víru hlučné a nepřehledné bitvy.
Čelistmi a drápy roztrhala jednoho urgala na kusy. Zuby měla stejně smrtonosné jako kterýkoli meč a ocas používala jako obří kyj. Eragon z jejího hřbetu odrazil úder kladivem od vůdce urgalů, aby ochránil její nekrytá křídla. Rudá čepel Zar'rocu jako by zářila radostí, když po ní stékala krev.
Koutkem oka Eragon zahlédl Orika, jak mocnými máchnutími sekery sráží hlavy urgalů. Vedle trpaslíka seděl Murtagh na Tornakovi a s tváří zkřivenou do zlověstného úšklebku vztekle máchal mečem a překonával jakýkoli útok. Pak se Safira prudce otočila a Eragon uviděl Aryu, přeskakující mrtvá těla nepřátel.
Nějaký urgal povalil raněného trpaslíka a ohnal se po Safiřině pravé noze. Jeho meč se odrazil od brnění ve spršce jisker. Eragon ho sekl do hlavy, ale Zar'roc se zabodl do netvorových rohů a vypadl mu z ruky. Zaklel, seskočil ze Safiry a pustil se do urgala; prudce ho udeřil štítem do obličeje. Vyškubl Zar'roc z jeho rohů a pak uskočil, když se na něj vrhl další.
Safiro, potřebuji tě! zakřičel, ale proud bitvy je oddělil. Najednou na něj skočil Kull s napřaženým kyjem. Eragon nedokázal včas zvednout štít, a tak vykřikl: „Jierda!“ Kullova hlava sebou trhla dozadu, až to hlasitě křuplo, jak se mu zlomil vaz. Další čtyři urgalové podlehli Zar'rocovu žíznivému úderu, pak se vedle Eragona vynořil Murtagh a zahnal hrozící urgaly zpátky.
„Pojď!“ zakřičel, natáhl ruku z Tornaka a vytáhl Eragona na koně. Pospíchali k Safiře, která se ocitla v záplavě nepřátel. Dvanáct urgalů mávajících oštěpy ji obestoupilo v kruhu a bodalo ji svými kopími. Už se jim podařilo propíchnout jí obě křídla. Na zem jí odkapávala krev. Pokaždé, když se vrhla na nějakého urgala, seskupili se do hloučku a útočili jí na oči, takže se musela stáhnout. Pokoušela se jim kopí vytrhnout svými drápy, ale urgalové vždy uskočili a vyhnuli se jí.
Pohled na Safiřinu krev Eragona rozzuřil k nepříčetnosti. S divokým výkřikem seskočil z Tornaka, bodl nejbližšího urgala do srdce a vložil do toho veškeré své síly. Jeho útok na okamžik odvedl pozornost urgalů, což Safiře stačilo, aby se osvobodila. Jediným pohybem odhodila urgala a přihnala se k Eragonovi. Ten se chytil jednoho z jejích ostnů na krku a vyhoupl se zpátky do sedla. Murtagh zvedl ruku a vrhl se na další houf urgalů.
V nevyslovené shodě Safira vzlétla a vystoupala nad bojující vojska, kde hledala odpočinek od toho šílenství. Eragon přerušovaně oddechoval. Svaly měl napjaté, připravené zažehnat další útok. Každá žilka v jeho těle sršela energií a on si připadal živější než kdykoli předtím.
Safira kroužila tak dlouho, než znovu nabrali síly, pak se snesla směrem k urgalům a letěla těsně nad zemí, takže ji ani nezpozorovali. Přiblížila se k nim zezadu, kde byli shromážděni jejich lukostřelci.
Než si urgalové stačili uvědomit, co se děje, Eragon usekl hlavu dvěma lukostřelcům a Safira rozpárala tři další. Znovu se vznesla, zatímco pod nimi se rozezněly poplašné výkřiky, a rychle vystoupala z dostřelu šípů.
Pak zopakovali tuhle taktiku na jiném křídle vojska. Díky Safiřině obratnosti a rychlosti spolu s chabým osvětlením urgalové téměř nemohli vytušit, odkud zaútočí příště. Eragon střílel lukem, kdykoli byla Safira ve vzduchu, ale zanedlouho mu došly šípy. Brzy mu v toulci zůstala jen jeho kouzla, která si chtěl ponechat v záloze, dokud je nebudou zoufale potřebovat.
