Jdi na obsah Jdi na menu
 


Když se Eragonovi trochu navrátily síly, vybelhal se z uličky a obloukem obešel mrtvá těla. Zanedlouho k němu přiklusal Kadok. „To je dobře, že nejsi zraněný,“ zamumlal Eragon. I když se mu ruce silně třásly a pohyboval se trhaně, nevěnoval tomu pozornost. Měl zvláštní pocit oddělenosti od okolního světa, jako by se všechno, co viděl, dělo někomu jinému.

Na nároží před sebou spatřil Sněžného bleska, jak se vzpíná s roztaženými nozdrami a ušima sklopenýma k hlavě. Byl připravený k útěku. Brom stále ještě nehybně visel v sedle. Eragon se v duchu spojil s koněm a uklidňoval ho. Jakmile Sněžného bleska zklidnil, došel k Bromovi.

Na starcově pravé paži zela dlouhá rána. Vydatně krvácela, ale nebyla hluboká ani široká. Přesto Eragon věděl, že ji musí zavázat, aby Brom neztratil příliš mnoho krve. Chvíli hladil Sněžného bleska a pak stáhl Broma ze sedla. Byl najednou příliš těžký, a tak jeho bezvládné tělo tvrdě dopadlo na zem. Eragona vyděsilo, jak je zesláblý.

Hlavou se mu rozezněl zběsilý výkřik. Safira se řítila střemhlav z oblohy a s křídly stále napůl roztaženými zprudka přistála přímo před ním. Vztekle syčela a oči jí plály. Mrskla ocasem a Eragon sebou cukl, když mu proletěl nad hlavou. Jsi zraněný? zeptala se a z jejího tónu bylo cítit, že kypí hněvem.

„Ne,“ ujistil ji, když pokládal Broma na záda.

Zavrčela a zvolala: Kde jsou ti, co to udělali? Roztrhám je na kusy!

Unaveně ukázal směrem k úzké uličce. „To by nepomohlo, už jsou mrtví.“

Ty jsi je zabil? Safira se zdála být překvapená.

Přikývl. „Nějak jsem to dokázal.“ Několika stručnými větami jí vyložil, co se stalo, a mezitím hledal v sedlových brašnách hadříky, ve kterých byl zabalený Zar'roc.

Safira slavnostně prohlásila: Vyrostl jsi.

Eragon něco zabručel. Našel dlouhý útržek látky a opatrně vyhrnul Bromovi rukáv. Několika obratnými tahy vyčistil ránu a pevně ji obvázal. Kéž bychom byli v údolí Palancar, posteskl si Safiře. Tam aspoň znám léčivé rostliny. Tady, tak daleko, nemám ponětí, co by mu pomohlo. Sebral ze země Bromův meč, otřel ho a vrátil do pochvy.

Měli bychom odtud odejít, řekla Safira. Mohlo by se tu skrývat víc urgalů.

Mohla bys nést Broma? Z tvého sedla nespadne a můžeš ho ochránit.

Ano, ale nenechám tě samotného.

Dobře, leť vedle mě, ale zmizme odtud. Připevnil sedlo na Safiru, pak obtočil paže kolem Broma a pokusil se ho zvednout, ale znovu ho zradily jeho vyčerpané síly. Safiro - pomoz mi.

Protáhla kolem něj hlavu a chytila Bromovy šaty na zádech mezi zuby. Prohnula krk, zvedla starce ze země, jako kočka nosí kotě, a uložila si ho na záda. Pak Eragon protáhl jeho nohy sedlovými řemínky a utáhl je. Vzhlédl, když Brom zasténal a zavrtěl se.

Brom nepřítomně zamrkal a chytil se za hlavu, ale pak se s účastí zadíval na Eragona. „Dostala se sem Safira včas?“

Eragon zavrtěl hlavou. „Vysvětlím ti to později. Máš poraněnou ruku. Zavázal jsem ji, jak nejlépe jsem uměl, ale teď si musíš někde odpočinout.“

„Ano,“ řekl Brom a nesměle se dotkl své paže. „Nevíš, kde je můj meč...? Aha, vidím, že jsi ho našel.“

Eragon naposled utáhl popruhy. „Safira tě ponese a bude mě následovat vzduchem.“

„Opravdu chceš, abych na ní jel?“ zeptal se Brom. „Mohu jet na Sněžném bleskovi.“

„Ne s tou rukou. Takhle nespadneš, i kdybys omdlel.“

Brom přikývl. „Jsem poctěn.“ Obtočil zdravou paži Safiře kolem krku, ona se vznesla s poryvem větru a vyrazila vysoko k nebi. Eragon musel ustoupit, jak s ním zalomcoval závan jejích křídel, a vrátil se ke koním.

