Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jízda byla pro Eragona nesmírně bolestivá - kvůli jeho polámaným žebrům nemohli jet svižněji než rychlostí chůze. Nemohl se zhluboka nadechnout, aniž by při tom nepocítil nápor bolesti. Přesto odmítal zastavit. Safira letěla nedaleko od nich a byla s ním spojená myslí, aby mu dodávala sílu a útěchu.

Murtagh jel sebejistě vedle Kadoka a plynule se pohupoval s pohyby svého koně. Eragon si chvíli prohlížel šedé zvíře. „Máš krásného koně. Jak se jmenuje?“

„Tornak, po muži, který mě učil bojovat.“ Murtagh poplácal koně po boku. „Dostal jsem ho jako hříbě. Těžko bys v celé Alagaësii našel odvážnější a inteligentnější zvíře, samozřejmě kromě Safiry.“

„Je to nádherný kůň,“ obdivoval se mu Eragon.

Murtagh se zasmál. „Ano, ale Sněžný blesk se mu skoro vyrovná. Nikdy jsem druhého takového koně neviděl.“

Přestože toho dne ujeli jen krátkou vzdálenost, Eragon byl rád, že už zase pokračují v cestě. Nemusel tolik myslet na jiné, smutné věci. Jeli neosídleným krajem. Silnici do Dras-Leony měli několik mil po své levici a právě objížděli město širokým obloukem. Gil'ead byl skoro tak daleko na sever jako Carvahall.

 

V jedné malé vesničce prodali Kadoka. Když si nový majitel koně odváděl pryč, Eragon s lítostí strčil do kapsy těch několik mincí, co za něj dostal. Bylo těžké vzdát se Kadoka potom, co spolu projeli půl Alagaësie a bojovali proti urgalům.

Dny nepozorovaně míjely a jejich malá skupinka cestovala osamoceně dál. Eragon s potěšením zjistil, že s Murtaghem mají mnoho společných zájmů; trávili hodiny diskusemi o vybraných tématech lukostřelby a lovu.

Byla tu jen jedna věc, které se v nevyslovené shodě v rozhovorech vyhýbali: jejich minulost. Eragon nevysvětlil, jak našel Safiru, kde se setkal s Bromem ani odkud pochází. Podobně i Murtagh mlčel o tom, proč ho pronásleduje Království. Byla to jednoduchá úmluva, ale fungovala.

Přesto se v takové blízkosti nemohli vyhnout vzájemnému poznávání. Eragona zaujalo, jak dobře je Murtagh obeznámen s mocenskými boji a politickou situací Království. Zdálo se, že ví, co dělá každý šlechtic a dvořan a jak to ovlivňuje všechny ostatní. Eragon pozorně naslouchal a hlavou mu vířily pochybnosti.

První týden uběhl a po ra'zacích nebylo ani stopy, což poněkud zmírnilo Eragonovy obavy. I tak však stále v noci drželi hlídky. Eragon čekal, že cestou do Gil'eadu narazí na urgaly, ale nenašli žádné jejich stopy. Myslel jsem, že se to v těchhle odlehlých místech bude hemžit nestvůrami, uvažoval. Přesto si nestěžuji, pokud odtáhly jinam.

O té ženě už se mu nezdálo. Ačkoli se ji pokoušel pozorovat na dálku, viděl jen prázdnou celu. Kdykoli projížděli kolem nějakého města, vždycky si ověřil, zda tam mají vězení. Pokud tam nějaké stálo, přestrojil se a navštívil ho, ale nikde ženu nenašel. Jeho převleky musely být čím dál důmyslnější, protože viděl v různých městech vylepené cedule se svým jménem a popisem, které nabízely značnou odměnu za jeho dopadení.

Cesta na sever je zavedla směrem k hlavnímu městu Uru'baen, které obklopovala hustě osídlená oblast, kde bylo těžké uniknout pozornosti. Vojáci hlídkovali na silnicích a střežili mosty. Trvalo jim několik únavných, nepříjemných dní, než velkoměsto objeli.

Jakmile byli bezpečně za Uru'baenem, ocitli se na okraji rozlehlých plání. Byly to ty samé, přes něž Eragon jel, když opustil údolí Palancar, jen byl na jejich opačném konci. Drželi se při jejich okraji a pokračovali na sever podél řeky Ramr.

V té době nastal čas Eragonových šestnáctých narozenin. V Carvahallu by se určitě oslavovalo, že se už stal mužem, ale v těchto neutěšených podmínkách se o tom Murtaghovi ani nezmínil.

Safiře bylo téměř půl roku a značně vyrostla. Zmohutněla jí křídla, neboť potřebovala každou jejich píď, aby uzvedla své svalnaté tělo se silnými kostmi. Tesáky vystupující z jejích čelistí měly špičky ostré jako Zar'roc a už byly skoro stejně silné jako Eragonova pěst.

 

Nakonec přišel den, kdy si Eragon naposledy odmotal obvazy z boku. Žebra už se mu úplně zahojila a zůstala mu jen malá jizva v místě, kde ho zasáhla ra'zakova bota. Safira pozorovala, jak se pomalu protahuje. Když nepocítil žádnou bolest, vložil do toho radostnou energii a spokojeně si procvičil svaly. Dříve by se v takovou chvíli usmál, ale po Bromově smrti se usmíval jen zřídka.

Natáhl si tuniku a vrátil se k ohýnku, který si rozdělali. Seděl u něj Murtagh a ořezával kus dřeva. Eragon vytasil Zar'roc. Murtagh zpozorněl, i když ve tváři nedal znát žádné znepokojení. „Když jsem teď konečně nabral síly, nechtěl by sis zabojovat?“ zeptal se Eragon.

Murtagh odhodil dřevo stranou. „S ostrými meči? Mohli bychom jeden druhého zabít.“

„Pojď, dej mi ten svůj,“ pobídl ho Eragon. Murtagh zaváhal, ale pak mu podal jedenapůlruční meč. Eragon kouzlem zajistil hrany tak, jak ho to naučil Brom. Když si Murtagh udiveně prohlížel čepel, Eragon ho ubezpečil: „Až skončíme, zase to spravím.“

Murtagh zkontroloval, zda má meč vyvážený. Spokojeně řekl: „Bude to dobré.“ Eragon zabezpečil Zar'roc, zaujal přikrčený postoj a ohnal se Murtaghovi po rameni. Jejich meče se střetly ve vzduchu. Eragon se s mávnutím meče stáhl, pak znovu vyrazil a sekl, Murtagh odrazil útok a odskočil.

Je pěkně rychlý! pomyslel si Eragon.

Postupovali tam i zpět a pokoušeli se jeden druhého přemoci. Po obzvlášť prudké výměně ran se Murtagh najednou rozesmál. Nejenže ani jeden z nich nedokázal získat výhodu, ale měli tak vyrovnané síly, že se stejně rychle i unavovali. Zašklebením dávali druhému najevo uznání za pěkný úder a bojovali dál, dokud neměli ruce jako z olova a neřinul se z nich pot.