Jelikož se Safirou létali nad bojovníky, Eragon získal mimořádně dobrou představu o tom, jak bitva pokračuje. Ve Farthen Duru zuřily tři samostatné bitvy, každá u jednoho z otevřených tunelů. Urgalové byli v nevýhodě, neboť měli rozptýlená vojska a nemohli dostat celou svou armádu ven z tunelu najednou. I tak ale Vardenové a trpaslíci nedokázali zabránit urgalům v postupu a pomalu byli zatlačováni zpět k Tronjheimu. Množství obránců se zdálo být nepatrné ve srovnání se záplavou urgalů, jejichž počet stále narůstal, jak další a další proudili z tunelů.
Urgalové byli organizovaní kolem několika praporů, z nichž každý představoval jeden klan, ale nebylo zřejmé, kdo velí celé armádě. Klany se nezajímaly jeden o druhý, jako by dostávaly příkazy odněkud jinud. Eragon by rád věděl, kdo jim velí, aby ho spolu se Safirou mohli zabít.
Pamatoval na Ažihadovy příkazy, a tak začal předávat informace Dvojčatům. Zaujalo je, co jim řekl o očividné nepřítomnosti vůdce urgalů, a vyptávali se ho na to blíž. Výměna informací probíhala hladce a stručně. Dvojčata mu řekla: Máš příkaz pomoci Hrothgarovi; je na tom špatně.
Rozumím, odpověděl Eragon.
Safira rychle doletěla k obléhaným trpaslíkům a snesla se nízko nad Hrothgara. Oděný ve zlatém brnění stál král trpaslíků v přední části malého hloučku svého lidu a třímal Volund, kladivo svých předků. Jeho bílý plnovous odrážel světlo luceren, když vzhlédl k Safiře. V očích se mu zajiskřilo obdivem.
Safira přistála vedle trpaslíků a postavila se blížícím se urgalům. Dokonce i toho nejudatnějšího Kulla zastrašila její zuřivost a dovolila tak trpaslíkům prudce zaútočit. Eragon se snažil Safiru ochránit. Její levý bok chránili trpaslíci, ale před ní a napravo zuřila bitevní vřava. Eragon neměl s nepřáteli slitování, využil každé příležitosti udeřit a používal kouzla, když mu Zar'roc neposloužil. Od jeho štítu se odrazil oštěp, který ho promáčkl a škrábl ho na rameni. Potlačil bolest, aby vzápětí rozštípl lebku urgala, až se jeho mozek smísil s kovem a kostmi.
V úžasu pozoroval Hrothgara - který, ač byl starý jak z pohledu lidí, tak trpaslíků, stále zůstával neochvějně na bojišti. Žádný urgal, ať už Kull nebo ne, se nemohl králi trpaslíků a jeho strážcům postavit a přitom zůstat naživu. Pokaždé, když Volund zasáhl svůj cíl, zazněl gong smrti pro dalšího nepřítele. Když oštěp sestřelil jednoho z jeho válečníků, Hrothgar sám popadl oštěp a neuvěřitelnou silou jím mrštil dvacet yardů, až kopí proklálo svého majitele. Takové hrdinství povzbudilo Eragona k ještě větší odvaze, protože se chtěl udatnému králi vyrovnat.
Eragon se vrhl na obřího Kulla, na kterého stěží dosáhl a sám téměř spadl ze sedla. Než se stačil vzpamatovat, Kull se vyhnul Safiřině obraně a ohnal se mečem. Úder zasáhl Eragona z boku do helmy a odhodil ho dozadu. Před očima mu zajiskřilo a v uších znělo ohlušující zvonění.
Omráčený se pokusil vyšvihnout zpátky, ale Kull už byl připravený k další ráně. Užuž se napřahoval, ale najednou mu hrudí projela tenká ocelová čepel. Obr zavyl a svalil se na stranu. Na jeho místě stála Angela.