Přivázal Sněžného bleska za Kadoka a vyjel z Yazuaku. Vrátil se na silnici a pokračoval na jih. Cesta vedla skalnatou oblastí, stáčela se doleva a pokračovala podél řeky Ninor. Lemovalo ji kapradí, mech a malé keříky, ale Eragon se nenechal uklidňující atmosférou ukonejšit. Stále se necítil v bezpečí. Nakrátko zastavil, aby doplnil vaky vodou a napojil koně. Pohlédl na zem a uviděl stopy ra'zaků. Aspoň že jedeme správným směrem. Safira mu kroužila nad hlavou a ostražitě ho sledovala.

Znepokojovalo ho, že viděli jenom dva urgaly. Vesničany musela zabít celá horda, ale kam zmizela? Možná ti, na které jsme narazili, byli zadní hlídka nebo past pro každého, kdo by pronásledoval hlavní jednotku.

Pak si vzpomněl na to, jak dokázal zabít urgaly. Hlavou mu pronikala myšlenka, jakési pozvolné prozření. On, Eragon - farmářský hoch z údolí Palancar - použil kouzlo. Kouzlo! Jedině toto slovo dokázalo vystihnout to, co se stalo. Zdálo se to neuvěřitelné, ale nemohl popřít to, co viděl. Nějak se ze mě stal kouzelník nebo čaroděj! Ale nevěděl, jak tuto novou sílu znovu použít nebo jaké by mohly být její hranice či nebezpečí. Jak to, že mám tuhle schopnost? Bylo to mezi Jezdci běžné? A pokud to Brom věděl, proč mi o ní neřekl? Udiveně a zmateně potřásl hlavou.

Mluvil se Safirou, aby zkontroloval Bromův stav a také aby se podělil o své myšlenky. Byla kouzlem stejně zaskočená jako on. Safiro, mohla bys nám najít místo k odpočinku? Tady dole nevidím moc daleko. Zatímco hledala, on pokračoval podél Ninoru.

Dostal od Safiry pokyn, právě když se začalo stmívat. Pojď. Poslala mu obrázek odlehlé mýtiny mezi stromy u řeky Eragon obrátil koně novým směrem a pobídl je do klusu. Se Safiřinou pomocí bylo snadné mýtinu najít, ale byla tak dobře skrytá, že pochyboval, že by si jí kdokoli jiný mohl všimnout.

Když dorazil na paseku, už tam plápolal malý ohýnek bez kouře. U něj seděl Brom a ošetřoval si nemotorně natočenou paži. Safira se krčila vedle něj, ale byla celá napjatá. Upřeně se na Eragona zadívala a zeptala se: Určitě nejsi zraněný?

Ne navenek... ale tím ostatním si nejsem jistý.

Měla jsem se tam dostat dřív.

Nic si z toho nedělej. Dneska jsme udělali chyby všichni. Ta moje byla, že jsme ti nezůstali na blízku. Cítil, jak je mu za tu poznámku vděčná. Pohlédl na Broma. „Jak je ti?“

Stařec zkoumal svou paži. „Není to zrovna nejmenší škrábnutí a příšerně to bolí, ale mělo by se to rychle zahojit. Potřebuju nový obvaz. Tenhle nevydržel tak dlouho, jak jsem doufal.“ Uvařili vodu, aby Bromovi omyli ránu. Pak si ji Brom ovázal čistým proužkem látky a řekl: „Musím se najíst a ty taky vypadáš hladově. Nejdřív se navečeříme a pak si promluvíme.“

Když měli naplněné a zahřáté žaludky, Brom si zapálil dýmku. „Nuže, myslím, že je čas, abys mi vyprávěl, co se přihodilo, když jsem byl v bezvědomí. Hořím zvědavostí.“ Ve tváři se mu odráželo mihotavé světlo plamenů a huňaté obočí mu divoce trčelo.

Eragon úzkostlivě sepjal ruce a vylíčil všechno tak, jak se to stalo. Brom po celou dobu mlčel a tvářil se nevyzpytatelně. Když Eragon skončil, Brom sklopil zrak k zemi. Na dlouho bylo slyšet jen praskání ohně. Nakonec se Brom pohnul. „Už jsi tu sílu někdy použil?“

„Ne. Víš o ní něco?“

„Trochu.“ Brom se tvářil zadumaně. „Zdá se, že ti vděčím za svůj život. Doufám, že ti tu laskavost jednoho dne oplatím. Měl bys být pyšný; jen málokdo vyvázne bez zranění, když se poprvé utká s urgalem. Ale způsob, jakým jsi to udělal, byl velmi nebezpečný. Mohl jsi zničit sebe i celé město.“