Nakonec Eragon zvolal: „Dost, konec!“ Murtagh se zastavil uprostřed máchnutí a celý zadýchaný si sedl. Eragon se skácel na zem a hrud se mu prudce zdvihala. Žádný z jeho zápasů s Bromem nebyl tak úporný.

Murtagh se zhluboka nadechl: „Jsi skvělý! Celý svůj život jsem se učil boji s mečem, ale nikdy jsem nebojoval s někým, jako jsi ty. Kdybys chtěl, mohl bys být králův mečířský mistr.“

„Ty jsi stejně tak dobrý,“ poznamenal Eragon a stále ještě lapal po dechu. „Ten muž, co tě učil, Tornak, si mohl vydělat jmění na šermířské škole. Lidé by přicházeli ze všech končin Alagaësie, aby se u něj učili.“

„Je mrtvý,“ řekl Murtagh krátce.

„To je mi líto.“

A tak si zvykli po večerech bojovat, díky čemuž byli svěží a jako šermířská dvojice sehraní. Jelikož se Eragon uzdravil, znovu začal trénovat kouzlení. Murtagh se ho při tom vyptával a brzy se ukázalo, že toho ví o kouzlení překvapivě dost, i když neznal jemné podrobnosti a sám neuměl kouzla použít. Kdykoli si Eragon procvičoval starověký jazyk, Murtagh potichu naslouchal a občas se zeptal, co některé slovo znamená.

 

Společně zastavili koně na předměstí Gil'eadu. Než sem dorazili, trvalo jim to skoro měsíc, během kterého jaro konečně vymýtilo poslední pozůstatky zimy. Eragon cítil, jak se během svého putování mění, cítil se silnější a vyrovnanější. Stále myslel na Broma a mluvil o něm se Safirou, ale z větší části se snažil bolestivé vzpomínky neprobouzet.

Už z dálky bylo znát, že tohle město je nebezpečné a divoké, plné dřevěných srubů a štěkajících psů. V jeho středu stála rozlehlá kamenná pevnost. Vzduch byl zastřený modrým kouřem. Město vypadalo spíš jako dočasná obchodní stanice než jako trvalé sídlo. Pět mil za ním se nejasně rýsoval obrys jezera Isenstar.

Kvůli bezpečnosti se rozhodli, že se utáboří asi dvě míle od města. Zatímco se vařila večeře, Murtagh řekl: „Nejsem si jistý, jestli bys měl jít do Gil'eadu právě ty.“

„Proč? Umím se opravdu dobře přestrojit,“ řekl Eragon. „A Dormnad bude chtít vidět gedwëy ignasia jako důkaz, že jsem opravdu Jezdec.“

„Možná,“ přikývl Murtagh. „Ale tebe chce Království mnohem víc než mě. Pokud mě zajmou, mohl bych nakonec utéct. Ale pokud dostanou tebe, odvlečou tě ke králi, kde tě pomalu umučí k smrti - pokud se k němu nepřidáš. Navíc Gil'ead je jedna z hlavních vojenských základen. To nejsou domy, jsou to kasárna. Když tam půjdeš, jako by ses králi naservíroval na zlatém podnose.“

Eragon se zeptal Safiry na její názor. Obtočila mu ocas kolem nohou a lehla si vedle něj. Mě se ani nemusíš ptát; zdá se mi to rozumné. Znám určitá slova, která mu mohu říct, aby přesvědčil Dormnada o své pravdomluvnosti. A Murtagh má pravdu; pokud má někdo riskovat zajetí, měl by to být on, protože on by to na rozdíl od tebe přežil.

Ušklíbl se. Nelíbí se mi, že by se měl kvůli nám vystavovat nebezpečí. „Dobrá, můžeš jít,“ řekl nakonec nerozhodně. „Ale pokud něco selže, přijdu ti na pomoc.“

Murtagh se zasmál. „To je přímo námět pro legendu: jak se osamělý Jezdec sám postavil králově armádě.“ Znovu se zachechtal a vstal. „Je tu něco, co bych měl vědět, než vyrazím?“

„Neměli bychom si odpočinout a počkat do zítřka?“ zeptal se opatrně Eragon.

„Proč? Čím déle tady zůstaneme, tím větší je pravděpodobnost, že nás objeví. Pokud tě ten Dormnad může zavést k Vardenům, je potřeba ho co nejrychleji najít. Ani jeden z nás by neměl zůstávat poblíž Gil'eadu déle než pár dní.“

Znovu z jeho úst promlouvá moudrost, poznamenala suše Safira. Sdělila Eragonovi, co by se mělo říct Dormnadovi, a on předal informaci Murtaghovi.

„Výborně,“ řekl Murtagh a upravil si meč. „Pokud nenastanou nějaké potíže, vrátím se během pár hodin. Doufám, že na mě zbude nějaké jídlo.“ S mávnutím ruky vyskočil na Tornaka a odjel. Eragon seděl u ohně a znepokojeně poklepával na rukojeť Zar'rocu.

Hodiny ubíhaly, ale Murtagh se nevracel. Eragon přecházel kolem ohně se Zar'rocem v ruce, zatímco Safira pozorně sledovala Gil'ead. Pohybovala pouze očima. Žádný z nich nevyslovil své obavy, i když Eragon se už zvolna připravoval k odjezdu - pro případ, že by z města vyrazil oddíl vojáků a zamířil k táboru.

Podívej! vykřikla náhle Safira.

Eragon se polekaně otočil ke Gil'eadu. V dálce uviděl jezdce, který vyrazil z města a divoce se hnal k jejich tábořišti. Tohle se mi nelíbí, řekl a vyšplhal na Safiru. Buď připravená odletět.

Jsem připravená na víc než jen na to.

Jak se jezdec blížil, Eragon v něm rozpoznal Murtagha, přikrčeného nízko v sedle. I když ho nikdo nepronásledoval, přesto nezpomaloval. Přihnal se do tábořiště, seskočil z koně a vytasil meč. „Co se děje?“ zeptal se Eragon.

Murtagh se zamračil. „Sledoval mě někdo z Gil'eadu?“

„Nikoho jsme neviděli.“

„Dobře. Tak mě nechte nejdřív najíst, než vám všechno vysvětlím. Mám hrozný hlad.“ Popadl misku a s vervou se pustil do jídla. Po několika rychlých soustech řekl s plnými ústy: „Dormnad souhlasil, abychom se sešli za Gil'eadem zítra za úsvitu. Pokud se přesvědčí, že jsi skutečně Jezdec a že to není léčka, vezme tě k Vardenům.“

„Kde se s ním máme sejít?“ zeptal se Eragon.

