Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ráno Safira vzlétla s Eragonem i s Aryou. Eragon se chtěl na nějaký čas vzdálit od Murtagha. Zachvěl se a přitáhl si šaty těsněji k tělu. Zdálo se, že by mohlo sněžit. Safira líně vystoupala do vzestupného proudu a zeptala se: Na co myslíš?

Eragon si prohlížel Beorské hory, které se tyčily nad nimi, přestože Safira letěla vysoko nad zemí. Včera to byla vražda. Nemám pro to jiné slovo.

Safira se naklonila doleva. Byl to ukvapený čin a špatně uvážený, ale Murtagh se snažil udělat to, co v tu chvíli považoval za správné. Ten, kdo kupuje a prodává jiné lidi, si zaslouží každé neštěstí, které ho postihne. Kdyby nás nevázalo to, že musíme pomoci Arye, všechny otrokáře bych pochytala a roztrhala je na kusy!

Ano, řekl Eragon zkroušeně, ale Torkenbrand byl bezmocný. Nemohl se bránit ani utéct. Ještě chvilku a pravděpodobně by se vzdal. Murtagh mu ale nedal tu šanci. Pokud by byl Torkenbrand aspoň schopen bojovat, nepřipadalo by mi to tak hrozné.

Eragone, i kdyby Torkenbrand bojoval, výsledek by byl úplně stejný. Víš stejně dobře jako já, že jen málokdo se tobě nebo Murtaghovi s mečem vyrovná. Torkenbrand by stejně zemřel, i když ty se asi domníváš, že zabít jej v nerovném souboji by bylo čestnější nebo spravedlivější.

Nevím, co je správné! připustil nešťastně Eragon. Žádná odpověď mi nedává smysl.

Někdy, řekla něžně Safira, žádné odpovědi neexistují. Vezmi si z toho o Murtaghovi ponaučení. A pak mu odpusť. A pokud mu nedokážeš odpustit, tak na to alespoň zapomeň, protože on to nemyslel zle, i když byl jeho skutek unáhlený. Máš z toho těžkou hlavu, viď?

Eragon se zamračeně pohnul v sedle. Zavrtěl se jako kůň, který se snaží setřást mouchu, a podíval se Safiře přes rameno dolů, aby zjistil, kde je Murtagh. Jeho pozornost upoutala barevná skvrna na cestě kousek za nimi.

U koryta říčky, kterou překročili včera večer, byli utáboření urgalové. Eragonovi se zrychlil tep. Jak je možné, že urgalové cestují pěšky, a přesto je stále pomalu, ale jistě dohánějí? Safira nestvůry také zahlédla a sklopila křídla, přitáhla je těsně k tělu a začala prudce klesat. Myslím, že si nás nevšimli, řekla.

Eragon doufal, že má pravdu. Mhouřil oči proti silnému náporu vzduchu, protože začali klesat ještě prudčeji. Jejich vůdce je musí hnát ohromným tempem, podotkl.

Ano - možná všichni zemřou vyčerpáním.

Když přistáli, Murtagh se stroze zeptal: „Co teď?“

„Urgalové nás dohánějí,“ řekl Eragon a ukázal za sebe směrem k tábořišti jejich pronásledovatelů.

„Jak daleko ještě musíme jet?“ zeptal se Murtagh, zvedl ruku k nebi a odměřoval hodiny, které zbývají do západu slunce.

„Normálním tempem? Řekl bych tak dalších pět dní. Ale při naší rychlosti asi jen tři. Pokud tam však nedorazíme zítra, urgalové nás pravděpodobně chytí a Arya dozajista zemře.“

„Možná vydrží ještě další den.“

„Na to nemůžeme spoléhat,“ namítl Eragon. „K Vardenům se můžeme dostat včas jedině tehdy, když nebudeme nikde zastavovat a nebudeme už vůbec spát. To je naše jediná naděje.“

Murtagh se hořce zasmál. „Jak to chceš udělat? Jedeme už celé dny bez dostatečného spánku. Pokud nejsou Jezdci vyrobeni z jiného materiálu než my smrtelníci, musíš být stejně unavený jako já. Ujeli jsme neskutečnou vzdálenost a koně - jestli sis náhodou nevšiml - jsou k smrti vyčerpaní. Další takový den by nás mohl všechny zabít.“

