Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dračí legendy

 

 

 

Svítalo. Sluneční paprsky proudily oknem a hřály Eragona do tváře. Promnul si oči a posadil se na okraj postele. Podlaha z borového dřeva ho studila pod nohama. Protáhl si rozbolavělé nohy a se zíváním se podrbal na zádech.

Vedle postele stála řada polic, naplněných nejrůznějšími předměty. Byly tu samorosty, kousky zvláštních skořápek, rozlomené kameny s lesklými a barevnými vnitřky a svazky sušené trávy. Jeho nejoblíbenějším předmětem byl kořen zkroucený tak, že Eragona nikdy neomrzelo si ho prohlížet. Až na malý prádelník a noční stolek byl pokoj prázdný.

Natáhl si boty a zamyšleně zíral na podlahu. Dnes byl zvláštní den. Přibližně touto dobou přesně před šestnácti lety jeho matka Selena přišla do Carvahallu - osamělá a těhotná. Do té doby byla šest let pryč, žila ve městě. Když se vrátila, měla na sobě drahé šaty a vlasy měla stažené síťkou z perel. Vyhledala svého bratra Gera a požádala ho, aby s ním mohla zůstat do doby, než dítě přijde na svět. Za pět měsíců se jí narodil syn. Všechny pohoršilo, když Selena úpěnlivě prosila Gera s Marianou, aby ho vychovali. Když se jí ptali proč, plakala a řekla jen: „Musím odejít.“ Její prosby byly čím dál zoufalejší, až nakonec souhlasili. Dala mu jméno Eragon. Odjela časně příštího rána a vícekrát se už nevrátila.

Eragon nikdy nezapomněl na to, jak se cítil, když mu Mariana těsně před smrtí tento příběh vyprávěla. Hluboce ho ranilo, že Gero s Marianou nejsou jeho skuteční rodiče. Věci, které považoval za trvalé a nesporné, byly najednou zpochybněny. Nakonec se s tím naučil žít, ale vždy pociťoval mučivé obavy, že pro svou matku nebyl dost dobrý. Určitě měla vážný důvod pro to, co udělala; kéž bych věděl, co to bylo.

Trápila ho ještě jedna věc: Kdo je jeho otec? Selena to nikomu neřekla, a ať to byl kdokoli, nikdy se po Eragonovi nesháněl. Přál si vědět, kdo to je, aspoň znát jméno. Bylo by pěkné znát svůj původ.

Povzdechl si a přešel k nočnímu stolku, opláchl si obličej a roztřásl se zimou, když mu studená voda stékala po krku. To ho vzpružilo. Znovu vytáhl kámen zpod postele a položil ho na poličku. Dopadalo na něj ranní světlo a vrhalo na stěnu hřejivý odlesk. Ještě jednou se ho dotkl a nedočkavě pospíchal do kuchyně za rodinou. Gero a Roran už seděli u stolu a snídali kuře. Když je Eragon pozdravil, Roran s úsměvem vstal.

Roran byl o dva roky starší než Eragon, svalnatý, statný a zároveň pečlivý a jemný. I když byli bratranci, byli si blízcí jako vlastní bratři.

Roran se usmál. „To jsem rád, že jsi zpátky. Jaká byla cesta?“

„Náročná,“ odvětil Eragon. „Řekl ti strýček, co se stalo?“ Vzal si kousek kuřete a hladově se do něj zakousl.

„Ne,“ řekl Roran, a tak Eragon příhodu rychle převyprávěl. Na Roranovo naléhání pak odložil jídlo, aby mu kámen ukázal. Chvíli se mu obdivovali, ale brzy se Roran nervózně zeptal: „Mohl jsi promluvit s Katrinou?“

„Ne, po té hádce se Slounem nebyla příležitost. Ale určitě tě bude čekat, až přijedou obchodníci. Poprosil jsem Horsta, aby jí vzkaz vyřídil.“

„Tys to řekl Horstovi? Bylo to důvěrné. Kdybych chtěl, aby o tom každý věděl, postavil bych vatru a dorozumíval se s ní kouřovými signály. Pokud to Sloun zjistí, už mi nedovolí znovu ji vidět.“

„Horst to nikomu nepoví,“ ujistil ho Eragon. „Nedovolil by, aby se Sloun někomu mstil, a ze všeho nejméně tobě.“ Zdálo se, že to Rorana nepřesvědčilo, ale dál se nepřel. Vrátili se k jídlu do Gerovy zamlklé společnosti. Když spolkli poslední sousto, šli všichni společně pracovat do polí.