Murtagh ukázal na západ. „Na malém kopci na druhé straně silnice.“

„Tak co se stalo?“

Murtagh si nabral do misky další jídlo. „Je to celkem prosté, ale o to nebezpečnější: na ulici si mě všiml někdo, kdo mě zná. Udělal jsem jediné, co jsem mohl - utekl jsem. Přesto bylo příliš pozdě; poznal mě.“

Byla to smůla, ale Eragon neměl představu, nakolik zlá ta zpráva je. „Protože tvého přítele neznám, musím se zeptat: řekne to někomu?“

Murtagh se nervózně zasmál. „Kdybys ho znal, neptal by ses tak. Má pěkně prořízlou pusu a má ji stále dokořán. Vyvrhne z ní všechno, co ho zrovna napadne. Otázka nezní, jestli to vyklábosí, ale komu. Pokud se to dostane ke špatným uším, budeme mít potíže.“

„Pochybuji, že pošlou vojáky, aby tě hledali v téhle tmě,“ poznamenal Eragon. „Můžeme se spolehnout, že budeme v bezpečí přinejmenším do rána, a tou dobou už budeme odjíždět s Dormnadem.“

Murtagh zavrtěl hlavou. „Ne, pojedete s ním jenom vy. Jak už jsem řekl, nepůjdu k Vardenům.“

Eragon na něj nešťastně pohlédl. Přál si, aby Murtagh zůstal. Během jejich putování se spřátelili a nechtěl o něj přijít. Začal něco namítat, ale Safira ho okřikla a něžně dodala: Počkej do zítřka. Teď není ten správný čas.

Dobře, řekl rozmrzele. Povídali si, dokud na nebi nevyšly jasné hvězdy, a pak šli spát, zatímco Safira držela první hlídku.

Eragon se probral dvě hodiny před svítáním a ucítil mravenčení v dlani. Všude bylo ticho a klid, ale něco si žádalo jeho pozornost, jako by ho v duchu něco svrbělo. Připnul si Zar'roc a opatrně se postavil, aby nenadělal hluk. Safira na něj zvědavě pohlédla obrovskýma jasnýma očima. Co je? zeptala se.

Nevím, řekl Eragon. Neviděl nic podezřelého.

Safira pozorně nasála vzduch. Trochu zasyčela a zvedla hlavu. Nedaleko cítím koně, ale nehýbou se. Nějak podivně páchnou.

Eragon se připlížil k Murtaghovi a zatřásl mu ramenem. Murtagh se se škubnutím probudil, prudce vytáhl dýku zpod přikrývky a tázavě se na Eragona podíval. Eragon mu dal znamení, že má být zticha, a zašeptal: „Někde poblíž jsou koně.“

Murtagh beze slova vytasil meč. Potichu zaujali místa každý po jednom boku Safiry a připravili se na útok. Zatímco vyčkávali, na východě vyšla jitřenka. V koruně stromu zašvitořila veverka.

Vtom se za Eragonem ozvalo zuřivé vrčení a on se s mečem vysoko zdviženým prudce otočil. Na kraji tábora stál obrovský urgal a držel zbraň s odporným hrotem. Kde se tu vzal? Nikde jsme nenarazili na jejich stopy! pomyslel si Eragon. Urgal zařval a zamával zbraní, ale nevyrazil kupředu.

„Brisingr!“ vykřikl Eragon a zaútočil kouzlem. Urgalova tvář se zkroutila zděšením a pak jeho tělo vybuchlo v záblesku modrého světla. Na Eragona vystříkla krev a hnědá masa urgalova těla proletěla vzduchem. Za jeho zády poplašně zatroubila Safira a postavila se na zadní. Eragon se hbitě otočil. Zatímco se zabýval prvním urgalem, z boku jich vyběhla celá skupina. Naletím na tu nejhloupější lest!

Vzduchem hlasitě zařinčela ocel, když Murtagh zaútočil na urgaly. Eragon se k němu chtěl připojit, ale zabránily mu v tom čtyři další zrůdy. První urgal se mu ohnal mečem po rameni. Uskočil a zabil jej pomocí kouzla. Druhého udeřil Zar'rocem do krku, divoce se otočil a píchl třetího přímo do srdce. Když s ním byl hotov, čtvrtý urgal se právě hnal k němu a mával těžkým kyjem.

Eragon viděl, jak se blíží, a pokusil se zvednout meč na svoji obranu, ale už to nestihl. Když ho do hlavy zasáhl kyj, stačil jen vykřiknout: „Uleť, Safiro!“ Pak se mu před očima zajiskřilo a on ztratil vědomí.

 

 

Du Súndavar Freohr

 

První, co Eragon zaznamenal, bylo, že je v teple a suchu, tvář má přitisknutou k drsné látce a ruce volné. Zavrtěl sebou, ale trvalo mu několik minut, než byl schopen se posadit a prohlédnout si své okolí.

Seděl v cele na úzké rozvrzané pryčně. Vysoko ve zdi bylo zasazené zamřížované okno. Okované dveře byly pevně zamčené a v horní polovině měly okénko, které bylo zamřížované stejně jako to ve zdi.

Když se Eragon pohnul, na tváři mu popraskala zaschlá krev. Chvíli mu trvalo, než si vzpomněl, že vlastně není jeho. Strašlivě ho bolela hlava - což se dalo čekat vzhledem k tomu, jakou dostal ránu - a mysl měl podivně zmatenou. Pokusil se použít kouzlo, ale nedokázal se dostatečně soustředit, aby si vzpomněl na nějaké starověké slovo. Museli mě zase omámit, usoudil nakonec.

Se zasténáním vstal a u boku mu náhle chyběla známá tíha Zar'rocu. Dopotácel se k oknu ve zdi. Když se postavil na špičky, viděl jím ven. Chvilku mu trvalo, než jeho oči přivykly jasnému dennímu světlu. Okno bylo těsně nad zemí. Kolem stěny jeho cely vedla rušná ulice plná lidí, za níž stály řady jednotvárných dřevěných domů.

Slabostí se Eragon sesul na podlahu a nepřítomně zíral do země. To, co viděl venku, ho znepokojilo, ale nebyl si jistý proč. Proklínal své zpomalené myšlení, zaklonil se tedy a snažil se vyčistit si mysl. V tu chvíli do místnosti vstoupil muž a položil na postel tác s jídlem a džbánek vody. Není to od něj hezké? pomyslel si Eragon a přívětivě se usmál. Snědl několik soust řídké zelné polévky a okoralého chleba, ale stěží to dokázal polknout. Taky mi mohl donést něco lepšího, zanaříkal a odložil lžíci.

Najednou si uvědomil, co je v nepořádku. Chytili mě urgalové, ne lidé! Jak to, že jsem skončil tady? Marně si tím paradoxem lámal hlavu. V duchu pokrčil rameny a prozatím odložil svůj objev na dobu, než zjistí, jak s ním naložit.