Eragon pokrčil rameny. „Tak ať. Nemáme na výběr.“

Murtagh se zahleděl do hor. „Mohl bych odejít a nechat vás se Safirou letět napřed... Urgalové by se zaručeně rozdělili a vy byste tak měli větší šanci dorazit k Vardenům.“

„To by byla sebevražda,“ řekl Eragon a zkřížil paže na prsou. „Z nějakého důvodu tihle urgalové pochodují rychleji, než my jedeme na koních. Chytili by tě jako divokou zvěř. Jediný způsob, jak se jim vyhnout, je skrýt se u Vardenů.“ Třebaže to řekl, nebyl si jistý, zda chce, aby s nimi Murtagh zůstal. Mám ho rád, přiznal si Eragon, ale už si nejsem jistý, zda je to správné.

„Uteču později,“ řekl najednou Murtagh. „Jakmile se dostaneme k Vardenům, zmizím bočním údolím a půjdu do Surdy, kde se mohu skrýt a nevzbudit příliš pozornosti.“

„Takže zůstáváš?“

„Spánek nespánek, doprovodím vás k Vardenům,“ přislíbil Murtagh.

 

S novým odhodláním se usilovně snažili získat větší náskok před urgaly, vzdálenost mezi nimi a jejich pronásledovateli se však neustále zkracovala. Za soumraku už byli o třetinu blíž než ráno. Protože jim vyčerpání oběma ubíralo spoustu sil, spali střídavě v sedle, a ten, kdo byl zrovna vzhůru, dával pozor, aby se koně ubírali správným směrem.

Eragon je vedl na základě Aryiných vzpomínek. Jelikož ale bylo její myšlení odlišné povahy, občas spletl cestu, což je stálo drahocenný čas. Postupně se blížili k podhůří východního výběžku hor a hledali údolí, které je zavede k Vardenům. Jenže ani po půlnoci po něm stále nebylo stopy.

 

Když znovu vyšlo slunce, potěšilo je, že urgalové jsou daleko za nimi. „Tohle je poslední den,“ prohlásil Eragon a dlouze zívl. „Pokud nebudeme kolem poledne dostatečně blízko Vardenů, poletím s Aryou napřed. Pak si smíš jet, kam se ti zachce, ale budeš muset s sebou vzít Sněžného bleska. Nebudu se moci pro něj vrátit.“

„Možná to nebude nutné; ještě se tam stále můžeme dostat včas,“ řekl Murtagh a přejížděl rukou po jílci svého meče.

Eragon pokrčil rameny. „To můžeme.“ Šel k Arye a položil jí ruku na čelo. Bylo vlhké a nebezpečně horké. Oči jí pod víčky neklidně těkaly, jako by prožívala noční můru. Eragon jí přitiskl na skráně mokrý hadřík a přál si, aby pro ni mohl udělat víc.

 

Když pozdě ráno objeli zvláště širokou horu, uviděl Eragon v dálce údolí zasuté do její zadní části. Bylo tak úzké; že se dalo snadno přehlédnout. Vytékala z něj Medvědí řeka, o níž se zmínila Arya, a líně se vinula krajinou. S úlevou se usmál - právě tam se potřebovali dostat.

Eragon se ohlédl a vylekalo ho, že se vzdálenost mezi nimi a urgaly teď zkrátila přibližně na tři míle. Ukázal údolí Murtaghovi. „Pokud se nám tam podaří proklouznout tak, aby nás neviděli, mohli bychom je zmást.“

Murtagh však nevypadal příliš optimisticky. „Za pokus to stojí. Ale dosud jim nedělalo potíže nás sledovat.“

Jak se blížili k údolí, projeli pod spletitými větvemi do lesů Beorských hor. Stromy byly vysoké, měly popraskanou, skoro černou kůru, stejně zbarvené jehličí a hrbolaté kořeny, které vykukovaly z hlíny jako obnažená kolena. Po zemi ležely poházené šišky veliké jako koňské hlavy. Černohnědé veverky švitořily v korunách stromů a v dutinách kmenů se blýskaly oči skrývajících se zvířat. Ze sukovitých větví visely zelené šlahouny vlčího oměje.

Eragon měl z lesa znepokojivý pocit; chloupky vzadu na krku se mu zježily. Ve vzduchu bylo cosi nepřátelského, jako by jim stromy měly za zlé, že narušují jejich poklid. Jsou velmi staré, řekla Safira a čumákem se dotkla kmene.