„Připadalo mi, že nemám na výběr,“ bránil se Eragon. „Urgalové už byli skoro u mě. Kdybych ještě počkal, rozsekali by mě na kousky!“

Brom rázně stiskl dýmku mezi zuby. „Neměl jsi nejmenší ponětí, co děláš.“

„Tak mi to řekni,“ vyzval ho Eragon. „Hledal jsem odpovědi na tuhle hádanku, ale nedává mi to smysl. Co se stalo? Jak je možné, že jsem použil kouzlo? Nikdo mi to nikdy nevysvětloval, ani mě neučil zaklínadla.“

Bromovi se zajiskřilo v očích. „To není nic, co by ses měl učit - a už vůbec ne používat!“

„Dobrá, ale já jsem to použil a možná tak budu muset znovu bojovat. Ale nebudu to umět, jestli mi nepomůžeš. Kde je chyba? Je tu nějaké tajemství, které se nesmím dozvědět, dokud nebudu starý a moudrý? Nebo třeba o kouzlení nic nevíš!“

„Chlapečku!“ zaburácel Brom. „Dožaduješ se odpovědí s takovou drzostí, jaká se jen tak nevidí. Kdybys věděl, na co se ptáš, už by ses svých odpovědí tak dychtivě nedožadoval. Nezkoušej mě.“ Odmlčel se a už trochu mírněji pokračoval. „Znalosti, na které se ptáš, jsou mnohem složitější, než si myslíš.“

Eragon prudce vstal, aby se ohradil. „Mám pocit, jako by mě strčili do světa s podivnými pravidly, která mi nikdo nechce vysvětlit.“

„Chápu,“ řekl Brom. Pohrával si s kouskem trávy. „Je pozdě a my bychom měli spát, ale řeknu ti teď několik věcí, abych aspoň na čas uspokojil tvou zvídavost. Tohle kouzlo - protože to je kouzlo - má stejné zákony jako zbytek světa. Pokud porušíš pravidla, tvým trestem bude smrt - bez výjimky. Tvoje činy jsou omezovány tvou silou, slovy, která znáš, a tvou představivostí.“

„Co myslíš těmi slovy?“ zeptal se Eragon.

„Další otázky!“ zvolal Brom. „Na chvíli jsem doufal, že už jsi je vyslovil všechny. Ale ptáš se docela správně. Když jsi zastřelil urgaly, neřekl jsi něco?“

„Ano, brisingr.“ Oheň se rozzářil a Eragon se zachvěl. Díky tomu slovu se cítil neuvěřitelně silný.

„Myslel jsem si to. Brisingr pochází ze starověkého jazyka, jímž kdysi mluvily všechny živé bytosti. Přesto se na něj časem zapomnělo a celou věčnost se jím v Alagaësii nemluvilo, dokud ho elfové nepřinesli zpět přes moře. Naučily se mu i další rasy, které ho používaly k tomu, aby vytvořily a vykonaly mocné věci. V tom jazyce existovala slova pro všechno, nač si vzpomeneš.“

„Ale co to má společného s kouzly?“ přerušil ho Eragon.

„Všechno! Je to základ veškeré moci. Ten jazyk popisuje skutečnou podstatu věcí, ne jejich vnější vlastnosti, které vidí každý. Například oheň se jmenuje brisingr. Není to pouhé označení pro oheň, je to oheň sám. Pokud jsi dost silný, můžeš používat brisingr, abys usměrnil oheň jakýmkoli způsobem. A to se stalo dnes.“

Eragon o tom chvíli přemýšlel. „Proč byl ten oheň modrý? A jak to, že udělal přesně to, co jsem chtěl, když jsem jenom řekl oheň?“

„Barva se liší od člověka k člověku. Záleží na tom, kdo to slovo vysloví. To, aby tě oheň uposlechl, záleží především na cviku. Většina začátečníků musí vyřknout přesně to, co se podle nich má stát. Když už mají víc zkušeností, není to nezbytné. Skutečný mistr řekne třeba jenom voda a přitom vytvoří něco naprosto nesouvisejícího, například drahokam. Ty bys nedokázal pochopit, jak to udělal, ale ten mistr by viděl spojitost mezi vodou a drahokamem a použil by ji jako ohnisko pro svou sílu. Trénink je důležitější než cokoli dalšího. To, co jsi udělal ty, bylo neobyčejně obtížné.“

Safira přerušila tok Eragonových myšlének. Brom je kouzelník! Proto dokázal rozdělat oheň na planinách. On nejenom ví něco o kouzlech, on je sám umí používat!