Posadil se na postel a zahleděl se do dálky. O několik hodin později mu donesli další jídlo. Zrovna jsem dostal hlad, pomyslel si zastřeně. Tentokrát už se dokázal najíst, aniž by se mu zvedal žaludek. Když dojedl, usoudil, že je čas si zdřímnout. Stejně leží na posteli - co jiného by měl dělat?

Jeho mysl odplývala pryč, obestírala ho dřímota. Pak se někde otevřely dveře a vzduchem se rozezněl hluk pochodujících okovaných bot. Rachot byl stále hlasitější, až to znělo, jako by někdo třískal do hrnce uvnitř Eragonovy hlavy. Nemůžou mě nechat v klidu odpočinout? reptal sám pro sebe. Jeho vyčerpání však přemohla zvláštní zvědavost, a tak se dovlekl ke dveřím a zamžoural jako sova.

Okénkem ve dveřích spatřil skoro deset metrů širokou chodbu. V protější stěně byla řada cel podobných té jeho. Chodbou pochodoval zástup vojáků s tasenými meči. Všichni měli stejné brnění; ve tváři měl každý z nich stejný tvrdý výraz a jejich nohy dopadaly na zem s automatickou přesností v jediném rytmu. Ten zvuk byl hypnotický. Byla to působivá demonstrace síly.

Eragon vojáky pozoroval, dokud ho to nezačalo nudit. Právě v tu chvíli si ale všiml mezery uprostřed zástupu. Dva urostlí muži tam nesli nějakou ženu v bezvědomí.

Dlouhé, temně černé vlasy jí zakrývaly tvář, přestože kolem hlavy měla ovázanou koženou čelenku, aby jí kadeře nepadaly do obličeje. Byla oblečená v tmavých kožených kalhotách a košili. Kolem útlého pasu měla připevněný nablýskaný opasek, z něhož jí u pravého boku visela prázdná pochva meče. Lýtka a drobná chodidla jí zakrývaly boty sahající až po kolena.

Hlava jí visela na stranu. Eragon zalapal po dechu a cítil se, jako by mu někdo dal ránu do břicha. Byla to ta žena ze snu. Její ostře řezaná tvář byla dokonalá jako nějaká malba. Oblá brada, vysoké lícní kosti a dlouhé řasy jí dodávaly cizokrajný vzhled. Jedinou vadou na kráse byla odřenina na čelisti; ale i tak to byla ta nejpůvabnější žena, jakou kdy viděl.

Eragonovi se rozpalovala krev v žilách, když se na ni díval. Něco se v něm probudilo - něco, co dosud nepocítil. Bylo to jako nějaká posedlost, ale silnější, skoro jako horečnaté blouznění. Pak se jí trochu svezly vlasy a odhalily zašpičatělé uši. Přeběhl mu mráz po zádech. Byla to elfka.

Vojáci pochodovali dál a odvlekli ji z dohledu. Za nimi kráčel vysoký, hrdý muž, za nímž vlál plášť ze sobolí kůže. Tvář měl mrtvolně bledou a vlasy rudé. Rudé jako krev.

Když procházel kolem Eragonovy cely, otočil hlavu a pohlédl mu kaštanovýma očima přímo do tváře. Odtáhl horní ret v krutém úsměvu a odhalil řadu špičatých zubů. Eragon ustoupil. Věděl, kdo ten muž je. Stín. Bůh mě ochraňuj... Stín. Procesí pokračovalo a také Stín zmizel z dohledu.

Eragon klesl k zemi a schoulil se. I ve svém zmateném stavu věděl, že přítomnost Stína znamená, že v zemi panuje zlo. Kdekoli se objevil, zůstaly po něm potoky krve. Co tady dělá Stín? Vojáci ho měli zabít hned, jak ho zahlédli! Pak se v myšlenkách vrátil k elfské ženě a znovu se ho zmocnily podivné pocity.

Musím utéct. Ale mysl se mu zastřela a jeho odhodlání rychle vyprchalo. Vrátil se na postel. V době, kdy chodba utichla, už zase tvrdě spal.

 

Jakmile Eragon otevřel oči, poznal, že se něco změnilo. Snáze se mu přemýšlelo; pochopil, že je v Gil'eadu. Udělali chybu; droga přestává působit! Plný nadějí se pokusil spojit se Safirou a použít kouzlo, ale obojí bylo stále ještě nad jeho možnosti. Pocítil tíživou úzkost, když přemýšlel, zda se jí a Murtaghovi podařilo utéct. Protáhl si paže a vykoukl z okna. Město se právě probouzelo; až na dva žebráky byla ulice prázdná.

Zatímco přemítal o elfce a Stínovi, bezmyšlenkovitě sáhl po džbánku s vodou. Když začal pít, všiml si, že voda mírně zapáchá, jako by v ní bylo několik kapek zkažené voňavky. S úšklebkem džbán odložil. Musí v ní být ta droga a možná i v jídle! Vzpomněl si, že když ho omámili ra'zakové, trvalo celé hodiny, než účinky drogy pominuly. Pokud vydržím bez jídla dost dlouho, měl bych být schopen zase kouzlit. Pak můžu zachránit elfku... Při té myšlence se usmál. Posadil se do kouta a snil o tom, jak by to mohl udělat.

O hodinu později vstoupil do cely tlustý žalářník s tácem jídla. Eragon počkal, až odejde, a odnesl tác k oknu. Dostal k jídlu jen chléb, sýr a cibuli, ale i tak mu z jejich vůně hladově zakručelo v břiše. Smířil se s tím, že má zkrátka špatný den, a shrnul jídlo z talíře ven z okna s nadějí, že si toho nikdo nevšimne.

Eragon se přemáhal, aby potlačil účinky drogy. Dělalo mu potíže soustředit se třeba jen chvíli, ale jak den postupoval, jeho vnímání se zostřovalo. Začínal si vybavovat několik slov starověkého jazyka, i když se nic nestalo, když je vyslovil. Zoufalstvím se mu chtělo vykřiknout.

Když mu donesli oběd, vystrčil ho z okna stejně jako snídani. Trápil ho hlad, ale nejvíc ho tížil nedostatek vody. Hrdlo měl vyprahlé. Mučilo ho pomyšlení, že by si mohl dát několik doušků studené vody. Každé nadechnutí mu ještě více vysoušelo ústa a hrdlo. I tak se však přinutil nevšímat si džbánu.

Jeho rozmrzelost narušil rozruch na chodbě. Nějaký muž se tam hlasitě dohadoval: „Nemůžete tam jít! Rozkazy jsou jasné: nikdo k němu nesmí!“

„Opravdu? A zrovna vy, kapitáne, budete chtít zemřít jen proto, abyste mi v tom zabránil?“ vpadl mu do řeči uhlazený hlas.