Ano, řekl Eragon, ale rozhodně ne přívětivé. Jak postupovali, les stále houstl. Nedostatek místa přinutil Safiru, aby s Aryou vyletěla nad stromy. Bez zřetelné stezky, které by se mohli držet, Eragona s Murtaghem neprostupný podrost zpomaloval. Medvědí řeka se vinula vedle nich a naplňovala vzduch klokotavým bubláním. Sousední kopec zakrýval slunce a vrhal na zem temný stín.

Při vjezdu do údolí si Eragon uvědomil, že ačkoli vypadalo jako úzká strž mezi dvěma kopci, bylo ve skutečnosti stejně široké jako mnoho dolin v Dračích horách. Jenom díky mohutným hřebenům mlžných hor se zdálo být uzounké. Po jeho strmých stěnách se řítily dolů vodopády. Nad hlavou se jim klikatil jen tenký proužek nebe z valné části zakrytý šedými mraky. Z vlhké půdy pomalu stoupala mlha, která ochlazovala vzduch, až se jim kouřilo od úst. Z mechu a kapradí vykukovaly lesní jahody, bojující o těch pár slunečních paprsků, jež sem dopadaly. Na hromadách ztrouchnivělého dřeva pučely červené a žluté muchomůrky.

Vše kolem bylo klidné a tiché a těžký vzduch tlumil zvuky. Safira přistála nezvykle potichu na loučce nedaleko od nich. Obrátila hlavu, aby na ně viděla. Právě jsem minula hejno černých a zelených ptáků s červenými skvrnami na křídlech. Ještě nikdy jsem takové ptáky neviděla.

Všechno v těchto horách působí neobvykle, odpověděl Eragon. Vadilo by ti, kdybych se na tobě chvilku proletěl? Rád bych se podíval na urgaly.

Samozřejmě že ne.

Obrátil se k Murtaghovi. „Vardenové se skrývají na konci tohoto údolí. Když si pospíšíme, mohli bychom tam dorazit před setměním.“

Murtagh si dal ruce v bok a zaprotestoval: „Jak se odtud dostanu? Zatím jsem neviděl žádné boční údolí a urgalové nám co nevidět zatarasí cestu zpět. Potřebuju nějakou únikovou stezku.“

„S tím si nedělej starosti,“ řekl nedočkavě Eragon. „Tohle je dlouhé údolí, dál určitě nějaký východ bude.“ Uvolnil Aryu ze Safiry a zvedl ji do sedla Sněžného bleska. „Dohlédni na Aryu - poletím se Safirou. Sejdeme se s tebou o kus dál.“ Vylezl Safiře na záda a utáhl si řemínky v sedle.

„Dávej pozor,“ varoval ho Murtagh se zamyšleně svraštělým čelem, pak zamlaskal na koně a spěchal zpátky do lesa.

Když Safira vyrazila k nebi, Eragon řekl: Myslíš, že bys dokázala vyletět až k vrcholku některé z hor? Mohli bychom tak najít náš cíl a také odbočku pro Murtagha. Nechce se mi celou cestu údolím poslouchat jeho reptání.

Můžeme to zkusit, souhlasila Safira, ale tam nahoře se asi hodně ochladí.

Mám teplé oblečení.

Tak se drž! Safira najednou zamířila přímo vzhůru, až ho to málem vyhodilo ze sedla. Mocně máchala křídly a stoupala výš a výš. Údolí pod nimi už vypadalo jen jako zelená linka. Medvědí řeka se v místech, kde na ni dopadalo světlo, blýskala jako stříbrná stuha.

Vystoupali až do mraků, kde byl vzduch prosycen ledovou vlhkostí. Pohltila je beztvará šedá přikrývka, v níž viděli sotva na délku paže. Eragon doufal, že se ve tmě s něčím nesrazí. Zkusil vystrčit ruku a mával s ní sem a tam. Srazila se však na ní jen voda, která po ní stékala a promočila mu rukáv.