Čarodějnice na sobě měla dlouhý červený plášť, oblečený přes výstřední brnění černě a zeleně smaltované. Držela podivnou obouruční zbraň - dlouhou dřevěnou násadu s čepelí meče připevněnou na každém konci. Angela na Eragona šibalsky zamrkala, pak uháněla pryč a zbraň se v jejích rukou roztančila jako derviš. Těsně za ní stál Solembum v podobě mladého chlapce se střapatými vlasy. Držel malou černou dýku, ostré zuby měl vyceněné a divoce vrčel.
Eragon byl ještě stále omámený z rány, kterou před chvílí dostal, ale podařilo se mu posadit do sedla. Safira vyskočila do vzduchu a kroužila vysoko, aby mohl znovu nabrat síly. Pozoroval farthendurské planiny a ke své nelibosti viděl, že všechny tři bitvy se vyvíjejí špatně. Ažihad, Jörmundur ani Hrothgar nedokázali urgaly zastavit. Bylo jich prostě příliš mnoho.
Eragon zauvažoval, kolik urgalů najednou by dokázal zabít kouzlem. Znal své hranice příliš dobře. Pokud by jich měl zabít tolik, aby se situace zlepšila... pravděpodobně by to byla sebevražda. To ale mohla být cena za vítězství.
Boj se vlekl nekonečné hodiny. Vardenové a trpaslíci byli vyčerpaní, ale urgalům přicházely stále nové posily.
Pro Eragona to byla noční můra. I když se Safirou bojovali ze všech sil, vždy tu byl další urgal, který nastoupil na místo toho, kterého právě zabili. Celé tělo ho bolelo - hlavně hlava. A každým kouzlem ztrácel další energii. Safira byla v lepší formě, přestože na křídlech měla také lehčí zranění.
Když odrážel úder, naléhavě se s ním spojila Dvojčata. Pod Tronjheimem se ozývá hlasité dunění. Zní to, jako by se urgalové pokoušeli prokopat do města! Potřebujeme, abyste s Aryou zbořili tunely, do kterých se prokopávají.
Jediným bodnutím Eragon poslal svého protivníka na onen svět. Budeme tam. Hledal Aryu a uviděl ji zaneprázdněnou hloučkem bojujících urgalů. Safira si rychle prorazila cestu k elfce a za sebou zanechala hromadu pomačkaných těl. Eragon natáhl ruku a řekl: „Nasedni!“
Arya bez váhání vyskočila Safiře na záda. Obtočila pravou paži Eragonovi kolem pasu a v druhé ruce držela svůj zkrvavený meč. Když se Safira přikrčila, aby vzlétla, rozběhl se k ní řvoucí urgal, zvedl sekeru a zasáhl Safiru do hrudi.
Safira zařvala bolestí, klopýtla dopředu, ale ještě se stačila odrazit. Rychle rozevřela křídla a ze všech sil se snažila, aby se všichni nezhroutili k zemi; na chvíli se divoce stočila k jedné straně, až špičkou pravého křídla škrábala o zem. Urgal pod nimi znovu napřáhl paži, aby hodil sekeru. Ale Arya zvedla dlaň, něco vykřikla a smaragdová koule energie jí vystřelila z ruky a zabila ho. Safira se ztěžka narovnala a tak tak že se udržela nad hlavami válečníků. Zasípala a s mocným máváním křídel vyrazila z bojiště.
Jsi v pořádku? zeptal se znepokojeně Eragon. Neviděl, kam to dostala.
Budu žít, řekla pevně, ale přední část mého brnění se srazila k sobě. Bolí mě to na hrudi a mám problém se pohybovat.
Dostaneš nás do dračí haly?...
Uvidíme.
Eragon vyložil Safiřin stav Arye. „Až přistaneme, zůstanu a pomohu jí,“ nabídla se. „Jakmile dáme do pořádku to brnění, přijdu za tebou.“
„Děkuji,“ řekl. Let byl pro Safiru namáhavý; kdykoli to šlo, tak jen plachtila. Když dorazili do dračí haly, těžce dosedla na Isidar Mithrim, odkud měla Dvojčata pozorovat bitvu. Ale nikdo tu nebyl. Eragon seskočil na podlahu a trhnul sebou, když spatřil, jak jí urgal ublížil. Čtyři z kovových plátů na Safiřině hrudi byly stlučené do sebe a bránily jí v nadechnutí i v pohybu. „Drž se,“ řekl a položil jí ruku na bok; pak vyběhl podloubím.