V odpověď se ozvalo tlumené: „Ne... ale král...“

„Já si to s králem vyřídím,“ přerušil ho ten druhý. „Teď odemkněte dveře.“

Po chvíli za dveřmi Eragonovy cely zařinčely klíče. Pokusil se nasadit ospalý výraz. Musím se chovat, jako bych nechápal, co se děje. Nesmím dát najevo překvapení, ať už ten člověk řekne cokoli.

Dveře se otevřely. Zatajil se mu dech, když pohlédl do tváře Stínovi. Bylo to jako hledět na posmrtnou masku nebo na vyleštěnou lebku, kterou potáhli kůží, aby vypadala aspoň trochu živě. „Zdravím,“ řekl Stín s ledovým úsměvem a odkryl tak špičaté zuby. „Na tuhle chvíli jsem dlouho čekal.“

„Kdo - kdo jste?“ zamumlal Eragon.

„Nikdo důležitý,“ odpověděl Stín s kaštanovýma očima jiskřícíma potlačovanou zlobou. Mávl pláštěm a posadil se. „Moje jméno nemusí zajímat někoho, kdo je ve tvém postavení. Stejně by pro tebe nic neznamenalo. To ty mě zajímáš. Kdo jsi ty?“

Otázka byla položena poměrně nevinně, ale Eragon věděl, že v ní musí být nějaká léčka nebo past, i když mu stále unikalo jaká. Nějakou chvíli předstíral, že se s otázkou potýká, a pak svraštil čelo a řekl: „Nejsem si jistý... Menuju se Eragon, ale to asi není ono, že?“

Stínovy úzké rty se upjatě roztáhly, když se pronikavě zasmál. „Ne, to tedy není. Máš zajímavou mysl, můj mladý Jezdče.“ Naklonil se k němu. Kůži na čele měl tenkou a průsvitnou. „Zřejmě musím jít přímo k věci. Jak se jmenuješ?“

„Era...“

„Ne! Tohle ne.“ Stín ho přerušil mávnutím ruky. „Nemáš nějaké jiné jméno, které používáš jen zřídka?“

Chce slyšet moje skutečné jméno, aby mě mohl ovládat! uvědomil si Eragon. Ale nemůžu mu ho říct. Dokonce ani já sám ho neznám. Rychle přemýšlel a snažil se přijít na nějaký klam, který by skryl jeho nevědomost. Co kdybych si nějaké jméno vymyslel? Zaváhal - může ho to snadno prozradit -, ale pak honem vytvořil jméno, které by obstálo i při pečlivějším zkoumání. Když už ho skoro vyslovil, rozhodl se zariskovat a pokusit se Stína odstrašit. Hbitě zpřeházel pár písmen, pak přihlouple přikývl a řekl: „Brom mi ho jednou říkal. Bylo to...“ Na několik vteřin se odmlčel, pak se mu rozjasnila tvář, jako by si vzpomněl. „Bylo to Du Súndavar Freohr.“ Což znamenalo skoro doslova „smrt stínů“.

V cele se rozhostilo ponuré ticho. Stín nehybně seděl a oči měl zastřené. Vypadal hluboce zamyšleně, jako by rozvažoval nad tím, co právě zjistil. Eragon zauvažoval, zda nezašel příliš daleko. Čekal, dokud se Stín nepohnul, a pak se naivně zeptal: „Proč jste tady?“

Stín na něj pohlédl s opovržením v červených očích a usmál se. „Abych se ti vysmál, samozřejmě. K čemu je vítězství, když si ho pořádně nevychutnáš?“ Z jeho hlasu byla cítit sebedůvěra, ale vypadal neklidně, jako by něco narušilo jeho plány. Najednou se postavil. „Musím vyřídit jisté záležitosti, ale zatímco budu pryč, udělal bys dobře, kdyby sis rozmyslel, komu bys raději sloužil: Jezdci, který zradil tvůj vlastní řád, nebo člověku, jako jsem já, i když zasvěcenému do tajemných umění. Až přijde čas volby, nebude žádná střední cesta.“ Obrátil se k odchodu, pak pohlédl na Eragonův džbán s vodou a tvář mu ztvrdla jako žula. „Kapitáne!“ vyštěkl.

Do cely přispěchal muž s širokými rameny a s mečem v ruce. „Ano, můj pane?“ zeptal se polekaně.

„Odložte tu hračku,“ nařídil mu Stín. Otočil se k Eragonovi a řekl ledově klidným hlasem: „Chlapec nevypil svou vodu. Jak je to možné?“

„Už jsem mluvil se žalářníkem. Každá miska a talíř byly dočista vyjedené.“

„Výborně,“ řekl Stín, kterého to uchlácholilo. „Ale určitě dohlédněte, aby zase začal pít.“ Naklonil se ke kapitánovi a něco mu zamumlal do ucha. Eragon zachytil několik posledních slov: „...dávku navíc, pro jistotu.“ Kapitán přikývl. Stín obrátil svou pozornost zpět k Eragonovi. „Zítra si zase promluvíme, to budu mít víc času. Měl bys vědět, že mě nekonečně okouzlují jména. Už se moc těším, až budeme mnohem podrobněji hovořit o tom tvém.“

Z toho, jak to řekl, neměl Eragon zrovna povzbudivý pocit.

Jakmile odešli, položil se na postel a zavřel oči. Teď se mu potvrdilo, jak byly Bromovy lekce cenné; spoléhal na ně, aby nezmatkoval a znovu nabyl sebedůvěru. Na všechno mě připravil, musím toho jen využít. Jeho myšlenky přerušil hluk blížících se vojáků.

Znepokojeně přešel ke dveřím a viděl dva z nich, jak táhnou elfku chodbou. Když mu zmizela z dohledu, sesul se na zem a pokusil se znovu dotknout svých kouzelných sil. Zaklel, když je stále nedokázal uchopit.

Pohlédl ven na město a zaskřípal zuby. Bylo pozdní odpoledne. Zhluboka se nadechl, aby se uklidnil, a snažil se trpělivě vyčkávat.

 

 

Boj proti stínům

 

Eragon sebou trhl a vylekaně se posadil na posteli. V cele byla tma. Něco se však změnilo! Celé hodiny cítil kouzlo na okraji svého vědomí, ale když se ho snažil použít, nikdy se nic nestalo. S očima planoucíma nervózní energií zatnul ruce a řekl: „Nagz reisa!“ Přikrývka se s plesknutím vznesla z postele a ve vzduchu se zmačkala do kuličky velké jako pěst. S měkkým žuchnutím pak přistála na zemi.

Eragon radostně vyskočil z postele. Nedobrovolný půst ho vysílil, ale jeho nadšení bylo silnější než hlad. A teď opravdová zkouška. Zapátral myslí a ucítil zámek na dveřích. Nesnažil se jej vylomit ani přeštípnout, ale prostě otočil jeho vnitřní mechanismus do odemčené polohy. Dveře cvakly, zavrzaly a otevřely se dovnitř.