Hustá šedá mlha se mu vznášela kolem hlavy, když tu zahlédl holubici zuřivě mávající křídly. Kolem nožky měla ovázaný bílý proužek. Safira na ni zaútočila s vyplazeným jazykem a čelistmi dokořán. Když scvakla ostré tesáky jen o chloupek za jejím ocasem, holubice vyděšeně zaskřehotala. Pak vystřelila jako šipka, zmizela v mlze a zvuk jejích mávajících křídel se postupně vytrácel.

Když se vynořili nad mraky, Safiřiny šupiny byly pokryté tisíci vodních kapiček, které vypadaly jako miniaturní duhy na modrém třpytivém podkladu. Eragon si z šatů setřásl vodu a zachvěl se. Už neviděl zemi, jenom kupy mraků, valící se mezi horami.

Stromy na horských úbočích nahradily široké ledovce, které se ve slunci modraly a bělaly. Ostré světlo, které se odráželo od sněhu, přinutilo Eragona, aby zavřel oči. Po chvíli se je pokusil otevřít, ale světlo ho dál oslňovalo. Podrážděně zabodl pohled do ohybu své paže. Jak to můžeš vydržet? zeptal se Safiry.

Mám odolnější oči než ty, odvětila.

Byl mráz. Eragonovi zmrzla voda ve vlasech a vytvořila mu tak na hlavě blýskavou přílbu. Košili i kalhoty měl ztvrdlé, jako by se mu kolem končetin vytvořily skořápky. Safiřiny šupiny klouzaly jako led; křídla se jí pokryla námrazou. Ještě nikdy neletěli tak vysoko, a vrcholky hor byly přesto stále míle nad nimi.

Safira mávala křídly pomaleji a pomaleji a obtížně se jí dýchalo. Eragon ztěžka popadal dech; zřejmě tu nebyl dostatek kyslíku. Potlačil paniku a sevřel ostny na Safiřině krku, aby se udržel.

Musíme... se odtud dostat, řekl. Před očima mu tancovaly červené tečky. Nemohu... dýchat. Safira jako by ho neslyšela, a tak zopakoval svoje sdělení, tentokrát hlasitěji. Znovu se však nedočkal odpovědi. Ona mě neslyší, uvědomil si. Zavrávoral, těžko se mu přemýšlelo a pak ji plácnul do boku a v křikl: „Poleť dolů!“

Z toho vypětí dostal závrať. Najednou se mu před očima vše rozmazalo a změnilo v temný vír .

 

Když znovu nabyl vědomí, právě se vynořovali pod mraky. Hlava mu třeštila. Co se stalo? zeptal se, narovnal si záda a zmateně se rozhlížel kolem.

Omdlel jsi, odpověděla Safira.

Pokusil se pročísnout si rukou vlasy, ale nechal toho, když ucítil rampouchy. Ano, to vím, ale proč jsi mi neodpovídala?

Měla jsem zmatený mozek. Tvoje slova mi nedávala žádný smysl. Když jsi ztratil vědomí, poznala jsem, že se něco děje, a sestoupila jsem níž. Zanedlouho jsem si uvědomila, co se přihodilo.

To je dobře, že jsi také neomdlela, řekl Eragon s nervózním smíchem. Safira jen zamrskala ocasem. Toužebně se zadíval do míst, kde mraky zakrývaly kopce. Škoda, že jsme nemohli stanout na jednom z těch vrcholků... No, teď už to víme: můžeme vyletět z údolí jen cestou, kterou jsme sem přišli. Jak to, že nám došel kyslík? Čím to, že ho máme tady dole, ale ne tam ve výšce?

Nevím, ale znovu se už neopovážím letět tak blízko ke slunci. Měli bychom si to dobře zapamatovat. Může se nám to hodit, kdybychom někdy bojovali s jiným Jezdcem.

Doufám, že to se nikdy nestane, řekl Eragon. Teď už bychom měli zůstat tady dole. Pro dnešek jsem měl dobrodružství až až.

Nesli se na pozvolných vzdušných proudech a mířili od jedné hory ke druhé, dokud Eragon neuviděl, že urgalové už dorazili ke vstupu do údolí. Co je žene takovou rychlostí a jak ji mohou udržet?

Když jsme tak blízko u nich, řekla Safira, vidím, že tihle urgalové jsou větší než ti, na které jsme narazili předtím. Normální vysoký muž by jim sahal tak po prsa. Nevím, z jaké země sem pochodují, ale musí to být ohavné místo, když plodí takové bestie.