Eragon vyvalil oči. Máš pravdu!

Zeptej se ho na jeho síly, ale dávej si pozor, co říkáš. Není moudré zahrávat si s těmi, kdo mají takové schopnosti. Pokud je čaroděj nebo kouzelník, kdo ví, proč se asi usadil v Carvahallu?

Eragon se držel její rady a opatrně se zeptal: „Právě jsme si se Safirou něco uvědomili. Ty umíš používat kouzla, viď? Tak jsi rozdělal oheň první večer na planině.“

Brom trochu sklonil hlavu. „Do určité míry jsem v tom zběhlý.“

„Tak proč jsi je nepoužil v boji s urgaly? Vlastně mě napadá mnoho situací, kdy by se hodila - mohl jsi nás ochránit před bouří a zabránit prachu, aby nám vnikl do očí.“

Brom si nejprve znovu nacpal dýmku a pak odpověděl: „Je to prosté, skutečně. Nejsem Jezdec, což znamená, že dokonce i ve své nejslabší chvilce jsi silnější než já. A své mládí už mám dávno za sebou; nejsem tak silný, jak jsem býval. Pokaždé, když sáhnu po kouzlech, je to o něco těžší.“

Eragon rozpačitě sklopil zrak. „Promiň.“

„To nic,“ řekl Brom a přesunul si paži do pohodlnější pozice. „To se stává každému.“

„Kde ses naučil kouzlit?“

„To je věc, kterou si nechám pro sebe... Postačí, když řeknu, že to bylo na odlehlém místě a měl jsem velmi dobrého učitele. Mohu přinejmenším předat dál, co mě naučil.“ Brom uhasil dýmku malým kamínkem. „Vím, že máš další otázky, a zodpovím je, ale musí to počkat do rána.“

Předklonil se a v očích se mu zablesklo. „Do té doby ti řeknu jen tohle, abych tě odradil od nějakých pokusů: kouzlo ti vezme tolik energie, jako bys použil vlastní ruce a tělo. Proto ses cítil tak unavený poté, co jsi zničil urgaly. A proto jsem se na tebe tolik zlobil. Bylo to od tebe hrozně riskantní. Kdyby si kouzlo vzalo víc energie, než jsi zrovna měl v těle, zabilo by tě. Měl bys kouzlit jen v těch situacích, které se nedají vyřešit přirozenou cestou.“

„Jak poznáš, zda zaklínadlo použije všechny tvé síly?“ zeptal se vyděšeně Eragon.

Brom zvedl ruce. „Většinou to nepoznáš. Proto kouzelníci musejí dobře znát své možnosti a i tak jsou velmi opatrní. Jakmile s tím začneš a vypustíš kouzlo, nemůžeš ho vzít zpět, i kdyby tě mělo zabít. Chci tě jenom varovat: nic nezkoušej, dokud se nenaučíš víc. Tak, pro dnešek už to stačí.“

Když si rozkládali přikrývky, Safira s uspokojením poznamenala: Začínáme být silnější, Eragone, oba dva. Brzy nám nikdo nebude moci stát v cestě.

Ano, ale kterou cestu si vybereme?

Kteroukoli budeme chtít, řekla samolibě, když se ukládala k spánku.

 

 

Kouzlení je hračka

 

Proč myslíš, že ti dva urgalové byli ještě v Yazuaku?“ zeptal se Eragon, když už zase pokračovali v cestě. „Nevidím důvod, proč by zůstávali pozadu.“

„Mám za to, že opustili hlavní oddíl, aby vyrabovali město. Divné na tom ale je, že urgalové, pokud vím, v dějinách spojili své síly jen dvakrát nebo třikrát. Znepokojuje mě, že se opět shromažďují.“

„Myslíš, že to přepadení způsobili ra'zakové?“

„Nevím. Nejlepší, co můžeme udělat, je pokračovat co nejrychleji dál. Kromě toho, ra'zakové šli právě tímto směrem: na jih.“

Eragon s Bromem souhlasil. „Přesto stále potřebujeme potraviny. Je tu poblíž nějaké jiné město?“

Brom zavrtěl hlavou. „Ne, ale Safira pro nás může lovit, pokud vydržíme jíst jenom maso. Tenhle pás stromů ti možná připadá malý, ale žije v něm spousta zvířat. Řeka je tu jediným zdrojem vody na míle daleko, takže většina zvířat z pláně sem chodí pít. Neboj se, nebudeme hladovět.“

Eragon mlčel, Bromova odpověď ho uspokojila. Jeli a kolem nich s hlasitým křikem vylétali ptáci, opodál poklidně proudila řeka. Bylo to hlučné místo, plné života a energie. Eragon se zeptal: „Jak tě ten urgal dostal? Všechno se seběhlo tak rychle, že jsem to neviděl.“