Když poprvé použil kouzlo, aby zabil urgaly v Yazuaku, stálo ho to skoro všechnu energii, od té doby však podstatně zesílil. To, co by ho kdysi nesmírně vyčerpávalo, ho dnes jen mírně unavilo.

Opatrně vykročil do chodby. Musím najít Zar'roc a tu elfku. Určitě je v jedné z těchto cel, ale nemám čas všechny prohlížet. A Zar'roc bude asi u Stína. Uvědomil si, že jeho myšlení je stále otupené. Proč jsem tady venku? Kdybych se vrátil do cely a kouzlem otevřel okno, mohl bych hned utéct. Ale pak bych nedokázal zachránit elfku... Safiro, kde jsi? Potřebuji tvou pomoc. Potichu vynadal sám sobě, že se s ní nespojil dřív. Měla to být ta první věc poté, co znovu nabyl síly.

Její odpověď přišla s překvapivou rychlostí. Eragone! Jsem nad Gil'eadem. Nic nedělej. Murtagh je na cestě.

Co... Přerušily ho kroky. Prudce se otočil a přikrčil se, když do chodby napochodoval oddíl šesti vojáků. Najednou se zastavili a pohledem těkali mezi Eragonem a otevřenými dveřmi cely. Obličeje jim úplně zbledly. Dobře, vědí, kdo jsem. Možná bych je mohl zahnat, abychom nemuseli bojovat.

„Na něj!“ zařval jeden z vojáků a vyrazil kupředu. Ostatní muži tasili meče a vyrazili za ním chodbou.

Bylo to šílenství, bojovat se šesti muži, když neměl zbraň a byl zesláblý, ale myšlenka na elfku ho přiměla zůstat. Nedokázal ji tam nechat. Třebaže zapochyboval, jestli se po dalším výkonu ještě udrží na nohou, okamžitě sebral síly a zvedl ruku s rozzářenou gedwëy ignasia. Vojákům se v očích objevil strach, ale byli to ostřílení bojovníci a nezastavili se. Ve chvíli, kdy otevřel ústa, aby vyslovil osudná slova, se ozvalo slabé zasvištění a Eragon zahlédl záblesk pohybu. Jeden z mužů se zhroutil na zem se šípem v zádech. Dva další byli zasaženi dřív, než si kdokoli stačil uvědomit, co se děje.

V místě, kudy vešli vojáci, stál na konci chodby otrhaný vousáč s lukem. U nohou mu ležela zjevně nepotřebná berle, protože muž stál zpříma a jistě.

Tři zbývající vojáci se otočili k novému protivníkovi. Eragon využil moment překvapení a vykřikl. „Thrysta!“ Jeden z mužů se chytil za srdce a zhroutil se k zemi. Eragon zavrávoral, protože kouzlo si vybralo svou daň. Další voják padl s šípem zabodnutým v krku. „Nezabíjej ho!“ zavolal Eragon na svého zachránce, který právě zamířil na posledního vojáka. Vousáč sklopil luk.

Eragon se zaměřil na vojáka před sebou. Muž ztěžka oddechoval; oči měl vykulené děsem. Teprve teď asi pochopil, že ho ušetřili.

„Viděl jsi, co umím,“ řekl Eragon příkře. „Pokud neodpovíš na moje otázky, strávíš zbytek života v hrozných mukách a utrpení. Teď mi řekni, kde je můj meč - má červenou pochvu i čepel - a ve které cele je ta elfka?“

Muž mlčky sevřel rty.

Eragonovi se zlověstně zablýskala dlaň, jak se připravoval ke kouzlu. „Špatná odpověď,“ vyštěkl. „Umíš si představit, kolik bolesti ti může způsobit jediné zrnko písku, když se ti do ruda rozžhavené usadí v žaludku? Zvláště když nezchladne příštích dvacet let a pomalu si bude propalovat cestu tvým tělem! Než se z něj dostane ven, bude z tebe stařec.“ Působivě se odmlčel. „To se stane, pokud mi neřekneš, co chci slyšet.“

Voják vyvalil oči, ale zůstával zticha. Eragon seškrábl z kamenné podlahy nějaké smítko a s ledovým klidem si ho prohlížel. „Tohle je trochu víc než zrnko písku, ale buď v klidu, aspoň tě propálí rychleji. Zase po něm ale zůstane větší díra.“ Při těch slovech se smítko rozzářilo třešňově červenou barvou, i když ho ještě nepálilo na ruce.

„Dobře, udělám, co chceš, jen to do mě nedávej!“ zakňučel voják. „Ta elfka je v poslední cele nalevo! O tvém meči nevím, ale pravděpodobně bude nahoře ve strážnici. Jsou tam všechny zbraně.“

Eragon přikývl a pak zašeptal: „Slytha.“ Voják měl v tu ránu oči v sloup a bezvládně se zhroutil.

„Zabil jsi ho?“

Eragon pohlédl na cizince, který stál jen pár kroků od něj. Přimhouřil oči a pokusil se odmyslet si plnovous. „Murtaghu! Jsi to ty?“ zvolal.

„Ano,“ řekl Murtagh a prudce si strhl vousy z oholené tváře. „Nechtěl jsem, aby viděli moji tvář. Zabils ho?“

„Ne, jenom spí. Jak ses dostal dovnitř?“

„Teď není čas na vysvětlování. Musíme se dostat o patro výš, než nás tu někdo najde. Během pár minut tam budeme mít připravenou cestu k útěku. Nesmíme to zmeškat.“

„Neslyšel jsi, co jsem říkal?“ zeptal se Eragon a ukázal při tom na vojáka v bezvědomí. „V tomhle vězení je elfka. Viděl jsem ji! Musíme ji zachránit. Potřebuji k tomu ale tvou pomoc.“

„Elfka...!“ bručel Murtagh a spěchal chodbou. „To je špatné. Měli bychom uprchnout, dokud to jde.“ Zastavil před celou, kterou voják označil, a zpod otrhaného pláště vytáhl svazek klíčů. „Vzal jsem je jednomu ze strážných,“ řekl na vysvětlenou.

Eragon natáhl ruku pro klíče. Murtagh pokrčil rameny a podal mu je. Eragon vybral ten správný a rozrazil dveře. Oknem prosvítal dovnitř zbloudilý paprsek měsíčního světla a zahaloval tvář elfky stříbřitým závojem.

Pohlédla na něj, napjatá a přikrčená, připravená na cokoli, co přijde. Držela hlavu zpříma s královskou důstojností. Měla tmavě zelené, skoro černé oči, nepatrně sešikmené jako kočka. Když k němu vzhlédly, projelo jím zděšení.

Chvíli na sebe upřeně hleděli a pak se elfka zachvěla a bez hlesu se zhroutila. Eragon ji stěží zachytil, než spadla na zem. Byla překvapivě lehká. Vycházela z ní vůně čerstvě rozdrceného borového jehličí.