Eragon shlédl na zem - neviděl detaily jako ona. Pokud budou pokračovat tímhle tempem, chytí Murtagha dřív, než najdeme Vardeny.

Možná. Ale les by mohl zbrzdit jejich postup... Dokázal bys je zastavit pomocí kouzla?

Eragon zavrtěl hlavou. Zastavit je... to ne. Je jich příliš mnoho. Pomyslel na tenkou vrstvu mlhy na dně údolí a zašklebil se. Ale mohl bych je trochu pozdržet. Zavřel oči, vybral potřebná slova, zahleděl se do mlhy a pak zavelel: „Gath un reisa du rakr!“

Pod nimi se začalo cosi dít. Z výšky to vypadalo, jako by se země slila do jedné obrovské nehybné řeky. Před urgaly se nakupil těžký pás mlhy a vytvořil hustou temnou hradbu. Urgalové před ní na chvíli znejistěli, pak ale pokračovali dál jako neústupné beranidlo. Hradba proudila kolem nich a skryla vedoucí oddíly z dohledu.

Kouzlo vysálo z Eragona nečekaně mnoho sil, až se mu srdce začalo třepotat jako umírající pták. Zalapal po dechu a zakoulel očima. Usilovně se snažil kouzlo ukončit - utěsnit trhlinu, kterou z něj odcházel život. S divokým zasténáním se od něj odtrhl a přerušil spojení. Nitky kouzla se v jeho mysli svíjely jako bezhlaví hádci, pak se neochotně stáhly pryč a odnesly s sebou poslední zbytky jeho sil. Stěna z mlhy se rozplynula a sesula se na zem jako blátěná věž, která se rozpadla na kousky. Urgalům nic nebránilo v dalším postupu.

Eragon bezvládně ležel na Safiře a vyčerpaně oddechoval. Teprve teď si vzpomněl, co mu říkal Brom: „Kouzlo je ovlivňováno vzdáleností, tak jako šíp nebo kopí. Pokud se pokusíš zvednout něco, co je míli daleko, vezme ti to víc energie, než kdyby to bylo blíž.“ Příště už na to nezapomenu, pomyslel si rozmrzele.

Na to bys měl myslet v první řadě, vložila se do toho jízlivě Safira. Nejdřív ta hlína v Gil'eadu a teď tohle. Copak jsi nevěnoval pozornost ničemu z toho, co ti Brom říkal? Jestli to takhle půjde dál, zabiješ se.

Dával jsem pozor, bránil se Eragon a poškrábal se na bradě. Už je to však dlouhá doba a neměl jsem příležitost se k tomu vrátit. Nikdy jsem nekouzlil na dálku. Jak jsem mohl vědět, že to bude tak obtížné?

Zavrčela. Je mi jasné, že příště se budeš pokoušet oživit mrtvé. Nezapomeň, co ti o tom říkal Brom.

Nezapomenu, řekl netrpělivě. Safira začala klesat a hledat Murtagha s koňmi. Eragon by jí rád pomohl, ale jeho síla stěží stačila na to, aby se udržel v sedle.

Safira přistála s trhnutím na malé planince a Eragon byl překvapený, když uviděl, že koně stojí a Murtagh klečí a prohlíží si zem. Když Eragon stále nesesedal, Murtagh k němu přispěchal a vyptával se: „Co se stalo?“ Z jeho hlasu byla cítit nejen zlost, ale zároveň i únava a obavy.

„...Udělal jsem chybu,“ řekl Eragon po pravdě. „Urgalové už vstoupili do údolí. Pokusil jsem se je zmást, ale zapomněl jsem na jedno z pravidel kouzlení a stálo mě to všechny síly.“

Murtagh zachmuřeně ukázal palcem přes rameno za svá záda. „Právě jsem našel nějaké vlčí stopy, ale ty otisky jsou palec hluboké a široké jako obě moje dlaně dohromady. Tady kolem se potulují zvířata, která mohou být nebezpečná dokonce i pro tebe, Safiro.“ Otočil se k ní. „Vím, že nemůžeš do lesa, ale mohla bys kroužit nade mnou a koňmi? To by ty divoké šelmy mělo udržet v dostatečné vzdálenosti. Jinak ze mě zůstane masa tak do náprstku.“

„Humor, Murtaghu?“ zeptal se Eragon, jemuž po tváři přeběhl rychlý úsměv. Svaly se mu chvěly, a tak se dokázal jen stěží soustředit.