Slunce bylo chladné a bledé a dodávalo jim jen málo útěchy. Pod jeho dohledem uskladnili poslední ječmen do stodoly. Pak posbírali dýně, rostoucí na pichlavých stoncích, tuříny, řepu, hrách a fazole a všechno to napěchovali do vyhloubeného sklípku. Po mnoha hodinách těžké práce si protáhli namožené svaly, spokojení, že sklizeň je hotová.

Následující dny strávili nakládáním, solením, loupáním a přípravou zásob na zimu.

Devět dní po Eragonově návratu z hor se na údolí snesla ukrutná sněhová bouře. Napadaly obrovské závěje sněhu a přikryly vše bílou pokrývkou. Tři muži se odvažovali opustit dům, jen když šli pro dříví na zátop nebo nakrmit zvířata. Měli totiž strach, že by se mohli ve skučícím větru a jednotvárné krajině ztratit. Trávili čas schoulení u kamen a poslouchali, jak těžké okenice rachotí v poryvech větru. O pár dní později se bouře konečně uklidnila a odkryla zvláštní svět měkkých bílých závějí.

„Obávám se, že obchodníci letos nebudou moci přijet, když je tolik sněhu,“ řekl Gero odevzdaně. „Už teď mají zpoždění. Ještě jim dáme pár dní a počkáme. Ale pokud se brzy neukážou, budeme muset nakoupit zásoby od lidí z města.“

Jak dny ubíhaly a po obchodnících nebylo ani vidu ani slechu, jejich obavy a neklid narůstaly. Mluvili jen pomálu a v domě panovala sklíčená atmosféra.

Osmého rána se šel Roran podívat k silnici a jen potvrdil, že obchodníci tudy ještě neprojeli. Den tedy strávili přípravami na cestu do Carvahallu a se zamračeným výrazem vybírali věci na prodej. Toho večera se Eragon ze zoufalství znovu seběhl podívat k silnici. Našel tam hluboké koleje vyježděné do sněhu a mezi nimi četné otisky kopyt. Radostí bez sebe utíkal s hlasitým výskotem domů a vnesl do jejich příprav nový elán.

Před východem slunce naložili přebytečnou úrodu do vozu. Gero dal peníze ušetřené za celý rok do koženého váčku, který si pečlivě připevnil k opasku. Eragon uložil zabalený kámen mezi pytle s obilím, aby se neskutálel, když vůz najede na hrbol.

Po spěšné snídani zapřáhli koně a odklidili sníh z pěšiny k silnici. Vozy obchodníků jim už protáhly závěje, takže mohli jet poměrně rychle. V poledne měli Carvahall na dohled.

Ve dne to byla malá srdečná vesnice, naplněná křikem a smíchem. Obchodníci se utábořili na mýtině na okraji městečka. Celé prostranství bylo posázené skupinami vozů, stanů a ohnišť, které z dálky vypadaly jako barevné kaňky na bílém sněhu. Zejména čtyři stany trubadúrů byly nápadně vyzdobené. Od tábořiště k vesnici se táhl nepřetržitý proud lidí.

Davy se valily kolem řady zářivých stanů a stánků a ucpávaly hlavní ulici. V hluku se ozývalo řehtání koní. Sníh byl udusaný, hladký jako sklo; v blízkosti ohňů naopak roztál. Ve vzduchu výrazně voněly pražené oříšky a do toho se mísily další lákavé vůně.

 

Gero zastavil vůz a uvázal koně, pak vytáhl z váčku několik mincí. „Kupte si něco pro radost. Rorane, ty si dělej, co chceš, akorát buď včas u Horsta na večeři. Eragone, vezmi kámen a pojď se mnou.“ Eragon se zazubil na Rorana, schoval si peníze do kapsy a už si promýšlel, za co je utratí.

Roran se okamžitě s odhodlaným výrazem ve tváři vydal na svoje pochůzky. Gero vedl Eragona davem lidí a rameny prorážel cestu v tlačenici. Ženy nakupovaly šaty, zatímco opodál si jejich manželé prohlíželi novou petlici či srp nebo jiné nářadí. Děti pobíhaly po ulici sem a tam a vzrušeně pokřikovaly. Tu se vystavovaly nože, támhle zas koření a vedle kožených postrojů se blýskaly hrnce, seřazené v dlouhých řadách.

Eragon zvědavě pozoroval kupce. Zdálo se, že jejich obchody nevzkvétají tak jako vloni. Jejich děti se tvářily vyděšeně a ostražitě a nosily zalátané šaty. Pohublí muži vypadali, že jsou připraveni kdykoli sáhnout pro své meče a dýky, a dokonce i většina žen měla u pasu připevněný nůž.

Co se mohlo stát, že jsou takhle vyzbrojení? A proč přijeli tak pozdě? uvažoval Eragon. Pamatoval si, že obchodníci bývali plní dobré nálady, ale žádný takový tu teď nebyl. Gero se tlačil dál ulicí a hledal kupce Merlocka, který obchodoval s neobvyklými šperky a tretkami.