Murtagh vešel do cely. „Je překrásná!“

„Ale zraněná.“

„Můžeme ji ošetřit později. Máš dost sil, abys ji nesl?“ Eragon zavrtěl hlavou. „Tak ji vezmu já,“ řekl Murtagh a přehodil si elfku přes rameno. „Teď nahoru!“ Podal Eragonovi dýku a pospíchal zpátky do chodby, poseté těly vojáků.

Těžkými kroky vedl Murtagh Eragona ke kamennému schodišti na konci chodby. Když po něm stoupali, Eragon se zeptal: „Jak se dostaneme ven, aniž by nás někdo zpozoroval?“

„Nijak,“ zabručel Murtagh.

To Eragona zrovna moc neuklidnilo. Úzkostlivě naslouchal, zda neuslyší vojáky nebo kohokoli dalšího, kdo by mohl být nablízku, a děsil se toho, co by se stalo, kdyby potkali Stína. Nad schody byl hodovní sál se širokými dřevěnými stoly. Na stěnách visely štíty a dřevěný strop byl podepřený prohnutým trámovím. Murtagh položil elfku na stůl a s obavami pohlédl ke stropu. „Mohl bys něco říct Safiře?“

„Ano.“

„Pověz jí, ať ještě pět minut počká.“

V dálce se ozvaly výkřiky. Kolem vstupu do sálu prošel oddíl vojáků. Eragon se semknutými rty potlačoval nervozitu. „Ať už plánuješ cokoli, nemyslím, že máme příliš času.“

„Prostě jí to řekni a zůstaň v úkrytu,“ odsekl Murtagh a odběhl.

Když Eragon předal vzkaz, znepokojilo ho, že slyší stoupat po schodech skupinu mužů. Přemáhal hlad a vyčerpání, ale stáhl elfku ze stolu a schoval ji pod něj. Přikrčil se k ní, zadržel dech a pevně sevřel dýku.

Do místnosti vběhlo deset vojáků. Spěšně ji prohledali, ale nakoukli jen pod pár stolů a pokračovali dál. Eragon se opřel o nohu stolu a oddechl si. Díky chvilkové úlevě si najednou uvědomil, že má palčivý hlad a vyprahlé hrdlo. Jeho pozornost upoutal džbán a talíř se zbytky jídla na druhé straně místnosti.

Vyrazil ze svého úkrytu, popadl jídlo a běžel zpátky ke stolu. Dvěma mocnými doušky vypil zlatavé pivo, které bylo ve džbánu. Pocítil úlevu, když mu chladivá tekutina stekla hrdlem a utišila podrážděnou sliznici. Potlačil říhnutí a hladově se zakousl do kusu chleba.

Murtagh se vrátil se Zar'rocem, podivným lukem a elegantním mečem bez pochvy. Podal Zar'roc Eragonovi. „Ten druhý meč a luk jsem našel ve strážnici. Nikdy jsem takové zbraně neviděl, a tak jsem usoudil, že patří té elfce.“

„To můžeme zjistit hned,“ řekl Eragon s plnými ústy. Meč - štíhlý a lesklý se zahnutým jílcem, jehož konce se zužovaly do ostrých hrotů - dokonale pasoval do pouzdra, připnutého u jejího opasku. Nebylo podle čeho poznat, zda jí patří i luk, ale byl tak ladně tvarovaný, že pochyboval, že by mohl být někoho jiného. „Co teď?“ zeptal se a nacpal si do pusy další sousto. „Nemůžeme tady zůstat věčnost. Vojáci nás dříve či později najdou.“

„Teď,“ pravil Murtagh a vytáhl při tom luk a zasadil do něj šíp, „budeme čekat. Jak už jsem řekl, náš útěk je naplánovaný.“

„Ty tomu nerozumíš - je tady Stín! Jestli nás najde, jsme ztraceni.“

„Stín!“ zvolal Murtagh. „V tom případě řekni Safiře, ať okamžitě přiletí. Měli jsme čekat, dokud se nevymění stráže, ale otálet tak dlouho by teď bylo příliš nebezpečné.“ Eragon předal stručný vzkaz a nezdržoval Safiru zbytečnými otázkami. „Překazil jsi mi plány, když jsi unikl sám,“ reptal Murtagh a sledoval vchody do místnosti, zda se neobjeví vojáci.

Eragon se usmál. „V tom případě jsem možná měl počkat. Ale i tak jsi to měl dokonale načasované. Nedokázal bych se ani odplazit, kdybych musel bojovat se všemi těmi vojáky pomocí kouzel.“

„Jsem rád, že jsem ti mohl být k užitku,“ poznamenal Murtagh, ale vzápětí ztuhl, když zaslechl, jak opodál běží muži. „Musíme jen doufat, že nás Stín nenajde.“

V tu chvíli se místností rozezněl chladný smích. „Obávám se, že na to už je příliš pozdě.“

Murtagh s Eragonem se prudce otočili. Na konci místnosti stál samotný Stín. V ruce měl světlý meč s mělkou rýhou na čepeli. Rozepnul brož, která mu přidržovala plášť, a nechal jej sklouznout na zem. Měl tělo jako atlet, štíhlé a pevné, ale Eragon pamatoval na Bromovo varování a věděl, že Stínův vzhled klame; byl mnohokrát silnější než obyčejný smrtelník.

„Takže, můj mladý Jezdče, chceš se mnou změřit síly?“ ušklíbl se Stín. „Neměl jsem důvěřovat kapitánovi, když mi tvrdil, žes snědl všechno jídlo. Podruhé už tu chybu neudělám.“

„Já se o něj postarám,“ zašeptal Murtagh, odložil luk a vytasil meč.

„Ne,“ utrousil téměř neslyšně Eragon. „Mě chce živého, tebe ne. Chvilku ho dokážu zdržet, ale pak nás musíš dostat ven.“

„Dobrá, jdi,“ přitakal Murtagh. „Nebudeš ho muset zdržovat dlouho.“

„To doufám,“ řekl chmurně Eragon. Vytasil Zar'roc a pomalu se přibližoval. Na rudém ostří se blýskala světla loučí připevněných podél stěn.

Stín měl kaštanové oči rozžhavené jako uhlíky. Tlumeně se zasmál. „Opravdu si myslíš, že mě přemůžeš, pane Du Súndavar Freohr? Jak ubohé jméno. Čekal bych od tebe něco chytřejšího, ale mám za to, že na víc se nezmůžeš.“

Eragon se nehodlal nechat vyprovokovat. Hleděl Stínovi do tváře a vyčkával na záblesk v jeho očích nebo cuknutí rtů, zkrátka na cokoli, co by mohlo prozradit jeho příští tah. Nemůžu použít kouzlo, jinak by mohl udělat totéž. Musí si myslet, že dokáže zvítězit, aniž by se musel uchýlit ke kouzlení - což také pravděpodobně dokáže.