„Jen ten šibeniční.“ Murtagh si promnul oči. „Nemohu uvěřit, že nás celou dobu pronásledují pořád ti samí urgalové. Museli by mít křídla, aby nás dostihli.“

„Safira říkala, že jsou větší než ti, které jsme dosud viděli,“ poznamenal Eragon.

Murtagh zaklel a sevřel rukojeť svého meče. „Tím se to vysvětluje! Safiro, pokud máš pravdu, pak jsou to Kullové, urgalská elita. Mělo mi to dojít, že do jejich čela postaví toho vůdce. Přesouvají se pěšky, protože koně jejich váhu neunesou - žádný z nich není menší než osm stop - a dokážou běžet bez odpočinku celé dny, a přesto jsou stále připraveni k boji. Na zabití jednoho z nich je potřeba tak pěti mužů. Kullové nikdy neopouštějí své jeskyně, jedině když jdou do války. Takže určitě očekávají obrovský masakr, když vyšli ven v takovém množství.“

„Dokážeme si udržet náskok?“

„Kdo ví?“ řekl Murtagh. „Jsou silní, odhodlaní a je jich hodně. Možná se jim budeme muset postavit. Pokud se to stane, tak jen doufám, že Vardenové mají nedaleko rozmístěné hlídky, které nám pomohou. Ani s našimi dovednostmi a se Safirou se Kullům sami neubráníme.“

Eragon zavrávoral. „Mohl bys mi dát kus chleba? Potřebuju se najíst.“ Murtagh mu rychle přinesl zbytek bochníku. Byl starý a tvrdý, ale Eragon se do něj vděčně zakousl. Murtagh přelétl očima stěny údolí s jistými obavami. Eragon věděl, že hledá cestu ven. „Nějaká určitě bude o kus dál.“

„Samozřejmě,“ řekl Murtagh s předstíraným optimismem a plácl se do stehna. „Musíme jít.“

„Jak je na tom Arya?“ zeptal se Eragon.

Murtagh pokrčil rameny. „Horečka se zhoršila. Házela sebou a svíjela se. Co jsi čekal? Ubývá jí sil. Měl bys s ní letět k Vardenům dřív, než jed nadělá další škodu.“

„Neopustím tě,“ trval na svém Eragon, kterému se s každým kousnutím vracely síly. „Ne, když jsou urgalové tak blízko.“

Murtagh znovu pokrčil rameny. „Jak si přeješ. Ale varuji tě - pokud zůstaneš se mnou, ona to nepřežije.“

„Takhle nemluv,“ naléhal Eragon a narovnal se v sedle. „Pomoz mi ji zachránit. Ještě se to může podařit. Řekni si, že je to život za život - jako odčinění za Torkenbrandovu smrt.“

Murtaghovi okamžitě potemněla tvář. „Za to nejsem nikomu nic dlužen. Ty...“ V té chvíli ho přerušil roh, který se rozezněl temným lesem. „Později se k tomu ještě vrátíme,“ křikl úsečně, zatímco pádil ke koním. Popadl jejich uzdy, vztekle pohlédl na Eragona a vyrazil pryč.

Když Safira vzlétla, Eragon zavřel oči. Přál si ležet v měkké posteli a zapomenout na všechny potíže. Safiro, řekl nakonec a přitiskl si dlaně k uším, aby si je zahřál, co kdybychom vzali Aryu k Vardenům? Jakmile bude v bezpečí, mohli bychom letět zpátky za Murtaghem a pomoci mu dostat se odtud pryč.

Vardenové ti to nedovolí, řekla Safira. Pravděpodobně by si mysleli, že se vracíš, abys urgalům prozradil jejich úkryt. Nepřicházíme zrovna za nejlepších okolností, takže bude těžké získat jejich důvěru. Budou chtít vědět, proč jsme přivedli celou armádu Kullů přímo před jejich brány.

Prostě jim budeme muset říct pravdu a doufat, že nám uvěří, řekl Eragon.

A co budeme dělat, jestli Kullové napadnou Murtagha?

Samozřejmě s nimi budeme bojovat! Nedovolím, aby jeho a Aryu zajali nebo zabili, reagoval Eragon pobouřeně.