Zastavil a zaklel. Byl na vrcholku Vol Turin, Nekonečného schodiště. Kvůli svým obavám o Safiru vůbec nepomyslel na to, jak se dostane k úpatí Tronjheimu, kam se prokopávali urgalové. Nebyl čas slézat dolů. Pohlédl na úzké koryto napravo od schodů, pak popadl jednu z kožených podložek a skočil na ně.
Kamenná skluzavka byla hladká jako nalakované dřevo. S kůží pod zadkem nabral téměř okamžitě děsivou rychlost, všechno kolem se rozmazalo a mocná síla ho tiskla vysoko ke stěně. Eragon natáhl tělo co nejvíc, aby jel ještě rychleji. Vzduch mu proudil kolem helmy, takže se chvěla jako korouhev ve vichřici. Koryto bylo pro něj příliš těsné a hrozilo mu, že z něj vyletí. Dokud však nehýbal rukama ani nohama, zůstával v bezpečí.
Prudce klesal dolů, ale přesto mu trvalo deset minut, než dojel na konec. Skluzavka končila rovným úsekem a vyplivla ho přes půlku obrovské karneolové podlahy.
Když se konečně zastavil, příliš se mu motala hlava, než aby mohl chodit. Při prvním pokusu vstát se mu udělalo špatně, takže se schoulil do klubíčka a s hlavou v dlaních čekal, až se vše kolem přestane točit. Jakmile se cítil lépe, postavil se a ostražitě se rozhlédl.
Obrovská komnata byla úplně opuštěná a vládlo tu znepokojivé ticho. Skrz Isidar Mithrim sem pronikalo růžové světlo. Znejistěl - Kam má teď jít? - a v myšlenkách se snažil spojit s Dvojčaty. Nic. Ztuhl, když se Tronjheimem začalo rozléhat hlasité klepání.
Ozval se výbuch. Dlouhá dlaždice v podlaze povolila a vyletěla třicet stop vysoko. Když dopadla zpátky na zem, po celé místnosti se rozletěly střípky kamene. Eragon sáhl po Zar'rocu a klopýtavě ustupoval. Z díry v podlaze začaly vylézat pokroucené postavy urgalů.
Eragon zaváhal. Měl by utéct? Nebo by měl zůstat a pokusit se uzavřít tunel? I kdyby ho dokázal ucpat dřív, než na něj urgalové zaútočí, co když se už probourali do Tronjheimu někde jinde? Nedokázal by najít všechna ta místa včas, aby zabránil obsazení města-hory. Ale když poběžím k jedné z tronjheimských bran a otevřu ji, Vardenové by mohli město znovu dobýt, aniž by ho museli obléhat. Než se stačil rozhodnout, z tunelu se vynořil vysoký muž celý oděný v černém brnění a pohlédl přímo na něj.
Byl to Durza.
Stín držel v ruce svůj bledý meč s rýhou od Ažihada. Na paži měl černý kulatý štít s rudým erbem. Jeho tmavá přilba byla bohatě zdobená jako generálská helmice a kolem něj se vlnil dlouhý plášť z hadí kůže. V kaštanových očích mu plálo šílenství, šílenství někoho, koho těší mít moc a kdo má právě možnost ji použít.
Eragon věděl, že není dost rychlý ani silný, aby dokázal uniknout zloduchovi, který stál před ním. Okamžitě varoval Safiru, ačkoli věděl, že ho nemůže zachránit. Přikrčil se a rychle si zopakoval, co mu Brom říkal o boji s protivníkem, který umí kouzlit. Nebylo to nijak povzbudivé. A Ažihad řekl, že Stína lze zabít jen bodnutím do srdce.
Durza na něj pohrdavě pohlédl a řekl: „Kaz jtierl trazhid! Otrag bagh.“ Urgalové si podezíravě prohlíželi Eragona a utvořili kruh po obvodu místnosti. Durza se s vítězoslavným výrazem v obličeji pomalu blížil k Eragonovi. „Tak, můj mladý Jezdče, zase se setkáváme. Byl jsi hlupák, že jsi utekl z Gil'eadu. Nakonec ti to jenom přihorší.“
„Nikdy mě nedostaneš živého,“ zavrčel Eragon.