Našli ho u stánku, kde zrovna skupině žen ukazoval brože. Jakmile vytáhl další nový kousek, následovaly obdivné výkřiky. Eragon hádal, že se brzy vyprázdní nejedna peněženka. Merlockovi se očividně dařilo a jako by povyrostl pokaždé, když někdo složil poklonu jeho zboží. Měl kozí bradku, nesl se s lehkostí šlechtice a na zbytek světa pohlížel tak trochu s opovržením.

Díky dychtivému hloučku zákaznic se k němu Gero s Eragonem nemohli dostat, a tak se usadili na schodu a čekali. Jakmile byl Merlock volný, přispěchali k němu.

„A na co by se chtěli podívat tito pánové?“ zeptal se Merlock. „Amulet nebo šperk pro dámu?“ Krouživým pohybem vytáhl z pultu jemně rytou stříbrnou růži ve skvělém provedení. Nablýskaný kov Eragona zaujal a chvíli si ho uznale prohlížel. Kupec pokračoval: „Nechci za ni ani tři zlatky, i když pochází z daleka, od proslulých mistrů z Belatony.“

Gero k němu potichu promluvil: „Nechceme koupit, ale prodat.“ Merlock okamžitě schoval růži a pohlédl na ně s novým zájmem.

„Chápu. Možná, pokud má ta věc nějakou cenu, byste ji rádi vyměnili za jeden nebo dva z těchto skvělých kousků.“ Na chvíli se odmlčel, zatímco Eragon se svým strýcem stáli mlčky celí nesví, a pak pokračoval: „Přinesli jste si tu věc?“

„Máme ji, ale raději bychom ji ukázali někde v soukromí,“ řekl Gero pevným hlasem.

Merlock povytáhl obočí, ale jeho hlas zůstal klidný. „V tom případě mi dovolte, abych vás pozval do svého stanu.“ Posbíral zboží a láskyplně je uložil do kované truhlice, kterou zamkl. Pak je odvedl ulicí do tábořiště. Prokličkovali mezi vozy ke stanu, který stál stranou příbytků ostatních kupců. Vršek měl karmínový a spodek byl vyroben ze sobolí kůže. Byl ozdoben tenkými barevnými trojúhelníky, které se jakoby zabodávaly jeden do druhého. Merlock rozvázal vchod a přehodil látku k jedné straně.

Stan byl plný drobných cetek a podivného nábytku, jako jsou kulatá postel a tři křesílka vyřezaná z pařezů. Na bílém polštáři ležela zahnutá dýka s rubínem vsazeným do kulatého konce rukojeti.

Merlock zavřel vchod do stanu a otočil se k nim. „Prosím, posaďte se.“ Když tak učinili, řekl: „Teď mi objasněte, proč se scházíme takhle v soukromí.“ Eragon vybalil kámen a položil ho mezi ně. Merlockovi zajiskřilo v očích a sáhl po kameni, pak se však zarazil a zeptal se: „Mohu?“ Když mu Gero naznačil svůj souhlas, Merlock ho zvedl.

Položil si kámen do klína a natáhl se stranou pro podlouhlou krabici. Když ji otevřel, byla v ní sada měděných vah, které rozložil na zem. Když kámen zvážil, prozkoumal jeho povrch pod klenotnickou lupou, jemně ho poklepal dřevěnou paličkou a rýpnul do něj drobným čirým kamenem. Změřil jeho délku a průměr, pak si zapsal čísla na břidlicovou tabulku. Chvíli zvažoval výsledky. „Víte, jakou má cenu?“

„Ne,“ připustil Gero. Tvář mu rozrušením cukla a neklidně si poposedl.

Merlock se ušklíbl. „Bohužel to nevím ani já. Ale mohu vám říci tolik: bílé žilky jsou ze stejného materiálu jako to modré, co je obklopuje, jde pouze o jinou barvu. Co by to však mohlo být za materiál, nemám ponětí. Je to tvrdší než jakýkoli kámen, který jsem kdy viděl, dokonce tvrdší než diamant. Ať ho vytvaroval kdokoli, musel k tomu použít nástroje, jaké jsem nikdy neviděl, anebo - kouzla. A navíc je dutý.“

„Cože?“ zvolal Gero.