Když promluvila, byl z jejích slov cítit nádech jízlivosti. Jak ušlechtilé. Och, porazíme spousty urgalů - ty pomocí kouzel a meče, zatímco mými zbraněmi budou zuby a drápy - ale nakonec to stejně bude marné. Je jich příliš mnoho... Nikdy je nepřemůžeme, oni přemohou nás.

Tak co mám tedy dělat? dožadoval se rady. Nevydám jim Aryu ani Murtagha na milost.

Safira máchla ocasem, až hlasitě prosvištěl vzduchem. To po tobě nikdo nechce. Ale - pokud zaútočíme jako první, mohli bychom být ve výhodě.

Zbláznila ses? Oni... Eragon se zarazil a chvíli nad tím přemýšlel. Nebudou moci nic dělat, usoudil překvapeně.

Přesně tak, řekla Safira. Můžeme jim způsobit řadu těžkostí z bezpečné výšky.

Shodíme na ně balvany! navrhl Eragon. To by je mohlo rozehnat.

Pokud nemají dostatečně tvrdé lebky, které je ochrání. Safira se stočila doprava a rychle slétla k Medvědí řece. Sevřela silnými drápy středně veliký balvan a Eragon si nabral do náručí několik kamenů velikých jako pěst. S tímto nákladem Safira neslyšně plachtila, dokud nebyli nad jednotkami urgalů. Teď! zvolala a pustila balvan. Ozvalo se tlumené praskání, když se jejich střely řítily korunami stromů a probíjely si cestu větvemi. Bezprostředně poté se údolím rozeznělo skučení.

Eragon se zle zašklebil, když slyšel, jak urgalové prchají do úkrytů. Pojďme si najít další střelivo, navrhl a nahnul se přes Safiru. Souhlasně zabručela a vrátila se ke korytu řeky.

Byla to dřina, ale dokázali zbrzdit postup urgalů - přesto však nebylo možné zastavit je úplně. Zatímco letěli pro kameny, postupovali urgalové vpřed. Přesto však díky jejich úsilí si Murtagh udržoval před pochodujícím urgalským vojskem stále náskok.

Jak hodiny míjely, údolí potemnělo. Bez slunce, které až dosud aspoň trochu hřálo, začal vzduchem pronikat nepříjemný chlad a přízemní mlha obalila stromy námrazou doběla. Z doupat začala vylézat noční zvěř a vykukovat z temných úkrytů na cizince, kteří vnikli na jejich území.

Eragon dále zkoumal skalní stěny a hledal vodopád, který by ukázal cíl jejich cesty. Bolestně si uvědomoval, že každou další minutou se Arya přibližuje smrti. „Rychleji, rychleji,“ mumlal si sám pro sebe a shlédl dolů na Murtagha. Než Safira naložila další kameny, řekl: Pojďme si udělat přestávku a zkontrolovat Aryu. Den je zase pryč a já se bojím, že jí zbývají už jen hodiny, ne-li minuty.

Aryin život je teď v rukou osudu. Rozhodl ses zůstat s Murtaghem; teď už je pozdě na to, abys to změnil, tak si s tím přestaň lámat hlavu... Svrbí mě z tebe šupiny. To nejlepší, co teď můžeme udělat, je dál ostřelovat urgaly. Eragon věděl, že má pravdu, přesto se tím jeho úzkost nezmírnila. Znovu začal pátrat po vodopádu, ale všechno to, co před nimi leželo, zakrýval široký horský hřeben.

Údolí naplnila hustá tma, která se snesla na stromy a hory jako inkoustově černý mrak. Ani se svým ostrým sluchem a jemným čichem už Safira nedokázala v hustém porostu určit polohu urgalů. Nebylo vidět měsíc, který by jim pomohl, a nad hory vystoupá až za několik hodin.

Safira se dlouze, pozvolna stočila doleva a klouzala mezi horskými hřebeny. Eragon nejasně cítil, jak je míjejí, a pak přimhouřil oči, když před sebou uviděl nenápadný bílý pás. Že by to byl konečně ten vodopád? zauvažoval.

Pohlédl k nebi, na němž se po západu slunce ještě držely červánky. Obrysy temných hor se sbíhaly a tvořily členitou misku, která uzavírala údolí. Konec údolí už nemůže být daleko! zvolal a ukázal na hory. Myslíš, že Vardenové o nás vědí? Možná nám pošlou nějaké muže na pomoc.