„Skutečně?“ zeptal se Stín se zdviženým obočím. Světlo z hvězdného safíru dodávalo jeho kůži strašidelný odstín. „Nikde tu nevidím tvého 'přítele' Murtagha, aby ti mohl pomoci. Teď už mě nemůžeš zastavit. Nikdo mě nezastaví!“
Eragon pocítil úzkost. Jak to, že ví o Murtaghovi? Dal do svého hlasu co nejvíc posměchu a poškleboval se: „Jak se ti líbilo být zastřelený?“
Durzova tvář se na okamžik napjala. „Za to mi zaplatíš krví. Teď mi řekni, kde se skrývá tvůj drak.“
„Nikdy.“
Stínovi ztvrdly rysy. „Pak to z tebe dostanu násilím!“ Vzduchem zasvištěl jeho meč. Ve chvíli, kdy Eragon zachytil ránu štítem, se hluboko do jeho myšlenek zabodlo cizí vědomí. Ve snaze ubránit svou mysl Durzu odstrčil a zaútočil vlastním vědomím.
Eragon tloukl vší silou o železné zábrany, které obklopovaly Durzovu mysl, ale všecko bylo marné. Ohnal se Zar'rocem a pokusil se tak zastihnout Durzu v nestřežené chvíli. Stín ránu snadno odrazil a s bleskovou rychlostí mu ji oplatil.
Hrot meče zasáhl Eragona do žeber, prorazil drátěnou košili a vyrazil mu dech. Brnění se ale svezlo a čepel minula o vlásek jeho bok. Jakmile Durza takto na okamžik rozptýlil Eragonovu pozornost, prolomil se do jeho mysli a začal ji ovládat.
„Ne!“ vykřikl Eragon a se zkřivenou tváří se vrhl na Stína. Zápolil s ním a chytil ho za ruku, ve které držel meč. Durza se pokusil seknout Eragona do ruky, ale ta byla chráněná rukavicí s drátěným hřbetem, takže ostří po ní sjelo dolů. Eragon ho nakopl do nohy, Durza zavrčel, ohnal se svým štítem a srazil ho na zem. Eragon ucítil v ústech krev; brněl ho krk. Nevšímal si zranění, překulil se a mrštil po Durzovi svůj štít. Přestože byl Stín úžasně rychlý, těžký štít ho zasáhl do boku. Když zavrávoral, Eragon ho udeřil Zar'rocem do paže. Durzovi stékal po ruce pramínek krve.
Eragon se myslí zabodl do Stína a projel jeho oslabenou ochranou. Najednou ho zaplavila řada obrazů, které se míhaly jeho vědomím...
Chlapec Durza, žijící jako kočovník se svými rodiči v pustých pláních. Jejich kmen se jich zřekl a prohlásil jeho otce za „podvodníka“. Tehdy to nebyl Durza, ale Carsaib - jeho matka to jméno broukala, když mu česala vlasy...
Stín se divoce zakymácel a tvář se mu zkroutila bolestí. Eragon se snažil usměrnit proud vzpomínek, ale jejich síle se nedalo vzdorovat.
Stojí na kopci nad hroby svých rodičů a pláče, nešťastný, že ti muži nezabili také jeho. Pak se otáčí a slepě se potácí pryč, do pouště...
Durza hleděl Eragonovi přímo do tváře. Z jeho kaštanových očí sršela děsivá nenávist. Eragon se zvedal z pokleku a usilovně se snažil uzavřít svou mysl.
Obraz starce, který uviděl polomrtvého Carsaiba ležet v písečné duně: Dlouhé dny uzdravování a strach, který Carsaib cítil, když zjistil, že jeho zachránce je černokněžník. Jak prosil, aby ho naučil ovládat duchy. A jak Haeg nakonec souhlasil. Říkal mu „Pouštní krysa“...
Eragon už byl na nohou. Durza vyrazil... s mečem zdviženým... na štít ve svém vzteku zapomněl...