„Byla to opravdu smůla,“ zabručel Brom. „Chvíli si se mnou nevěděl rady, a tak kopl do Sněžného bleska. Ten pitomý kůň se postavil na zadní a málem mě shodil. To tomu urgalovi stačilo, aby mi udělal tenhle šrám.“ Poškrábal se na bradě. „Předpokládám, že si stále lámeš hlavu s tím kouzlem. To, že jsi ho odhalil, je pro nás palčivý problém. Málokdo ví, že každý Jezdec uměl kouzlit, byť každý jinou silou. Udržovali své schopnosti v tajnosti, dokonce i když byli na vrcholu moci, protože je to zvýhodňovalo v boji s nepřáteli. Kdyby o jejich schopnostech věděl kdekdo, bylo by těžké jednat s obyčejnými lidmi. Mnozí si myslí, že král má kouzelnou moc, protože je čaroděj nebo kouzelník. Ale není to pravda; má ji proto, že je to Jezdec.“

„Jaký je mezi tím rozdíl? Copak ze mě skutečnost, že jsem použil kouzlo, nedělá kouzelníka?“

„Vůbec ne! Černokněžník, jako třeba Stín, používá k naplňování svých záměrů duchy. To je něco úplně jiného než tvoje síla. Ta z tebe nedělá dokonce ani kouzelníka, protože síly kouzelníků přicházejí i bez pomoci duchů nebo draků. A určitě nejsi ani čaroděj, který získává svou moc z nejrůznějších lektvarů a zaklínadel.“

„A tím jsem se vrátil k tomu, co jsem chtěl původně říct: nastolil jsi problém,“ pokračoval Brom. „Mladí Jezdci jako ty byli podrobeni přísné disciplíně, která sloužila k tomu, aby posílila jejich těla a zvýšila jejich duševní sebeovládání. Takový režim trval mnoho měsíců, v některých případech i léta, dokud Jezdce nepovažovali za natolik zodpovědné, aby mohli zacházet s kouzly. Do té doby žádnému žákovi neřekli o jeho možných schopnostech. Pokud některý z nich náhodou kouzlení objevil, okamžitě ho odvedli a dál ho vyučovali odděleně od ostatních. Stávalo se to zřídka, že by se někdo naučil kouzlit sám bez dopomoci,“ naklonil hlavu k Eragonovi, „i když oni nebyli pod takovým tlakem, jako jsi byl ty.“

„Tak jak je nakonec naučili kouzlit?“ zeptal se Eragon. „Nechápu, jak to můžeš někoho naučit. Kdyby ses mi to pokoušel vysvětlit před dvěma dny, nemělo by to žádný smysl.“

„Žáci dostávali řadu nesmyslných cvičení, která je měla navztekat. Například jim nařídili, aby přenesli hromadu kamenů pouze pomocí nohou nebo aby naplnili děravé vědro vodou, a další neproveditelné věci. Po nějaké době se natolik rozzuřili, že dokázali použít kouzlo. Většinou to bylo úspěšné.“

„To celé znamená,“ vysvětloval Brom, „že budeš v nevýhodě, pokud se někdy střetneš s nepřítelem, který měl tento výcvik. Stále jsou ještě naživu někteří, kteří jím prošli: třeba král a potom elfové. Kdokoli z nich by tě hravě roztrhal na kusy.“

„Co tedy můžu dělat?“

„Není čas na pravidelnou výuku, ale můžeme toho spoustu zvládnout během cesty,“ řekl Brom. „Znám mnoho postupů, které můžeš zkoušet - dodají ti sílu a sebeovládání, ale rozhodně nemůžeš získat sebekontrolu Jezdce přes noc. Ty,“ pohlédl pobaveně na Eragona, „to budeš muset natrénovat za běhu. Zpočátku to bude těžké, ale odměna bude stát za to. A může tě těšit, že dosud žádný Jezdec tvého věku nepoužil kouzlo tak, jako jsi to udělal včera s těmi dvěma urgaly.“

Eragon se té pochvale usmál. „Díky. Má tenhle jazyk nějaké jméno?“

Brom se zasmál. „Ano, ale nikdo ho nezná. Bude to slovo nesmírné síly, něco, čím bys mohl ovládat celý jazyk včetně těch, kdo jím mluví. Lidé po něm dlouho pátrali, ale nikdy ho nikdo neodhalil.“

„Přesto pořád nerozumím, jak kouzla fungují,“ řekl Eragon. „Jak přesně ho používám?“