Pochybuji, že nám pomohou dřív, než budou s jistotou vědět, zda jsme přátelé, nebo nepřátelé, mínila Safira a prudce klesala k zemi. Vrátím se k Murtaghovi - teď bychom s ním měli zůstat v kontaktu. Vzhledem k tomu, že už nevím, kde přesně urgalové jsou, mohli by ho zaskočit nepřipraveného dřív, než bychom mu stačili pomoci.

Eragon uvolnil Zar'roc z pouzdra a zauvažoval, zda bude mít k boji dost sil. Safira přistála nalevo do Medvědí řeky a pak se v očekávání přikrčila. V dálce hučel vodopád. Přichází, řekla. Eragon napínal uši a zachytil zvuk klapajících kopyt. Murtagh vyběhl z lesa a koně hnal před sebou. Přestože je spatřil, nezpomaloval.

Eragon seskočil ze Safiry a škobrtnul, než vyrovnal tempo s Murtaghem. Safira vyrazila za nimi podél řeky, kde jí nepřekážely stromy. Než mu Eragon stačil předat novinky, Murtagh řekl: „Viděl jsem, jak jste se Safirou pouštěli kameny na urgaly - pěkná dřina, co? Zastavili se Kullové, nebo se obrátili na útěk?“

„Stále jsou za námi, ale už jsme skoro u konce údolí. Jak je na tom Arya?“

„Ještě nezemřela,“ řekl stroze Murtagh. Sotva popadal dech. Z dalších jeho slov byla cítit předstíraná lhostejnost, jako by skrýval rozrušení. „Je před námi nějaké údolí nebo soutěska, kudy mohu utéct?“

Eragon se usilovně snažil vzpomenout, zda viděl nějaké trhliny v hřebenech kolem; na Murtaghovo dilema v tu chvíli ani nepomyslel. „Je tma,“ začal vyhýbavě a vyhnul se nízké větvi, „takže mi mohlo něco uniknout, ale... není.“

Murtagh hlasitě zaklel, prudce zastavil a přitáhl koním uzdy, dokud se také nezastavili. „Chceš říct, že nemůžu jít jinam než k Vardenům?“

„Ano, ale nezastavuj se. Urgalové nám jsou v patách!“

„To tedy ne!“ řekl vztekle Murtagh a prudce zabodl Eragonovi prst do prsou. „Říkal jsem ti, že k Vardenům nepůjdu, ale tys pokračoval dál a uvěznil mě mezi kladivem a kovadlinou! To ty jsi viděl elfčiny vzpomínky. Proč jsi mi neřekl, že je to slepá ulička?“

Eragon se při tom útoku dopálil a odsekl: „Věděl jsem jenom, kam máme jít, ne co leží po cestě. Neobviňuj mě za něco, co sis sám vybral.“

Murtagh zaklel a rozzuřeně se odvrátil. Eragon viděl jen nehybnou, sehnutou postavu. On sám měl ramena vypjatá a po straně mu na krku pulsovala žíla. Se vzrůstající netrpělivostí dal ruce v bok.

Proč jste zastavili? zeptala se znepokojeně Safira.

Neruš mě. „Co máš s Vardeny za spor? Nemůže to být tak hrozné, abys to skrýval dokonce i teď. Raději bys bojoval s Kully, než abys to prozradil? Kolikrát se ještě o tom budeme muset bavit, než mi začneš důvěřovat?“

Dlouho bylo ticho.

Urgalové! připomněla jim naléhavě Safira.

Já vím, řekl Eragon, který se snažil potlačit vztek. Ale tohle musíme dořešit.

Rychle, pospěšte si.

„Murtaghu,“ řekl Eragon naléhavě, „pokud nechceš zemřít, musíme jít k Vardenům. Než k nim přijdu, musím vědět, jak se k tobě postaví. Bude to dost nebezpečné i bez zbytečných překvapení.“

Konečně se Murtagh obrátil k Eragonovi. Ztěžka a rychle dýchal, jako vlk zahnaný do kouta. Odmlčel se a pak řekl ztrápeně: „Máš právo to vědět. Jsem... jsem syn Morzana, prvního a posledního z Křivopřísežných.“