Do Merlockova hlasu se vkradl podrážděný tón. „Slyšeli jste snad někdy, aby kámen zněl jako tohle?“ Popadl dýku, která ležela na polštáři, a poplácal kámen plochou stranou čepele. Ozval se čistý tón, který se postupně vytrácel. Eragon se vylekal, že kupec kámen poškodil. Merlock jim kámen ukázal. „Nenajdete na něm žádné škrábance ani praskliny. Pochybuji, že bych ho dokázal nějak poškodit, i kdybych na něj vzal kladivo.“

Gero založil ruce a tvářil se odměřeně. Zadumaně seděl a mlčel. Eragon byl v rozpacích. Věděl přece, že se kámen objevil v Dračích horách kouzlem, ale že by byl i vyrobený pomocí kouzel? K čemu a proč? Vyhrkl: „Ale jakou má cenu?“

„To nedokážu říct,“ řekl Merlock mrzutě. „Jsem si jistý, že jsou lidé, kteří by za něj draze zaplatili, ale žádný z nich není v Carvahallu. Museli byste jít na jih a hledat kupce ve městech. Tohle je pro mnoho lidí spíš kuriozita - ne věc, ze které by měli praktický užitek.“

Gero zíral do stropu stanu jako hráč, který zvažuje šance. „Koupíš ho?“

Obchodník okamžitě odpověděl: „Nestojí mi to za to riziko. Možná bych během svých jarních cest dokázal najít zámožného kupce, ale vůbec to není jisté. A i kdybych ho našel, nedostali byste peníze dřív než při mé další návštěvě příští rok. Ne, budete muset najít někoho jiného, s kým obchodovat. Přesto, jsem zvědavý... Proč jste trvali na tom, že spolu musíme mluvit mezi čtyřma očima?“

Eragon uklidil kámen a zauvažoval, jestli kupec vybuchne stejně jako Sloun. „Protože jsem ho našel v Dračích horách a lidi tady v okolí to tam nemají rádi.“

Merlock na něj vyděšeně pohlédl. „Víte, proč jsme já i ostatní obchodníci letos přijeli tak pozdě?“

Eragon zavrtěl hlavou.

„Naše cesty pronásledovala smůla. Jako by Alagaësii ovládl chaos. Nevyhnuly se nám nemoci, přepadení ani ta nejhorší neštěstí. Galbatorix donutil města posílat více vojáků na hranice, protože přibývají útoky Vardenů. Přitom jsou tito muži v zemi potřeba na obranu proti urgalům. Tyhle krvelačné bestie putují na jihovýchod, směrem k poušti Hadarak. Nikdo neví proč a ani by nás to neznepokojovalo, kdyby nepostupovali přes obydlená území. Viděli je na silnicích i poblíž měst. Nejhorší jsou zprávy o Stínovi, i když ty nejsou potvrzené. Takové střetnutí totiž přežije jen málokdo.“

„Jak to, že jsme o tom neslyšeli?“ zvolal Eragon.

„Začalo to sotva před pár měsíci,“ odvětil Merlock příkře. „Celé vesnice byly nucené se přestěhovat kvůli urgalům, kteří zničili jejich pole, a teď jim hrozí hladomor.“

„Nesmysl,“ zabručel Gero. „Žádné urgaly jsme neviděli. Široko daleko jediný má rohy pověšené na zdi v hospodě U Morna.“

Merlock povytáhl obočí. „Možná je to tak, ale tohle je malá vesnice skrytá v horách. Nepřekvapuje mě, že jste unikli jejich pozornosti. Přesto bych být vámi nepředpokládal, že to tak vydrží napořád. Zmínil jsem to jenom proto, že se i tady dějí divné věci, když jsi v Dračích horách našel takový kámen.“ Touto větou, která je všechny přinutila k zamyšlení, se s nimi rozloučil úklonou a lehkým úsměvem.

Gero si to namířil zpět do Carvahallu a Eragon se vlekl za ním. „Co si o tom myslíš?“ zeptal se Eragon.

„Chci získat víc informací, než se rozhodnu. Vezmi kámen zpět do vozu a pak si dělej, co chceš. Sejdeme se na večeři u Horsta.“

Eragon se proplétal davem a radostně pádil k vozu. Obchodování zabere jeho strýci hodiny a to byl čas, který si hodlal naplno užít. Ukryl kámen pod pytle a pak sebevědomým krokem vyrazil do města.

Chodil od stánku k stánku, a přestože měl jen málo peněz, okem zákazníka hodnotil zboží. Když mluvil s obchodníky, potvrdili mu, co Merlock říkal o nepokojích v Alagaësii. Znovu a znovu se zprávy opakovaly: loňské štěstí nás opustilo; objevily se nové hrozby a nic už není bezpečné.

Později během dne si koupil tři špalky sladové cukrovinky a malý teplý třešňový koláč. Po hodinách stání ve sněhu mu teplé jídlo přišlo k duhu. Když koláč dojedl, s lítostí si olízl lepkavý sirup z prstů, posadil se na okraj verandy a uždiboval sladkosti. Opodál spolu zápasili dva chlapci z Carvahallu, ale neměl chuť se k nim přidat.