Brom vypadal překvapeně. „Copak jsem to nevyjasnil?“

„Ne.“

Brom se zhluboka nadechl a trpělivě pokračoval s vysvětlováním: „Abys mohl použít kouzlo, musíš mít jistou vrozenou sílu, která je dnes mezi lidmi velmi vzácná. Také musíš být schopen prostřednictvím své vůle tuto sílu nashromáždit. Jakmile ji jednou vyvoláš, musíš ji použít, nebo nechat odeznít. Rozumíš? Takže pokud chceš tu sílu uplatnit, musíš vyslovit slovo nebo větu ve starověkém jazyce, která vystihuje tvůj záměr. Například kdybys včera neřekl brisingr, nic by se bylo nestalo.“

„Takže jsem omezen tím, jak dobře znám ten jazyk?“

„Přesně tak,“ zajásal Brom. „A také když jím mluvíš, je nemožné někoho oklamat.“

Eragon potřásl hlavou. „To není možné. Lidé vždycky lhali. Zvuk starověkých slov jim v tom nemůže zabránit.“

Brom povytáhl obočí a řekl: „Fethrblaka, eka weohnata néiat haina ono. Blaka wom iet lam.“ Najednou z větve sletěl pták a přistál mu na ruce. Zlehka trylkoval a díval se na ně korálkovýma očima. Po chvíli Brom řekl „eitha“ a ptáček odletěl.

„Jak jsi to udělal?“ zeptal se Eragon užasle.

„Slíbil jsem mu, že mu neublížím. Možná přesně nevěděl, co zamýšlím, ale v tom mocném jazyce byl význam mých slov zřejmý. Pták mi důvěřoval, protože ví to, co všechna zvířata: že ti, kdo mluví touto řečí, jsou vázáni svými slovy.“

„A elfové mluví touto řečí?“

„Ano.“

„Takže nikdy nelžou?“

„Ne tak úplně,“ připustil Brom. „Oni trvají na tom, že ne, a svým způsobem je to pravda, ale zdokonalili se v umění říkat jednu věc a myslet tím jinou. Nikdy přesně nevíš, co zamýšlejí nebo jestli jsi to pochopil správně. Častokrát odhalí pouze část pravdy a zbytek neřeknou. Chce to vytříbenou a vychytralou mysl, když s nimi chceš jednat.“

Eragon nad tím zauvažoval. „Co v tomhle jazyce znamenají jména osob? Dávají moc nad lidmi?“

Bromovi se souhlasně rozzářily oči. „Ano, dávají. Ti, kdo mluví starověkým jazykem, mají dvě jména. To první je pro všední užívání a má malou moc. Ale to druhé je jejich skutečným jménem a zná ho pouze pár důvěryhodných lidí. Bývaly časy, kdy se nikdo se svým pravdivým jménem netajil, ale dnes je to jiné. Každý, kdo zná tvoje skutečné jméno, nad tebou získává nesmírnou moc. Je to, jako bys svůj život odevzdal do rukou jiného člověka. Každý má skryté jméno, ale jen málokdo ho sám zná.“

„Jak zjistím svoje opravdové jméno?“ zeptal se Eragon.

„Elfové to svoje instinktivně znají. Nikdo jiný však nemá ten dar. Jezdci z řad lidí se obvykle vydávali na putování, aby ho zjistili - nebo aby našli elfa, který by jim ho řekl, což se povedlo zřídkakdy, protože elfové se o tyhle znalosti jen tak nedělili,“ odpověděl Brom.

„Chtěl bych znát to svoje,“ řekl Eragon toužebně.

Brom se zakabonil. „Buď opatrný. Může to být příšerné poznání. Vědět, kdo jsi, bez jakýchkoli falešných představ nebo soucitu, to je chvíle odhalení, při které každý zakusí bolest. Někteří se z té tvrdé skutečnosti zbláznili. Většina se snaží zapomenout. Ale stejně jako to jméno dává druhým moc, tak i ty získáš moc sám nad sebou, pokud tu pravdu uneseš.“

A já jsem si jistá, že ty bys ji unesl, prohlásila Safira.

„Přesto ho chci znát,“ řekl odhodlaně Eragon.

„Nenecháš se jen tak odradit. To je dobře, protože jen ti rozhodní naleznou svoji totožnost. Ale s tím ti já nepomohu. Je to hledání, které budeš muset podniknout ty sám.“ Brom pohnul zraněnou paží a bolestivě se ušklíbl.

„Proč to nemůžeme ty nebo já vyléčit kouzly?“ zeptal se Eragon.