Dny strávené výcvikem pod spalujícím sluncem, stále s očima na stopkách, pátrajícíma po ještěrkách, jimiž se živili. Jeho síla pomalu narůstala a dodávala mu hrdost a sebedůvěru. Týdny, které strávil léčením nemocného mistra po neúspěšné kletbě. A radost, když se Haeg uzdravil...
Nebylo dost času zareagovat... ne dost...
Lupiči, kteří zaútočili během noci a zabili Haega. Vztek, který Carsaib cítil, a duchové, které povolal k pomstě. Ale duchové byli silnější, než čekal. Obrátili se proti němu, zmocnili se jeho duše i těla. Vykřikl. Byl - JÁ JSEM DURZA!
Meč těžce zasáhl Eragona do zad a prořízl mu drátěnou košili i kůži. Zaplavila ho bolest, přinutila ho vykřiknout a srazila ho na kolena. V agónii se zlomil v pase a myšlenky se mu rozmlžily. Zavrávoral a stěží se držel při vědomí. Z rány v kříži se mu řinula horká krev. Durza řekl něco, co neslyšel.
Eragon v zoufalství zvedl oči k nebesům a po tvářích mu stékaly slzy. Všechno se zhroutilo. Vardenové a trpaslíci byli zničeni. On byl poražen. Safira se v jeho zájmu obětuje - už to jednou udělala - a Arya bude znovu zajata nebo zabita. Proč to muselo skončit takhle? Jaká je tohle spravedlnost? Všechno to bylo marné.
Jak hleděl na Isidar Mithrim zavěšený vysoko nad jeho zmučeným tělem, do očí ho zasáhl záblesk světla, který ho na chvíli oslepil. O vteřinu později se sálem rozezněl ohlušující třesk.
Hvězdný safír se rozlétl na kousky. Uvolněná sprška střepin vystřelila jako roj obrovských nožů dolů ke vzdálené zemi. Prostředkem sálu se střemhlav řítila Safira. Z čelistí rozevřených dokořán jí šlehal obrovský světle žlutý plamen s modravým nádechem. Na zádech jí seděla Arya: vlasy jí divoce vlály, paži měla zdviženou a dlaň jí zářila paprsky zeleného kouzla.
Když Eragon spatřil, jak Durza naklonil hlavu ke stropu, čas jako by se zpomalil. Stínova tvář se zkroutila nejprve úlekem, pak vztekem. Vzdorně se ušklíbl, zvedl ruku, ukázal na Safiru a chystal se cosi vyslovit.
Eragon v sobě náhle ucítil skrytou rezervu sil, přicházející z nejhlubší části jeho bytosti. Obtočil prsty jílec meče. Proskočil zábranou ve své mysli a zmocnil se kouzla. Všechna jeho bolest a hněv se zaměřily na jediné slovo:
„Brisingr!“
Zar'roc zazářil krvavým světlem a kolem něj vyšlehly studené plameny...
Vrhl se vpřed...
A bodl Durzu přímo do srdce.
Durza zděšeně pohlédl dolů na čepel, která vyčnívala z jeho hrudi. Ústa měl otevřená a místo slov se mu z nich vydralo nelidské zavytí. Z bezvládných prstů mu vypadl meč. Sevřel Zar'roc, jako by ho chtěl vytáhnout, ale byl v něm pevně zapíchnutý.
Pak Durzova kůže zprůhledněla. Pod ní nebylo maso ani kosti, ale jen mřivé temné obrazy. Když temnota uvnitř něj začala pulsovat a roztrhla mu pokožku, rozječel se ještě hlasitěji. S posledním výkřikem se Durza roztrhl od hlavy k patě a vypustil temné síly, které se rozdělily na tři části a propluly tronjheimskými zdmi a ven z Farthen Duru. Stín byl pryč.
Eragon rozpřáhl paže a padl zcela vyčerpaný k zemi. Safira s Aryou se už skoro dotkly podlahy - zdálo se, že se o ni rozdrtí spolu se smrtícími zbytky Isidar Mithrim. Jak se mu vytrácel zrak, Safira, Arya, nesčetné úlomky - všechno jako by se najednou zastavilo a zůstalo nehybně viset ve vzduchu.