Den se přehoupl v pozdní odpoledne a obchodníci začali se svým zbožím chodit po domech. Eragon se nemohl dočkat večera, kdy budou vystupovat trubadúři, kteří vyprávějí příběhy a předvádějí triky. Rád poslouchal vyprávění o kouzlech, panovnících a, když se obzvláště poštěstilo, o Dračích jezdcích. Carvahall měl svého vlastního vypravěče, Broma - byl to Eragonův přítel -, ale jeho příběhy se během let oposlouchaly, zatímco trubadúři vždycky měli nějaké nové, jimž s dychtivostí naslouchal.

Eragon právě ulomil rampouch ze spodní strany verandy, když tu nedaleko zahlédl Slouna. Řezník si ho zatím nevšiml, a tak Eragon sklonil hlavu a zaběhl za roh k hostinci U Morna.

Uvnitř bylo teplo a vzduch byl plný těžkého kouře ze skomírajících lojových svící. Nade dveřmi byly připevněné nablýskané černé rohy urgala, které se stáčely v obloucích velikých jako jeho paže. Na konci dlouhého, nízkého lokálu se kupily hůlky, do kterých si zákazníci dělali svoje zářezy. Morn obsluhoval u pultu, s rukávy vyhrnutými k loktům. Spodní polovinu tváře měl drobnou a pomačkanou, jako by si nechal bradu obrousit. Lidé se tísnili kolem pevných dubových stolů a poslouchali dva obchodníky, kteří dnes už skončili s prodejem a přišli si dát pivo.

Morn vzhlédl od džbánku; který právě myl. „Eragone! Rád tě vidím. Kde máš strýce?“

„Nakupuje,“ pokrčil rameny Eragon. „A asi ještě chvíli bude.“

„A Roran je tady?“ zeptal se Morn, když vymýval hadrem další žejdlík.

„Ano, letos nemusel zůstat doma kvůli nemocným zvířatům.“

„To je dobře.“

Eragon ukázal na dva kupce. „Kdo to je?“

„Vykupují obilí. Nakoupili od všech zrno za směšně nízké ceny a teď vyprávějí za vlasy přitažené historky a čekají, že jim budeme věřit.“

Eragon chápal, proč je Morn tak podrážděný. Lidé ty peníze potřebují a tihle dva toho pěkně využili. „Jaké historky?“

Morn si odkašlal. „Říkají, že Vardenové se spřáhli s urgaly a shromaždují armádu, aby nás napadli. Údajně to bylo jenom díky našemu králi, že jsme se tak dlouho dokázali bránit - jako by Galbatorixe zajímalo, kdyby to tady všechno shořelo do základů... Jdi si je poslechnout. Já mám dost svojí práce, než abych ti vysvětloval jejich lži.“

První kupec svým objemným tělem zcela zaplnil židli, která při každém jeho pohybu hlasitě zanaříkala. Na tváři neměl jediný vous, obtloustlé ruce měl jemné jako dítě, a když upíjel ze džbánu, našpulené rty se mu nepřirozeně kroutily. Druhý muž měl růžovou tvář. Kůži kolem čelistí měl suchou a trudovitou, posetou bouličkami tvrdého tuku, které připomínaly žluklé máslo. Oproti krku a bradě byl zbytek jeho těla nepřirozeně vyzáblý.

První kupec se marně snažil rozvalit tak, aby se vešel do židle. Řekl: „Ne, ne, nerozumíte tomu. Je to jenom díky královu neutuchajícímu zájmu o náš osud, že tady spolu můžeme v bezpečí rozprávět. Kdyby nás i přes svou moudrost připravil o svou ochranu, pánbůh s námi!“

Vtom někdo vykřikl: „Dobrá, a proč nám rovnou neřeknete, že se vrátili Jezdci a každý z vás zabil stovku elfů? Myslíte, že jsme děti, abychom uvěřili vašim povídačkám? Dokážeme se o sebe postarat.“ Hlouček lidí se zasmál.

Obchodník se chystal odpovědět, když tu ho jeho hubený společník přerušil mávnutím ruky. Na prstech se mu zablýskaly nevkusné šperky. „Špatně to chápete. My víme, že Království nemůže pečovat o každého z nás osobně, jak byste možná chtěli, ale dokáže zabránit urgalům a další chátře, aby ovládla toto,“ chvíli hledal ten správný výraz, „místo.“

Obchodník pokračoval: „Zlobíte se na Království, že s lidmi jedná nespravedlivě, a máte na to plné právo, ale vláda se nemůže zavděčit všem. Nikdy se nevyhneme sporům a konfliktům. Nicméně většina z nás si nemá nač stěžovat. V každé zemi je nějaká malá skupina rebelů, nespokojených s rozdělením moci.“