Brom zamrkal. „Není důvod - ani mě to nenapadlo, protože je to nad mé síly. Ty bys to pravděpodobně s tím správným slovem dokázal, ale nechci tě vysilovat.“

„Mohl bych ti ušetřit spoustu potíží a bolesti,“ namítl Eragon.

„Nějak to přežiju,“ prohlásil Brom rozhodně. „Použít kouzla k zahojení rány stojí tolik energie, jako kdyby se měla zacelit sama. Nechci, abys byl příštích několik dnů unavený. Ještě bys neměl zkoušet tak obtížné úkoly.“

„Přesto, pokud je možné vyléčit paži, mohl bych někoho přivést po smrti zpět mezi živé?“

Ta otázka Broma překvapila, ale pohotově odpověděl: „Pamatuješ, co jsem říkal o pokusech, které tě zabijí? Tohle je jeden z nich. Jezdci měli kvůli své vlastní bezpečnosti zakázáno pokoušet se oživit mrtvé. Za životem je propast, kde kouzla nic neznamenají. Pokud se do ní dostaneš, síla z tebe vyprchá a tvá duše se rozplyne do tmy. Čarodějové, černokněžníci i Jezdci - nikdo z nich neuspěl, všichni zemřeli na jejím prahu. Drž se toho, co je možné - škrábance, modřiny, možná nějaké zlomené kosti -, ale rozhodně ne mrtví lidé.“

Eragon se zamračil. „Je to mnohem složitější, než jsem myslel.“

„Přesně tak,“ řekl Brom důrazně. „A pokud nebudeš rozumět tomu, co děláš, může se stát, že zkusíš něco příliš velkého a zemřeš.“ Otočil se v sedle a sehnul se, aby ze země sebral hrst kamínků. S námahou se narovnal, pak kameny odhodil a ponechal si jen jeden. „Vidíš tenhle kamínek?“

„Ano.“

„Vezmi si ho.“ Eragon to udělal a zíral na něj. Nic zajímavého. Kámen byl temně černý, hladký a veliký jako nehet jeho palce. Na cestě se takových válely stovky. „Tohle bude tvoje cvičení.“

Eragon na něj nechápavě pohlédl. „Nerozumím.“

„Samozřejmě, že ne,“ řekl Brom netrpělivě. „Proto ti to vysvětluji. Teď zmlkni, nebo se nikdy nikam nedostaneme. Chci, abys zvedl kámen ze své dlaně a co nejdéle ho udržel ve vzduchu. Použiješ slova stenr reisa. Zopakuj je.“

„Stenr reisa.“

„Dobře. Jeď napřed a zkoušej to.“

Eragon se mrzutě soustředil na kamínek a v duchu hledal zlomek síly, která se v něm rozpálila předchozího dne. Díval se na kámen, ale ten se ani nepohnul. Byl zpocený a otrávený. Jak to mám udělat? Nakonec zkřížil ruce na prsou a vybuchl: „To nejde.“

„Ale jde,“ řekl Brom chraplavě. „Co je a není možné, tady říkám já. Poper se s tím! Nevzdávej se tak snadno. Zkus to znovu.“

Eragon se zamračil, zavřel oči a odložil stranou všechny rušivé myšlenky. Zhluboka se nadechl a zašmátral ve vzdálenějších koutech vědomí, aby vypátral, kde se jeho síly ukrývají. Hledal, ale našel samé myšlenky a vzpomínky, dokud neucítil něco zvláštního - malý výstupek, který byl, a přesto nebyl jeho součástí. Vzrušeně se do něj ponořil a pokoušel se zjistit, co skrývá. Cítil odpor, zábranu ve své mysli, ale věděl, že na druhé straně se skrývají jeho síly. Snažil se ten zátaras prolomit, ale pevně odolával jeho úsilí. Rozzlobil se a udeřil do něj. Narážel do něj vší silou, dokud se neroztříštil jako tenká tabule skla a jeho mysl se konečně zalila proudem světla.

„Stenr reisa,“ vydechl. Kamínek se chvěl ve vzduchu nad slabě rozzářenou dlaní. Snažil se ho tam udržet, ale síla jako by se mu vysmekla a vytratila se zpátky za onu zábranu. Oblázek mu měkce přistál v ruce a dlaň pohasla. Cítil se trochu unavený, ale měl z úspěchu radost a šťastně se usmíval.

„Napoprvé to nebylo špatné,“ prohodil Brom.