Než se kterýkoli z nich stačil pohnout, strop zaduněl a zatřásl se. Vyvalil se z něj prach, až vzduch v místnosti zešedl, a kolem začaly padat kusy dřeva, které se tříštily o podlahu. Ze střechy byly slyšet výkřiky a zvuk kovových úderů. V obavě, aby na něj nespadl trám, Eragon letmo pohlédl ke stropu. Stín toho krátkého vyrušení využil a zaútočil.

Eragon stěží stihl zvednout Zar'roc, aby včas odrazil ránu do žeber. Jejich ostří se střetla s pronikavým zařinčením, při němž mu zaskřípaly zuby a znecitlivěla mu paže. Kruci! Je silný! Sevřel Zar'roc oběma rukama a ohnal se jím vší silou Stínovi po hlavě. Stín však švihal mečem ve vzduchu rychleji, než Eragon považoval za možné, a hravě ho odrazil.

Nad nimi se ozval hrozivý skřípot, jako když někdo přejíždí železnými hřeby po skále. Na stropě se udělaly tři dlouhé praskliny. Šindele z břidlicové střechy propadávaly trhlinami do místnosti. Eragon si jich nevšímal, ani když se jedna z nich roztříštila na podlaze těsně vedle něj. Přestože trénoval s mistrem meče Bromem a s Murtaghem, který byl také mimořádný šermíř, nikdy ho nikdo z nich tolik nepřevyšoval. Stín si s ním jen hrál.

Eragon ustupoval k Murtaghovi a roztřesenými pažemi odrážel Stínovy údery. Každý další se zdál být silnější než ten předchozí. I kdyby si Eragon chtěl přivolat na pomoc kouzlo, už na to neměl dost sil. Pak Stín pohrdavě švihl zápěstím a vyrazil Eragonovi Zar'roc z rukou. Silný úder ho srazil na kolena, takže zůstal klečet a ztěžka oddechoval. Skřípění bylo hlasitější než předtím. Ať se dělo cokoli, přibližovalo se to.

Stín k němu povýšeně shlédl. „Mohl bys být v téhle hře mocnou figurkou, ale jsem zklamaný, pokud jsi předvedl vše, co umíš. Jestli byli i ostatní Jezdci takhle slabí, muselo by jich být nesmírné množství, aby dokázali ovládat Království.“

Eragon vzhlédl a zavrtěl hlavou. Už pochopil Murtaghův plán. Safiro, teď bude ta správná chvíle. „Ne, na něco jsi zapomněl.“

„A co by to mělo být?“ zeptal se Stín posměšně.

Vtom se ozval silný hřmot, když se utrhl pořádný kus stropu a odkryl noční oblohu. „Draci!“ snažil se Eragon překřičet okolní hluk a uskočil Stínovi z dosahu. Stín vztekle zavrčel a prudce máchl mečem. Netrefil se však a vrhl se vpřed. Vtom mu po tváři přelétl překvapený výraz, protože se mu do ramene zarazil jeden z Murtaghových šípů.

Stín se zasmál a popadl šíp dvěma prsty. „Jestli mě chceš zastavit, budeš se muset začít víc snažit.“ Další šíp ho však zasáhl přímo mezi oči. Zasténal a kroutil se bolestí. Kůže mu najednou zešedla a kolem Stína se utvořil mlžný opar, který zahalil jeho postavu. Ozval se ohlušující výkřik a potom se oblak rozplynul.

Po Stínovi nezbylo nic než plášť a hromádka šatstva. „Zabils ho!“ zvolal Eragon. Z legend znal pouze dva hrdiny, kteří přežili zápas se Stínem.

„Tím si nejsem tak jistý,“ zapochyboval Murtagh.

Nějaký muž vykřikl: „Je to tak. Nezvládl to. Jděte dovnitř a seberte je!“ Do hodovního sálu začali z obou stran proudit vojáci se sítěmi a kopími. Eragon s Murtaghem ustupovali ke zdi a elfku táhli s sebou. Muži kolem nich utvořili hrozivý půlkruh. Pak Safira strčila dovnitř hlavu dírou ve stropě a divoce zařvala. Mocnými drápy se zaryla do okraje otvoru a vytrhla další ohromný kus stropu.

Tři vojáci se otočili a utíkali, ale zbytek jich zůstal stát. S hlasitým třeskem praskl středový trám a uvolnil záplavu těžkých šindelí. Oddíly vojáků zachvátil chaos, jak se muži pokoušeli uskakovat smrtící spršce. Eragon s Murtaghem se přitiskli ke zdi, aby se vyhnuli padající suti. Safira znovu zařvala a vojáci se dali na úprk; někteří z nich však přesto skončili pod padajícími troskami.

Na závěr Safira s obrovským vypětím odtrhla zbytek stropu a seskočila se složenými křídly do hodovní síně. Pod její vahou se s ostrým křupnutím rozlomil stůl. Eragon vykřikl úlevou a objal ji. Spokojeně zavrněla. Chyběl jsi mi, maličký.

Ty mně taky. Ale je s námi ještě někdo. Uneseš nás tři?

Samozřejmě, řekla a odkopla z cesty šindele a stoly, aby se mohla vznést. Murtagh s Eragonem vytáhli elfku z úkrytu. Když ji Safira uviděla, překvapeně zasyčela. Elf!

Ano a je to ta žena, kterou jsem viděl ve snu, řekl Eragon a zvedl Zar'roc. Pomohl Murtaghovi připevnit elfku k sedlu a pak oba nasedli na Safiru. Slyšel jsem, že se na střeše ještě bojuje. Jsou tam nahoře nějací muži?

Byli, ale už nejsou. Jste připraveni?

Ano.

Safira vyskočila z hodovní síně na střechu pevnosti, kde byla rozhozena těla strážných. „Podívej!“ řekl Murtagh a ukázal rukou před sebe. Z věže na druhé straně nezastřešeného sálu vypochodovala řada lučištníků.

„Safiro, musíš odletět. Teď hned!“ varoval ji Eragon.

Rozevřela křídla, rozběhla se k okraji budovy a odrazila se od něj silnýma nohama. Pod nezvykle velkou zátěží však nebezpečně klesala. Zatímco se snažila udržet výšku, Eragon slyšel melodické brnkání pouštěných tětiv.

Tmou k nim svištěly šípy. Safira zařvala bolestí, když ji zasáhly, a rychle se stočila doleva, aby se vyhnula další palbě. Do nebe se zavrtávaly další šípy, ale naštěstí je před jejich smrtícími ranami už ochránila noc. Eragon se rozčileně ohlédl přes Safiřin krk. Kam tě zasáhli?

Mám probodaná křídla... jeden z šípů ale neprošel úplně skrz. Stále ho tam mám. Namáhavě dýchala.

Jak daleko nás můžeš odnést?

Neboj, dost daleko. Eragon pevně svíral elfku. Přelétli Gil'ead a pak zanechali město za sebou a pod rouškou tmy se stočili k jihu.