„Jo,“ zvolala nějaká žena, „pokud si troufáte o Vardenech prohlásit, že jich je málo!“

Tlusťoch si povzdechl. „Už jsme vám vysvětlili, že Vardeny nezajímá, jak vám pomoci. To je jenom klam, pořád dokola opakovaný zrádci, kteří se pokoušejí rozbít Království a přesvědčit nás, že skutečná hrozba leží uvnitř naší země - a ne mimo ni. Chtějí jen svrhnout krále a ovládnout nás. Všude mají špehy a zatím se připravují na útok. Nikdy nevíte, kdo všechno pro ně pracuje.“

Eragon s tím nesouhlasil, ale obchodník byl obratný řečník a lidé mu přikyvovali. Udělal krok vpřed a řekl: „Jak tohle všechno víte? Mohu říct, že mraky jsou zelené, ale to ještě neznamená, že to je pravda. Dokažte, že nelžete.“ Oba muži se do něj zabodli pohledem, kdežto vesničané potichu čekali na odpověď.

Hubený kupec promluvil první. Nedíval se však Eragonovi do očí. „Copak u vás děti neučíte úctě? Nebo dovolíte, aby chlapci zpochybňovali slova dospělých, kdykoli se jim zachce?“

Posluchači se zavrtěli a pohlédli na Eragona. Pak ale nějaký muž řekl: „Odpověz na otázku.“

„Je to jenom selský rozum,“ řekl ten tlustý, s krůpějí potu na horním rtu. Taková odpověď vesničany popudila a hádka pokračovala.

Eragon se s pocitem hořkosti otočil k výčepu. Nikdy ještě nepotkal někoho, kdo by byl příznivcem krále a kritizoval jeho nepřátele. V Carvahallu panovala hluboce zakořeněná zášť vůči Království, lidé se s ní skoro narodili. Království jim nikdy nepomohlo v krutých letech hladovění a výběrčí daní nikdy neměli slitování. Cítil, že oprávněně nesouhlasí s tím, co kupci tvrdili o králově milosrdnosti, ale s Vardeny si nebyl zcela jistý.

Vardenové byli vzbouřenci, kteří vytrvale plenili a přepadali Království. Bylo záhadou, kdo je jejich vůdcem nebo kdo skupinu založil v době, kdy Galbatorix před více než sto lety převzal moc. Jak skupina unikala Galbatorixovým útokům a nástrahám, získávala si mnoho příznivců. O Vardenech se vědělo jen málo, krom toho, že pokud je někdo na útěku a potřebuje se skrýt nebo pokud nenávidí Království, přijmou ho mezi sebe. Zbýval pak jediný problém - najít je.

Morn se naklonil přes bar a řekl: „Nehorázné, že? Jsou horší než supi kroužící nad umírajícím zvířetem. Pokud tady zůstanou ještě chvíli, nastanou problémy.“

„Pro nás, nebo pro ně?“

„Pro ně,“ řekl Morn, zatímco hospodou se rozléhaly rozzlobené výkřiky. Eragon odešel právě ve chvíli, kdy hrozilo, že se rozpoutá rvačka. Dveře se za ním zabouchly a hlasy utichly. Byl podvečer a slunce rychle zapadalo; domy vrhaly na zem dlouhé stíny. Když spěchal ulicí, všiml si, že v postranní uličce stojí Roran s Katrinou.

Roran říkal něco, co Eragon neslyšel. Katrina sklopila oči a potichu odpověděla, pak se natáhla na špičky, políbila ho a odběhla. Eragon přistoupil k Roranovi a dobíral si ho: „Jak to jde?“ Roran se otočil k odchodu a něco vyhýbavě zabručel.

„Slyšel jsi zprávy od kupců?“ zeptal se Eragon, který ho následoval. Většina vesničanů už tou dobou byla doma a bavila se s obchodníky, nebo čekala, až se dostatečně setmí a začne představení trubadúrů.

„Ano.“ Roran vypadal roztržitě. „Co si myslíš o Slounovi?“

„Myslel jsem, že to víš.“

„Bude to na nože, až se dozví o Katrině a o mně,“ prohlásil Roran. Eragonovi přistála na nose sněhová vločka a on pohlédl vzhůru. Nebe zešedlo. Nenapadlo ho nic vhodného, co by měl říct; Roran měl pravdu. Chytil bratrance kolem ramenou a šli spolu dál postranní uličkou.