„Co se mi to stalo s rukou? Svítila jako lucernička.“

„Nikdo to neví jistě,“ připustil Brom. „Jezdci odjakživa raději vkládali svou energii do té ruky, na které měli gedwëy ignasia. Můžeš používat i druhou ruku, ale s tou to není tak snadné.“ Na chvilku se na Eragona zadíval. „V nejbližším městečku ti koupím nějaké rukavice, pokud to tam nebude vypadat jako v Yazuaku. Značku sice dobře skrýváš, ale nechceme, aby ji někdo náhodou zahlédl. Navíc možná přijde doba, kdy nebudeš chtít, aby její záře varovala nepřítele.“

„Taky máš svou značku?“

„Ne. Mají ji jenom Jezdci,“ řekl Brom. „Dál bys měl vědět, že kouzlo působí podle vzdálenosti, tak jako šíp nebo kopí. Pokud se pokusíš zvednout něco, co je míli daleko, vezme ti to víc energie, než kdyby to bylo blíž. Takže pokud uvidíš několik mil za sebou nepřátele, kteří tě pronásledují, dovol jim, aby se k tobě přiblížili, než kouzlo použiješ. A teď zpátky do práce! Zkus znovu zvednout ten kamínek.“

„Už zas?“ zeptal se nešťastně Eragon, když pomyslel na úsilí, které ho to předtím stálo.

„Ano! A teď buď rychlejší!“

Pokračovali v cvičení většinu dne. Když Eragon konečně skončil, byl velmi unavený a nevrlý. Během pár hodin začal nenávidět kamínek a všechno, co se ho týkalo. Napřáhl ruku, že ho zahodí, ale Brom řekl: „Nedělej to. Schovej si ho.“ Eragon na něj nasupeně hleděl a pak neochotně strčil kámen do kapsy.

„Ještě jsme neskončili,“ upozornil ho Brom, „takže ještě neoddechuj.“ Ukázal na drobnou rostlinu. „Jmenuje se delois.“ Tenký rovný klacek byl vöndr a jitřenka měla jméno Aiedail. Od té chvíle učil Eragona starověký jazyk a říkal mu nejrůznější slova, aby si je zapamatoval. Toho večera zápasili s meči kolem ohně. I když Brom bojoval levou rukou, na jeho dovednostech to nebylo znát.

 

Dny ubíhaly v jednotném rytmu. Nejdřív se Eragon snažil naučit slova ze starověkého jazyka a pohybovat kamínkem. Navečer trénoval s Bromem boj s dřevěným mečem. Eragon si nikdy neměl čas odpočinout, ale postupně, takřka neznatelně se začal měnit. Brzy se už kamínek nechvěl, když ho zvedal. Zvládl první Bromovy úkoly a pustil se do těžších a jeho znalosti starověkého jazyka se rozšiřovaly.

V boji už byl jistější a rychlejší a útočil prudce a nečekaně jako had. Jeho rány byly čím dál silnější a paže se mu už netřásla, když odvracel útok. Naučil se odrážet Bromovy výpady, a tak utkání trvala déle. Teď už nebyl jediný, kdo uléhal ke spánku s modřinami.

Safira dál rostla, ale mnohem pomaleji než předtím. Díky dlouhým letům a pravidelnému lovu byla zdravá a při síle. Teď už přerostla koně a byla mnohem delší. Vzhledem ke své velikosti byla příliš nápadná a navíc se jí blýskaly šupiny. Brom a Eragon z toho měli obavy, ale nedokázali ji přesvědčit, aby si pableskující kůži zakryla prachem.

Pokračovali na jih po stopách ra'zaků. Eragona znepokojovalo, že ať jeli seberychleji, ra'zakové měli stále několikadenní náskok. Někdy už to chtěl vzdát, ale pak zas našli nějakou známku nebo otisk, který mu vrátil naději.

Okolí řeky Ninor i pláně byly liduprázdné, a tak tři společníci nerušeně pokračovali, zatímco dny míjely. Nakonec se přiblížili k Daretu, prvnímu sídlu po Yazuaku.

 

Noc předtím, než dorazili do vesnice, měl Eragon obzvláště živé sny.

Viděl Gera a Rorana, jak sedí doma ve zničené kuchyni. Žádali ho, aby jim pomohl opravit farmu, ale on jen zavrtěl hlavou a srdce se mu sevřelo. „Pronásleduji tvé vrahy,“ zašeptal strýci.

Gero na něj podezíravě pohlédl a zeptal se: „Připadám ti snad mrtvý?“

„Nemohu ti pomoci,“ řekl potichu Eragon a ucítil slzy v očích.

Najednou se ozvalo zahřmění a Gero s Roranem se proměnili v ra'zaky. „Pak zemřeš,“ zasyčeli a vrhli se na Eragona.

Probudil se s nepříjemným pocitem a pozoroval hvězdy, jak se pomalu točí po nebi.

Všechno bude dobré, maličký, uklidňovala ho něžně Safira.