Večeře u Horsta probíhala v srdečné atmosféře. Pokoj byl plný hovoru, všude samý smích. Vypili spoustu sladkých likérů a silného piva, což jenom přispělo k bujaré náladě. Když Horstovi hosté vyprázdnili talíře, vydali se procházkou k prostranství, kde tábořili obchodníci. Kolem obrovské mýtiny byly do sněhu zaražené kůly se svícemi, které tvořily kruh. V pozadí zářily ohně a malovaly po zemi tančící stíny. Vesničané se pomalu shromažďovali kolem kruhu a netrpělivě čekali v mrazu.

Konečně se trubadúři vyhrnuli ze stanů, oblečení v šatech se střapci a za nimi následovali zkušení a vznešenější pěvci. Starší pěvci se starali o hudbu a vyprávění, zatímco ti mladší příběhy předváděli. První z her byla pouhou kratochvílí: sprostou a plnou vtipů, kopanců do zadku a legračních postav. Později však, když svíce skoro dohořívaly a všichni se shlukli k sobě v těsném kruhu, před obecenstvo vystoupil starý vypravěč Brom. Na prsa mu spadal vlnitý bílý plnovous a přes ohnutá ramena měl přehozený dlouhý černý plášť, který mu zakrýval celé tělo. Když natáhl paže, ruce mu vyčnívaly z šatů jako pařáty. Pak začal recitovat:

 

 

 

„Tok času se nedá zastavit. Léta ubíhají, ať chceme či ne... ale vždy můžeme vzpomínat. Vše, co jsme ztratili, může žít v našich vzpomínkách. Ty, které uslyšíte, jsou neúplné a roztříštěné, přesto je opatrujte, protože bez vás by neexistovaly. Budu vám vyprávět prastarý příběh, který byl zapomenut, ukrytý v mlhavém oparu zastírajícím naši minulost.“

Živýma očima si prohlédl vzrušené tváře diváků. Jako na posledním ze všech se jeho pohled zastavil na Eragonovi.

„Než se narodili otcové vašich dědů, a věru dokonce dřív než jejich otcové, dali se dohromady Dračí jezdci. Jejich posláním bylo chránit a střežit zemi a po tisíce let se jim to dařilo. Jejich zdatnost v boji byla nepřekonatelná, protože každý z nich měl sílu za deset mužů. Byli nesmrtelní, pokud nebyli zasaženi mečem nebo jedem. Své síly užívali jenom v zájmu dobra a pod jejich vedením byla vystavěna vysoká města a vznešené věže. V době, kdy udržovali mír, země vzkvétala. Byly to zlaté časy. Elfové byli našimi spojenci, trpaslíci našimi přáteli. Do měst proudilo bohatství a lidem se dařilo. Ale plačme... protože tak tomu nemohlo být navěky.“

Brom mlčky pohlédl k zemi. V jeho hlase zazníval nesmírný zármutek.

„Ačkoli je žádný nepřítel nemohl zničit, nedokázali se ochránit sami před sebou. A tak se v době jejich největší moci narodil v dnes již zaniklé provincii Inzilbeth chlapec jménem Galbatorix. Když mu bylo deset let, byl podroben zkoušce, jak bývalo tehdy zvykem. Zjistilo se, že v něm spočívají obrovské síly. Jezdci ho přijali mezi sebe.“

„Prošel jejich výcvikem a v dovednostech předčil všechny ostatní. Díky daru bystré mysli a silného těla brzy zaujal mezi Jezdci přední místo. Některým se jeho prudký vzestup zdál nebezpečný a varovali ostatní. Jenže Jezdci ve své síle zpychli a nevěnovali varování žádnou pozornost. Želbohu, v té době vznikl zárodek velkého utrpení.“

„Brzy poté, co skončil jeho výcvik, se Galbatorix s dvěma přáteli vydal na lehkomyslný výlet. Letěli daleko na sever, dnem i nocí, až se dostali na území, které patřilo urgalům. Pošetile si mysleli, že je jejich nové síly ochrání. Tam, mezi věčným ledem, byli ve spánku přepadeni. Ač byli jeho přátelé i jejich draci zavražděni a on sám utrpěl vážná zranění, Galbatorix nakonec útočníky přemohl. Během boje však zbloudilý šíp tragicky probodl srdce jeho dračice. Neuměl ji zachránit a ona mu zemřela v náručí. A tak bylo zaseto semínko jeho šílenství.“

Vypravěč sepjal ruce, pomalu se rozhlížel kolem a po znavené tváři se mu mihotaly stíny. Další slova zazněla tichem jako žalostný zvon zádušní mše.

„Sám, naprosto vysílený a napůl šílený z těžké ztráty, potuloval se Galbatorix zoufale pustinou a hledal smrt. Ta k němu však nepřicházela, i když se beze strachu postavil všemu živému. Urgalové i další nestvůry brzy uprchli před jeho strašidelným zjevem. V té době ho napadlo, že by mu Jezdci mohli dát nového draka. Poháněn touto myšlenkou se vydal na náročnou cestu zpět, pěšky přes Dračí hory. Přejít území, které předtím hravě přeletěl na dračím hřbetu, mu trvalo měsíce. Uměl sice lovit pomocí kouzel, ale častokrát procházel místy, kde žádná zvířata nežila. A tak, když se konečně dostal z hor, byl na pokraji smrti. Nějaký farmář ho našel ležet zhrouceného v bahně a přivolal Jezdce.“

„V bezvědomí ho odnesli do bezpečí a léčili jeho zbídačené tělo. Spal po čtyři dny. Když se probral, nejevil žádné známky šílenství. Když ho však předvolali před soud, začal se dožadovat nového draka. Opovážlivost této žádosti odhalila jeho slabomyslnost a porota poznala jeho skutečnou tvář. Galbatorix, jehož naděje tím definitivně pohasly, začal vinou svého zvráceného myšlení věřit, že to Jezdci způsobili smrt jeho draka. Noc za nocí nad tím přemítal a tvořil plán pomsty.“

Bromova slova přešla do vzrušeného šepotu.

„Potom si našel spřízněného Jezdce, u kterého jeho zákeřná slova padla na úrodnou půdu. Vytrvalým přesvědčováním a s pomocí temných kouzel, která se naučil od Stína, poštval tohoto muže proti starším Jezdcům. Spolu zákeřně vylákali a zabili jednoho z nich. Když ten ohavný skutek dokonali, Galbatorix se na svého spojence bez varování vrhl a zavraždil i jej. Jezdci ho přistihli při činu, s rukama potřísněnýma krví. Ze rtů se mu vydral jen zběsilý výkřik a zmizel pryč do noci. A protože byl ve svém šílenství prohnaný, nepodařilo se jim ho najít.“

„Léta se skrýval v pustinách jako štvaná zvěř a stále se měl na pozoru před svými pronásledovateli. Na jeho krutost se sice nezapomnělo, ale po čase pátrání ustalo. Jednoho dne se nešťastnou náhodou potkal s mladým Jezdcem Morzanem - silným na těle, ale poněkud chabým na duchu. Galbatorix ho přesvědčil, aby nechal odemčené brány do pevnosti Ilirea, které se dnes říká Uru'baen. Touto branou se Galbatorix vplížil dovnitř a ukradl dračí mládě.“

„On a jeho nový učedník se ukryli na hrůzostrašném místě, kam se Jezdci neodvažovali vstoupit. Tam se Morzan podrobil temnému učení, naučil se tajemství a zakázaná kouzla, která nikdy neměla být prozrazena. Když se žák zaučil a Galbatorixův černý drak Šruikan vyrostl, Galbatorix se ukázal světu s Morzanem po boku. Společně bojovali s každým Jezdcem, na kterého narazili. S každým zabitým jejich síla rostla. Dvanáct Jezdců se ke Galbatorixovi přidalo v touze získat moc a pomstít dávné křivdy. Z těchto dvanácti se spolu s Morzanem stalo Třináct Křivopřísežných. Ostatní Jezdci nebyli na zradu připraveni a podlehli tvrdému náporu. Také elfové urputně bojovali proti Galbatorixovi, ale byli přemoženi a donuceni uprchnout do svých tajných úkrytů, odkud se už nevrátili.“

„Pouze Vrael, vůdce Jezdců, se dokázal Galbatorixovi a Křivopřísežníkům vzepřít. Ve svém stáří a moudrosti chtěl zachránit, co se dalo, a zabránit tomu, aby zbývající draci padli do rukou nepřátel. V poslední bitvě před branami Dorú Areaby Vrael přemohl Galbatorixe, ale zaváhal s poslední smrtící ránou. Galbatorix toho okamžiku využil a udeřil ho do boku. Těžce raněný Vrael uprchl na horu Utgard, kde chtěl znovu načerpat síly. To se mu ale nepodařilo, protože Galbatorix ho našel. Když spolu bojovali, Galbatorix kopnul Vraela do rozkroku. Touto zákeřnou ranou získal nad protivníkem převahu a setnul mu hlavu planoucím mečem.“

„Pak, když mu moc vstoupila do žil, se Galbatorix prohlásil králem celé Alagaësie.“

„A od té doby nám vládne.“

 

 

 

Brom dovyprávěl a odbelhal se spolu s trubadúry pryč. Eragonovi se zdálo, že se mu na tváři zaleskla slza. Lidé si mezi sebou při odchodu domů potichu šeptali. Gero řekl Eragonovi a Roranovi: „Važte si toho, měli jste štěstí. Já jsem slyšel tento příběh pouze dvakrát v životě. Kdyby Království zjistilo, že ho tady Brom vypráví, nedožil by se příštího měsíce.“